103 VSPH 11/2011-47
69 ICm 731/2010 103 VSPH 11/2011-47 (KSUL 69 INs 3380/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA f ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném zpředsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Jindřicha Havlovce vpravni věci žalobce Mgr. Martina Koláře, sídlo kanceláře Masarykovo nám. 3/3, 405 01 Děčín l., ínsolvenčního správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Nádražní 884, 407 47 Varnsdorf, proti žalovanému lVlatco, s.r.o. se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, IČO 26425033, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem kanceláře Kotlářská 51a, 602 00 Brno, o p0přeni vykonatelně pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2010, č.j. 69 ICm 731/2010-21 (KSUL 69 INS 3380/2010), takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně s e m ě n í tak, že s e z a m i tá žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že vykonatelná pohledávka žalovaného, kterou žalovaný přihlásil pod č. 5 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústi nad Labem pod sp.zn. KSUL 69 lNS 3380/2010, ve výši 21.396,-Kč, není v části 4.320,-Kč pohledávkou po právu.

Il.. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.

(KSUL 69 INS 3380/2010)

Odůvodnění:

Žalobce-insolvenční správce dlužníka Miroslava anonymizovano (dále jen dlužník) tvrdil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 17.076,-Kč jako nárok na zaplacení jistiny a přislušenství, přiznaný rozsudkem Okresního soudu vDěčíně ze dne 22.04.2009 č.j. 15 C 466/2008-50 (tato část pohledávky byla správcem uznána) a ve výši 4.320,-Kč jako nárok odpovídající nákladům Oprávněného vexekučnim řízení. Žalobce tuto část vykonatelné pohledávky žalovaného p0přel s odůvodněním, že o nákladech exekuce lze rozhodnout teprve po jejim skončení. Zalobce se domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného není v části 4.320,-Kč pohledávkou po právu.

Žalovaný žádal zamítnutí žaloby; namítal, že o p0přené části pohledávky bylo rozhodnuto pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a dovozoval, že právo na náhradu nákladů řízení vzniká již na základě rozhodnutí soudu.

Napadeným rozsudkem soud prvniho stupně žalobě vyhověl. Provedl důkaz listinami a zjistil, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22.04.2009 č.j. 15 C 466/2008-50 dlužníku uložil zaplatit žalovaněmu částku 3.661,-Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8.454,.-Kč. K vymožení této pohledávky tentýž soud usnesením ze dne 03.08.2009, č.j. 8 Nc 4603/2009 nařídil exekuci na majetek povinného. Exekutor vydal dne 12.04.2010 příkaz kúhradě nákladů exekuce č.j. 137Ex 16234/09-20, kterým stanovil náklady exekuce ve výši 7.920,-Kč a náklady oprávněného částkou 4.320,-Kč; ty sestávaji z nákladů právní pomoci poskytnuté oprávněnému ve výši 3.000,-Kč, 2x paušální náhrady ve výši 600,-Kč a DPH ve výši 720,-Kč. Insolvenční správce (žalobce) při přezkumném jednání pohledávku žalobce uznal co do výše 17.335,-Kč. Část pohledávky ve výši 4.320,-Kč spočívající v nároku na náhradu nákladů exekuce popřel.

Zhlediska právního posouzení věci považoval soud prvniho stupně za rozhodující, že exekuce nebyla ke dni 01.04.2010, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, skončena a ničeho k uvedenému dni nebylo vymoženo. Dne 12.04.2010 (tedy po zahájení insolvenčního řízení a po rozhodnutí o úpadku) exekutor vydal příkaz kúhradě nákladů exekuce (aniž by však exekuce byla ukončena), kde vyčíslil ináklady Oprávněného (tj. žalovaného Matco, sro.), jenž svou pohledávku, která byla timto příkazem určena, přihlásil do insolvenčního řízení. Sodkazem na ustanovení § 87 až 89 zákona č. 120/2001 (exekučniho řádu) soud prvniho stupně dovodil, že náklady exekuce mohou být vyčisleny teprve po jejim skončení, nebot před skončenim exekuce nelze jednoznačně určit, zda exekuce byla úspěšná či nikoliv a jaké náklady vlastně vzniknou. Jestliže vtomto případě exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce před jejím skončením, učinil tak předčasně, nebot' pohledávka za dlužnikem ztitulu nároku na náhradu nákladů exekuce i nákladů Oprávněného ještě nevznikla.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalovaný; žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Namítal, že soud při právním posouzení věci nerozlišoval náklady exekuce pode§87 odst.1

v U! lblll !JI/LUIU

(KSUL 69 INS 3380/2010) exekučního řádu a náhradu nákladů oprávněného podle § 87 odst. 2 exekučního řádu. S odkazem na citované nálezy Ústavního soudu žalovaný dovozoval, že také vexekučnim řízení plati, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost i úhradě náklad exekuce, bez toho, že by již zde bny Specifikovány. Oproti výkonu rozhodnuti je tu situace odlišná jen potud, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je upraven jako zvláštní forma rozhodnutí a zničeho neplyne, že by mohl být vydán jen jednou. Naopak uplatní se obvyklý přístup soudní praxe k rozhodování o náhradě nákladů výkonu rozhodnuti. Vykonávací řízení netvoří jednolitý celek a v jeho jednotlivých úsecích je soud povinen rozhodnout o náhradě náklad řízení. V exekučním řízení se tyto principy uplatní též. Rozdíl je jen v tom, že o náhradě nákladů exekučního řízení nerozhoduje soud v usnesení, nýbrž podle § 87 odst. 4 exekučního řádu soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce; v něm určuje konkrétní výši ajednotlivé nároky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Oprávněnému má být přiznána náhradu nákladů účelně vynaložených vtěch úsecích vykonávaciho řízení, vnichž byl úspěšný. Úspěchem se podle odvolatele rozumí vyhověni návrhu na nařízení exekuce, nikoliv úspěch při vlastnim vymáhání pohledávky.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. rozsudek soudu prvniho stupně včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání je důvodné.

Jediným odvolacím důvodem, který žalovaný uplatnil, je kritika právního posouzení věci soudem prvního stupně [§ 205 odst. 2 pism. g) o.s.ř.]; rozsudek soudu prvního stupně vskutku spočívá toliko na závěrech právních, jež jsou ve východisku nesprávné. Argumentace odvolatele je správná a přesná.

Jak Nejvyšší soud vyložil již ve Stanovisku občansk0právniho a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. ijn 200/2005, k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., osoudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zejména bod XV.), také v exekučním řízení plati, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 pism. el, § 87 odst. 1, 3 ex. ř.). Ač to vzákoně výslovně uvedeno není-dovodil Nejvyšší soud, že nařízení exekuce se vztahuje též na povinnost k úhradě nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 ex. ř.), a to bez toho, že byly specifikovány. Obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupné další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje) je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 ex. ř., k jehož vydání je povolán exekutor. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4 ex. ř); nebyla-li nákladová pohledávka zde uspokojena, je příkaz k úhradě (v jednotě s náhradovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) způsobilý sloužit coby samostatný titul pro exekuční řízení další (ledaže soud o nákladech exekučního řízení rozhodl později, jmenovitě při zastavení exekuce, jinak). Odvolací soud k těmto závěrům dodává, že příkaz k úhradě nákladů oprávněného je též samozřejmě samostatným titulem vykonatelné pohledávky, kterou lze uspokojit v insolvenčním řízení za předpokladu, že byla řádné a včas přihlášena.

(KSUL 69 INS 3380/2010)

Nejvyšší soud vtéto části uzavírá, že z pohledu zásad ovládajícich rozhodování o nákladech v nalézacim řízení se také zde (stejně jako v řízení 0 výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, již svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), nebot* nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Výslovně se k tomu v exekučním řízení přihlašuje úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce (srov. § 87 odst. 3 ex. ř.).

Jestliže tedy vdané věci žalovaný přihlásil jako vykonatelnou pohledávku (ojejí vykonatelnosti žádné pochybnosti vřizeni nevzešly) nárok ztitulu nákladů oprávněného, jejichž výše byla stanovena v příkazu exekutora, pak jde o nárok, který z uspokojení vinsolvenčnim řízení vyloučit nelze. Jeho výše je mimo pochybnost a jde o nárok splatný, přihlášený řádně a včas a nelze ho nikterak vázat na případný výsledek exekuce. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka (a ani rozhodnuti o úpadku) nebrání tomu, aby takový nárok byl při nařízení exekuce oprávněnému mu přiznán, brání však tomu, aby tato vykonatelná pohledávka mohla být vymožena v exekuci proti dlužniku [§ 109 odst.1 písm. c) |Z]; uspokojena může být právě a jen vinsolvenčnim řízení vzávislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku.

Jelikož soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správné zjistil skutkový stav věci, odvolací soud rozsudek soudu prvniho stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu zamítl.

P o u č e n i : Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššimu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Usti nad Labem

V Praze dne 16. března 2011

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu ga správnost vyhotovení: Spinková .v

.'f/:Ił