103 VSPH 11/2015-37
59 ICm 2188/2012 103 VSPH 11/2015-37 (KSPA 59 INS 4683/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. Karel Kuna, bytem ve Velkých Hamrech 393, 562 01 Ústí nad Orlicí, insolvenční správce dlužnice Šárky Kopecké-Fečkové, nar. 26. 3.1986, bytem ve Lhotce 182, 560 02 Česká Třebová, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalované: Olga Kirková, bytem v Zámrsku 95, doručovací adresa Vysoké Mýto, Zedníčkova 159, zast. JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Rokycanova 114, o určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 59 ICm 2188/2012-23 ze dne 5.prosince 2014

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 59 ICm 2188/2012-23 ze dne 5.prosince 2014 se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce jako insolvenční správce výše uvedené dlužnice se domáhá proti žalované určení, že nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 23.441,-Kč, kterou žalovaná jako vykonatelnou přihlásila do insolvenčního řízení na základě rozsudku pro uznání Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 114 EC 200/2010-13 ze 13.1.2011. Přihlášenou pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení, neboť nebyla žalovanou uplatněna u soudu pozdě. Protože dlužník námitku promlčení v řízení nevznesl, činí tak

59 ICm 2188/2012 (KSPA 59 INS 4683/2012) na místo něho v insolvenčním řízení. Nejedná se o jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Upozornil na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 15 Cmo 140/2010-35, podle něhož není ve smyslu uvedeného ustanovení jiným právním posouzením věci, jestliže dlužník sám svou nečinností, založil nárok věřitele za účelem jeho zvýhodnění na úkor ostatních svých věřitelů. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle kterého sporná pohledávka jí byla přisouzena v soudním řízení a že ji dlužník uznal i v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod. II. výroku). Soud prvního stupně zjistil: -že usnesením č.j. 59 INS 4683/2012-A-8 z 23.5.2012 byl zjištěn dlužničin úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením, -z přihlášky č. 14 a příloh, že jí žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku ve výši 23.441,-Kč, sestávající z jistiny 8.000,-Kč, úroku z prodlení 3.621,-Kč a z přisouzené náhrady nákladů řízení ve výši 11.820,-Kč, -že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 114 EC 200/2010-23, který nabyl právní moci 15.2.2011 byla uvedená pohledávka přisouzena žalované, -z protokolu o přezkumném jednání z 18.7.2012, že žalobce spornou pohledávku popřel, neboť byla přisouzena žalované jako promlčená; dlužnice pohledávku žalované uznala. Cituje ustanovení § 199 InsZ insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobcova popření sporné pohledávky z důvodu jejího promlčení je jiným právním posouzením věci, přičemž odkázal v podrobnostech na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 7/2013 z 18.7.2013, jež se otázkou jiného právního posouzení věci zabýval. Ke zmiňovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze soud prvního stupně uvedl, že na projednávanou věc jeho závěry nedopadají. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 202 InsZ. Toto rozhodnutí napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne, nedospěje-li k závěru, že je namístě ho zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl nesprávný výklad § 199 odst. 2 InsZ učiněný soudem prvního stupně, neboť je v rozporu s doslovným zněním zákona, resp. popírá právo insolvenčního správce popírat vykonatelné pohledávky. Konstatoval, že lze uplatnit jako důvod popření jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, předcházející vydání rozhodnutí, jak uvedl soud prvního stupně. Zásadní nesouhlas však vyslovil s jeho závěrem, že by nebylo lze v insolvenčním řízení popírat vykonatelné pohledávky z důvodu právní námitky, jako námitka promlčení je. Touto námitkou se rozhodující soud nemohl zabývat, neboť nebyla v řízení dlužnicí vznesena, a nadto vyslovil názor, že námitka promlčení je spíše námitkou skutkového

59 ICm 2188/2012 (KSPA 59 INS 4683/2012) charakteru, jež důvodem popření vykonatelné pohledávky nedovoleným jiným právním posouzením věci není. Zdůraznil, že nelze uvažovat o jiném právním posouzení věci tam, kde vůbec námitka promlčení ještě posuzována nebyla. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a 211a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. Podle § 199 odst. 2 InsZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. K problematice jiného právního posouzení věci se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 29 ICdo 7/2013, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud konstatuje, že jako důvod popření vykonatelné pohledávky lze uplatnit jen takové skutečnosti, jež nebyly předmětem zkoumání v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí, které by mohly vést ke zjištění jiného skutkového stavu a z tohoto důvodu přivodit pro namítajícího insolvenčního správce rozhodnutí, jež by vyznělo v dlužníkův prospěch. Při nezměněném skutkovém stavu v rámci insolvenčního řízení tak jiné právní posouzení věci je vyloučeno. Námitka promlčení však není skutkovou námitkou, nýbrž se jedná o právní námitku procesní povahy, jež má hmotněprávní dopady (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 33 Odo 631/2004) projevující se v oslabení práva oprávněného do té míry, že se nemůže obrátit pro jeho ochranu k soudu, avšak na skutkovém zjištění nic nemění. Nelze také opomenout, že v exekučním řízení nebo v řízení o výkonu rozhodnutí nelze námitku promlčení vznést (srov. rozhodnutí pod sp.zn. 29 Cdo 1699/2010 a 29 Cdo 1472/2012) a není rozumného důvodu pro závěr, aby v insolvenčním řízení, jehož cílem je také nucené uspokojení, byť jen poměrné, judikovaných pohledávek insolvenčních věřitelů, tomu mělo být jinak.

Námitka promlčení vznesená insolvenčním správcem jako důvod popření sporné pohledávky není skutkovou námitkou, a proto představuje jiné právní posouzení věci, jež § 199 odst. 2 InsZ vylučuje.

Na základě výše uvedených závěrů odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně zákonu odpovídajícího bodu výroku o náhradě nákladů řízení.

59 ICm 2188/2012 (KSPA 59 INS 4683/2012)

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 InsZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 8.července 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika