103 VSPH 105/2017-331
68 ICm 1679/2015 103 VSPH 105/2017-331 (KSPH 68 INS 8069/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Věry Modlitbové v právní věci žalobkyně: Horizont ISPL, v.o.s., IČO 285 99 373 sídlem Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrav insolvenční správkyně dlužníka BRANALDI, spol. s r.o. IČO: 251 10 659 zastoupená Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou sídlem Husova 1285/2, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava proti žalované: Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., IČO 257 23 758, sídlem Antala Staška 2027/79 , 140 00 Praha zasttoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou sídlem Platnéřská 2, 110 00 Praha o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č.j. 68 ICm 1679/2015-271

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č.j. 68 ICm 1679/2015-271 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v postavení insolvenční správkyně dlužnice domáhá proti žalované v postavení osoby, jíž bylo plněno odporovanými úkony, určení neúčinnosti v žalobě uvedených právních úkonů dlužnice (Úkony) a vydání ušlého plnění z nich s odůvodněním, že z dlužničiných podkladů plyne, že v době, kdy se zjevně nacházela v úpadku (měla více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nebyla schopna plnit), neplnila řádně a včas své splatné závazky z obchodních styků vůči většině svých věřitelů majících za ní splatné pohledávky. Takto se však nechovala vůči žalované, jíž vyplatila ze svého bankovního účtu v období od 26.8.2011 do 22.1.2014 celkem částku 79.316.125 Kč prostřednictvím jednotlivých plateb-Úkonů podle připojené přílohy. Uvedla, že podle účetní závěrky za rok 2012 měla dlužnice ztrátu 169,797 mil. Kč a za rok 2013 168,381 mil. Kč. Upozornila na to, že svými Úkony mohla dlužnice svůj úpadek navíc dovršit, resp. jimi mohl být vyveden její majetek tak, aby z něho nemohly být uspokojeny pohledávky ostatních jejích věřitelů. Dlužnice Úkony zvýhodnila žalovanou na úkor ostatních věřitelů, přičemž není známo, že by za ně obdržela adekvátní protiplnění. Žalované se tak dostalo

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. isir.justi ce.cz (KSPH 68 INS 8069/2014)

vyššího uspokojení jejích pohledávek, než by jí náleželo v postavení konkursního věřitele. Podle soupisu majetkové podstaty dlužnice z 9.3.2015 dlužničin majetek činil podle odhadu žalobkyně 265.815.130,92 Kč; oproti tomu do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky o celkové výši 554.070.062,29 Kč. Uzavřela, že Úkony jsou neúčinné podle § 235 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), přičemž neúčinnost může spočívat v nepřiměřenosti protiplnění podle § 240 InsZ, resp. ve zvýhodnění žalovaného oproti ostatním věřitelům dlužnice podle § 241 InsZ, přičemž v úvahu přihází i neúčinnost Úkonů podle § 242 InsZ, neboť dlužnice Úkony činila s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů a žalovaná o tomto úmyslu se zřetelem na okolnosti musela vědět. 2. Žalobkyně doplnila, že na to, že Úkony dlužnice učinila v době, kdy se nacházela v úpadku, lze usuzovat z přihlášek pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení, v nichž uvedená splatnost jim předchází, a konstatovala, že dlužnice byla v úpadku od 26.8.2011. K přiměřenosti protiplnění poskytnutého dlužnicí poukázala na to, že dlužnice měla v rozhodujícím období značné množství závazků, které neplnila a přestože i ty měly svůj základ ve smluvním vztahu s věřiteli, na rozdíl od žalované však žádná plnění od ní neobdrželi. Akcentovala, že není vyloučeno odporovat Úkonům dlužnice učiněným před 24.3.2013, neboť tu platí lhůta 3 let před zahájením insolvenčního řízení vzhledem k tomu, že dlužnici a žalovanou pojí vztah osob blízkých, resp. že tvoří koncern, neboť v tomto vztahu byla dlužnice osobou řízenou a žalovaná osobou řídící. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalobkyně odporuje Úkonům bez toho, aby se zabývala jejich důvodem. Ty totiž představovaly úhradu leasingových splátek, resp. splátek úvěru podle příslušných leasingových smluv uzavřených mezi žalovanou a dlužnicí (Splátky), což plyne z jejího účetnictví. Nejednalo se tak o plnění bez právního důvodu, jemuž neodpovídalo protiplnění poskytnuté žalovanou. Namítla, že Úkony nepředstavují jednání nebo opomenutí dlužnice, a proto je nelze hodnotit jako právní úkony ve smyslu § 235 odst. 1 InsZ. Vysvětlila, že předmětem jednotlivých leasingových smluv bylo poskytnutí určitých předmětů leasingu dlužnici, která je využívala ke své podnikatelské činnosti, tj. také k výrobě zboží. Předměty leasingů opatřila k žádosti dlužnice za částku převyšující 166 mil. Kč a dlužnice byla povinna hradit jednotlivé Splátky, po jejichž uhrazení by jí vzniklo právo je od ní odkoupit za symbolickou částku do svého vlastnictví; pro případ neplnění Splátek naopak jí (žalované) vzniklo právo leasingové smlouvy vypovědět a předmět leasingu dlužnici odebrat. 4. Dále žalovaná vypočetla a uvedla obsah jednotlivých smluv o finančním leasingu, jejich neplatnost, resp. neúčinnost namítána není, a to č. 93990707 z 12.7.2007 (Smlouva A), č. 94240707 z 26.7.2007 (Smlouva B) č. 94450707 z 18.7.2007 (Smlouva C), č. 128871208 z 2.12.2008 (Smlouva D), č. 164690311 z 20.5.2011 (Smlouva E) č. 164730311 z 20.5.2011 (Smlouva F),č. 167070511 (Smlouva G), č. 86120107 ze 30.3.2007 (Smlouva H), č. 73900206 ze 14.3.2006 (Smlouva I)č. 69011005 ze 16.12.2005 (Smlouva J), č. 74330206 ze 14.3.20016 (Smlouva K), č. 98651007 z 22.10.2007 (Smlouva L) a úvěrové smlouvy č. 1000011207 ze 13.11.2007 (Smlouva M). 5. K tvrzené neúčinnosti Úkonů uvedla, že tu jsou pochybnosti o tom, které ze skutkových podstat neúčinnosti se týkají, přičemž zdůraznila, že důkazní břemeno ohledně předpokladů neúčinnosti tíží žalobkyni. Akcentuje, že není osobou dlužnici blízkou a že s ní netvoří ani koncern. Nemůže se tak uplatnit právní úprava neúčinnosti, jež vychází z předpokladu, že se o takový vztah jedná (§ 241 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 písm.b/ nebo § 240 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 písm .d/ a § 242 odst. 2 InsZ). Z tohoto důvodu proto nelze odporovat Úkonům učiněným v roce 2011, 2012 a v roce 2013 do 24.3.2013 (insolvenční řízení zahájeno k 25.3.2014). 6. K neúčinnosti Úkonů podle § 240 InsZ konstatovala, že jimi nemohlo dojít ke zvýhodnění žalované oproti ostatním věřitelům, resp. ke zkrácení uspokojení jejich pohledávek. Úkony

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

představují úhradu Splátek a díky tomu měla dlužnice k dispozici jednotlivé předměty leasingu a mohla realizovat svůj předmět činnosti. Tržby dlužnice byly za rok 2012 a 2013 vysoké (539,495 mil. Kč v roce 2013 a 50,320 mil. Kč v roce 2012, přičemž dlužnice disponovala dlouhodobým majetkem ve výši 236,292 mil. Kč. Nebýt Úkonů, došlo by k odebrání předmětů leasingů a k zastavení dlužničina provozu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 30 Cdo 2435/2006 dovozuje proto, že v důsledku Úkonů nedošlo ke zmenšení dlužničina majetku. Nadto připomíná, že dlužnice uspokojovala pohledávky i dalším věřitřelů, těmto úkonům však žalobkyně neodporuje. Namítla, že Úkony v průběhu roku 2011 dlužnice učinila v době, kdy se v úpadku nenacházela a ani si jimi úpadek nepřivodila. Uzavřela, že poskytla protiplnění spočívající v tom, že dlužnice mohla využívat předměty leasingu a nemohla, protože není osobou dlužnici blízkou, resp. s ní netvoří koncern, ani při náležité pečlivosti rozpoznat, že se dlužnice nachází v úpadkové situaci; opak žalobkyně ani netvrdí, resp. neprokazuje. 7. K neúčinnosti Úkonů podle § 241 InsZ žalovaná tvrdí, že neobdržela od dlužnice vyšší uspokojení svých pohledávek, než by jí náleželo v konkursu. Opak pak nelze dovozovat prostým porovnáním hodnoty majetkové podstaty dlužnice a objemem přihlášených a zjištěných pohledávek jejích věřitelů. Namítla, že žalobkyně opomněla, že za účelem provozu podniku a výroby a stejně tak běžné správy je vždy nutné vynaložit určité náklady, jež jsou představovány i úhradou Splátek. Za žalobčinu libovůli označuje to, že odporuje Úkonům, zatímco ponechává bez povšimnutí plnění dlužnice ve prospěch jiných svých věřitelů (PPF banky, a.s., SKOFINU nebo INGERIE, spol. s r.o.). Uvedla dále, že dlužnice učinila Úkony za podmínek obvyklých v obchodním styku a obdržela za ně přiměřené protiplnění. Uzavřela, že nemohla při přijímání plnění od dlužnice ani při náležité pečlivosti poznat, že se dlužnice nacházela v úpadku, resp. že Úkony by si mohla úpadek způsobit. 8. K neúčinnosti podle § 242 InsZ žalovaná uvedla, že podle této právní úpravy musí být prokázán úmysl dlužnice zkrátit uspokojení pohledávek svých věřitelů a dále, že jí byl znám, resp. měl jí být znám tento dlužničin úmysl. 9. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu na určení neúčinnosti Úkonů i na vydání ušlého plnění z nich zamítl (body I. a II. výroku) a žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalované v rozsahu 20.570,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (bod III. výroku). 10. Soud prvního stupně zjistil: -ze shodných tvrzení účastníků řízení, že 28.4.2014 byl zjištěn úpadek dlužnice a 5.4.2014 byl prohlášen na jeho majetek konkurs, že žalobkyně podala 28.4.2015 žalobu na určení neúčinnosti Úkonů, že mezi dlužnice uzavřela se žalovanou Smlouvu A (leasing tiskového stroje RAPIDA 162-5+L-kupní cena 2,6 mil. bez DPH), Smlouvu B (leasing vysekávacího lisu BOBS SPO 160- Vision PR-kupní cena 814.768 bez DPH), Smlouvu C (leasing CTP zařízení PlateRite Ultima 24000-kupní cena 11 mil. Kč bez DPH), Smlouvu D (leasing VARIMATRIX 105 CSF-kupní cena 15.995.350 Kč bez DPH), Smlouvu E (leasing výsekového stroje VISIONCUT PR-kupní cena 740.000 bez DPH), Smlouvu F (leasing kašírovacího stroje 134R56/1650P-kupní cena 48.150 bez DPH), Smlouvu G (leasing nakladač k výsekovému stroji-kupní cena 146.007 bez DPH), Smlouvu H (leasing řezacího plotru ARISTOMAT GL 2032-kupní cena 2.216.990 bez DPH), Smlouvu I (leasing Laminovací stroj AA-MTS-4-kupní cena 243.010 bez DPH), Smlouvu J (leasing kašírovacího stroje 134 R 56-kupní cena 210.075 bez DPH) a Smlouvu L (leasing blokové trafostanice ETS-kupní cena 1.7875.444 bez DPH) a Smlouvu M (úvěr na částku 2.106.000,-Kč k úhradě ceny za dílo, tj. dodávky informačního systému, který splácel podle splátkového kalendáře) že dlužnice činila Úkony, jak plyne z výpisů z jejích účtů u Komerční banky, a.s., UniCredit bank, a.s. a PPF banky, a.s. a také svým dalším věřitelům a že dlužnice na

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

základě Úkonů uspokojila v období od 26.8.2011 do 22.1.2014 pohledávky dlužnice v úhrnné výši 79.316.125,12 Kč; dlužničin majetek zajišťuje pohledávky zajištěného věřitele PPF banky, a.s., -z rozvahy k 31.12.2013, výkazu zisku a ztráty k témuž dni, že dlužnice vykazovala výsledek +1.331 mil. Kč oproti minulému období, kdy vykazovala ztrátu-191.113 mil. Kč, -ze 5 smluv o postoupení pohledávek ze 7.2.2014, 5.2.2014 a 14.2.2014, že jejich předmětem byl postup dlužničiných pohledávek za Dr. Oetker, spol. s r.o., (ve dvou případech), za společností Mars Czech, spol. s r.o., Wirgley, spol. s r.o. a Lindt&Sprungli (Sweden) AB a že je dlužnice uzavřela ve prospěch postupníka, tj. žalobkyně, -z výpisu obchodního rejstříku týkajícího se žalované, že z něho neplyne jakékoliv propojení s dlužnicí, -z přehledu přihlášených neuhrazených pohledávek, že dlužnice má závazky vůči řadě svých věřitelů, jež označil i s výší jejich pohledávek; mimo jiné i vůči společnosti PPF banka,a.s. ve výši 224.497.602,45 Kč a vůči žalované ve výši 72.885.011,10 Kč. 11. Na základě svých skutkových zjištění, jež nebyla mezi účastníky řízení rozporována soud prvního stupně cituje ustanovení § 235, § 240, § 241 a § 242 InsZ dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sen.zn.. 29 ICdo 17/2013, sp.zn. 21 Cdo 2088/2000 a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1834/2010 dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Předně konstatoval, že oba účastníci jsou procesně legitimováni k vedení sporu, neboť žalovaná je vlastnicí dlužnicí poskytnutých plnění na základě Úkonů a že žaloba na určení neúčinnosti Úkonů byla podána v zákonem stanovené lhůtě jednoho roku ode dne zjištění úpadku dlužnice. 13. K aplikaci ustanovení obsahujících jednotlivé skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů soud prvního stupně uvedl, že na projednávanou věc nedopadají ustanovení předpokládající, že dlužnice a žalovaná jsou ve vztahu osob blízkých, resp. že tvoří koncern. Uvedl, že jakékoliv propojení (personální či kapitálové) mezi dlužnicí a žalovanou neshledal, přičemž odmítl představu, že takový vztah zakládá finanční závislost dlužnice na žalované, neboť na základě Smluv se jednalo o běžné obchodně právní vztahy založené na poskytnutém úvěru (resp. finančního leasingu); závěr o koncernovém propojení dlužnice se žalovanou pak nenachází oporu ani v ustanovení o koncernu podle zákona o korporacích č. 90 /2012 Sb. V důsledku toho pak žalobkyně může odporovat jen Úkonům učiněným v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (24.3.2014), tj. Úkonům učiněných po 25.3.2013, zatímco Úkonům učiněných v době od 26.8.2011 do 24.3.2013 již odporovat nemůže. 14. K Úkonům učiněným od 25.3.2013 do 22.1.2014 konstatoval, že k nim došlo v době, kdy byl dlužník zjevně v úpadku s ohledem na problémy, jež řešil v souvislosti s rozjezdem nové linky. K tvrzení o zvýhodnění žalované oproti dalším věřitelům dlužnice poukázal na to, že na základě Úkonů k žádnému zvýhodnění dlužnice nedošlo, neboť v rozhodujícím období uspokojovala dlužnice pohledávky i dalších věřitelů, jimž v některých případech uspokojila pohledávkou celou v jiných případech jen částečně. Úkony představovaly běžná plnění za podmínek obvyklých v obchodním styku, za něž se dlužnici dostalo přiměřeného protiplnění nebo jiný majetkový prospěch, jež jí i umožnily nadále provozovat svůj předmět činnosti; neplnila-li by Splátky, došlo by k odebrání předmětů leasingů a bylo by ohroženo plnění pohledávek třetím osobám. Poznamenal, že žalobkyně si vybrala k odporování Úkonům dlužnice, zatímco plnění ostatním věřitelům ponechala bezdůvodně bez povšimnutí. Zjevně si vybrala plnění dlužnice učiněná ve prospěch toho z věřitelů, který zabezpečoval chod jejího podnikání. Konstatoval, že o úpadku dlužníka lze uvažovat až ke konci roku 2013, což dokládá i to, že věřitelka PPF banka, a.s.

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

(společnost PPF) poskytla dlužnici ještě v roce 2012 úvěr na její konsolidaci. Uvedl dále, že žalovaná sice přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky za dlužnicí, jež však žalobkyně popřela a žalobu o určení pravosti pohledávky (sp.zn. 68 ICm 2963/2014) žalovaná vzala posléze zpět, neboť se jednalo o pohledávky z leasingu, jehož předmět byl dlužnici odebrán a předán dalšímu leasingovému nájemci, a dovodil, že ani z těchto pohledávek nemohla žalovaná získat prospěch na úkor dalších věřitelů. Nelze zpochybnit výši Splátek ze Smluv, ani z úvěrů (Smlouva M z roku 2007), kdy sjednané splátky odpovídaly době, kdy byly uzavřeny. Zajištěná pohledávka společnosti PPF ve výši 225.368.807,76 Kč činí více než je hodnota dlužničina majetku (podle nepopřeného tvrzení žalobkyně 265.815.130,92 Kč včetně jejích pohledávek). Dále soud prvního stupně uvedl, že k tomu, aby bylo možné žalobě vyhovět, je třeba, aby bylo prokázáno, že nebýt sporných právních jednání, dostalo by se v rámci konkursu ostatním věřitelům vyššího uspokojení, přičemž dle § 101 o.s.ř. tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru žalobce, což však nemohl s ohledem na přihlášenou pohledávku věřitele PPF banka, a.s. ve výši 225.368.987,76 Kč prokázat, když hodnota veškerého majetku dlužníka je podstatně nižší . Dále soud prvního stupně konstatoval, že smyslem žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka je, aby plnění z něj bylo vráceno do majetkové podstaty, avšak jen tehdy, je-li to pro podstatu a pro uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů výhodné, což budí potřebu porovnat výši uspokojení nezajištěných pohledávek insolvenčních věřitelů v případě, že by nedošlo k postoupení pohledávek dlužnice žalované a dlužnice by neučinila odporované Úkony. 15. K neúčinnosti Úkonů podle § 242 InsZ insolvenční soud uvedl, že žalobkyně neprokázala úmysl dlužnice zkrátit uspokojení pohledávek jeho insolvenčních věřitelů, neboť důkazní břemeno s ohledem na to, že dlužnici se žalovanou nepojí vztah osob v koncernu, resp. osob blízkých. 16. Na základě výše uvedeného proto insolvenční soud žalobu zamítl. 17. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšné žalované v rozsahu 5 úkonů právní služby v sazbě 3.100,-Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu (AT) z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm.c) AT ve výši 50.000 Kč a 5 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 AT (převzetí zastoupení, 2 podání ve věci a 2 účasti při jednání), tj. 15.500 Kč a 1.500 Kč, celkem 17.000,-Kč, po připočtení DPH ve výši 21% 20.570 Kč. 18. Tento rozsudek napadla žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením soudu prvního stupně týkajícím se vztahu mezi žalovanou a dlužnicí, maje stále za to, že mezi nimi se jedná o vztah koncernu, kdy dlužnice měla být osobou ovládanou žalovanou, což soud nedovodil ani z toho, že dlužnice žalované postupovala své pohledávky za třetími osobami. V souvislosti s tím pak nesprávně vyhodnotil dobu, v jejímž rámci učiněné Úkony dlužnice mohla odporovat, neboť bylo namístě zabývat se všemi Úkony učiněnými do tří let před zahájením insolvenčního řízení (tj. 24.3.2014). Odmítla závěr soudu prvního stupně, podle kterého nebylo podstatné se zabývat neúčinnosti Úkonů, neboť jediným věřitelem, který obdrží v rámci insolvenčního řízení nějaké plnění je společnost PPF, a akcentovala, že takový závěr je předčasný a že její nárok nelze zpochybňovat nebo snižovat jen proto, že mu svědčí k zajištění pohledávky veškerý majetek dlužnice. Upozornila na to, že při uvedeném výkladu jediný dlužníkův věřitel mající s ohledem na své zajištění právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení z veškerého majetku dlužníka by neuspěl se žalobou na neúčinnost právních úkonů takového dlužníka, jimiž by předmět zajištění byl k jeho škodě minimalizován; nelze tak bagatelizovat zájem jednoho z věřitelů s výlučným postavením v insolvenčním řízení. Doplnila, že dlužnice věděla, že předmět své činnosti provozuje na pronajatých strojích v ceně 0,5 mld. Kč a ukončení výroby mohlo vést k jejich

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

nevratnému poškození a že v době tvrzeného úpadku obdržela dlužnice úvěr od společnosti PPF, která by si tak nepočínala, nepočítala-li by s tím, že bude nadále vyrábět a realizovat zisk. 19. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Konstatovala, že žalobkyně nespecifikovala skutkové okolnosti, jež jí vedou k závěru o jejím koncernovém propojení s dlužnicí. Poukázala na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně podrobně zabýval touto otázkou se závěrem, že mezi nimi takový vztah neexistuje a že je pojí pouze obchodněprávní vztah založený na poskytnutí úvěru (finančního leasingu). Stejně tak nelze tvrzený vztah dovozovat ze smluv, jimiž jí dlužnice své pohledávky postupovala a tyto úkony dlužnice žalobkyně nenapadla odpůrčí žalobou. Přisvědčila proto závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně mohla úspěšně odporovat jen Úkony učiněné v době delší než jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně podle kterého nebyla naplněna hypotéze žalobkyně, že by jí dlužnice Úkony zvýhodňovala vzhledem k porovnání uspokojení ostatních insolvenčních věřitelů nebýt těchto Úkonů a že tyto těmto Úkonům bylo poskytováno přiměřené protiplnění, tj. neodebrání strojů, bez nichž by dlužnice nemohla provozovat svůj předmět činnosti. 20. Vrchní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněno a neshledal důvody pro jeho potvrzení nebo změnu. 21. K otázce vztahu žalované a dlužnice: Podle § 22 o.z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou trpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. (odst. 1). Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobou podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti (odst. 2). Odstavec druhý je zjevnou reakcí na judikaturu , která ve snaze o racionální řešení některých otázek dovozovala existenci poměru osob blízkých, čímž překračovala rámec upravený v § 116 ObčZ. Člen statutárního orgánu právnické osoby nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, není bez dalšího osobou vůči právnické osobě v postavení osoby blízké, ledaže se jedná o převody majetku, jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému, stanovené k ochraně třetích osob. 22. Podle § 79 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (OkZ) jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (řízená osoba) jinou osobou nebo osobami (řídící osoba) tvoří s řídící osobou koncern (odst. 1). Jednotným řízení je vliv řídící osoby na činnost řízené osoby sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu (odst. 2) Existenci koncernu jeho členové bez zbytečného odkladu uveřejní na svých internetových stránkách, jinak nelze postupovat podle § 72 týkajícího se zproštění povinnosti hradit újmu (odst. 3). Definičním znakem koncernu je jednotné řízení, při němž řídící osoba vykonává systematický vliv na provozování podniku řízené osoby, nebo alespoň jedné z jeho významných složek nebo činností Koncernové společnosti si zachovávají svou formální právní samostatnost, nicméně jejich chování je významně ovlivňováno zásady řídící osoby. Řízené osoby netvoří všechny svá rozhodnutí samostatně, nýbrž vykonávají příkazy a pokyny řídící osoby za účelem dosažení ekonomických cílů celého seskupení. Jednotné řízení pak přepokládá vliv řídící osoby, jež je dlouhodobý a systematický za účelem prosazení koncernové politiky, resp. zájmů seskupení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

23. V projednávané věci nebyla zjištěno, že by mezi žalovanou a dlužnicí byl vztah osob blízkých podle § 22 odst. 2 o.z., neboť se jedná o obchodněprávní vztah založený Smlouvami , v němž dlužnice má zájem na provozování svého předmětu činnosti a žalovaná na provozování svého předmětu podnikání, tj. poskytování služeb finančního leasingu. Jejich vztah však postrádá znaky koncernového propojení, jak jsou upraveny v ustanovení § 79 OkZ a nelze dovozovat, že prostřednictvím Smluv se žalovaná stala osobou řídící vůči dlužnici. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovanou a dlužnici nepojí vztah osob blízkých nebo vztah koncernu a že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně může odporovat jen Úkonům dlužnice učiněným v době ne delší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení; proto z níže citované právní úpravy nelze použít ustanovení týkající se podmínek neúčinnosti úkonů dlužníka adresovaných osobám blízkým, resp. řídícím v koncernovém propojení. 24. K neúčinnosti Úkonů dlužnice, jež neváže k žalované vztah osob blízkých nebo vztah koncernový: 25. Především je třeba akcentovat, že předpokladem neúčinnosti právního úkonu je jeho platnost, která by nenastala v situaci, kdy jak dlužnice, tak i žalobkyně jednaly při Úkonech s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávek dalších věřitelů dlužnice (na rozdíl od ustanovení § 242 odst. 1 InsZ, kdy platnosti právního úkonu nebrání, byl-li tento úmysl dlužníka druhé straně jen znám). 26. Podle § 240 InsZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon který vedl k dlužníkovu úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4). 27. Podle § 241 InsZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníkovi splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch za předpokladu, že osoba v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

28. Podle § 242 odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám (odst. 1). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčním řízení. 29. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku citoval ustanovení § 240, § 241 a § 242 InsZ, analyzoval ustanovení § 240 a § 241 InsZ s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se těchto ustanovení. Správně dovodil, jak shora uvedeno, že žalobkyni svědčí právo odporovat Úkonům dlužnice učiněných jen v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. 30. Předpokladem neúčinnosti právního úkonu podle § 240, tak § 241 InsZ je, že byl učiněn v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, nebo k úpadku dlužnice vedl (§ 240 odst. 2 a § 241 odst. 2 InsZ). Soud prvního stupně na straně 19 napadeného rozsudku konstatoval, že v období od 25.3.2013 se nacházela dlužnice v úpadku s ohledem na problémy s rozjezdem nové linky, zatímco na straně 21 odůvodnění, že o úpadku dlužnice lze hovořit až na konci roku 2013 a v tomto směru je napadený rozsudek rozporný. Odvolací soud pak v odůvodnění postrádá jasný a srozumitelný právní závěr, opřený o skutková zjištění, že Úkony dlužnice činila v době, kdy byla v úpadku některého z jeho forem. Je však zároveň zřejmé, že tyto závěry odpovídají tvrzením žalobkyně, z nichž by mělo vyplynout, že v rozhodné době byly naplněny podmínky úpadku dlužnice, tj., že v této době měla více konkrétních věřitelů s uvedením jejich pohledávek déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopna plnit. Odvolací soud tak konstatuje, že závěry soudu prvního stupně o úpadku dlužnice včetně toho, odkdy se dlužnice v úpadku nacházela, jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 31. K neúčinnosti Úkonů podle § 240 InsZ: Jak plyne z dikce tohoto ustanovení předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka je, že plnění z něj neodpovídá výši protiplnění, jež se mu za jeho plnění dostává, čemuž odpovídá závěr, že se fakticky se majetek dlužníka zmenšil. Z tohoto pohledu odvolací soud postrádá zjištění soudu prvního stupně, z něhož by přiměřenost protiplnění plynula. Tento závěr učinil soud prvního stupně jen ze zjištění, že dlužnice uzavřela se žalovanou výše citované leasingové smlouvy a že Úkony dlužnice představovaly jen plnění povinností ze závazku, aniž by bylo prokázáno, že výše tohoto plnění je přiměřená tomu, co za něj dlužnice dostává, tj. právo užívat jednotlivé stroje. Takový závěr může vyústit jen z tvrzení a z jejich prokázání, že obdobné stroje jsou pronajímány za obdobné ceny jinými společnostmi, neboť nelze ani vyloučit, že sjednaný nájem je nepřiměřeně vysoký a pak by závěr o přiměřenosti protiplnění neobstál. Pokud bude prokázáno, že se za plnění dlužnici dostávala přiměřené protiplnění, pak odvolací soud považuje závěry soudu prvního stupně za správné. 32. K neúčinnosti Úkonů podle § 241 InsZ: Zásadním předpokladem neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů je, že se některému (tj. kterémukoliv) věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než-li by mu jinak náleželo v konkursu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jednak dlužnice plnila řadě dalších svých věřitelů, jejichž pohledávky uspokojovala v různé míře, v řadě případů také ve vyšší míře než by se jimi dostalo v konkursu, avšak jim žalobkyně neodporovala, a zejména na zjištění, že bez ohledu na to, zda dlužnice Úkony učinila, nebo nikoliv ostatním věřitelům by se nedostalo v konkursu vyššího plnění a tudíž nemohli být Úkony zkráceni, neboť Společnosti PPF svědčí za dlužnicí pohledávka zajištěná veškerým majetkem dlužnice, jehož zpeněžení by byla v konkursu uspokojena. Tento závěr odvolací soud nesdílí, neboť soud prvního stupně opomněl, že nebýt Úkonů, mohlo dojít ke zkrácení pohledávek jejího největšího věřitele, bylo-li by prokázáno, že Úkonům dlužnice neodpovídalo přiměřené protiplnění, k čemuž zatím soud prvního stupně žádná skutková zjištění, jak uvedeno výše neučinil. Skutková zjištění k této otázce jsou pak

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014)

potřebná ke zhodnocení, zda-li se jednalo o úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterých dlužnice obdržela přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch. Závěr soudu prvního stupně k otázce, zda žalovaná, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, mohla či nemohla poznat, že dlužnice je v úpadku, nebo že by Úkony mohly vést k jejímu úpadku, soud prvního stupně neuvedl. 33. K neúčinnosti Úkonů podle § 242 InsZ: Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sen.zn. 29 ICdo 44/2014 publikovaném pod číslem 117/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení § 242 InsZ obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon, není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v § 24 InsZ upravující neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 InsZ na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. 34. Ustanovení § 242 InsZ pak upravuje samostatnou skutkovou podstatu neúčinnosti právního úkonu, odlišnou od skutkových podstat podle § 240 a § 241 InsZ. Posouzení neúčinnosti Úkonů tak musí být předcházet žalobčina tvrzení, jež byla-li by prokázána, by vedla k závěru o neúčinnosti Úkonů z tohoto důvodu. Taková tvrzení dosud žalobkyně nepředložila, když jen na okraj žaloby citovala ustanovení § 242 InsZ. Bylo proto namístě, aby soud prvního stupně měl postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů k nim. 35. Z výše uvedeného je zjevné, že žalobkyně se domáhá neúčinnosti Úkonů ze všech tří skutkových podstat. Z nichž první dvě vyžadují prokázání, že k úkonům došlo v době, kdy se nacházela dlužnice v úpadku, resp. že k úpadku dlužnice vedly vzhledem ke správnému závěru soudu prvního stupně, který odvolací soud sdílí, že dlužnice a žalovaná nejsou osobami blízkými a netvoří koncern. Takový jasný a určitý závěr soud prvního stupně neformuloval; naopak uzavřel, že se dlužnice nacházela v úpadku od 25.3.2013 a později, že o dlužničině úpadku lze uvažovat až ke konci roku 2013. S neúčinností Úkonů podle § 242 InsZ se nevypořádal, avšak ani nemohl, neboť žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti, jež by k neúčinnosti podle tohoto ustanovení vedly. Pokud soud prvního stupně činil žalobkyni odpovědnou za neunesení břemene tvrzení a důkazního břemeno, pak nelze přehlédnout, že se žalobkyni při jednání soudu 7.4.2016 a 14.9.2016 poučení podle § 118a o.s.ř. nedostalo. 36. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 219 odst. 2 o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm .a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud poučí žalobkyni podle § 118a o.s.ř. o povinnosti tvrdit skutečnosti a důkazy k nim, jež by vedly k závěru o úpadku dlužnice v rozhodujícím období, tj. že Úkony učinila v době, kdy měla více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nebyla schopna plnit, resp. že k takovému stavu Úkony dlužnici přivedly, a zároveň k povinnosti tvrdit a prokázat, že by věřitelé dlužnice obdrželi v konkursu vyššího uspokojení nebýt odporovaných Úkonů a postupování pohledávek na třetí osoby, vzhledem k výše formulovanému závěru o míře uspokojení pohledávek PPF. Zároveň soud prvního stupně vyzve žalobkyni k doplnění svých tvrzení ohledně neúčinnosti Úkonů podle § 242 InsZ. Na základě dalších tvrzení žalobkyně a také žalované, jež byla podle § 118a o.s.ř. poučena v rámci odvolacího řízení, a provedení důkazů k nim, učiní skutková zjištění, jež znovu právně posoudí z pohledu

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSPH 68 INS 8069/2014) neúčinnost Úkonů podle jednotlivých skutkových podstat. V rozhodnutí, jímž řízení skončí, zároveň rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

Praha dne 14. února 2017

JUDr. Michal Kubín v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná.