103 VSPH 111/2012-29
44 ICm 1188/2011 103 VSPH 111/2012-29 (KSUL 44 INS 1443/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v právní věci žalobce: Ing. Jan Rippel, bytem v Dobroměřicích 419, insolvenční správce dlužníků: Vla-dimír anonymizovano , anonymizovano a Ivana Vavroušková, nar. 8.11.1980, oba bytem v Solanech 45, proti žalovanému: Mgr. Kamil Košina, bytem ve Zdíkově 79, o určení, že pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení přihlášena po právu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 1188/2011-13 ze dne 9.února 2012,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 1188/2011-13 ze dne 9.února 2012 se mění tak, že se určuje, že pohledávka žalovaného za Vladimírem Vav-rouškem, n anonymizovano ve výši 7.800,--Kč nebyla do insolvenčního řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 44 INS 14403/2010 přihlášena po právu. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 766,--Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně 2.000,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce v postavení insolvenčního správce výše uvedených dlužníků se domáhá pro-ti žalovanému v postavení exekutora určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 7.800,--Kč z právního důvodu odměny a náhrady hotových výdajů exekutora podle příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 040 Ex 2632/1010-12, jenž nabyl právní moci 3.2.2010 (Příkaz), nebyla do výše uvedeného insolvenčního řízení přihlášena po právu poté, co ji při pře-zkumném jednání popřel. Uvedl, že žalovaný byl pověřen vymožením pohledávky věřitele GE Money Multiservis, a.s. za dlužníkem Vladimírem Vavrouškem (Povinný) a že právní nástupce této společnosti se také přihlásil s touto pohledávkou do insolvenčního řízení. Vy-ložil, že probíhající exekuční řízení se zahájením insolvenčního řízení nepřerušují, pouze 44 ICm 1188/2011 (KSUL 44 INS 1443/2010) exekuci nelze provést. Uvedl, že podle 87 odst. 4 zák. č. 120/2011 Sb., o soudních exekuto-rech a exekuční činnosti (dále ex.ř.) vymůže exekutor své náklady a náklady oprávněného na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládajícím zaplacení peněžité částky. Tyto způsoby jsou uve-deny v ustanovení § 59 odst. 1 ex. ř. avšak není zde uvedeno, že by exekuce mohla být pro-vedena přihláškou k insolvenčnímu řízení. Namítl dále, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je právním úkonem prováděné exekuce, avšak není vykonatelný mimo exekuční řízení, ne-boť v § 40 odst. 1 ex.ř. exekuční příkaz není mezi exekučními tituly uveden, přičemž mimo exekuci lze uplatnit až nárok vyplývající z usnesení exekutora nebo exekučního soudu o za-stavení exekuce podle § 55 ex.ř. Z povahy věci pak plyne, že uvedené příkazy lze vydat te-prve ke konci exekučního řízení, když exekutorovi plyne nárok na odměnu proti povinné-mu podle vymoženého plnění a vydá-li takový příkaz dříve, jedná se o neplatný právní úkon pro obcházení zákona podle § 39 ObčZ, případně nemůže nabýt právní moci. Upozor-nil přitom i na usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č.j. 18 EXE 6209/2010-9, kterým byla nařízena exekuce (Usnesení), z něhož se podává, že žalovaný měl vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce až po vymožení nároku. Uzavřel, že mimo exekuční řízení exekutor může uplatnit náklady exekuce proti dlužníkovi při probíhajícím insolvenčním řízení jen v případě, že před insolvenčním řízení získal výtěžek exekuce, tím, že rozhodne o vydání výtěžku exekuce insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že uplatnil svou vykonatelnou pohledávku za dlužníkem právem. Uvedl, že svůj nárok zakládá na pravomocném příkazu k úhradě nákladů exekuce, který vydal 4.11.2010 č.j. 040 Ex 2632/2010-12, a zdůraznil, že ex.ř. neurčuje, ve které fázi exekučního řízení je soudní exekutor povinen tento příkaz vydat. Uvedl, že přihlásil pouze minimální odměnu podle § 6 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. (Vyhláška) a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1 Vyhlášky. Doplnil, že k vydání příkazu ho vedla okolnost, že Povinnému bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře a že po splnění splátkového kalendáře osvobodí insolvenční soud tohoto dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny včetně těch, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a nelze je nadále vymáhat.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslo-vil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Vyšel ze zjištění, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení spornou pohledávku z právního důvo-du pravomocného Příkazu, který nabyl právní moci 3.12.2010 a Usnesení, jímž byla nařízena pravomocně exekuce. Cituje ustanovení § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( InsZ), § 87, § 88 a § 89 ex.ř. a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 z 10.3.2008 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 102 VSPH 15/2011, učinil právní závěr, podle něhož má exekutor právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, kdy v jejím průběhu nebyl k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymože-no, exekutor je tak honorován za to že byl exekucí pověřen, a že Příkaz je ve spojení Usne-sením exekučním titulem. Dospěl proto k závěru, že žalobce popřel přihlášenou vykonatel-nou pohledávku neprávem. K výši této pohledávky konstatoval, že je v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 Vyhlášky, podle něhož minimální odměna exekutora činí 3.000,--Kč a § 13 odst. 1 Vyhlášky, podle něhož náhrada hotových výdajů exekutora činí nejméně 3.500,--Kč, tj. celkem 6.500,--Kč, po připočtení DPH ve výši 20% pak činí náklady exekutora 7.800,--Kč, které také žalovaný vyčíslil v přihlášce pohledávky. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 202 odst. 1 InsZ, podle něhož v řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávek nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů proti insol- 44 ICm 1188/2011 (KSUL 44 INS 1443/2010) venčnímu správci, a zároveň respektoval okolnost, že žalovanému žádné náklady řízení ne-vznikly.

Tento rozsudek napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, neboť spočívá na nesprávném právním po-souzení věci. Především odmítl, že by na projednávanou věc bylo možné aplikovat závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v jeho rozhodnutí sen.zn. 102 VSPH 15/2011, neboť in-solvenční správce popřel v této jiné věci vykonatelnou pohledávku soudního exekutora z jiných důvodů, a upozornil na to, že proti popřené pohledávce lze uplatnit jen skutečnosti, pro které pohledávka byla popřena (§ 199 odst. 3 InsZ). Zopakoval svou dosavadní právní argumentaci a zdůraznil, že výše zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo aplikováno nesprávně, neboť soud prvního stupně ponechal bez povšimnutí konec právní věty, podle níž příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykoná-vá v exekučním řízení, v němž byl vydán, z čehož plyne závěr, že mimo exekuční řízení po-hledávku z Příkazu nelze vymoci v insolvenčním řízení formou přihlášky pohledávky.

Žalovaný odkázal na své vyjádření ve věci a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcháze-jící podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 109 odst. 1 písm.c) InsZ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Podle § 87 ex.ř. náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, ná-hrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty , je nákladem exekuce rovněž pří-slušná daň podle zvláštního právního předpisu(odst. 1). Oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Náklady oprávněného hradí oprávněné-mu povinný (odst. 2). Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (odst. 3). Náklady exeku-ce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky( odst. 4).

Podle § 88 ex.ř. účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (odst. 3). Proti rozhodnu-tí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek ( odst. 4).

Podle § 89 ex.ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účast-níků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.

Z dikce ustanovení § 40 odst. 1 ex. ř. neplyne, že exekuční příkaz je exekučním titu-lem. 44 ICm 1188/2011 (KSUL 44 INS 1443/2010)

Podle § 59 odst. 1 ex.ř. exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovi-tostech.

Podle 46 odst.6 ex.ř. je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přeru-šeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu rozhod-ne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Z citových ustanovení vyplývá, že nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a že exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu, který je k námitkám účastníka exekuce přezkoumatelný soudem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 pak formuloval závěr, podle je příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekuč-ním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Tento závěr pak od-povídá i právní úpravě ustanovení § 59 odst. 1 ex.ř., v němž vymožení pohledávky založené příkazem v insolvenčním řízení ex.ř. neupravuje. Jediným případem, kdy v průběhu insol-venčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 ex.ř., a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčním řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu ná-kladů exekuce. Náklady exekuce lze tak vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinné-ho k úhradě těchto nákladů je povinen oprávněný.

V projednávané věci žalovaný vydal Příkaz, který ve spojení s Usnesením je exekuč-ním titulem. V insolvenčním řízení vymáhal náklady exekuce pouze v minimální výši podle § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 Vyhlášky, a neměl k dispozici žádný výtěžek exekuce, z něhož by mohl odečíst náklady exekuce ve smyslu § 46 odst. 6 ex.ř.

Odvolací soud právní závěry soudu prvního stupně nesdílí a dospěl k závěru, že právem žalobce popřel spornou pohledávku, neboť v insolvenčním řízení ji nelze uspokojit. Zároveň nesdílí obavy žalovaného, že by tyto náklady by později nemohl vymoci na opráv-něném.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm.a) změnil tak, že žalobě vyhověl.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a proto byla jejich náhrada přiznána v řízení zcela úspěšnému žalobci, a to v rozsahu cestovného k jednání před odvolacím soudem z Dobroměřic do Prahy a zpět v celkové délce 124 km osobní vozidlem značky KIA CERATO, reg. značka EU1 4765. Výše cestovného byla stanovena podle § 157 zák. práce a vyhl. č. 429/2011 Sb. Při průměrné spotřebě 7,13 lt spotřeba na 124 km činí 8,8412 lt, při ceně benzínu Natural 95 podle § 4 písm.a) uvedené vyhlášky ve výši 34,90 Kč pak náklady na palivo činí 308,50 Kč, amortizace pak podle § 1 písm. b) této vyhlášky činí 3,70 Kč na km, 458,--Kč na 124 km, takže cestovné činí celkem 766,50 Kč, po zaokrouhlení 766,--Kč. 44 ICm 1188/2011 (KSUL 44 INS 1443/2010)

O povinnosti žalovaného zaplatit České republice soudní poplatek za návrh na zahá-jení řízení bylo rozhodnuto podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., neboť žalobce byl osvobo-zen od soudních poplatků a soud jeho návrhu vyhověl. Protože ve smyslu § 4 odst. 1 písm.i) uvedeného zákona vzniká poplatková povinnost žalovanému až v souvislosti s tímto roz-hodnutím, byla jeho výše stanovena 2.000,--Kč pod položky 4 Sazebníku soudní poplatků, přílohy k uvedenému zákonu v účinném znění.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí v části měnící lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Kraj- ského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 5.září 2012 JUDr.Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová