103 VSPH 157/2013-87
57 lCm 1319/2012 103 VSPH 157/2013-87 (KSLB 57 INS 726/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud vPraze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeněm z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce vprávní věci žalobce: Komerční banka, a.s. se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969, IČO: 45317054, zast. JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Praha 9, Lukavecká 1732, proti žalovaným: 1) REVITALA, v.o.s. se sídlem Jablonec nad Nisou, Josefa Hory 4080/23, insolvenční správkyně dlužnice Moniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Kořenov č.p. 667, zast. JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem Teplice, U Soudu 7, a 2) Monika anonymizovano , anonymizovano , bytem Kořenov č.p. 667, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 24. ledna 2013, č.j. 57 lCm 1319/2012-47, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu vÚstí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 1319/2012-47 ze dne 24. ledna 2013 se vbodech |. a |||. výroku potvrzuje; v bodě ||. výroku se mění jen tak, že se určuje výše nákladů řízení ve výši 5.808,-Kč.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.286,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Sušky, advokáta se sídlem v Teplicích.

|||. Ve vztahu žalobce žalovaná 2) žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

(KSLB 57 INS 726/2012)

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovaným domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 15.229,62 Kč (dále jen sporná pohledávka) z právního důvodu rozhodčím nálezem přisouzeně náhrady nákladů rozhodčího řízení, přihlášená do insolvenčního řízení na majetek žalovaně 2) (dále těž dlužnice) a žalovanými při přezkumněm jednání popřená, je po právu. Uvedl, že spornou pohledávku při přezkumněm jednání žalovaně popřely sodůvodněním, že rozhodčí nález, zněhož dovozuje spornou pohledávku, byl vydán na základě neplatně rozhodčí doložky. Namítl, že spornou pohledávku přihlásil jako vykonatelnou a podle § 199 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), by měla žalobu podat žalovaná 1) jako insolvenční správkyně dlužnice, avšak sohledem na její výzvu ji zopatrnosti podal sám. V rozporu s tímto ustanovením, resp. jeho odstavcem 2, pak byla ze strany žalovaně 1) popřena sporná pohledávka, nebot, důvodem popření insolvenční správkyní nemůže být jině právní posouzení věci, což posouzení platnosti rozhodčí smlouvy představuje. Rovněž ze strany žalovaně 2) se jedná o nepřípustně popření jeho pohledávky, nebot, podle § 410 odst. 3 IZ může dlužník jako důvod popření uplatnit jen skutečnosti, kterě jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Zdůraznil, že žalovanými vznesená námitka neplatnosti rozhodčí doložky představuje neurčitý právní úkon, nebot, z něho není zřejmě, v čem je tato neplatnost spatřována. Uzavřel, že žalovaně popřely spornou pohledávku toliko do výše, proto ji nelze popřít co do pravosti.

Žalovaná 1) navrhla zamítnutí žaloby a namítla, že vykonatelnost pohledávky v insolvenčním řízení se prokazuje podle § 177 IZ veřejnou listinou ve smyslu § 134 o.s.ř. Tou však ani po novele zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (RozŘ), rozhodčí nález není, takže přihlášená pohledávka je již ztohoto důvodu nevykonatelná. Uzavřel, že popření sporně pohledávky nepředstavuje jině právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, nebot, neuplatnila-li dlužnice v rozhodčím řízení skutečnost, že sjednala rozhodčí doložku, jež odporuje textu zákona, je to důvodem kpopření vykonatelně pohledávky věřitele; kabsolutní neplatnosti je povinen ze zákona přihlědnout i rozhodce, aniž by dlužnice namítala neplatnost právního úkonu.

Žalovaná 2) kžalobě uvedla, že spornou pohledávku nepopírá vdůsledku rozhodnutí Okresního soudu vJablonci nad Nisou o nařízení exekuce rozhodčího nálezu týkající se nákladů rozhodčího řízení (sporně pohledávky) ve prospěch žalobce.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku l. vyslovil, že žaloba na určení, že část popřeně pohledávky žalobce ve výši 15.229,62 Kč, přihlášeně do insolvenčního řízení dlužnice vedeněho u Krajskěho soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp.zn. KSLB 57 INS 726/2012, a popřeně u přezkumněho jednání žalovanou 1) co do těto výše, byla přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná, se zamítá, ve výroku ll. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši 12.826,-Kč žalovaně 1) ve lhůtě tří dnů po právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce, a ve výroku lll. vyslovil, že ve vztahu žalobce a žalovaná 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

(KSLB 57 lNS 726/2012)

Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu oskutkověm základu věci, proto učinil zpředložených listin následující skutková zjištění:

-ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne 7.6.2004, že žalobce uzavřel se žalovanou 2) smlouvu o úvěru ke kreditní kartě (revolvingový úvěr, dále jen Smlouva), kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovaně 2) úvěr do výše 20.000,-Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky žalobkyně; z bodu 7.13. vlistinně podobě doložených Obchodních podmínek ve znění od 1.9.2003 zjistil, že mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeněho Společností pro rozhodčí řízení, a.s., IČ 26421381, se sídlem v Praze podle jejího jednacího řádu. Žalovaná 2) smlouvu uzavírala jako nepodnikající fyzická osoba (tedy vpostavení spotřebitele), přičemž žalobce vrámci podaně žaloby netvrdil a soud ani z předložených důkazů nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností žalovaně 2), tedy že by poskytnutě úvěrově finanční prostředky měly sloužit k podnikatelským účelům na straně žalovaně 2);

-z oznámení ze dne 11.4.2006, doručeněm žalovaně 2) dne 13.4.2006, že žalobce odstoupil od smlouvy o úvěru ze dne 7.6.2004 z důvodu porušení smluvních podmínek žalovanou 2);

-z rozhodčího nálezu č.j. K /2007/01757 JUDr. Tomáše Sokola ze dne 20.11.2007, že byla žalovaně 2) uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 30.677,78 Kč spříslušenstvím a dále částku 13.768,30 Kč na náhradě nákladů rozhodčího řízení. Zodůvodnění rozhodčího nálezu soud zjistil, že žalovaná 2) zůstala v rozhodčím řízení nečinná a žádně námitky v něm nepodala;

-z přihlášky P9, že dne 28.3.2012 uplatnil žalobce celkem dvě pohledávky, z toho pohledávku č. 2 v celkově výši 76.388,70 Kč jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu JUDr. Tomáše Sokola ze dne 20.11.2007, č.j. K /2007/0175 (dále těžjen nález).

-z protokolu zpřezkumněho jednání ze dne 24.4.2012 a zvyrozumění o popření ze dne 25.4.2012, že žalovaná 1) a dlužnice předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P9/2 popřely co do výše 15.229,62 Kč zdůvodu, že uvedená částka představuje náklady rozhodčího řízení sodůvodněním, že předmětný rozhodčí nález byl vydán na základě neplatně sjednaně rozhodčí doložky. Pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná.

Soud dále konstatoval, že žalovaná 2) v průběhu řízení svě popření sporně pohledávky vzala zpět a spornou pohledávku žalobce uznala.

Soud cituje § 261 odst. 3 písm. d) a § 262 odst. 4 obch. zák., dále § 39 a § 41 obč. zák. a sodkazem na judikaturu Evropskěho soudního dvora, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaněm pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Vrchního soudu vPraze

(KSLB 57 lNS 726/2012) v sp.zn. 101 VSPH 201/2012, 57 lCm 95/2012, a nález Ústavního soudu sp.zn. |||.ÚS 1624/12 ze dne 27.09.2012 dovodil, že byt, (česká) právní úprava dává účastníku možnost rozhodčí nález odklidit (postupem dle § 31 a násl. RozŘ), může být rozhodčí nález (i stran neplatnosti) ve sporu ze spotřebitelskě smlouvy podroben zkoumání i v insolvenčním řízení. Převedeno do daně věci to znamená, že insolvenční soud má povinnost přezkoumat pravomoc rozhodce JUDr. Tomáše Sokola kvydání nálezu. V tomto směru soud shledal rozhodčí nález nicotný, nebot, byl vydán na základě neplatně rozhodčí doložky, nebot, její znění obsaženě v bodu 7.13. Obchodních podmínek žalobce je absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. právě zdůvodu, že neurčuje konkrětní osobu rozhodce ad hoc, nýbrž uvádí, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeněho Společností pro rozhodčí řízení, a.s., podle jejího jednacího řádu. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor, rozhodčí řízení nemělo být vůbec vedeno a rozhodčí nález neměl být vydán. Z tohoto důvodu žalobci právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení nevzniklo.

K námitce žalobce o přihlášení pohledávky jako vykonatelně z jiněho právního posouzení cituje § 198 odst. 1 a 3 a § 199 odst. 1 IZ a sodkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2005 sp.zn. 29 Odo 327/2004, publikovaně v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 26/2006, týkající se nároků uplatněných v režimu zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jež se uplatní i v podmínkách insolvenčního řízení dovodil, že platí, že prvotní (předběžně) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná či nikoli, přísluší právě insolvenčnímu správci, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušněho věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní svě popření. Vyzve-li správce, maje-byt, nesprávně-přihlášenou pohledávku za nevykonatelnou, věřitele k uplatnění nároku nebo jeho výše u soudu, je tím dána iaktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu § 24 odst. 1 ZKV, resp. v poměrech insolvenčního zákona § 198 odst. 1 IZ. Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášeně pohledávky tak má pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrětním rozsahu není důvodná co do výše, tíží insolvenčního správce (přestože v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je-obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro kterě pravost nebo výši pohledávky popřel. Uvedeným závěrům ostatně odpovídá i úprava obsažená v § 198 odst. 3 IZ. Z těchto důvodů je námitka žalobce stran nedostatku její aktivní věcně legitimace a ztoho plynoucích důsledků v podobě zjištění insolvenční správkyní popřeně (ne)vykonatelně pohledávky nedůvodná.

Konstatoval, že ktomu, že popěrně úkony žalovaných jsou jiným právním posouzením, kterě však není u vykonatelných pohledávek možně, se vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp.zn. 101 VSPH 201/2012, 57 lCm 95/2012. V něm uvedl výslovně, že nesdílí právní názor, podle něhož správci v rámci popření vykonatelně pohledávky nepřísluší popírat neplatnost jednotlivých ujednání smlouvy o spotřebitelskěm úvěru, a může přezkoumávat vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem pouze podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Takový výklad § 199 odst. 2 IZ označil Vrchní soud v Praze za zužující a dospěl k závěru, že by jej bylo možno připustit pouze v případě, kdy by soud v incidenčním řízení přezkoumával věcnou správnost pravomocněho

(KSLB 57 lNS 726/2012) a vykonatelněho rozhodčího nálezu a svým rozhodnutím tento nález rušil nebo jej měnil. Vdaně věci však soud neruší ani nemění rozhodčí nález. Vdaně věci rozhoduje soud o tom, zda pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem, bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena či nikoliv. Další podmínkou, která musí být naplněna, aby se ze strany popírajícího insolvenčního správce nejednalo o nepřípustně jině právní hodnocení vykonatelně pohledávky, je to, aby namítaně skutkově či právní okolnosti nebyly v původním (nalězacím či rozhodčím) řízením výslovně řešeny. Jde-li totiž o vykonatelnou pohledávku, pak by nově přezkoumávání otázek, kterě již byly vpůvodním řízení vyřešeny, bylo vrozporu se zásadou hospodárnosti. Vdaně věci však soud neruší ani nemění rozhodčí nález, nýbrž rozhoduje o tom, zda pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem, bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena či nikoliv. Insolvenční správkyně namítá (pouze) neplatnost ujednání o rozhodčí doložce. Tuto námitku žalovaná 2) v rozhodčím řízení neuplatnila, žalovaná 1) pak nebyla účastníkem rozhodčího řízení a tuto námitku v něm tedy ani nemohla uplatnit. Z uvedených důvodů může insolvenční správkyně námitku neplatnosti rozhodčího nálezu v incidenčním sporu uplatnit a nejedná se o nepřípustně jině právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ.

K námitce neurčitosti popření sporně pohledávky žalovanou 1) dovodil, že odůvodnění, že se jedná o náklady rozhodčího řízení proběhnuvšího na základě neplatně rozhodčí doložky je dostatečně určitě, z něhož plyne, co v něm popírající chtěl vyjádřit.

K námitce žalobce o popření pohledávky žalovanou 1) co do výše, nikoliv co do pravosti podal soud výklad k ust. § 193 a § 194 IZ a § 41 odst. 2 o.s.ř. a dovodil, že přes nepřesně označení způsobu popření insolvenční správkyní, která uvedla, že předmětnou pohledávku žalobkyně popřela co do výše 15.229,62 Kč z důvodu, že tato pohledávka představující náklady rozhodčího řízení v důsledku tvrzeně neplatnosti rozhodčí doložky (a z toho pramenící nicotnosti rozhodčího nálezu) nevznikla, je třeba dovozovat, že se jedná o popření pohledávky žalobkyně ve výši 15.229,62 Kč tvořící příslušenství pohledávky přihlášeně pod č. P9/2 ve smyslu §193 IZ, tedy co do pravosti. S ohledem na předeslaně dospěl soud kzávěru, že námitka žalobce stran nesprávně provedeněho popření jeho pohledávky je nedůvodná.

Ze všech shora uvedených důvodů proto žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve vztahu žalobce a žalovaná 1) přiznal žalovaně 1) náhradu nákladů za právní zastupování advokátem pode vyhl. č. 484/2000 Sb., ve vztahu žalobce žalovaná 2) úspěšně žalovaně 2) náhradu nákladů řízení nepřiznala srespektováním, že ji žádně nevznikly.

Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. Zopakoval v průběhu řízení prezentovanou argumentaci a zdůraznil, že platnost či neplatnost existující rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, proto popření nevykonatelně pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy je nepřijatelným důvodem popření, pravomoc rozhodce byla dána a soudem citovaně rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) na uvedenou rozhodčí

(KSLB 57 lNS 726/2012) doložku nedopadá, nebot, je nepřípustně využívat tuto judikaturu retroaktivně na jednání, kterě bylo dříve posuzováno jako platně, tedy na rozhodčí doložky uzavřeně dříve, což by bylo v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. Trval těž na tom, že sporná pohledávka byla žalovanou 1) popřena toliko do výše, a proto v incidenčním sporu nemůže být zkoumána její pravost. Uzavřel, že sjednaná doložka pak podle odvolatele nezakládá ani nerovnováhu v právech a povinnostech stran a nemůže být proto považována za neplatnou, nebot, dlužnice sní byla při uzavření Smlouvy seznámena, nehledě nato, že výklad podaný soudem prvního stupně k ujednání ve spotřebitelských smlouvách by představoval nepřípustnou retroaktivitu, nebot, do 31.7.2010 bylo lze namítat toliko relativní neplatnost ujednání v ust. § 56 obč. zák. a spotřebitel-dlužnice by se musela dovolat těto neplatnosti v tříletě promlčecí lhůtě, což neučinila.

Žalovaná 1) navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit a zdůraznila, že žalobce neprokázal vykonatelnost svě pohledávky veřejnou listinou, a proto polemika, že důvodem popření je jině právní posouzení věci je bezpředmětná; jím je právní posouzení věci samě, tj. nároku uplatněněho žalobou, jímž není ujednání o rozhodčí doložce.

Žalovaná 2) se k odvolání uvedla, že souhlasí s žalobcovým nárokem.

Odvolací soud v mezích podaněho odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, na jehož základě přijal závěry, s nimiž se ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje a dále doplňuje.

Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi v otázce posuzování platnosti rozhodčích smluv (rozhodčích doložek) především publikací rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 45/2010). Vcitovaněm rozhodnutí je vysloven závěr, že rozhodčí smlouva, jestliže neobsahuje přímě určení rozhodce ad hoc, anebo konkrětní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeněho právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Na uvedeně závěry pak navázal svou judikaturou i Nejvyšší soud ČR, jenž vrozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 121/2011) vyslovil závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímě určení rozhodce ad hoc, resp. konkrětní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Takto odvolací soud posuzoval platnost rozhodčích doložek i před tím, než Nejvyšší soud vydal výše uvedená rozhodnutí, nebot, sdřívější judikaturou nesouhlasil. Ta však vžádněm případě nepředstavovala pramen práva, který by soudy vázal. Z uvedených důvodů

(KSLB 57 lNS 726/2012) námitka žalobce o nepřípustně retroaktivitě výše uvedeně judikatury formulována v odvolání nemá žádně opodstatnění.

Soud prvního stupně ktěmto rozhodnutím správně přihlědl, nebot, právě takovou rozhodčí doložku dlužnice se žalobcem uzavřela, když stanoví způsob určení rozhodce a podmínky vedení rozhodčího řízení pro veškerě spory ze Smlouvy vzniklě tak, že budou rozhodovány rozhodcem jmenovaným do těto funkce Správcem seznamu rozhodců vedeněho Společností pro rozhodčí řízení, a.s.

Tzv. Společnost pro rozhodčí řízení, a.s. zcela jistě není stálým rozhodčím soudem podle § 13 odst. 1 RozŘ zřízeným na základě zákona; je obchodní společností. Je mimo pochybnost, že rozhodce byl ve sporu mezi účastníky ustaven na základě rozhodčí doložky, která byla ve smyslu citovaněho rozhodnutí sjednána neplatně. Ktakověmu závěru je samozřejmě oprávněn (povinen) těž insolvenční soud, který zkoumá vykonatelnost přihlášeně pohledávky v rámci incidenčního sporu. Insolvenční soud ze zjištění, že rozhodčí doložka je neplatná, nemůže v incidenčním sporu o určení pravosti přihlášeně pohledávky vyvodit jiný závěr, než je ten, že pohledávka je nevykonatelnou. Je tomu tak proto, že rozhodčí nález, který vydal rozhodce, jenž svou pravomoc založil na neplatně rozhodčí smlouvě (rozhodčí doložce) není veřejnou listinou způsobilou doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášeně pohledávky. Rozhodnutí totiž vydal někdo, kdo ktomu nebyl vybaven odpovídající pravomocí; chybí tu základní podmínka nutná k tomu, aby listina vydaná někým jiným, než orgánem státní moci měla charakter listiny veřejně. Tzv. rozhodčí nález, jímž věřitel doložil svou pohledávku tedy není ničím jiným, než soukromou listinou, jež ve sledovaných souvislostech je zcela bez právního významu.

Soud prvního stupně tedy správně posoudil žalobcem přihlášeně pohledávky jako nevykonatelně. Správně těž vycházel ztoho, že při posouzení vymezení popěrně role je rozhodující stanovisko insolvenčního správce. Bez zřetele ktomu, zda věřitel přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku jako vykonatelnou a doloží ji listinami, o nichž má za to, že jsou ktomu způsobilě, určující je, jak insolvenční správce pohledávku zařadí do seznamu přihlášených pohledávek. Jestliže ji takto předurčí postavení pohledávky coby nevykonatelně, je na věřiteli, aby ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 IZ uplatnil svě právo vincidenčním sporu; to žalobce ostatně učinil.

V důsledku toho se soud prvního stupně logicky a důvodně zabýval pravostí aposlěze výší přihlášených pohledávek. Sjeho zjištěními a právními závěry se odvolací soud ztotožnil, nemá k nim výhrady a shledává je přesnými a řádně odůvodněnými. Ktomu odvolací soud doplňuje, že opakovaně vyložil např. vusnesení sp. zn. KSUL 69|NS 2401/2010, 1 VSPH 892/2010-P14 ze dne 15.10.2010 nebo v usnesení sp. zn. KSLB 76 lNS 12489/2010, 3 VSPH 905/2011-P4 ze dne 16.1.2012, že vinsolvenčním řízení není předmětem přezkoumávání přihláška pohledávek jako celek, ale jednotlivě samostatně přihlášeně pohledávky (vymezeně důvodem a výší-§ 174 odst. 2 IZ), ohledně nichž se pak takě samostatně aplikují § 188, § 198 odst. 1 nebo § 178 a § 185 IZ s rozlišením, vůči kterě konkrětní pohledávce s nimi spojovaný zákonný následek zcela nebo zčásti nastal. Ktomu pak Vrchní soud vPraze (např. v usnesení sp.zn. KSPA 48 lNS 1646/2008, 1 VSPH 275/2008-B ze dne 13.2.2009) vysvětlil, že jak jistina, tak i její

(KSLB 57 lNS 726/2012) příslušenství (jehož jednotlivě druhy jsou definovány taxativním výčtem v § 121 odst. 3 občanskěho zákoníku) představují samostatně (samostatně uplatnitelně) nároky specifikovaně jejich vlastním důvodem a výší. Tomu odpovídají povinně náležitosti přihlášky vymezeně co do údaje o výši pohledávky v § 21 odst. 1 písm. i) vyhlášky č. 311/2007 Sb., podle nějž vedle údaje o výši jistiny je nutno zvlášť uvěst údaj ocelkově výši přihlašovaněho příslušenství (jehož uspokojení není vyloučeno dle § 170 IZ), včetně způsobu jeho výpočtu s rozlišením jednotlivých druhů příslušenství. Pokud tedy v projednávaně věci popřela žalovaná 1) spornou pohledávku ve výši požadovaných nákladů řízení, jednalo se o popření pohledávky co do pravosti jako samostatněho příslušenství přihlášeně jistiny a tedy samostatný nárok.

Odvolací soud proto v napadeněm výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů ve vztahu žalobce a žalovaně 2).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem plěna ze dne 17. dubna 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlědnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněněmu pod číslem 117/2013 Sb., je třeba podrobit revizi rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byt, o nich soud rozhodl v souladu v době rozhodnutí účinnou právní úpravou zrušeně vyhlášky. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je tedy namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně těž důvody rozsudku velkěho senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhradu nákladů úspěšněho žalovaněho 1) vřízení před soudem prvního stupně tedy podle § 220 o.s.ř. změnil v části odměny advokáta za zastupování, jež činí 4.200,-Kč za dva úkony právní služby po 2.100,-Kč z tarifní hodnoty 25.000,-Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod a § 9 odst. 3 písm. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif-AT), ve znění účinněm do 31.12.2012] a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 600,-Kč za dva úkony po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tj. 4.800,-Kč, s připočtením 21% daně z přidaně hodnoty ve výši 1.008,-Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) pak činí celkem 5.808,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla stanovena podle shodných ustanovení, jako v řízení před soudem prvního stupně stím, že výše sazby odměny byla stanovena podle advokátního tarifu v jeho znění od 1.1.2013 a tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla stanovena podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c), jehož výše činí 3.100,-Kč ztarifní hodnoty 50.000,-Kč. Právní zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání 27.8.2014), takže mu přísluší odměna ve výši 6.200,-Kč a náhrada hotových režijních výdajů v paušální částce 300,-Kč za úkon, tj. 600,-Kč, což dohromady činí 6.800,-Kč, a dále jízdně kjednání před odvolacím soudem na trase Teplice-Praha

(KSLB 57 lNS 726/2012) a zpět v rozsahu 182 km osobním vozidlem (Fabia Combi s průměrnou spotřebou 6,26 litrů na 100 km), což při ceně 35,70 Kč za litr benzinu 95 a náhrady za opotřebení vozidla 3,70 Kč za kilometr dle vyhl. č. 435/2013 Sb. představuje náhradu za jeden kilometr ve výši 6,05 Kč a za 182 km 1.101,-Kč, a dále náhradu za promeškaný čas na cestě ve výši 600,-Kč (šest půlhodin po 100,-Kč) dle § 14 odst. 1 a 3 AT, tj. celkem 8.501,-Kč a s připočtením 21 % DPH ve výši 1.785,-Kč celkem 10.286,-Kč.

O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu žalobce žalovaná 2) bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že úspěšně žalovaně 2) žádně náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustně ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadeně rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotněho nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleně rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 27. srpna 2014 JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková