103 VSPH 121/2017-36
76 ICm 2569/2016 103 VSPH 121/2017-36 (KSLB 76 INS 8205/2016)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína ve věci žalobce: Ing. Petr Kouba se sídlem Nová Ves nad Nisou 450, IČO: 72750294, insolvenční správce dlužníků Evy Melicharové, nar. 24. 1. 1970 a Aleše anonymizovano , anonymizovano , obou bytem Raspenava, Fučíkova 454, zast. JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Liberec, Měsíčná 2, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s.r.o. se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, IČO: 27221971, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 19, o určení pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 76 ICm 2569/2016-23,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 76 ICm 2569/2016-23, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v postavení insolvenčního správce dlužníka domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 184.592,89 Kč představujících (i) náklady právního zastoupení ve výši 9.486,-Kč a rozhodčí poplatek ve výši 544,50 Kč přiznané žalovanému v řízení vedeném u rozhodce Mgr. Jana Fišera pod sp. zn. 403 Rozh 3104/2013 o jeho nároku ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 6. 2008 č. 0188045760, pohledávky z níž byly společností GE Money Bank, a.s. postoupeny na žalovaného a v dohodě o uznání dluhu z 1. 2. 2012 č. 1097582116, (ii) smluvní pokutu ve výši 78.653,63 Kč mající právní důvod v dohodě o uznání dluhu z 1. 2. 2012 č. 1097582116, (iii) náklady exekuce ve výši 5.929,-Kč přiznané žalovanému příkazem Exekutorského úřadu v Litoměřicích k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 3. 2016, č. j. 124 EX 15629/14-107, (iv) smluvní pokutu ve výši 80.844,26 Kč mající právní důvod v dohodě o uznání dluhu z 18. 3. 2011 č. 53016101105 a (v) náklady exekuce ve výši 9.135,-Kč, přiznané žalovanému příkazem Exekutorského úřadu v Klatovech k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 4. 2013, č. j. 120 EX 33512/12-22.

Přestože měly být tyto nároky (mimo nákladů exekuce) žalovanému pravomocně přiznány rozhodčími nálezy Mgr. Jana Fišera sp. zn. 403 Rozh 3104/2013 z 2. 8. 2013 a Mgr. Marka Landsmanna sp. zn. P 178/12-13 ze dne 9. 5. 2012, neuznává je proto, že se jedná o nároky z dodatečně uzavřených dohod o uznání dluhu, které nepřípustně rozšiřují nároky z původních úvěrových smluv. Tyto dohody jsou lichevní povahy, obsahující isir.justi ce.cz 76 ICm 2569/2016 (KSLB 76 INS 8205/2016) nepřiměřená ujednání v neprospěch spotřebitele. Jde o nekalou obchodní praktiku, která je v rozporu s požadavkem odborné péče, uskutečňovanou úmyslně ke škodě spotřebitele. Rozhodčí smlouvy, uzavřené současně s dohodami o uznání dluhu, jsou s odkazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu neplatné, když ujednání v nich obsažená jsou nepřiměřenou podmínkou ve smyslu předpisů na ochranu spotřebitele. A proto jsou neplatné i prakticky nepřezkoumatelné rozhodčí nálezy vydané v řízení, ve kterém dlužnice okolnost, že se jedná o nároky ze spotřebitelských vztahů, neuvedla, i exekuce nařízené na majetek dlužnice. Sama o sobě jsou neplatná i ujednání o smluvních pokutách obsažená v dohodách o uznání dluhu, neboť jednak základem pro jejich výpočet je částka, v níž jsou z větší části obsaženy již jiné smluvní pokuty a tato ujednání nejsou obsažena v dohodách samotných.

Žalovaný žádá zamítnutí žaloby. S podrobným odůvodněním argumentuje ve prospěch určení pravosti svých pohledávek. Odkazuje na řadu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve kterých byly obdobné rozhodčí smlouvy shledány platnými, a zdůrazňuje, že důvodem pro popření nemůže být dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jiné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že žalobce vůbec netvrdí, z jakého důvodu nejsou po právu uplatněné náklady vedené exekuce.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.342,-Kč a státu soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč.

Po provedeném dokazování, poté, co vyjmenoval důkazy, které v řízení provedl, odkazuje na ust. § 193 odst. 1, § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a na § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a je i důvodná. Protože rozhodčí doložky byly uzavřeny způsobem, který se příčí dobrým mravům, když budoucího rozhodce určil jednostranně věřitel v právním vztahu, kdy na straně dlužníka vystupovala fyzická osoba nepodnikatel, nejsou následně rozhodčí nálezy rozhodnutími, které by zakládaly vykonatelnost přihlášené pohledávky věřitele . Byl-li výběr rozhodce s odkazem na jednací řády a seznamy rozhodců, vydané právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, takový postup je netransparentní a rozhodčí smlouva (doložka) z tohoto důvodu neplatná. Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani v případě, kdy si věřitel vybere rozhodce s předem jim vybraných rozhodců s přihlédnutím k praxi, kdy ve spotřebitelských vztazích je rozhodce diktován pouze jednou smluvní stranou, a to ekonomicky silnější . Ustanovení § 199 odst. 2 InsZ tedy v přezkumu důvodnosti žalobcem popřených pohledávek žalovaného nebrání.

Sjednanou smluvní pokutu shledal v rozporu s dobrými mravy. Ten konkrétně spatřuje v okolnosti sjednání dohody o uznání závazku jako celku, kdy věřitel odkoupil od banky pohledávku za dlužníkem v době, kdy již dlužník byl v prodlení, následně mu v podstatě vnutil předem připravenou dohodu o uznání závazku včetně rozhodčí doložky, ve které se dlužník zavázal k dalšímu závazku, za situace, kdy věřiteli muselo být zřejmé, že dlužník je jako fyzická osoba s nehrazenými závazky ve slabším postavení, neznalá práva a nebude moci svůj nový závazek hradit, když již nemohl hradit dosavadní závazek v nižších splátkách, než nově sjednané. Proto rozhodl, že žalovaný nemá za dlužníky pohledávky představující smluvní pokuty sjednané dohodami o uznání závazku . 76 ICm 2569/2016 (KSLB 76 INS 8205/2016)

Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalovaný navrhl jeho změnu s požadavkem, aby žaloba byla zamítnuta. Za nesprávný a nepřezkoumatelný (s podrobným odůvodněním) má jak závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy, tak i o nedůvodnosti jeho nároku, který zčásti (co do pohledávek P9/3 a P9/6) nebyl soudem prvního stupně posouzen ani skutkově ani právně vůbec. Odkazuje (ve shodě se svou dosavadní argumentací) na řadu soudních rozhodnutí, ve kterých byly obdobné rozhodčí smlouvy shledány platnými, a namítá, že jiné právní posouzení věci není přípustné.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž by za tím účelem nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009).

Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je totiž právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostál, a toto je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nejsou vyjádřeny úvahy soudu prvního stupně způsobem, jež by umožnily jeho skutkové a právní závěry přezkoumat, a tento nedostatek nelze překonat tím, že tyto úvahy budou dovozovány z obsahu spisového materiálu. Tato okolnost konec konců znemožňuje účastníkům kvalifikovaně se proti vydanému rozhodnutí bránit.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí především postrádá uvedení konkrétních skutkových zjištění včetně důkazů, z nichž byla učiněna. Soudem prvního stupně povšechně (nekonkrétně) a neúplně popisovaný skutkový stav věci nároky kladené zákonem na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí nesplňuje. Samotný údaj o tom, které důkazy soud v řízení provedl je bez dalšího zcela bezcenný. 76 ICm 2569/2016 (KSLB 76 INS 8205/2016)

Z odůvodnění rozhodnutí není vůbec jednoznačně zřejmé, na základě čeho soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložky byly sjednány v rozporu se zákonem. Jeho odůvodnění, že budoucího rozhodce určil jednostranně věřitel v právním vztahu, kdy na straně dlužníka vystupovala fyzická osoba nepodnikatel je v tomto směru zcela nedostatečné. Není totiž doprovázeno dostatečnými relevantními skutkovými zjištěními, natožpak zhodnocením věci po stránce právní. Vychází-li soud prvního stupně ve svých úvahách, že rozhodčí smlouvy byly uzavřeny oběma dlužníky, není zřejmé, z čeho takové zjištění čerpá (když taková okolnost není ani žalobcem tvrzena). Vychází-li dále ze zjištění, že seznam rozhodců byl vypracován předem věřitelem, není zřejmé, proč by tomu tak být nemohlo. Přihlédl-li k judikatuře, dle které pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců , popírá své vlastní zjištění, že v daných rozhodčích smlouvách bylo určeno 6 rozhodců, z nichž spor rozhodne ten, kterému bude doručena žaloba (bez ohledu na to, zda žalobcem bude věřitel či dlužník) a nikoliv rozhodce určený třetí osobou . Jeho závěr, že není rozdílu mezi situací, kdy je určení rozhodce závislé na obsahu seznamu rozhodců vydaném právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a kdy je stranami smlouvy sjednán seznam několika rozhodců, z nichž je žalobce oprávněn si vybrat, není nijak odůvodněn. A už vůbec není zřejmé, proč právo na výběr rozhodce ze sjednaného seznamu přiznává pouze věřiteli a nikoli také dlužníku. Odkazuje-li v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, zcela opomíjí důraz, který s odkazem na obdobné závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, Nejvyšší soud klade na pečlivé posouzení, zda dotčené rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům. O pečlivosti v posouzení věci ze strany soudu prvního stupně však nemůže být za popsaného stavu ani řeči.

Ve vztahu k posouzení důvodnosti nároku žalovaného na uplatněnou (přihlášenou) smluvní pokutu, dostatečně (natož přesvědčivě) není odůvodněn ani názor o sjednání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Má-li spočívat v tom, že žalovaný dlužníku v podstatě vnutil předem připravenou dohodu o uznání závazku , takové zjištění není nikterak odůvodněno. Vůle dlužníka nejenže nebyla v tomto směru nikterak zkoumána, ale dané zjištění zcela přehlíží, že sami dlužníci nárok žalovaného uznali. Uznávají-li dlužníci smluvně založený nárok žalovaného, sotva lze smysluplně bez dalšího hovořit o tom, že jim jejich závazek byl nikoliv po právu vnucen .

Ani z hlediska právního posouzení věci soudem prvního stupně přijaté dílčí závěry, na základě kterých dospívá k tomu, že žaloba je důvodná, nejsou dostatečně odůvodněné a jsou neúplné. Pouhý (duplicitní) odkaz na ust. § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je v tomto směru nedostatečný.

Důvody, pro které bylo výrokem napadeného rozhodnutí určeno, že žalovaný nemá za žalobcem pohledávky P9/3 ve výši 5.929,-Kč a P9/6 ve výši 9.135,50 Kč (náklady exekuce) nejsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny žádné.

Vedle toho, vycházel-li (ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.) soud prvního stupně ve svém rozhodování, jak plyne z protokolu o jednání ze dne 30. 11. 2016, že žalovaný neprokázal, že rozhodčí smlouvy a dohody o uznání dluhu byly uzavřeny v souladu s dobrými mravy , jeho postup nenachází oporu v zákoně, když je to právě žalobce, jehož povinností je prokázat opodstatněnost důvodů, pro které jednotlivé pohledávky žalovaného popřel. 76 ICm 2569/2016 (KSLB 76 INS 8205/2016)

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1, písm. a), b) o.s.ř. za použití § 7 InsZ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ).

V Praze dne 7. prosince 2017

JUDr. Peter T r e b a t i c k ý, Ph.D., LL.M., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela