103 VSPH 129/2012-99
88 ICm 1550/2011 103 VSPH 129/2012-99 (MSPH 88 INS 3043/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: Spolpharma, spol. s r.o., IČO 272 87 149, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930, zast. Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 24, proti žalovanému: INSOLV, v.o.s., IČO 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, insolvenční správce dlužníka Oleofin, a.s. IČO 271 67 658, se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova 10, zast. Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 ICm 1550/2011-34 ze dne 27. února 2012,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 88 ICm 1550/2011-34 ze dne 27. února 2012 se v bodech I., II. a III. výroku potvrzuje; v bodu IV. výroku se mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 5.808,-Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 20.570,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. Jakuba Antoše, advokáta se sídlem v Praze 1.

Odůvodnění:

Žalobce proti žalovanému domáhá určení do pravosti pohledávek za dlužníkem ve výši 90.808,50 Kč (P-1), 103.598,50 Kč (P-2) a 5.371,75 Kč (P-3), tj. celkem 199.788,75 Kč (sporné pohledávky) představující 50 % každé z uvedených pohledávek, jež byly přihlášeny do insolvenčního řízení v rozsahu 100 % (celkem 399.557,50 Kč) a v insolvenčním řízení byly žalovaným popřeny do výše jedné (MSPH 88 INS 3043/2010) poloviny každé z nich. Sporné pohledávky mají svůj právní důvod v dlužníkově bezdůvodném obohacení, neboť k jeho závazkům po dohodě s dlužníkovým věřitelem společností Kaufland Česká republika, v.o.s. (Věřitel) přistoupil a závazky namísto dlužníka Věřiteli uhradil. Vyjádřil nesouhlas s popřením sporných pohledávek a s jeho argumentací, podle níž se vztah mezi ním a dlužníkem řídí ustanovením § 511 ObčZ a sporné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení mu nevznikly, neboť v rozsahu popření plnil pouze svou povinnost, kterou na sebe přistoupením k dluhu vzal, a vznikla mu tak pouze pohledávka ve výši 50 % poskytnutého plnění z vypořádání s dlužníkem.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle kterého dlužník s věřitelem uzavřel dohodu o přistoupení k závazku dlužníka 28.6.2010 podle § 533 ObčZ (Dohoda), že na jejím základě dlužník i žalobce byli Věřiteli zavázáni společně a nerozdílně ve smyslu § 511 odst. 2 a 3 ObčZ. Dovozoval, že žalobce, který uhradil zcela dlužníkův dluh Věřiteli, k němuž na základě Dohody přistoupil, pouze v rozsahu 50% plnil za dlužníka (v tomto rozsahu byly přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení zjištěny), avšak v rozsahu dalších 50 % plnil pouze svou povinnost vůči věřiteli, kterou na sebe Dohodou vzal. Konstatoval, že občanský zákoník (účinný do 31.12.2013) obsahuje komplexní úpravu přistoupení dlužníka k závazku, a proto nelze na vztah žalobce (přistoupivší dlužník) a dlužníka aplikovat obecnou úpravu bezdůvodného obohacení.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (body I. až III. výroku) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 12.720,-Kč ve lhůtě tří dnů k rukám jeho právního zástupce (bod IV. výroku). Soud prvního stupně zjistil: -z žalobcovy přihlášky pohledávek, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky P-1, P-2 a P-3 v úhrnné výši 399.557,50 Kč, jež žalovaný v průběhu insolvenčního řízení popřel v rozsahu 50 %, tj. do výše 199.778,75 Kč, -z Dohody, že žalobce uzavřel s Věřitelem dohodu o přistoupení k dlužníkovým závazkům o celkové výši 399.557,50 Kč, -ze shodných tvrzení stran, že výše pohledávek Věřitele činí 399.557,50 Kč a že žalobce tuto částku Věřiteli uhradil.

Poté, co zjistil, že žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě, na základě výše uvedených skutečností cituje § 533 a § 511 ObčZ dospěl k právnímu závěru, podle kterého na základě dohody se stal žalobce s dlužníkem společně a nerozdílně zavázaným k úhradě pohledávky Věřitele ve smyslu dlužnické solidarity a protože nebylo stanoveno jinak (zákonem, rozhodnutím soudu nebo dohodou stran) jsou v souladu se zákonnou úpravou podíly solidárních dlužníků stejné. Ve shodě se žalovaným dovodil, že nelze na věc aplikovat právní úpravu bezdůvodného obohacení, nýbrž že je třeba postupovat podle speciální právní úpravy § 511 ObčZ. Odtud pak pramení závěr, podle kterého žalobci poté, co uhradil Věřiteli celou jeho pohledávku, náleží právo na vypořádání s dlužníkem v rozsahu plnění připadajícího na dlužníka, avšak splněním svého podílu ve výši sporných pohledávek neplnil za dlužníka bez právního důvodu, nýbrž plnil pouze svou povinnost, kterou na sebe Dohodou vzal. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu, představující náklady spojené se zastupováním, přiznal v řízení zcela úspěšnému žalovanému v rozsahu odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni ve výši 10.000,-Kč podle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. a dvou (MSPH 88 INS 3043/2010) náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (AT), tj. celkem 10.600,-Kč, po připočtení DPH ve výši 20 % ve výši 12.720,-Kč.

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 28 Cdo 1069/2009, podle něhož při převzetí dluhu podle § 531 odst. 2 ObčZ se upravují právní vztahy pouze mezi věřitelem na straně jedné a dlužníky na straně druhé, nikoliv pak mezi původním dlužníkem a přistoupivším dlužníkem, a protože mezi ním a dlužníkem z Dohody žádný právní vztah neplyne, splnil-li zcela závazek dlužníka jeho věřiteli, stalo se tak bez právního důvodu a dlužník se bezdůvodně obohatil; má tak z důvodu bezdůvodného obohacení za dlužníkem pohledávku v plné výši plnění jeho Věřiteli. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně vede k absurdnímu závěru, že uspokojil-li by pohledávku Věřiteli zcela dlužník, mohl by po něm požadovat polovinu uhrazené pohledávky.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti, přičemž žalobcovu argumentaci odmítl, neboť zaměňuje bezdůvodné obohacení a přistoupení k závazku, resp. pro vypořádání mezi dlužníkem a žalobcem uplatňuje oba právní instituty. Zopakoval, že na vztah žalobce a dlužníka dopadá ustanovení § 533 ObčZ ve spojení s § 511 ObčZ.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn.-69 z 27.3.2013, kterým byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bylo vyhověno, neboť odvolací soud přitakal žalobcově argumentaci s odkazem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 ICdo 19/2013 ze 30.9.2015 s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo nesprávné. Nejvyšší soud pak vyjádřil závazný právní závěr, podle kterého přistoupením k závazku podle § 533 ObčZ se přistoupivší dlužník stává dalším dlužníkem ve vedle dlužníka původního, přičemž vzniká právní vztah nejen mezi věřitelem a přistoupivším dlužníkem, nýbrž i mezi oběma dlužníky. V rámci tohoto vztahu mají dlužníci mezi sebou (není-li dohodnuto něco jiného nebo neplyne-li něco jiného z právního předpisu nebo rozhodnutí soudu stejný podíl na dluhu a splněním dluhu věřiteli nad rámec tohoto podílu vzniká splnivšímu dlužníkovi právo regresu vůči dlužníkům ostatním. O případ bezdůvodného obohacení (v rozsahu zaplacení jeho podílu) nejde, neboť i přistoupivší dlužník plnil svůj dluh (jeho dluhem se stal přistoupením k závazku). V poměrech projednávané věci se žalobce na základě Dohody stal vedle dlužníka dalším dlužníkem Věřitele a byl zavázán plnit dluh s ním společně a nerozdílně. Poté, co uhradil celou pohledávku Věřiteli získal jen právo regresu, tj. požadovat na dlužníkovi, to co plnil nad rámec svého podílu, který pro absenci jakéhokoliv ujednání ani v důsledku rozhodnutí soudu nebo zákonné úpravy, je shodný s podílem dlužníkovým.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející podle §§ 212 a 212a o.s.ř. a vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněno.

Podle § 531 odst. 2 ObčZ kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka. Podle § 533 (MSPH 88 INS 3043/2010)

ObčZ kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. V obou případech se jedná o tzv. kumulativní intercesi, při níž se mění počet dlužníků. Přistoupivší dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem. Právní úprava podle § 533 ObčZ se liší od úpravy přistoupení k závazku podle § 531 odst. 2 ObčZ tím, že se týká výlučně přistoupení k peněžitým závazkům a dochází při něm ke vzniku pasivní solidarity původního a přistoupivšího dlužníka.

Podle § 511 ObčZ jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odst. 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné (odst. 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů (odst. 3).

V projednávané věci žalobce přistoupil k peněžitému závazku dlužníka na základě Dohody uzavřené s Věřitelem podle § 533 ObčZ. Přistoupivší žalobce se stal zavázán Věřiteli společně a nerozdílně s dlužníkem a na vztahy mezi nimi v plném rozsahu dopadá režim podle § 511 ObčZ včetně regresu. Protože z Dohody samotné ani zákonného předpisu, rozhodnutí soudu nebo povahy neplyne nic jiného, třeba vycházet z toho, že podíly na dluhu obou jsou shodné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci sporné pohledávky nesvědčí, neboť pokud v jejich rozsahu plnil dlužníkovu Věřiteli, zhostil se pouze své právní povinnosti, a proto není namístě žalobcova argumentace, že tak činil bez právního důvodu a měla mu tak vzniknout pohledávka z bezdůvodného obohacení; soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a ten ve shodě s výše uvedeným správně posoudil i po právní stránce.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek v bodech I. až III. výroku z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze 17.4.2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/2012 s účinností od 7.5.2013, uveřejněném pod číslem 116/2013 ve Sbírce zákonů a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu z 30.4.2013, č. Org. 23/2013 k tomuto nálezu publikovanému pod číslem 117/2013 ve Sbírce zákonů, je třeba podrobit revizi rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, byť o nich soud prvního stupně rozhodl v souladu v době rozhodnutí účinnou právní úpravou zrušené vyhlášky. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je tedy namístě postup podle § 151 odst. 2 věta první části za středníkem o.s.ř. (srov. závěry Nejvyššího soudu pod sp.zn. 31 Cdo 3043/2010). Z uvedeného důvodu odvolací soud napadený rozsudek v bodu IV. výroku podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil, co do výše přiznané náhrady. (MSPH 88 INS 3043/2010)

V řízení před soudem prvního stupně tak náhrada nákladů žalovaného za zastupování advokátem tak činí odměnu za dva úkony právní služby z tarifní hodnoty 25.000,-Kč podle § 9 odst. 1 písm. a) AT ve znění účinné do 31.12.2012 a § 7 bodu 5 4200,-Kč (2x 2.100) a dvě náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT 600,-Kč (2x 300), tj. celkem 4.800,-Kč po připočtení DPH 21 % 5.808,-Kč.

Výrok o nákladech odvolacích řízení a dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu odměny za zastupování za 5 úkonů právní (v prvním odvolacím řízení dva úkony právní služby, v druhém odvolacím řízení jeden úkon právní služby a v dovolacím řízení dva úkony právní služby-sepis dovolání a převzetí zastoupení) po 3.100,-Kč, tj. 15.500,-Kč (§ 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c AT), a 5 náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT po 300,-Kč, tj. 1.500,-Kč, celkem 17.000,-Kč a po připočtení DPH 21 % tak činí náhrada nákladů řízení 20.570,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. prosince 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná