103 VSPH 1/2013-136
129 ICm 2674/2011 103 VSPH 1/2013-136 (KSPL 29 INS 14766/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud vPraze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. lvany Mlejnkové v právní věci žalobce lng. Jaroslava Komory, anonymizovano , anonymizovano , bytem vPlzni, Borůvková 11, zastoupeného Mgr. lng. Janem Lerchem, advokátem se sídlem vPlzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalovanému lng. Vladimíru Nechutnému, se sídlem vPlzni, Soukenická 5, insolvenčnímu správci dlužníka |.R.S. rozvojová a stavební s.r.o., zastoupenému JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem vPlzni, Bezručova 9, o určení existence popřené nevykonatelné pohledávky žalobce, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.8. 2012, č.j. 129 lCm 2674/2011-87, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu vPlzni ze dne 7.8.2012, č.j. 129 ICm 267412011 se v bodu |. výroku potvrzuje, v bodu ||. výroku se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14.520,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Václava Horáka.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.114,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku krukám JUDr. Václava Horáka.

Odůvodněnh

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.8.2012, č.j. 129 lCm 2674/2011-87 v bodě l. zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka, vedeného u KS v Plzni pod sp.zn. 29 INS 14766/2010, evidovaná pod p.č. 10 ve výši 2.033.079,-Kč z titulu porušení smluvních povinností

(KSPL 29 INS 14766/2010) vyplývajících ze smlouvy o obstarání věci ze dne 24.3.1997, je po právu pohledávkou ll. třídy, bez práva na oddělené uspokojení . V bodě ll. výroku rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19.800,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Vodůvodnění rozsudku soud l. stupně uvedl, že žalovaný insolvenční správce vyrozuměl žalobce o tom, že v rámci přezkumného jednání dne 19.9.2011 byla jeho pohledávka v plné výši popřena. Svou pohledávku žalobce zakládal na smlouvě o obstarání věci ze dne 24.3.1997, ve znění dodatku č. 1/98 ze dne 12.10.1998, kterou se svou manželkou uzavřel sdlužníkem a panem Rudolfem Krchovem jako vedlejším účastníkem. Vtéto smlouvě se měl dlužník zavázat, že nejpozději do 30.11.1997 zajistí pro žalobce technickou infrastrukturu a tu převede bezplatně na město Plzeň. Zároveň se měl touto smlouvou zavázat vedlejší účastník k bezplatnému převodu svých nemovitostí, na kterých měla být technická infrastruktura vybudována, na město Plzeň. Ani jeden z převodů se neuskutečnil a dlužník rovněž nezajistil vklad věcného břemene, jímž by vznikla povinnost vlastníka pozemků strpět zabudování a přístup k inženýrským sítím a komunikacím a zdržet se zřizování budov a staveb nad trasou, kde by tyto byly zabudovány. Vedlejší účastník měl použít předmětné pozemky jako zástavu ve prospěch dlužníka kzajištění jiných svých závazků, což ve svém důsledku vedlo k nařízení exekuce. Následkem toho nemá být po celou dobu od zřízení technické infrastruktury zajištěna její údržba. Dlužníkovi tak mělo porušením jeho povinností vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které je však podmíněno splněním povinnosti úpadce převést infrastrukturu na město Plzeň.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění podle něhož byla mezi žalobcem a jeho manželkou, jakožto objednateli, a dlužníkem, jakožto obstaratelem, uzavřena Smlouva o obstarání věci ze dne 24.3.1997, jejímž předmětem byl závazek obstaratele svým jménem zajistit a zprovoznit pro objednatele na pozemcích vedlejšího účastníka technickou infrastrukturu, a to za cenu vypočtenou jako násobek částky 400,-Kč a plošné výměry pozemků vbudoucím vlastnictví obstaravatelů. Vtéto smlouvě se měl vedlejší účastník Rudolf Krchov samostatně zavázat k následnému převodu předmětných nemovitostí, na kterých by měla být technická infrastruktura zbudována, do vlastnictví města Plzně. Dodatkem č.1/98 ze dne 12.10.1998, uzavřeným mezi původními objednateli a obstaratelem byl rozšířen předmět původní smlouvy o obstarání věci tak, že obstaratel se navíc zavázal vybudovat za částku 250.000,-Kč přípojky technické infrastruktury až k rodinnému domu objednatelů. Obě strany sporu přitom učinili nesporné, že obstaratel výše uvedené závazky splnil a technickou infrastrukturu zprovoznil.

Ze zpráv Odboru nabývání majetku města Plzeň soud prvního stupně zjistil, že tato infrastruktura nebyla do jeho vlastnictví převedena, nebot' součástí jejího převodu musí být i dotčené pozemky, jež byly postiženy exekucí. Kpřevodu by přitom mělo dojít na základě rozhodnutí města Plzeň, které ovšem dosud nebylo přijato. Ze Smlouvy o sdružení ze dne 23.12.1997 uzavřené mezi městem Plzeň, dlužníkem a panem Rudolfem Krchovem bylo podle soudu prvního stupně zjištěno, že cílem sdružení byla společná organizace, příprava technického a finančního zajištění stavby, technické infrastruktury. Podle jejího čl. 7 bodů 3 a 4 mělo po zániku sdružení dojít kmajetkovému vypořádání tak, že technická infrastruktura bude

(KSPL 29 INS 14766/2010) převedena do vlastnictví města Plzně, a to způsobem stanoveným rozhodnutím příslušného orgánu města Plzně.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně soud prvního stupně došel kzávěru, že dlužník veškeré své povinnosti ze smlouvy o obstarání věci ze dne 24.3.1997 splnil. Ze smlouvy nevyplývá povinnost dlužníka převést bezúplatně technickou infrastrukturu na město Plzeň. Tato povinnost je zmíněna pouze ve Smlouvě o sdružení, to však je smlouva odlišná, přičemž tato povinnost je podmíněna rozhodnutím příslušného orgánu města Plzeň, které ovšem nebylo nikdy vydáno. Samotná výše bezdůvodného obohacení nebyla nijak prokázána a v případě domnělé škody ani tvrzena. Nebylo proto podle soudu prvního stupně prokázáno, že by se dlužník na úkor žalobce jakkoliv bezdůvodně obohatil, či že by dlužník žalobci způsobil nějakou škodu. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalovaného ve věci a odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř a vyhlášku č. 484/2000 Sb.

Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a požadoval, aby jej odvolací soud změnil a žalobě vcelém rozsahu vyhověl. Za nesprávný měl závěr soudu l. stupně o tom, že úplatným převedením technické infrastruktury vybudované mimo jiné i za peníze žalobce a jeho manželky nevzniklo dlužníkovi bezdůvodné obohacení. Žalobce svou pohledávku přihlásil jako podmíněnou. Tato podmínka by byla splněna, pokud by dlužník porušil svou povinnost a převedl technickou infrastrukturu úplatně. V takovém případě by na straně dlužníka vzniklo bezdůvodné obohacení, nebot' by tím prodal infrastrukturu za cizí peníze, mimo jiné i za peníze žalobce, a dostal tak za ni zaplaceno dvakrát. Soud prvního stupně měl podle žalobce vykládat text Smlouvy o obstarání věci nejen podle jejího doslovného znění, ale i podle smyslu a jejího účelu, stejně jako úmyslu smluvních stran. Přitom je zřejmé, že jejím účelem bylo převést do vlastnictví města Plzně nejen samotné pozemky, ale i technickou infrastrukturu. Tento výklad podporuje i výpověd' svědkyně Lexové. Zároveň žalobce připomíná i závazek dlužníka kpřevodu infrastruktury vyplývající ze Smlouvy o sdružení, kterou soudu předložil. Podle žalobce přitom není podstatné, že tento závazek není uveden ve Smlouvě o obstarání věci, pokud tento závazek vyplývá z jiného dokumentu, v tomto případě ze Smlouvy o sdružení.

Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu l. stupně a poukazoval zejména na to, že závazky dlužníka a vedlejšího účastníka ze Smlouvy o obstarání nejsou solidární, nýbrž se jedná o závazky samostatné. To vyplývá i ze skutečnosti, že nebyli spoluvlastníky, nýbrž výlučnými vlastníky technické infrastruktury na straně jedné a pozemků na straně druhé. Dlužník přitom nemohl jakkoliv donucovat vedlejšího účastníka k tomu, aby pozemky na město Plzeň převedl. Dlužník splnil veškeré své povinnosti jak ze Smlouvy o obstarání věci, tak i ze Smlouvy o sdružení, která však byla uzavřena mezi zcela jinými subjekty. Nehledě na to se dlužník opakovaně snažil závazek ze Smlouvy o sdružení splnit a vybudovanou a zprovozněnou technickou infrastrukturu na město Plzeň převést. Pokud město Plzeň technickou infrastrukturu doposud nepřevzalo, stalo se tak zdůvodů jež nespočívají na straně dlužníka. Podle žalovaného žalobce pomíjí skutečnost, že dlužníkem vybudovanou infrastrukturu (byt' částečně zfinančních prostředků žalobce) po dlouhou dobu užívá a podle všeho se nikdy nedomáhal na dlužníkovi

(KSPL 29 INS 14766/2010) jakéhokoliv plnění, ačkoliv mu stav věci byl po dlouhou dobu znám. Z toho důvodu žalovaný též namítl promlčení.

Vrchní soud vPraze se souhlasem účastníků přezkoumal napadený rozsudek, aniž nařizoval jednání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle odst. 2 citovaného ustanovení může žalobce v žalobě podle odst. 1 uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Jestliže dojde kpopření věřitelovy přihlášené nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, musí věřitel ve lhůtě uplatnit takovou pohledávku incidenční žalobou u soudu, jinak se k ní vdalším řízení nepřihlíží. Vžalobě (vyjma prodeje podniku nebo jeho části) může věřitel uplatnit jako důvod vzniku pohledávky pouze ty skutečnosti, které uplatnil nejpozději do skončeného přezkumného jednání, na kterém byla jeho pohledávka popřena. Jde o zvláštní úpravu koncentrace řízení v insolvenčním zákonu; řízení je koncentrováno kokamžiku skončení řízení přezkumného.

V projednávané věci žalobce v insolvenčním řízení dlužníka přihlásil pohledávku pod č. P10 ve výši 2.033.079,-Kč. Jako její důvod (skutečnosti za nichž se pohledávka zakládá) označil újmu zdůvodu nesplnění smluvních závazků dlužníka vyplývajících ze Smlouvy o obstarání věci ze dne 24.3.1997. Předmětem smluvního ujednání mělo být vybudování veřejné technické infrastruktury s následnou kolaudací a předání obci. Ohledně dalších okolností vzniku pohledávky žalobce uvedl, že právní stav předmětu plnění dlužníka nasvědčuje tomu, že věřitel dosud užívá pouhé provizorium. Pozemky ve vlastnictví věřitele sousedí s pozemkem, na kterém je vybudována pro žalobce životně důležitá technická infrastruktura. V katastru nemovitostí však dosud nejsou vyznačeny žádné změny, věcná břemena ani omezení převodu nemovitostí. Kolaudace sítí na uvedeném pozemku přitom probíhaly až v roce 2001, avšak pozemek je zatížen exekucí. Žalobce byl až do února 2011 v dobré víře, že dlužník své závazky řádně a včas splnil. Porušení smluvních povinností věřitel zjistil nahodile teprve 7.2.2011 z výpisu z katastru nemovitostí. Bylo zjištěno, že současný právní stav sjednaných věcí nasvědčuje tomu, že dlužník své smluvní závazky nesplnil, na nesplnění věřitele neupozornil, nevyužil možnosti řešit záležitost smírem, a způsobil tak věřiteli újmu.

(KSPL 29 INS 14766/2010)

Věřitel má tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu způsobené škody, a to včetně zákonného úroku z prodlení. Tento je vypočten od data marného uplynutí lhůty 3 měsíců od data právní moci kolaudačního rozhodnutí dne 26.4.2001, což by měla být dle ustálené právní praxe dostatečná doba, aby dlužník předal dotčený pozemek obci. To se však z neznámých důvodů nestalo.

Žalobce dne 16.9.2011, tedy ještě před konáním přezkumného jednání, podal k insolvenčnímu soudu podání označené jako Doplnění přihlášky , ve kterém změnil svou přihlášenou pohledávku na podmíněnou a uvedl, že výše plnění ze strany dlužníka bezprostředně souvisí s plněním ve prospěch věřitele podle přihlášky p.č. P1 ze dne 14.6.2011 v insolvenčním řízení sp.zn. KSPL 27 INS 10261/2011.

Z insolvenčního rejstříku se podává, že žalobce v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. KSPL 27 INS 10261/2011 uplatnil svou pohledávku vůči insolvenčnímu dlužníkovi Rudolfovi Krchovovi ve stejné výši (liší se pouze vúrocích zprodlení vzhledem kdobě přihlášení), a to při zcela shodném popisu důvodu a dalších okolností jejího vzniku. V textu přihlášky je i tato označena jako podmíněná, avšak právě plněním ve prospěch žalobce znyní projednávané pohledávky. Žalobce tak v přihláškách své pohledávky podmiňuje navzájem (srov. č. dok. P10-1 a P10-2 v nyní projednávané insolvenční věci a č. dok. P1 vřízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. KSPL 27 INS 10261/2011).

Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 7.12.2011 na č. dok. B12 plyne, že výše uvedená přihláška žalobce byla na tomto jednání insolvenčním správcem popřena, přičemž žalobce byl poučen, že vpřípadě podání incidenční žaloby může jako důvod vzniku pohledávky uplatnit pouze skutečnosti uplatněné do skončení přezkumného jednání. Shodné poučení podle § 198 IZ obsahovalo i následné vyrozumění ze strany insolvenčního správce podle § 197 odst. 2 IZ.

Z čl. ll. a lV. Smlouvy o obstarání věci ze dne 24.3.1997 (č.l. 13-16) vyplývá závazek dlužníka svým jménem zajistit pro objednatele (žalobce a jeho manželku) vybudování a zprovoznění (zjednodušeně řečeno) technické infrastruktury v podobě inženýrských sítí na pozemcích vedlejšího účastníka pana Rudolfa Krchova, a to za sjednanou cenu. V článku V. této smlouvy vyjadřuje vedlejší účastník souhlas s vybudováním technické infrastruktury na svých pozemcích a zavazuje se po vybudování a kolaudaci všech inženýrských sítí bezplatně převést předmětné pozemky na obec.

Zuvedeného je zřejmé, že Smlouva o obstarání věci stanoví dlužníkovi, jakožto obstarateli, zvlášt' povinnost zajistit vybudování a zprovoznění (kolaudaci) technické infrastruktury a vedlejšímu účastníkovi pak povinnost převést bezplatně pozemky, na kterých bude technická infrastruktura vybudována, na obec (z povahy věci vyplývá, že na město Plzeň). Oba tyto závazky jsou závazky dílčími, z nichž druhý jmenovaný je podmíněn splněním prvního. O solidární závazek se nemůže jednat již zjeho povahy; dlužník nebyl majitelem předmětných pozemků a nedisponuje žádným právním titulem, na základě kterého by mohl sám svým jménem nemovitosti převést na město Plzeň nebo alespoň tyto nemovitosti zatížit.

(KSPL 29 INS 14766/2010)

Jestliže dlužníku podle citované smlouvy nevznikla povinnost nemovitosti převést resp. zatížit je zřízením věcného břemene, pak tyto povinnosti porušit nemohl.

Naopak zpředmětné smlouvy a jejího dodatku vyplývá jediný závazek dlužníka, a to vybudování a zprovoznění technické infrastruktury. Tento závazek dlužník splnil, což činí žalobce i žalovaný nesporným (srov. č.l. 35, tuto skutečnost nezpochybňuje ani žalobce ve svém odvolání). Žalobce ve svém vyjádření při jednání dne 10.4.2012 výslovně prohlásil, že tato povinnost nevyplývá ztéto smlouvy (tj. Smlouvy o obstarání věci), ale ze Smlouvy o sdružení, která byla uzavřena dne 23.12.1997.

Pokud tedy žalobce uplatňuje svou pohledávku jakožto újmu z důvodu nesplnění smluvních závazků dlužníka vyplývajících ze Smlouvy o obstarání věci ze dne 24.3.1997, a to at' z hlediska právního posouzení nároku coby náhradu škody, nebo bezdůvodné obohacení, nemůže být jeho žalobě vyhověno.

Žalobce si tuto skutečnost zřejmě uvědomil, když se v průběhu incidenčního sporu snažil důvod vzniku své údajné pohledávky změnit co do vylíčení rozhodujících skutečností tak, škoda, resp. bezdůvodné obohacení vznikly porušením povinnosti ze Smlouvy o sdružení. Takovýto důvod vzniku pohledávky však nebyl uplatněn do skončení přezkumného řízení, na kterém byla jeho pohledávka popřena, a proto jej nemůže ve smyslu § 198 odst. 2 IZ v incidenčním řízení nyní s úspěchem uplatňovat. Ze stejného důvodu pak neobstojí vodvolání uplatněný argument, že pohledávka žalobce spočívá v bezdůvodném obohacení dlužníka, jehož vznik je podmíněn tím, že by při zpeněžování majetkové podstaty dlužníka žalovaným došlo kprodeji technické infrastruktury. Dlužník by si tak nechal zaplatit za obstarání technické infrastruktury, kterou vybudoval za cizí peníze, včetně žalobce, a kterou měl bezplatně převést na město Plzeň, dvakrát.

Ani takovýto důvod vzniku pohledávky žalobce do konce přezkumného jednání neuplatnil; vjeho Doplnění pohledávky uváděná podmíněnost totiž měla záviset na plnění vjeho prospěch podle přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka Rudolfa Krchova, nikoliv ve zpeněžení technické infrastruktury žalovaným v insolvenčním řízení dlužníka |.R.S. rozvojová a stavební s.r.o.

Lze tedy shrnout, že žalobce existenci své tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi neprokázal. Jeho žaloba proto nemůže být úspěšná.

Jelikož právě na těchto závěrech rozsudek soudu prvního stupně spočívá, je rozhodnutím věcně správným. Proto jej odvolací soud podle § 219 o..s.ř. potvrdil .

Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. V mezidobí totiž Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., podle které soud prvního stupně stanovil výši náhrady, a to nálezem sp.zn. Pl. ÚS 25/12 publikovaným pod č. 116/2013 Sb. Ve výroku přiznaná náhrada nákladů řízení žalovaného za odměnu za zastupování advokátem tak odvolací soud stanovil v souladu s aktuální praxí Nejvyššího soudu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012 Náhrada náleží za 5 úkonů právní služby po 2.100,-Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu,

(KSPL 29 INS 14766/2010)

5 paušálních částkách náhrady hotových výdajů po 300,-Kč dle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky, celkem 12.000,-Kč, a z daně z přidané hodnoty vsazbě 21 % ve výši 2.520,-Kč, celkem 14.520,-Kč.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (jeden úkon právní pomoci ve výši 3.100,-Kč dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013, paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč dle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 714,-Kč, celkem 4.114,-Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 14. srpna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová