103 VSPH 147/2016-37
76 ICm 4276/2015 103 VSPH 147/2016-37 (KSLB 76 INS 18414/2015)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. ve věci žalobce: Ing. Petr Kouba se sídlem Nová Ves nad Nisou 450, IČO: 72750294, zast. JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Liberec, Měsíčná 2, insolvenční správce dlužníka: Lenka anonymizovano , anonymizovano , bytem Jablonec nad Nisou, Dlouhá 246/6, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s.r.o. se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, IČO: 27221971, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 19, o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 20. ledna 2016, č.j. 76 ICm 4276/2015-23,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 20. ledna 2016, č.j. 76 ICm 4276/2015-23, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v postavení insolvenčního správce dlužníka domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku P 3 ve výši 127.775,45 Kč představující (i) jistinu uznanou dohodou ze dne 9.3.2011 ve výši 72.738,91 Kč s příslušenstvím (v podobě nákladů právního zastoupení ve výši 11.882,-Kč a rozhodčího poplatku ve výši 750,-Kč) mající právní důvod ve smlouvě o úvěru ze dne 6.5.2008 č. 4754356, pohledávky z níž byly společností Cofidis, s.r.o. postoupeny na žalovaného a v dohodě o uznání dluhu z 9.3.2011 č. 1390934105, a (ii) smluvní pokutu ve výši 43.154,54 Kč mající právní důvod v dohodě o uznání dluhu z 9.3.2011 č. 1390934105. Přestože měly být tyto nároky žalovanému pravomocně přiznány rozhodčím nálezem Mgr. Marka Landsmanna sp.zn. P 69/14-11 ze dne 16.6.2014, neuznává je proto, že se jedná o smluvní pokuty, které jsou pro svou výši neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy a pro neplatnost dohody o znání dluhu, v níž byly pokuty sjednány tak, že základem pro jejich výpočet je částka, v níž jsou z větší části (vedle jistiny úvěru) obsaženy již jiné smluvní pokuty a nespecifikované úroky.

Při prodlení s úhradou závazku ve výši 75.238,59 Kč delším 10 dnů se dlužník v dohodě o uznání dluhu zavázal zaplatit věřiteli pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Konečný závazek je pak sjednán jako součet závazku (jistina ve výši 59.661,02 Kč, úroky ve výši 14.315,15 Kč a smluvní pokuta ve výši 8.374,15 Kč) a smluvní pokuty dle dohody o uznání dluhu (ve výši 18.809,41 Kč). Smluvní pokuta byla neplatně sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách majících formulářovou formu, od nichž se nelze odchýlit a jsou psána drobným, bez pomůcek nečitelným písmem. Vzhledem k tomu, že poskytovatel úvěru v rozporu se zákonem neposuzoval úvěruschopnost dlužní, je neplatná i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru. Smluvní pokuta sjednaná v dohodě o uznání dluhu činí 54,8% ročně ze základu tvořeného příslušenstvím. Dohoda o uznání dluhu obsahuje nepřiměřená smluvní ujednání v neprospěch spotřebitele a jde o nekalou obchodní praktiku, když věřitel jednal úmyslně ke škodě spotřebitele, která odporuje požadavku odborné péče ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015. Dlužník nebyl schopen splácet úvěr anuitami ve výši 1.800,-Kč měsíčně. Dlužník měl celý isir.justi ce.cz (KSLB 76 INS 18414/2015) dluh splatit do 10 dnů od podpisu dohody pod sankcí smluvní pokuty 18.809,41 Kč. Věřitel si musel být vědom, že dlužník toho nebude schopen, neboť je dále ujednáno, že pohledávka, zvýšená o smluvní pokutu, bude hrazena ve splátkách ve výši 1.560,-Kč měsíčně. Podpisem dohody se postavení dlužníka coby věřitele výrazně zhoršilo. Dohoda je lichevní povahy, neboť založila závazek spotřebitele za plnění, které mu není materiálně dodané a slouží výlučně zájmům dodavatele. Zakládá v neprospěch spotřebitele jako slabší strany hrubou nerovnováhu. Dlužník neplatnost smluvních pokut nenamítl, a proto tak muže činit správce.

Vedle toho namítl, že dluh ke dni jeho uznání činil 75.238,59 Kč (včetně neplatné smluvní pokuty ve výši 8.374,15 a neoznačených úroků ve výši 14.315,15 Kč). Věřitel od dlužníka inkasoval ve splátkách ke dni 23.12.2014 celkem 76.644,-Kč. Dlužník mu tedy nedluží již ničeho.

Vyjádřil také přesvědčení, že rozhodčí nález je nepřezkoumatelný. Jako právní titul vzniku nároku je zde uvedena dohoda o uznání dluhu, která titulem k plnění není. Rozhodce neměl k dispozici úvěrovou smlouvu a nemohl posoudit, zda se jedná o spotřebitelský vztah, ani jaká je skladba postoupené pohledávky a posoudit platnost postoupené smluvní pokuty a sjednaných úroků. Z jiných věcí je zřejmé, že rozhodce rozhoduje spory ve prospěch žalovaného bez posuzování jejich okolností. Je na něm ekonomicky závislý. Nesplnil informační povinnost, což mohlo vést ke vznesení námitky jeho podjatosti a jeho vyloučení ve věci. Nález neobsahuje právní posouzení věci co do platnosti dohody ani co do platnosti smluvní pokuty.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. S argumentací žalobce nesouhlasí. Přihlášené pohledávky jsou vykonatelné na základě vydaného rozhodčího nálezu. Žalobce pohledávku popřel z důvodu neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro jejich nepřiměřenost a rozpor s dobrými mravy a neplatnost dohody o uznání dluhu, která má obsahovat nepřiměřená smluvní ujednání v neprospěch spotřebitele a má jít to nekalou obchodní praktiku. Jde však o jiné právní posouzení, které je dle § 199 odst. 3 InsZ nepřípustné. Odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.2.2012, sp.zn. 12 VSOL 35/2011 , rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.2.2012, sp.zn. 12 VSOL 59/2011, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.3.2012, sp.zn. 12 VSOL 44/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, sp.zn. 29 Cdo 392/2011, má za to, že rozhodce nárok žalovaného posoudil, a jestliže dlužníku uložil, aby žalovanému zaplatil předmětné pohledávky, dospěl k závěru, že tyto jsou po právu.

Poukázal také na to, že dlužník byl před podpisem dohody o uznání dluhu seznámen se všeobecnými podmínkami, včetně výše smluvních pokut. Je v ní specifikováno, jakou pohledávku uznává co do důvodu i výše. Žalobce ve své argumentaci principem dobrých mravů pomíjí zásadu autonomie vůle stran a princip proporcionality, kdy zcela ignoruje jiné zásady občanského práva jako je právní jistota či zásada, dle které každý může činit, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dlužník se dostal do závažného prodlení se splácením dluhu, proto žalovanému vzniklo právo na zaplacení pokuty, což je legitimní zajišťovací prostředek. Její výše odpovídá hodnotě a významu jí zajištěné smluvní povinnosti, jakož i výši škody, která může být žalovanému porušením povinnosti dlužníka způsobena. Normy občanského práva jsou zásadně dispozitivní povahy. Odkazuje na ust. § 39 občanského zákoníku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2010, sp.zn. 33 Cdo 3368/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2000, sp.zn. 30 Cdo 2247/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2001, sp.zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1999, sp.zn. 29 Cdo 2495/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004, má za to, že není zřejmé, z jakých (KSLB 76 INS 18414/2015) důvodů má správce ujednání o smluvních pokutách v dohodě o uznání dluhu za rozporné s dobrými mravy, nepřiměřené a v neprospěch spotřebitele. Konstatoval, že úroky lze dle dohody stran požadovat až po oznámení po úhradě uznaného dluhu. Úroky namítané žalobcem však nebyly přihlášeny.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Vycházel přitom ze zjištění, že v insolvenčním řízení dlužníka byl zjištěn jeho úpadek, který je řešen oddlužením. Žalovaný v řízení přihlásil na základě vydaného rozhodčího nálezu vykonatelnou pohledávku ve výši 127.775,45 Kč, kterou žalobce popřel. Důvodem jejího vzniku je smlouva dlužníka s Cofidis s.r.o., nároky z níž byly postoupeny na žalovaného. Ten s dlužníkem uzavřel dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem a rozhodčí smlouvu. V dohodě byla jednak uznána nesplacená část původního závazku ze smlouvy o úvěru a jednak sjednána smluvní pokuta. Původní nesplacený závazek byl navýšen o smluvní pokutu, náklady rozhodčího řízení a úroky z prodlení. Platby dlužníka byly žalovaným započítány na příslušenství původní pohledávky. Dohoda o uznání dluhu nebyla plněna, proto nároky z dohody o uznání dluhu byly žalovanému přiznány rozhodčím nálezem. Dlužník se proti němu nebránil a v rozhodčím řízení žádné námitky nevznesl.

Soud prvního stupně dále vyjmenoval důkazy, které v řízení provedl a konstatoval, že správce namítl, že dohoda o uznání dluhu je neplatná a tudíž veškeré platby bylo možno započíst pouze na původní jistinu závazku dle úvěrové smlouvy, čímž byl závazek uhrazen, že rozhodčí nález se nároky věřitele dostatečně nezabýval a že platnost rozhodčí smlouvy by měl soud posuzovat z úřední povinnosti, že taková smlouva je vždy v neprospěch dlužníka, určuje-li osobu rozhodce věřitel a že takoví rozhodci jsou ekonomicky závislí na věřiteli, a tudíž nikoliv nestranní.

Na základě uvedeného, cituje § 193, § 199 odst. 2 InsZ dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Platnost rozhodčí doložky se necítí být oprávněn posuzovat, neboť taková námitka nebyla vznesena. Výsledek rozhodcova právního posouzení se projevil ve výroku vydaného nálezu a v jeho odůvodnění, které nelze mít za řádné, nicméně právní posouzení věřitelova nároku obsahuje. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 InsZ.

Tento rozsudek žalobce napadl v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a žalobě vyhověl. Zopakoval námitky, které ve věci uvedl s tím, že se jedná se o námitky skutkové, které jsou přípustné. Poukázal na to, že rozhodce neměl k dispozici úvěrovou smlouvu, a nemohl tedy seznat, o jaký právní titul se nárok opírá. Z rozhodčího nálezu není zřejmé, pod jakou právní normu nárok věřitele subsumoval. Rozhodce nesplnil svou informační povinnost dle § 8 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Není-li zde žádné právní posouzení, nemohou jeho námitky být jiným právním posouzením věci. Poukázal také na to, že soud prvního stupně se ve věci nevypořádal se všemi provedenými důkazy ani s právní argumentací žalobce.

Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek potvrzen. S podrobným odůvodněním setrval na svém stanovisku, že jiné právní posouzení věci žalobcem je ze zákona nepřípustné.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil (KSLB 76 INS 18414/2015)

žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp.zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp.zn. 32 Cdo 2948/2009).

Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp.zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je totiž právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostál, a toto je pro nedostatek důvodů, jak odvolatel důvodně namítá, nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nejsou vyjádřeny úvahy soudu prvního stupně způsobem, jež by umožnily jeho skutkové a právní závěry přezkoumat, a tento nedostatek nelze překonat tím, že tyto úvahy budou dovozovány z obsahu spisového materiálu. Tato okolnost konec konců znemožňuje účastníkům kvalifikovaně se proti vydanému rozhodnutí bránit.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí především postrádá uvedení konkrétních skutkových zjištění včetně důkazů, z nichž byla učiněna. Soudem prvního stupně povšechně (nekonkrétně) a neúplně popsaný skutkový stav věci nároky kladené zákonem na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí nesplňuje. Samotný údaj o tom, které důkazy soud v řízení provedl je bez dalšího zcela bez významu.

Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec má soud přihlášku pohledávky za řádnou (přezkoumatelnou) a z jakých důvodů. Není zřejmé ani to, zda a s jakým závěrem se zabýval otázkou, zda přihlášená pohledávka je skutečně pohledávkou přiznanou žalovanému rozhodčím nálezem. Nelze v tomto směru např. přehlédnout, že pod P 3/1 přihlášená pohledávka se jednak co do výše liší od výše pohledávky přiznané předmětným rozhodčím nálezem a jednak co do okolností jejího vzniku je uvedeno pouze to, že důvodem vzniku jistiny ve výši 72.738,91 Kč je dohoda o uznání dluhu ... ze smlouvy o úvěru .

Z hlediska právního posouzení věci soudem prvního stupně přijaté dílčí závěry, na základě kterých dospívá k tomu, že žaloba není důvodná, nejsou dostatečně odůvodněné a jsou neúplné.

V odůvodnění rozhodnutí je sice obsažen závěr, že přihlášená pohledávka je vykonatelná, chybí zde však úvahy o tom, na základě čeho soud k takovému závěru dospěl. Vychází-li soud (mylně) z přesvědčení, že není povinen posuzovat platnost rozhodčí doložky, (KSLB 76 INS 18414/2015) sotva může učinit validní závěr o tom, že uplatněný nárok žalobce je vykonatelný. Zcela totiž přitom pomíjí, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26.1.2012 vyslovil závěr, že zákon č. 216/1994 S., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy nenamítl. Lze-li platnost rozhodčí smlouvy zkoumat v exekučním řízení i bez námitky povinného, sotva může obstát názor (zastávaný soudem prvního stupně), že v předmětném řízení platnost rozhodčí smlouvy zkoumat nemusí, opírá-li se navíc o zákonem nepodložený názor, že bylo povinností žalobce (či dlužníka) takovou námitku uplatnit. Je naopak třeba vycházet z toho, že platnost rozhodčí smlouvy soud posuzuje v řízení z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda námitka nedostatku pravomoci rozhodce byla namítnuta či nikoliv.

Vedle toho, uvádí-li soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dílčí námitky, které žalobce v řízení uplatnil, bylo na místě, jak odvolatel důvodně namítá, se také vypořádat s otázkou jejich přípustnosti, příp. důvodnosti.

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1, písm. a b) o.s.ř. za použití § 7 InsZ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná