103 VSPH 170/2011-60
59 ICm 2211/2010 103 VSPH 170/2011-60 (KSPA 59 INS 12519/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v právní věci žalobců: a) Libor anonymizovano , anonymizovano , b) Gabriela anonymizovano , nar. 27.3.1979, oba bytem Česká Třebová, Lidická 402, právně zastoupeni Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti žalovanému: ESSOX, s.r.o. se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, IČO: 26764652, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 6. května 2011, č. j. 59 ICm 2211/2010-41,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 6. května 2011, č.j. 59 ICm 2211/2010-41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Žalobci, v postavení dlužníků, jímž bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře v insolvenčním řízení, se žalobou proti žalovanému domáhají určení, že pohledávka žalovaného ve výši 67.192,06 Kč, přihlášená jako vykonatelná, není po právu (dále jen sporná pohledávka). Uvedli, že spornou pohledávku při přezkumném jednání 17.12.2010 popřeli s odůvodněním, že není vykonatelná a že je promlčená, neboť ji žalovaný neuplatnil ve lhůtě u soudu a rozhodčí nález, z něhož dovozuje její vykonatelnost, považují za nicotný právní úkon z důvodu sjednání neplatné rozhodčí doložky v úvěrové smlouvě, již se žalovaným uzavřeli, a to pro neurčitost podle § 37 obč. zák. a obcházení zákona podle § 39 obč. zák. Námitky neplatnosti sjednané rozhodčí doložky odůvodnili rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 12 Cmo 496/2008-28. Zdůraznili, že její neplatnost je dána též ve vztahu k ust. § 56 odst. 1 obč. zák. a na věc by měla být aplikována Směrnice Rady 93/13/ EHS z 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Konstatovali, že k uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným došlo za použití jím připraveného formuláře bez jakékoliv možnosti do něj zasahovat, takže v ní stanovené podmínky nelze považovat za sjednané individuálně ve smyslu čl. 3 bodu 1 Směrnice; na uvedeném nemůže měnit nic ani okolnost, že smlouvu a připojené všeobecné smluvní podmínky (dále jen VSP) podepsali. Uzavřeli, že pro věc je podstatné, že podle rozhodnutí Evropského soudního dvora sp. zn. C-168/05 (Mostaza-Claro) není třeba odklidit rozhodčí nález způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů v České republice dle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb., nýbrž, že soud má kdykoliv přihlížet z úřední povinnosti k neplatnosti, resp. nicotnosti takového rozhodčího nálezu, v daném případě tedy rozhodčího nálezu JUDr. Jiřího Nováka ze dne 6.6.2007 sp. zn. K/2007/00134 (dále jen rozhodčí nález), jenž vykonatelnost sporné pohledávky nezakládá, neboť jej považují za nicotný a bezúčinný list papíru. Doplnili, že požadoval-li žalovaný v rozhodčím řízení, aby byli zavázáni k úhradě částky 22.280,02 Kč s úrokem z prodlení 0,1 % denně od 1.7.2005 z této částky, je zřejmé, že promlčecí doba začala v tento den, avšak žalovaný uplatnil spornou pohledávku u soudu až přihláškou 8.12.2010, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, a pro případ, že by soud dospěl k závěru, že pohledávka promlčena není, mají za to, že po právu přísluší žalovanému toliko jistina ve výši 22.280,02 Kč. 59 ICm 2211/2010 (KSPA 59 INS 12519/2010)

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť má za to, že sporná pohledávka je vykonatelná na základě uvedeného rozhodčího nálezu, jenž nabyl právní moci 4.7.2007. Spornou pohledávku vyčíslil a přihlásil v souladu s tímto rozhodčím nálezem a jedná se o nároky ze smlouvy o poskytnutí Futuro karty a revolvingového úvěru (dále jen úvěrová smlouva). Odmítl žalobci tvrzenou neplatnost ujednání o rozhodčí doložce pro její neurčitost či obcházení zákona, neboť žalobci akceptovali VSP jako součást úvěrové smlouvy, v nichž je obsažen článek označený jako Řešení sporů, podle něhož se účastníci smluvního vztahu dohodli, že majetkové spory budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a.s.; stanovený způsob určení rozhodce touto společností není v rozporu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (RozŘ). Uzavřel, že jeho posuzování rozhodčí doložky a rozhodování sporů rozhodci podporují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 31.7.2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 a Ústavního soudu z 6.11.2008 sp. zn. II. ÚS 2682/2008.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. vyslovil, že žalobu o určení, že pohledávka žalovaného ve výši 67.192,06 Kč, přihlášená jako vykonatelná, není po právu, se zamítá, a ve výroku II. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši 3.264,-Kč žalovanému ve lhůtě tří dnů po právní moci rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobci podali ve lhůtě 30 dnů podle § 199 ve spojení s § 410 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), žalobu proti žalovanému, v níž namítli, že žalovaný nemá za nimi žádnou pohledávku z výše uvedených důvodů. Z rozhodčího nálezu zjistil, že jím byli žalobci zavázáni k zaplacení tam uvedené částky, jakož i náhradě nákladů rozhodčího řízení žalovanému, přičemž z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že žalobci byli vyzváni k vyjádření se k rozhodčí žalobě, na což však nereagovali. Konstatoval, že insolvenční řízení obou žalobců byla spojena ke společnému projednání, byl zjištěn jejich úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením (splátkovým kalendářem).

Vzal za prokázané z přihlášky sporné pohledávky žalovaného z 8.12.2010, že byla přihlášena z titulu smlouvy o poskytnutí futuro karty a revolvingového úvěru, z úvěrové smlouvy a VSP, že byla mezi smluvními stranami sjednána rozhodčí doložka ohledně majetkových sporů, v nímž mimo jiné bylo stanoveno, že spory budou řešeny jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s. se sídlem v Praze 2. Sporná pohledávka byla insolvenčním správcem uznána, byla však při přezkumném jednání 17.12.2010 popřena žalobci z důvodů uvedených v žalobě. Dovodil, že dlužníci Václav Holeček a Lenka Holečková (správně v záhlaví uvedení žalobci) uzavřeli se žalovaným úvěrovou smlouvu, stvrdili svými podpisy, že se seznámili se zněním VSP, v nichž bylo dohodnuto řešení sporů jedním rozhodcem, jak uvedeno shora, a shledal toto ujednání v souladu s § 7 odst. 1 a § 13 odst. 2 RozŘ, neboť žalovaný tuto formu řešení sporů nijak neskrýval. Dospěl k závěru, s odkazem na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 167/04 a II. ÚS 3/06 a Směrnici, že rozhodčí doložka mezi žalovaným a žalobci byla sjednána platně, JUDr. Jiří Novák byl určen v souladu s tím a § 7 odst. 1 RozŘ rozhodcem a jím vydaný rozhodčí nález nebyl soudem shledán neplatným, takže žalovaný má za dlužníky vykonatelnou pohledávku. Námitku promlčení pak odmítl s tím, že v souladu se smluvním ujednáním byla uplatněna řádně a včas podanou žalobu u rozhodce, a pokud žalobci nereagovali na výzvu rozhodce k vyjádření, připravili se tak sami o možnost obrany proti podané žalobě; rovněž nevyužili svého oprávnění podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ, či návrhu na zastavení jeho výkonu podle § 35 téhož 59 ICm 2211/2010 (KSPA 59 INS 12519/2010) zákona. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů ve výši cestovních náhrad k jednání před soudem prvního stupně.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolali žalobci a navrhli, aby ho odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. Zopakovali v průběhu řízení prezentované námitky s důrazem na závěry vyslovené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28.5.2009 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 týkající se neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, z čehož pak dovozují, že v důsledku toho nelze vést před rozhodcem žádné řízení, jehož výsledkem by mohl být rozhodčí nález, k němuž by však pro jeho neplatnost, resp. nicotnost nebylo lze přihlížet. Uzavřeli, že v důsledku neuplatnění práva u soudu, nýbrž u rozhodce, se pohledávka žalovaného promlčela, neboť neuhrazením splátky 31.7.2005 se stala splatnou, běh promlčecí lhůty započal 1.8.2005 a promlčecí lhůta skončila 1.8.2008 podle občanského zákoníku, resp. 1.8.2009 podle obchodního zákoníku

Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit, přičemž zopakoval v řízení prezentovanou argumentaci, zejména k platnosti sjednané rozhodčí doložky v úvěrové smlouvě a přezkoumání rozhodčího nálezu soudem podle § 31 RozŘ.

Odvolací soud v mezích podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi v otázce posuzování platnosti rozhodčích smluv (rozhodčích doložek) především publikací rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 45/2010). V citovaném rozhodnutí je vysloven závěr, že rozhodčí smlouva, jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Na uvedené závěry pak navázal svou judikaturou i Nejvyšší soud ČR, jenž v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 121/2011, jak na něj správně upozornili žalobci v odvolání) vyslovil závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

Soud prvního stupně však k argumentaci žalobců rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nepřihlédl, ačkoliv právě takovou rozhodčí doložku se žalovaným uzavřeli. Z odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Nováka ze dne 6. 6. 2007 sp.zn. E/2007/00134, který má žalovaný za listinu prokazující vykonatelnost přihlášené pohledávky, se podává, že Správcem Seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti, byl rozhodce jmenován do této funkce v souladu s tímto Jednacím řádem Správcem seznamu rozhodců a tuto funkci řádně přijal. Z nálezu se podává, že své oprávnění rozhodovat odvozuje rozhodce od rozhodčí doložky sjednané mezi věřitelem 59 ICm 2211/2010 (KSPA 59 INS 12519/2010)

(žalovaným) a dlužníky (žalobci) ve Smlouvě o poskytnutí futuro karty a revolvingového úvěru společnosti ESSOX, s.r.o. č. 0100175166 a obchodních podmínek č. 100904BF ze dne 1.9.2004 dle jejich čl. V. odst. 7.

Tzv. Společnost pro rozhodčí řízení, a.s. zcela jistě není stálým rozhodčím soudem podle § 13 odst. 1 RozŘ zřízeným na základě zákona; je obchodní společností. Je mimo pochybnost, že rozhodce byl ve sporu mezi účastníky ustaven na základě rozhodčí doložky, která byla ve smyslu citovaného rozhodnutí sjednána neplatně. K takovému závěru je samozřejmě oprávněn (povinen) též insolvenční soud, který zkoumá vykonatelnost přihlášené pohledávky v rámci incidenčního sporu. Insolvenční soud ze zjištění, že rozhodčí doložka je neplatná, nemůže v incidenčním sporu o určení pravosti přihlášené pohledávky vyvodit jiný závěr, než je ten, že pohledávka je nevykonatelnou. Je tomu tak proto, že rozhodčí nález, který vydal rozhodce, jenž svou pravomoc založil na neplatné rozhodčí smlouvě (rozhodčí doložce) není veřejnou listinou způsobilou doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášené pohledávky. Rozhodnutí totiž vydal někdo, kdo k tomu nebyl vybaven odpovídající pravomocí; chybí tu základní podmínka nutná k tomu, aby listina vydaná někým jiným, než orgánem státní moci měla charakter listiny veřejné. Tzv. rozhodčí nález, jímž věřitel doložil svou pohledávku tedy není ničím jiným, než soukromou listinou, jež ve sledovaných souvislostech je zcela bez právního významu.

Soud prvního stupně (a též i insolvenční správce, jenž spornou pohledávku jako nevykonatelnou při přezkumném jednání uznal) tedy chybně posoudil žalovaným přihlášenou spornou pohledávku jako vykonatelnou, a chybně vycházel z toho, že při posouzení vymezení popěrné role je rozhodující stanovisko dlužníků, neboť podle § 410 odst. 1 IZ platí pro přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinků oddlužení obdobně § 190 až 202. Jde-li o vykonatelnou pohledávku popřenou toliko dlužníky v oddlužení, podávají žalobu o určení pravosti takové pohledávky oni (§ 410 odst. 3 a § 199 odst. 1 IZ). Bez zřetele k tomu, zda věřitel přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku jako vykonatelnou a doloží ji listinami, o nichž má za to, že jsou k tomu způsobilé, určující je jak insolvenční správce pohledávku zařadí do seznamu přihlášených pohledávek a jak ji popře dlužník. Jestliže insolvenční správce takto sporné pohledávce předurčil postavení pohledávky coby vykonatelné, bylo na popírajících dlužnících (žalobcích), aby ve smyslu ustanovení § 410 odst. 3 a § 199 odst. 1 IZ uplatnili své právo v incidenčním sporu; to žalobci učinili.

V důsledku nesprávného závěru o vykonatelnosti sporné pohledávky se soud prvního stupně již nezabýval pravostí a posléze výší přihlášené sporné pohledávky, jež si nepochybně vyžádají provedení dalších účastníky navržených důkazů, jež nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o.s.ř.). Se zřetelem k tomu odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. prosince 2012 JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová