103 VSPH 11/2016-346
76 ICm 2120/2011 103 VSPH 11/2016-346 (KSLB 76 INS 766/2011)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobkyně: MTM Capital, s.r.o., IČO: 28508114, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 42, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 37, proti žalované: JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, IČO: 26212145, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, insolvenční správkyně dlužnice OVK, s.r.o., IČO: 26212145, se sídlem v Josefově Dole 187, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, o vyloučení věcí z majetkové podstaty a o určení neplatnosti, eventuálně neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. 76 ICm 2120/2011-319 ze dne 25. září 2015,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. 76 ICm 2120/2011-319 ze dne 25. září 2015, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhá proti žalované v postavení insolvenční správkyně dlužnice OVK, s.r.o., IČO: 26212145 (dlužnice), vydání rozhodnutí, jímž by soud vyloučil z majetkové podstaty dlužnice nemovitosti zapsané v jejím soupisu pod položkou A/2, konkretizované jako pozemky a budova zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 1171 pro kat. úz. Starý Harcov, obec Liberec (sporné nemovitosti). Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná zahrnula sporné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice (soupis) neoprávněně, neboť je jejich vlastníkem a tyto nabyla v dobré víře na základě dvou kupních smluv, jedné ze dne 30.12.2008 (Smlouva 1) a druhé ze dne 30.6.2009 (Smlouva 2), za kupní cenu odpovídající ceně obvyklé, v prvním případě 11.400.000,-Kč a v druhém případě 199.800,-Kč.

Žalovaná žádá jednak zamítnutí žaloby a jednak (po spojení její vlastní žaloby proti žalobkyni ke společnému projednání s danou věcí) určení neplatnosti, event. neúčinnosti Smluv 1 a 2. Vyjádřila přesvědčení, že sporné nemovitosti byly zahrnuty do soupisu po právu. Smlouvy 1 a 2 jsou totiž neplatné pro rozpor se zákonem, poškozují zájmy věřitelů, jsou v rozporu s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku. Pro případ, že by Smlouvy 1 a 2 nebyly soudem shledány neplatnými, tvrdila, že jsou isir.justi ce.cz (KSLB 76 INS 766/2011) vůči věřitelům neúčinné, neboť byly uzavřeny mezi osobami blízkými v úmyslu zkrátit věřitele, k čemuž došlo tím, že dlužnici za sporné nemovitosti nebyla poskytnuta žádná odpovídající protihodnota.

Rozsudkem ze dne 13.12.2013, č.j. 76 ICm 2120/2011-190, soud prvního stupně žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl (bod I. výroku), určil, že Smlouvy 1 a 2 jsou neúčinné (body II. a III. výroku), a zavázal žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalované (bod IV. Výroku). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.2.2015, č.j. 103 VSPH 180/2014-209, k odvolání žalobkyně rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesrozumitelnost skutkových závěrů a nedostatek důvodů v právním hodnocení věci, jakož i chybějící postup při odstraňování nedostatků návrhu žalované na určení neplatnosti či neúčinnosti Smluv 1 a 2. Zavázal jej k opětovnému zhodnocení podmínek pro spojení věcí o vyloučení sporných nemovitostí a určení neúčinnosti Smluv 1 a 2 ke společnému řízení a k důslednému respektování § 157 občanského soudního řádu (o.s.ř.).

Soud prvního stupně doplnil dokazování, aniž odstraňoval nedostatky návrhu žalované, aby určil neplatnost, event. neúčinnost Smluv 1 a 2, napadeným rozsudkem žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl (bod I. výroku) poté, co dospěl k závěru, že včas podaná žaloba je nedůvodná, vyslovil neplatnost Smluv 1 a 2 (body II. a III. výroku), zamítl žalobu žalované o určení neúčinnosti Smluv 1 a 2 (body IV. a V. výroku) a zavázal žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalované (bod VI. výroku) a k úhradě soudního poplatku za žalobu (bod VII. výroku). Své rozhodnutí staví na skutkových zjištěních vedoucích jej k závěru, že uzavřením Smluv 1 a 2, jimiž byly sporné nemovitosti převáděny na žalobkyni, dlužnice úmyslně zkrátila uspokojení svých věřitelů, neboť v případě Smlouvy 1 byla kupní cena hrazena bezcennými akciemi a Smlouva 2 je se Smlouvou 1 provázána. Vyšel ze zjištění, že šlo o kvalifikovaný převod, neboť Smlouvy 1 a 2 byly uzavřeny mezi blízkými osobami bez souhlasu společníka dlužnice, jenž je současně největším věřitelem dlužnice. Vyjádřil přesvědčení, že Smlouvy 1 a 2 jsou pro rozpor se zákonem a jeho obcházení neplatné. Jelikož žalobkyně neprokázala, že Smlouvy 1 a 2 jsou platné a účinné, jejímu návrhu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu vyhovět nemohl.

Tento rozsudek napadla žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě o vyloučení sporných nemovitostí vyhoví a zamítne protinávrh žalované o určení neplatnosti Smluv 1 a 2. Odvolací důvod spatřuje v nesprávném zjištění skutkového stavu a právním posouzení věci. Soudu prvního stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů provedených Smlouvami 1 a 2, jakož i dalšími žalobkyní předloženými listinami, jež soud prvního stupně zčásti shledal nevěrohodnými a zčásti nijak nehodnotil. Takto tendenčně vyvodil nesprávně závěr o blízkém vztahu dlužnice a jediného společníka žalobkyně, potažmo žalobkyně samotné, a o absenci úhrady kupní ceny. Soud prvního stupně opřel své skutkové závěry mimo jiné o důkaz, jenž nebyl proveden (a jehož původ byl zpochybněn samotným soudem), čímž zatížil řízení vadou mající za následek nesrozumitelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. (KSLB 76 INS 766/2011)

Žalovaná ve vyjádření k odvolání podpořila správnost napadeného rozsudku s poukazem na neplatnost Smluv 1 a 2 pro zřejmé obcházení zákona, jemuž nelze přiznat soudní ochranu.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (dle § 212 a § 212a o.s.ř.), aniž by za tím účelem nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř.], a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro jeho potvrzení nebo změnu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.

Jak Vrchní soud v Praze již jednou v projednávané věci uvedl (viz usnesení jmenovaného soudu ze dne 11.2.2015, č.j. 103 VSPH 180/2014-209), soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Na základě svých zjištění je soud povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2008, sp.zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2010 sp.zn. 30 Cdo 541/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp.zn. 32 Cdo 2948/2009). Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp.zn. 29 Cdo 2543/2011). V zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) je konec konců právem účastníka znát důvody, které soud vedly k vydání jeho rozhodnutí, a to v podobě, která umožňuje jejich přezkoumání v řízení o opravném prostředku, jímž se účastník-odvolatel může kvalifikovaně bránit.

V projednávané věci soud prvního stupně opakovaně nárokům na přezkoumatelnost napadeného rozsudku nevyhověl. Na základě takřka totožných důkazů, jež však řádně nezhodnotil, dospěl k témuž závěru, pokud jde o nedůvodnost žaloby o vyloučení sporných nemovitostí. Aniž srozumitelně vyjádřil svá skutková zjištění, dopouští se nepřípustně právních závěrů v rovině skutkového hodnocení, a jeho rozhodnutí je tak nesrozumitelné. Skutkově hodnocené uzavření Smluv 1 a 2 shledává vzápětí jako neučiněné, neboť Smlouvy 1 a 2 označuje jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona a tedy kvalifikuje jako neuzavřené. Pomíjí argumenty vedoucí k závěru o formální bezvadnosti Smluv 1 a 2 a o absenci kvalifikovaného převodu sporných nemovitostí, jež nijak nehodnotí, čímž činí napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z hlediska skutkového (KSLB 76 INS 766/2011) nepodloženě uzavírá, že pohledávka věřitele č. 8 OLVIS s.r.o. ve výši 3,669.312,-Kč byla splatná již v roce 2000, přestože z přihlášky jmenovaného věřitele plyne splatnost 31.12.2012. Skutkové závěry vycházející ze svědeckých výpovědí učiněných v jiném incidenčním sporu formuluje nesrozumitelně tím, že opakuje pouze sdělení vyslýchaných osob, aniž by předestřel svá zjištění z takto provedených důkazů. Opomíjí přitom zcela, že je povinen zkoumat jako předběžnou otázku platnosti právního úkonu (Smluv 1 a 2), jímž odůvodňuje žalobkyně vznik svého práva ke sporným nemovitostem, jež požaduje vyloučit z majetkové podstaty dlužnice (podstata). S tím pak souvisí hodnocení práva žalované dovolávat se neplatnosti takového právního úkonu nikoli toliko v rámci obrany proti vyloučení sporných nemovitostí, nýbrž samostatnou žalobou ve smyslu ust. § 159 odst. 1 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ).

K otázce legitimace žalované k podání žaloby o určení neplatnosti Smluv 1 a 2: Podle § 220 věta první InsZ vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, musí být v soupisu vždy uveden i důvod soupisu, případně den a důvod vyloučení sepsaného majetku ze soupisu.

Podle § 225 InsZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2).

Podle § 231 InsZ insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odst. 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odst. 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odst. 3).

Podle § 159 odst. 1 písm. g) InsZ incidenčními spory jsou spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na němž je účasten, ohroženo, eventuálně tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není tak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, prevence již nemá význam a přiměřenou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva. Naléhavý právní zájem na určení je dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými (KSLB 76 INS 766/2011) důsledky předejít případným dalším žalobám, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky). Uvedené funkce určovací žaloby odpovídají požadavku, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem. K problematice naléhavého právního zájmu se vyjádřil Nejvyšší soud mimo jiné v rozhodnutí ze dne 17.7.2014 sen. zn. 29 Cdo 914/2014. V rozhodnutí ze dne 2.2.2006 sen. zn. 26 Cdo 1582/2005 pak Nejvyšší soud uzavřel, že za nedovolenou-při možnosti žaloby na plnění-lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi.

V případě kolize dvou incidenčních určovacích žalob (o vyloučení majetku z majetkové podstaty a o určení neplatnosti právního úkonu), jejichž předmět se týká téhož majetku, je testem lepšího práva naléhavost právního zájmu. V probíhajícím insolvenčním řízení dlužnice je upřednostněna vylučovací žaloba, v jejímž rámci je insolvenční soud povinen posoudit platnost právního úkonu jako předběžnou otázku. O tom, že je třeba otázku platnosti Smluv 1 a 2 prejudiciálně posoudit v rámci vylučovací žaloby, byl ostatně soud prvního stupně zpraven odvolacím soudem již v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2015, č.j. 103 VSPH 180/2014-209, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávaných (spojených) věcech. Nedbaje závazného právního názoru odvolacího soudu, aniž se vypořádal s nedostatky odpůrčí žaloby podané žalovanou, shledal soud prvního stupně návrh žalované na určení neplatnosti Smluv 1 a 2 projednatelným a rozhodl o něm. Soudní praxe je přitom ustálená v názoru, že sepíše-li insolvenční správce majetek dlužníka do soupisu majetkové podstaty s odůvodněním, že majetek dlužník nepozbyl (v důsledku neplatného právního úkonu), pak nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takového právního úkonu bez ohledu na to, zda je zahájeno řízení o vyloučení takového majetku z majetkové podstaty (osobou tvrdící, že jí k majetku svědčí právo). V případě probíhajícího řízení o vyloučení takového majetku z majetkové podstaty (při splnění podmínek předpokládaných ustanovením § 225 odst. 1 a 2 InsZ) posoudí soud otázku platnosti právního úkonu dlužníka vždy jako předběžnou.

Uvedené zásady se soud prvního stupně nedržel. Nadto nadále ponechal věci o vyloučení sporných nemovitostí a o určení neplatnosti, event. neúčinnosti Smluv 1 a 2 spojené, aniž se znepokojoval eventualitou uplatněnou žalovanou. Ta se domáhá určení jak neplatnosti, tak případné neúčinnosti Smluv 1 a 2 (pakliže by neobhájila oprávnění zahrnutí sporných nemovitostí do podstaty), nesprávně a nepřípustně. Jak v projednávané věci již jednou odvolací soud poznamenal (viz jeho usnesení ze dne 11.2.2015, č.j. 103 VSPH 180/2014-209), o žalobu s eventuálním petitem se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce konkrétního plnění na základě určitých žalobních tvrzení, a teprve pro případ, že soud zjistí nemožnost takového plnění, domáhá-li se (na stejném skutkovém základě) jiného eventuálního plnění. O takový případ (o eventuální návrhy mající oporu v hmotném právu) však v této věci nejde. Žaloba o určení neplatnosti právního úkonu stojí na zcela odlišných skutkových a právních základech než řízení o žalobě o určení neúčinnosti takového úkonu (srov. zejm. § 224, § 225 a § 231 a násl. InsZ) a s výsledky řízení o nich jsou spojeny i rozdílné účinky. Promítá-li žalovaná do svých návrhů svou nejistotu, jak v insolvenčním řízení adekvátně postupovat a jak (KSLB 76 INS 766/2011)

žalovat, je soud prvního stupně povinen se s tím vypořádat. Projednal-li opakovaně místo toho návrh žalované, který vykazuje zjevné vady, řízení zatížil vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou nelze v odvolacím řízení napravit.

Vytýká-li žalobkyně ve svém odvolání napadenému rozhodnutí mimo jiné nesprávná skutková zjištění, nelze přehlédnout ani to, že soud prvního stupně, jak plyne z obsahu spisu, nevyhodnotil správně důkazní povinnosti účastníků ve smyslu § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přesvědčení soudu prvního stupně o tom, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že Smlouvy 1 a 2 jsou platné a účinné je mylné. Otázka platnosti a účinnosti právního úkonu je výsledkem právního hodnocení konkrétních skutkových okolností (ke kterému je povolán výhradně soud) a pouze ty mohou být předmětem dokazování. Pokud jde o hodnocení platnosti Smluv 1 a 2, budiž to zopakováno, mělo tvořit předběžnou otázku při řešení sporu o vyloučení sporných nemovitostí. Bylo přitom na žalované, aby vady, které jednání žalobkyně (jediného společníka žalobkyně) a dlužnice vytýká, v řízení také prokázala (tj. především, že došlo k úmyslnému zkrácení uspokojení věřitelů). Po žalobkyni je možno požadovat jen to, co sama tvrdí, tedy že je vlastníkem sporných nemovitostí, jež nabyla v dobré víře, případně (uplatní-li se v dané věci), aby vyvrátila domněnku upravenou v § 242 odst. 2 InsZ. V tomto směru poučení, jehož se účastníkům ve smyslu § 118a o.s.ř. dostalo, nenachází oporu v zákoně, a řízení je tedy postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K otázce hodnocení platnosti Smluv 1 a 2:

Soud prvního stupně dosud nesprávně kvalifikuje personální propojení žalobkyně, jejího jediného společníka a dlužnice. Mgr. Jana Mrázka nelze na základě dosud provedených důkazů skutkově hodnotit jako osobu, která by na dlužnici uplatňovala řídící vliv. Výše kupních cen stanovených ve Smlouvách 1 a 2 nebyla zpochybněna poukazem na nižší než obvyklou (tržní) cenu. Otázka ekvivalentnosti kupní ceny může mít vliv na rozhodování o neúčinnosti Smluv 1 a 2, na jejich platnost žádný dopad nemá. Z nabízených důkazů se podává, že kupní cenu dle Smlouvy 1 se zavázala zaplatit Bolmond Limited, a to na základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 18.2.2009 uzavřené mezi žalobkyní, Bolmond Limited a dlužnicí, přičemž dne 30.9.2009 dohodla dlužnice se žalobkyní, že tato zaplatí za dlužnici daň z převodu nemovitostí a tato částka bude započítána na kupní cenu a že převzatý dluh bude uhrazen akciemi pořízenými na ukrajinské burze. Kupní cena za nemovitosti měla být zaplacena převodem akcií Mašinobudivnyj závod. Pokud jde o Smlouvu 2, prodej hotelu a sjednání nájemního vztahu v týž den se samo o sobě zákonu neprotiví. Byla-li shledána platnost kupní smlouvy ze dne 30.12.2008 (o prodeji hotelu-viz rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 907/2015-840 ze dne 25.4.2016), nic nebránilo založení nájemního vztahu a započítání nájemného proti kupní ceně. Soud prvního stupně v rovině skutkové sám konstatuje, že žalobkyně uhradila daň z převodu nemovitosti (za obě koupě). Nezaplacení kupní ceny samo o sobě nezpůsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, skutečnosti vedoucí k závěru o důvodech k odstoupení od smlouvy či dovolání se neplatnosti s ohledem na výši a zaplacení kupní ceny nebyly žalovanou ani tvrzeny. Změnu označení sporných nemovitostí (parcelace) lze shledat v předložených důkazech. (KSLB 76 INS 766/2011)

O neplatnosti Smluv 1 a 2 by bylo lze uvažovat toliko za situace, kdy by byl nepochybný společný úmysl obou stran, tj. dlužnice a žalobkyně zkrátit práva věřitelů, což v řízení dosud nijak prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vyvozuje záměr žalobkyně a dlužnice zkrátit právo majoritního společníka dlužnice Bullinger Anstalt (jenž přihlásil své pohledávky jako věřitel č. 7), aniž konkretizuje důkazy, o něž uvedený závěr opírá. Z oddílu P insolvenčního spisu neplyne, že by měla dlužnice v rozhodné době nějaké věřitele se splatnými (či nesplatnými) pohledávkami, toliko věřitel č. 7 zřejmě měl za dlužnicí dosud nesplatnou pohledávku z titulu poskytnutého úvěru. Není tedy patrné, kterých věřitelů by se měl zkracující úmysl žalobkyně a dlužnice dotknout.

Soud prvního stupně, jak plyne z obsahu spisu, neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. dostatečně nevysvětlil, proč provedení ostatních důkazů zamítl. Konstatování o nepotřebnosti provádění těchto důkazů ( tvrzení o pravosti listiny nejsou sporná ) nelze považovat za uspokojivé vysvětlení za situace, kdy činí žalobkyni odpovědnou za neunesení důkazního břemene. Řízení je tak postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a kterou v odvolacím řízení nelze napravit.

Soud prvního stupně tak jednak v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění v bodech I. až V. výroku svého rozhodnutí o věci formuloval nepřezkoumatelným způsobem, přičemž odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu a přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí, a jednak řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát, a proto jej podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř. a shora zmíněných závěrů. Nejprve odpovídajícím postupem (§ 43, § 118a o.s.ř.) odstraní nedostatky návrhu žalované, poté opětovně zhodnotí, zda jsou dány podmínky pro spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 o.s.ř., respektuje přitom povinné předběžné posouzení otázky platnosti Smluv 1 a 2 v rámci řízení o žalobě o vyloučení sporných nemovitostí. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními závěry odvolacího soudu obsaženými v tomto rozhodnutí (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí, jímž řízení skončí, rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). (KSLB 76 INS 766/2011)

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Praze dne 19. října 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná