103 VSPH 120/2014-87
26 ICm 2790/2011 103 VSPH 120/2014-87 (KSCB 26 INS 10715/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: lng. David Puffer, bytem v Českých Budějovicích, F. Šrámka 1176/29, insolvenční správce dlužníka Z plus M TRADING, spol. s r.o., IČO 26024225, proti žalovanému: Komerční banka, a.s., IČO 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu vČeských Budějovicích č.j. 26 lCm 2790/2011-67 ze dne 9. prosince 2013, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 26 ICm 2790/2011-67 ze dne 9. prosince 2013 se mění v bodu |. výroku jen tak, že se zamítá žaloba na určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu 22.9.2010, tj. úhrady ve prospěch úvěrového účtu č. 27-6752871527/0100 ve výši 236.853,-Kč, jinak se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení neúčinnosti právních úkonů, spočívajících vjeho příkazu k převodu finančních částek zjeho běžného účtu č. 6189990227/ 0100 (Učet) ve prospěch účtu č. 27-6752871527/0100 (Učet R),

(KSCB 26 INS 10715/2010) a to ve výši 220.000,-Kč ze 17.8.2010, 60.000,-Kč z18.8.2010, 35.000,-Kč 22382010, 33.000,-Kč 22582010, 130.000,-Kč z 30.8.2010, 2.652,88 Kč z 31.8.2010, 95.000,-Kč z 1.9.2010, 70.000,-Kč z 2.9.2010, 103.000,-Kč 23.9.2010, 17.147,-Kč z 9.9.2010, 69,64 Kč z 10.9.2010, a hotovostního vkladu ve výši 236.853,-Kč z 2.9.2010 ve prospěch tohoto účtu (Úkony), jež měly za následek zánik dlužníkova závazku ztitulu smlouvy o revolvingovém úvěru reg. č. 7560010200075 uzavřené se žalovaným 29.4.2010 (Smlouva) a dále vydání uvedených částek do majetkové podstaty. Uvedl, že dlužník se žalovaným 29.4.2010 uzavřel Smlouvu v němž se žalovaný zavázal dlužníkovi poskytnout revolvingový úvěr do limitu 1 mil. Kč, že dlužník tento úvěr vyčerpal 29.4.2010 a přijal na Účet částku 1 mil. Kč, jež mu byla žalovaným převedena z Účtu R, který byl pro tento účel zřízen. Podle Smlouvy se dlužník zavázal splatit žalovanému jistinu nejpozději do 29.4.2011, resp. ke dni, kdy nastanou účinky prohlášení konkursu na dlužníkův majetek, který byl prohlášen 19.10.2010 stím, že tímto dnem se stala jistina splatnou. Uvedl, že od 17.8.2010 do 10.9.2010 učinil dlužník Úkony, vjejichž důsledku bylo ve prospěch Účtu R zaplaceno 1.002.722,52 Kč představující splacení jistiny 1 mil. Kč a úroků 2.722,52 Kč, přestože splatnost jistiny podle Smlouvy měla nastat až 28.4.2011, tj. za sedm měsíců od provedených úhrad, a v rozhodujícím období nebyl podán insolvenční návrh; splatnost úroku z úvěru měla nastat kposlednímu dni vměsíci, tj. k30.9.2010. Dovozoval, že dlužník finančně plnil ve prospěch žalovaného své závazky z úvěru a úroky před datem jejich splatnosti, čímž ho zvýhodnil oproti jiným dlužníkovým věřitelům ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (lnsZ), nebot, tak činil v době, kdy se nacházel v úpadku, tj. nebyl schopen plnit své peněžité závazky vůči svým věřitelům s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a jež neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, resp. zastavil platby. Vprůběhu řízení žalobce vzal žalobu v části, jíž se proti žalovanému domáhal vydání ušlého plnění do majetkové podstaty, zpět. Uvedl, že úpadek dlužníka byl zjištěn 19.10.2010.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že Smlouvou se zavázal dlužníkovi poskytovat, nikolivjen poskytnout, revolvingový úvěr do výše limitu 1 mil. Kč, přičemž bylo sjednáno, že dlužník může čerpat úvěr opakovaně, nejpozději do 28.4.2011 a že jistinu úvěru splatí nejpozději do 29.4.2011, přičemž úroky bude hradit měsíčně vždy k poslednímu dni v měsíci. Dodatkem ke Smlouvě (Dodatek) z 10.9.201 se s dlužníkem dohodl na tom, že nejzazší čerpání úvěru bude k 9.9.2010 a splatnost úvěru nastane nejpozději 10.9.2010. Konstatoval, že dlužník úvěr v plné výši čerpal 29.4.2010 převodem na Účet. Zdůraznil, že v rámci sjednaného časového úseku měl dlužník možnost za sjednaných podmínek opakovaně čerpat úvěr ve výši 1 mil. Kč a v rámci tohoto časového úseku bylo ponecháno na jeho vůli, kdy poskytovaný úvěr splatí. Splátky provedené v rámci tohoto časového úseku nelze podřadit pod splnění dluhu před jeho splatností, nebot, ta nastávala kdykoliv vjeho průběhu (tj. do 9.9.2010).

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl (bod l. výroku), řízení v části, v níž se domáhal žalobce vydání ušlého plnění zastavil (bod ll. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod lll. výroku). Soud prvního stupně zjistil:

(KSCB 26 INS 10715/2010)

-ze Smlouvy, že dlužník uzavřel se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, kterou se žalovaný zavázal poskytovat dlužníkovi revolvingový úvěr do výše 1 mil. Kč za účelem profinancování krátkodobých pohledávek stím, že dlužník je oprávněn čerpat úvěr nejpozději do 28.4.2011, současně platit bance za rezervaci zdrojů ve výši 0,3% ročně znečerpaného úvěru, tj. rozdílu mezi limitem a jeho jistinou, a za realizaci úvěru poplatek ve výši 4.200,-Kč. Splácení jistiny a úhrada úroků byly dohodnuty tak, že jistinu úvěru splatí dlužník bance nejpozději do 29.4.2011 a počínaje dnem čerpání je povinen hradit bance měsíčně úroky zjistiny vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce; v rámci zvláštních ujednání bylo sjednáno, že dlužník bude předkládat žalovanému čtvrtletní výkazy v rozsahu rozvahy a výkazy zisků a ztrát do 30 dnů po skončení příslušného čtvrtletí.

-z Dodatku z 10.9.2011, že se účastníci Smlouvy dohodli na její změně v datu lhůty, do kdy lze úvěr čerpat z28.4.200 na 9.9.2010, a v datu konečné splatnosti úvěru z29.4.2011 na 10.9.2010, datum platby za rezervace zdrojů bylo sjednáno do 9.9.2010.

-ze shodných tvrzení stran, že dlužník učinil Úkony, na jejichž základě byly připsány z Účtu na Účet R částky uváděné žalobcem kromě poslední platby ve výši 236.853,-Kč,

-zvýpisu z Účtu R, že na něj byla připsána částka 236.853,-Kč, jež byla složena v hotovosti a je označena žalovaným jako splátka krátkodobého úvěru.

Na základě skutkových zjištění po zhodnocení jednotlivých důkazů, jež nebyly stranami nikterak zpochybňovány, jsou ve vzájemném souladu, a nijak zpochybněného závěru, že Úkony byly učiněny vdobě, kdy se nacházel dlužník v úpadku, jak vyplynulo z veřejné části insolvenčního rejstříku z přihlášek dlužníkových věřitelů a splatností jejich pohledávek, dovodil, že v rámci insolvenčního řízení by žalovaný na splacení jistiny ve výši 1 mil. Kč nedosáhl. Cituje ustanovení § 241 lnsZ učinil proto závěr, že krátce před podáním insolvenčního návrhu učinil dlužník Úkony, na něž však nedopadá ustanovení § 241 odst. 5 lnsZ vylučující neúčinnost některých zvýhodňujících právních úkonů. Připustil, že dlužníkovým právem bylo splatit jakoukoliv část jistiny kdykoliv dříve, čímž by však nesplatil smluvní úrok, který byl sjednán ve velmi výhodné výši (sazba 1M PRIBOR plus 2,59%), zatímco v nevyčerpané výši by musel platit tzv. rezervační poplatek 0,3% ročně. Upozornil na to, že dlužník opakované čerpání úvěru vpřípadě předchozí úhrady nevyužíval, neprováděl žádné úhrady a přistoupil k nim až v průběhu srpna a září 2010, tj. ve velmi krátké době, bez bližšího ekonomického opodstatnění. Poté, co byly uhrazeny jistina a úrok, uzavřel se žalovaným Dodatek, jímž byla Smlouva v podstatě zrušena a vypořádána. Důvodem Dodatku tak byla stále se zhoršující ekonomická situace dlužníka, o níž musel být žalovaný informovaný zvýkazů, kjejichž zasílání se dlužník ve Smlouvě zavázal. Žalovaný přistoupil k Dohodě přesto, že to pro něho nebylo ekonomicky výhodné, nebot, mohl realizovat minimálně rezervační poplatek a smluvní úrok podle Smlouvy až do dubna 2011. Vtomto kontextu soud prvního stupně také hodnotil platbu částky 236.853,-Kč, která byla realizována osobou od dlužníka odlišnou (paní Zíkovou, manželkou jednatele dlužníka), která musela mít povědomí o parametrech způsobu úhrady , tj. variabilním symbolu apod., a její platbu sám žalovanýjako platbu dlužníka bez výhrad vnímal, nebot, ji zcela stejně jako ostatní platby v rámci svého Účtu R registroval. Krátce poté, co tato úhrada došla, byl sjednán Dodatek.

(KSCB 26 INS 10715/2010)

Soud prvního stupně bez ohledu na výklad toho, kdy měl dlužník povinnost splatit závazky ze Smlouvy, konstatoval, že ustanovení § 241 odst. 3 lnsZ obsahuje pouze demonstrativní výčet jednání dlužníka a že Úkony představují chování dlužníka, které vedlo krátce před zjištěním dlužníkova úpadku k uspokojení žalovaného v podobě úhrady celého dluhu vdobě, kdy takovou povinnost neměl a kdy v téže době závazky ostatním svým věřitelům nehradil. Shrnul tak, že Úkony dlužníka jsou úkony neúčinnými. Zároveň v rozsahu zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř.

Tento rozsudek napadl žalovaný vzákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá. Zopakoval svou dosavadní argumentaci. K poslední platbě ve výši 236.853,-Kč, kterou realizovala osoba odlišná od dlužníka, uvedl, že se žalobce správně měl domáhat určení neúčinnosti úkonu, spočívajícího ve výběru této částky pravděpodobně z pokladny dlužníka, tj. ve vztahu této třetí osoby k dlužníkovi. Namítal, že v důsledku čerpání úvěru se rozmnožila majetková podstata dlužníka a pokud v době tvrzeného úpadku došlo kvrácení poskytnutého plnění, nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení jiných věřitelů, když vrátil jen to, o co se jeho majetek vdobě jeho tvrzeného úpadku rozmnožil (úpadek zjištěn 19.10.2010), hodnocení Úkonů, vyjma poslední platby, jako neúčinných úkonů považoval za jsoucí v rozporu s dobrými mravy.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Konstatoval, že poslední platbu učinila manželka jednatele dlužníka paní Zíková, která jednala ve shodě s jednatelem dlužníka jako jemu osoba blízká, a proto i tuto poslední platbu třeba hodnotit jako platbu dlužníkovu. Zopakoval, že dlužník byl v době Úkonů v úpadkové situaci a plnil své závazky vůči žalovanému bez toho, že by měl povinnost tak činit. Svým jednáním dlužník zvýhodnil žalovaného jako jednoho ze svých věřitelů oproti jiným jeho věřitelům zřejmě i s cílem ochránit dlužníkova jednatele, který podepsal jako rukojmí zajišťovací směnku vystavenou dlužníkem ve prospěch žalovaného. Doplnil, že žalovaný musel v době, kdy přijímal dlužníkovy platby, vědět, v jaké ekonomické situaci se nacházel z periodických zpráv dlužníka, jež byl podle Smlouvy mu zasílat.

Vrchní soud vPraze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Podle § 235 odst. 1 lnsZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor Hných.

Podle § 236 odst. 1 lnsZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle § 239 lnsZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (odst. 3).

(KSCB 26 INS 10715/2010)

Podle § 241 lnsZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, vjehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo vkonkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl kdlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří sdlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil vdobě, kdy byl vúpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či neplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek kzajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění vdůsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Odstavec 4 upravuje dobu před zahájením insolvenčního řízení, v níž musí být právní úkon učiněn, aby bylo lze jej napadnou odpůrčí žalobou, v odstavci 5 jsou taxativně uvedeny právní úkony, které zvýhodňujícím právním úkonem nejsou, tj. a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých vobchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch a c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Nebylo sporu o tom, že v rozhodné době tj. od 17.8.2010 do 2.9.2010 byl dlužník ve stavu úpadku, nebot, jak plyne zinsolvenčního spisu, vrozhodujícím období měl dlužník splatné závazky vůči svým věřitelům a insolvenční návrh podal bezprostředně po jeho uplynutí, tj. 17.9.2010, a již 19.10.2010 byl zjištěn dlužníkův úpadek. Dále není pochyb o tom, že vztah dlužníka kžalovanému nebyl vztahem osob blízkých nebo vztahem koncernovým a že Úkony nebyly učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku za situace, kdy splatnost poskytnutého úvěru v rozhodující době byla až v dubnu 2011 avšak bezprostředně po poslední platbě byl sjednán mezi dlužníkem a žalovaným Dodatek, podle něhož byla splatnost poskytnutého úvěru sjednána na 10.9.2010, zjevně jako důsledek učiněných Úkonů. Lze přisvědčit odvolateli, že poslední platba není úkonem dlužníkovým, nebot, tím je právnická osoba a není namístě úvaha, že by plnění paní Zíkové bylo dlužníkovým úkonem jen proto, že je manželkou dlužníkova jednatele. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro závěr o neúčinnosti Úkonů není rozhodující splatnost poskytnutého úvěru podle Smlouvy. Dlužník splatil svůj dluh ze Smlouvy v době, kdy tuto povinnost neměl, a činil tak na základě svého rozhodnutí za situace, kdy měl splatné závazky vůči ostatním svým věřitelům, resp. nacházel se fakticky ve stavu úpadku. Zvýhodnil tak jednoho ze svých věřitelů, čímž zkrátil uspokojení pohledávek ostatních svých věřitelů a jeho Úkony vyjma poslední platby jsou úkony neúčinnými ve smyslu ustanovení § 240 lnsZ. Argumentace žalovaného, podle níž v rozhodné době vrátil jen to, o co se rozmnožila v důsledku čerpání podle Smlouvy majetková podstata, a proto by bylo v rozporu s dobrými mravy vykládat dlužníkovy Úkony v neprospěch žalovaného, odvolací soud nesdílí, nebot, jeho věřitelské postavení vůči dlužníkovi jen tím, že mu poskytl půjčku ho nikterak nemohlo zvýhodnit oproti jiným věřitelům a ve svých důsledcích by tato úvaha vedla kporušení zásad insolvenčního řízení podle § 5 písm. a) a b) lnsZ, podle nichž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě

(KSCB 26 INS 10715/2010) poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, resp. věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek v bodu l. výroku změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. jen v části týkající se určení neúčinnosti poslední platby ve výši 236.853,-Kč, kterou nelze považovat za platbu dlužníka, avšak ve zbytku výroku napadený rozsudek zdůvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil; vnenapadeném bodu ll. výroku zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. stím, že po zhodnocení úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení odvolací soud dospěl kzávěru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nebot, žalobce měl v řízení celkově úspěch v rozsahu 765.869,52 Kč a neúspěch v rozsahu 1.002.722,52 Kč (zpětvzetí žaloby), zatímco žalovaný, který náhradu nákladů řízení neúčtoval v rozsahu 1.002.722,52 Kč a 236.852,-Kč, což odvolací soud vyjádřil v písemném vyhotovení tohoto rozsudku odpovídajícím zněním.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení kNejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 8. října 2014

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná