103 VSPH 119/2017-211
č. j. 177 ICm 136/2015 103 VSPH 119/2017-211 (MSPH 77 INS 14930/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové ve věci žalobce: Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad se sídlem Ústí nad Labem, Berní 2261/1, IČO: 75082136 zastoupený Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem Praha 8, U Sluncové 12a proti žalovanému: JUDr. Martin Šíp se sídlem Praha 6, Podbabská 1014/20, insolvenční správce dlužníka IPM stars, s.r.o. se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, IČO: 25230557 o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 177 ICm 136/2015-190

takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 177 ICm 136/2015-190, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému v postavení insolvenčního správce dlužníka domáhá určení, že jeho pohledávka, vzniklá z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně při čerpání dotace ve výši 18.832.520,37 Kč dle smlouvy č. CZ.1.09/4.2.00/05.00254 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků ze dne 25. 11. 2008, uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem, je po právu ve výši 18.738.357,-Kč. S podrobným odůvodněním tvrdí, že po provedené kontrole byly zjištěny nedostatky svědčící o neoprávněném použití dotace, načež platebním výměrem č. 31/2014, č. j. RRSZ 24337/2014 ze dne 24. 11. 2014 dle § 22 odst. 2 z.č. 250/2000 Sb. uložil dlužníku povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 18.738.357,-Kč, když 94.1963,-dlužník již dříve uhradil. 2. Žalovaný žádá zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že by dlužník provedl tvrzené podstatné změny v projektu, případně, že by došlo k neoprávněnému užití rozpočtových prostředků. Byly-li shledány nedostatky, jednalo se o změny dočasné povahy, které neznamenaly podstatnou změnu projektu. Namítl také, že v situaci, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek dne 22. 9. 2014 a platební výměr byl vydán dne 24. 11. 2014, k přihlášce pohledávky se podle ust. § 140d z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), nepřihlíží, když správní (daňové) řízení se nepřerušuje, avšak nelze vydat rozhodnutí o náhradě škody či jiné újmy po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku. 3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku žalobu zamítl a bodem II. výroku uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení. Vycházel přitom z toho, že účastníci jsou

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 177 ICm 136/2015 (MSPH 77 INS 14930/2014)

k vedení sporu věcně legitimováni, žalobce se v žalobě dovolává okolností tvrzených v přihlášce a žaloba byla podána včas. 4. Z provedených důkazů dále jistil, že -žalobce přihlásil pohledávku v celkové výši 18.738.357,-Kč z titulu neuhrazeného odvodu za porušení rozpočtové kázně podle platebního výměru č. 31/2014 z důvodu neoprávněného použití dotace poskytnuté na základě Smlouvy č. CZ. 1.09/4.2.00/05.00254 ze dne 25. 11. 2008; -pohledávka zůstala sporná, když insolvenční správce popřel pohledávku co do pravosti v částce 18,738.357,-Kč z důvodu, že pohledávka nevznikla, neboť nebylo prokázáno takové porušení povinností ve vztahu k poskytnuté dotaci, tedy takové neoprávněné použití peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad a porušení rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových pravidlech územních, které by odůvodňovaly uložení uplatněné sankce (odvodu); -žalobce a dlužník uzavřeli dne 25. 11. 2008 smlouvu č. CZ.1.09/4.2.00/05.00254 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad ze dne 25. 11. 2008, v níž se žalobce zavázal poskytnout dlužníkovi účelovou dotaci do maximální výše 19,279.815,98 Kč; -na základě provedené veřejnosprávní kontroly (Protokol z fyzické kontrole ex-post č. j. RRSZ 9505/2013, ze dne 31. 1. 2014) zjistil Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad u dlužníka nedostatky v souvislosti s užitím dotace a bylo navrženo vrácení finančních prostředků ve výši 100 % poskytnuté dotace; -platebním výměrem č. 31/2014 ze dne 24. 11. 2014 uložil Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad dlužníkovi odvod ve výši 18,738.357,-Kč v souvislosti s porušením rozpočtové kázně ohledně dotace poskytnuté dlužníkovi na základě citované smlouvy. 5. Na základě toho, odkazuje na ust. § 159 odst. 1 písm. a), § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 22 odst. 1, 2, 4, 13 a § 170 písm. d) InsZ, dospěl soud prvního stupně k závěru, že byť se při správě odvodů postupuje podle zákona 280/2009 Sb. a porušitel rozpočtové kázně má postavení daňového subjektu, není odvod daní, nýbrž sankcí v širším slova smyslu, neboť jeho účelem je navrácení poskytnutých prostředků tak, aby mohly opět sloužit svému účelu . S poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 104 VSPH 548/2016, vyjádřil názor, že pohledávka z odvodu je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení. Ačkoliv se toto rozhodnutí týká odvodu podle zákona č. 218/2000 Sb., je toho názoru, že je plně uplatnitelné i pro odvody podle zákona o rozpočtových pravidlech . Žaloba proto není důvodná. 6. Včas podaným odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhl jeho změnu s požadavkem, aby žalobě bylo vyhověno, event. aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně. S podrobným odůvodněním (a rekapitulací skutkového stavu věci) vyjádřil přesvědčení, že pohledávka z odvodu za porušení rozpočtové kázně není mimosmluvní sankcí, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje. Odkazuje na smysl ust. § 170 písm. d) InsZ a na názory vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 5 As 95/2014, ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 10/2014-43, 1 Afs 53/2013 ze dne 18. 7. 2013 a v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015, č. j. 12 VSOL 163/2014-78, je toho názoru, že odvod za porušení rozpočtové kázně představuje vrácení finančních prostředků z důvodu, že dlužník porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytnutí dotace, pročež není oprávněn tyto prostředky dále užívat. Jmění příjemce dotace se při jejím odvedení zpět oproti stavu před jejím poskytnutím nezmenší. I proto odvod za porušení rozpočtové kázně, který je v podstatě daňovou povinností, nemůže být sankcí.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 177 ICm 136/2015 (MSPH 77 INS 14930/2014)

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž by za tím účelem nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro jeho potvrzení nebo změnu. 9. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. (za použití § 7 InsZ) není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. 10. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 541/2008). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit. 11. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostál, a toto je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou totiž vyjádřeny všechny úvahy soudu prvního stupně způsobem, jež by umožnily jeho skutkové a právní závěry přezkoumat, a tento nedostatek nelze překonat tím, že tyto úvahy budou dovozovány z obsahu spisového materiálu. Tato okolnost pak znemožňuje účastníkům kvalifikovaně se proti vydanému rozhodnutí bránit. 12. Považuje-li soud prvního stupně, opíraje se výhradně o závěry obsažené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 104 VSPH 548/2016, odvod podle zákona o rozpočtových pravidlech za mimosmluvní sankci, která je podle § 170 písm. d) InsZ vyloučena ze způsobů řešení úpadku a v insolvenčním řízení se neuspokojuje, s tím, že ačkoliv se toto rozhodnutí týká odvodu podle zákona č. 218/2000 Sb., je plně uplatnitelný i pro odvody podle zákona o rozpočtových pravidlech , opomněl pro tento svůj názor uvést jakékoliv skutkové i právní důvody. 13. Holé konstatování, že nárok žalobce je sankcí, neboť jeho účelem je navrácení poskytnutých prostředků tak, aby mohly sloužit svému účelu k odůvodnění takového závěru přitom zjevně (pro nedostatek důvodů a konec konců bez dalšího i nelogičnost takové úvahy) nemůže postačovat. Vada tohoto postupu soudu prvního stupně je o to významnější, že se nikterak nevypořádal s žalobcem namítaným zcela opačným názorem, vyjádřeným v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. dubna 2015, č. j. 12 VSOL 163/2014-78, totiž že z ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb. vyplývá, že jediná povinnost při porušení rozpočtové kázně (neoprávněné použití či zadržení peněžních prostředků) je provedení odvodu za toto porušení, nikoli vrácení dotace. Přitom odvod a jeho výše jsou definovány v ustanovení § 22 odst. 5 téhož zákona. Neoprávněným použitím či zadržením peněžních prostředků vzniká nárok na odvod, jehož výše je sice rovna neoprávněně použitým nebo zadržením prostředků (přičemž povinnost zaplatit tento odvod se odvíjí od porušení rozpočtové kázně), odvod za porušení rozpočtové kázně tak není sankcí .

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 177 ICm 136/2015 (MSPH 77 INS 14930/2014)

14. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé ani to, na základě čeho se soud prvního stupně v režimu daného řízení, které k takovému účelu zjevně neslouží (srov. § 203a InsZ), zabýval otázkou, zda sporná pohledávka je vyloučena z uspokojení dle § 170 InsZ, a předmět dané žaloby (určení pravosti a výše pohledávky) nepřípustně zcela pominul. Nelze přehlédnout, že ve smyslu § 189 InsZ lze přezkumu podrobit jen takové pohledávky, které se, budou-li dle § 201 InsZ zjištěny, v insolvenčním řízení uspokojují. Zákon přitom neumožňuje ve sporném řízení o určení (pravosti, výše či pořadí) pohledávky dle § 198 InsZ posuzovat otázku, zda je tato pohledávka z uspokojení vyloučena či nikoliv. K tomu slouží řízení dle § 203a InsZ. Nemůže mít přeci smysl posuzovat v incidenčním sporu pro účely insolvenčního řízení existenci a výši pohledávky v situaci, kdy jsou tu případně pochybnosti o tom, zda ji lze v tomto řízení vůbec uspokojovat (srov. také důvodovou zprávu k novele insolvenčního zákona č. 294/2013 Sb., zvláštní část, k bodům 108 až 113). Zvoleným postupem soud prvního stupně řízení zatížil v odvolacím řízení neodstranitelnou vadou, která mohla mít (a ve skutečnosti i měla) za následek nesprávné rozhodnutí o věci. 15. Mimo uvedené, soud prvního stupně, jak plyne z obsahu spisu, neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. dostatečně nevysvětlil, proč provedení zbývajících důkazů zamítl. Pouhé konstatování, že provedení ostatních důkazů (navržených žalobcem) považoval za nadbytečné, bez vysvětlení, v čem tuto nadbytečnost spatřuje, je v tomto směru nepostačující. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit. 16. Soud prvního stupně tak jednak v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění výroku svého rozhodnutí o věci samé formuloval nepřezkoumatelným způsobem a jednak řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. 17. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci vydaný rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. za použití § 7 InsZ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ).

Praha 12. ledna 2018

JUDr. Peter Trebatický, Ph.D., LL.M., v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.