103 VSPH 1/2012-70
78 ICm 2205/2010 103 VSPH 1/2012-70 (MSPH 78 INS 3757/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 4, Krči, Antala Staška 2027/79, IČO: 61061344, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Londýnská 2266/5, proti žalovanému JUDr. Danielu Kaplanovi, LL.M., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, insolvenčnímu správci dlužníka K.P.R. s.r.o., IČO: 64575209, se sídlem Pod Šancemi 196/4, Praha 9, zastoupenému Mgr. Lenkou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o určení pravosti a výše popřených pohledávek, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. MSPH 78 ICm 2205/2010-50 (MSPH 78 INS 3757/2010),

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. MSPH 78 ICm 2205/2010-50, s e potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2011, č.j. MSPH 78 ICm 2205/2010-50 (MSPH 78 INS 3757/2010), určil, že dílčí pohledávky žalobce č. 2, 3, 4 a 5 přihlášené do insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 78 INS 3757/2010, v celkové výši 50,683.993,19 Kč, jsou po právu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že žalobce se domáhal určení, že dílčí pohledávky jím přihlášené pod čísly 2, 3, 4 a 5 v celkové výši 50,683.993,19 Kč 78 ICm 2205/2010 (MSPH 78 INS 3757/2010) do insolvenčního řízení dlužníka K.P.R. spol. s r.o., IČO: 64575209, se sídlem Pod Šancemi 196/4, 190 00 Praha 9 (dále jen dlužník ) jsou po právu. V žalobě tvrdil, že insolvenční správce JUDr. Daniel Kaplan, LL.M., (dále jen žalovaný), pohledávky žalobce popřel co do pravosti. Jako důvod popření žalovaný uvedl, že se jedná o pohledávky ze smluvní pokuty, na něž žalobci nevzniklo právo, protože za odstoupení od smlouvy dlužník nemohl být sankcionován smluvní pokutou.

Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba o určení popřené pohledávky byla ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 IZ podána včas. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které účastníci řízení učinili nespornými, jež předcházely zatížení dlužníka smluvní pokutou, tedy uzavření leasingové smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem, způsob plnění, neplacení dohodnutých splátek dlužníkem a ukončení těchto vztahů.

Dále vyšel ze zjištění, že žalobce odebral předmět leasingu od dlužníka, prodal ho třetí osobě a o výtěžek prodeje snížil smluvní pokutu. Předmětem sporu jsou tedy jen pohledávky za dlužníkem ze smluvní pokuty, snížené o hodnotu výtěžku z tohoto prodeje. Tak také žalobce své pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka.

Z textu Všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing oddíl 9. nazvaný Předčasné ukončení smlouvy, bod 2. soud zjistil, že žalobce si s dlužníkem dohodl, že při předčasném zrušení leasingové smlouvy z důvodů na straně dlužníka, bude dlužník platit smluvní pokutu ve výši odpovídající částce, jejíž výpočet je v podmínkách popsán. Podle ujednání o smluvní pokutě dlužníku vznikla povinnost ji zaplatit při předčasném zrušení leasingové smlouvy . Žalobci proto vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty-jak uzavřel soud prvního stupně-ještě před zánikem leasingové smlouvy.

Výkon takového práva soud neměl za rozporný s poctivým obchodním stykem. Poukázal přitom též na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 a zdůraznil, že právo žalobce na ukončení leasingového vztahu s dlužníkem a jeho nárok na zaplacení smluvní pokuty jsou důsledkem porušení leasingové smlouvy dlužníkem. Jednání dlužníka, který neplatil dohodnuté splátky, mělo za následek předčasné ukončení smluvního vztahu a též vznik povinnosti zaplatit sankci v podobě smluvní pokut; tímto ujednáním byla současně řešena i otázka náhrady majetkové újmy, jež vznikla žalobci.

Se zřetelem k tomu došel soud prvního stupně k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty tak, jak bylo mezi žalobcem a dlužníkem dohodnuto ve Všeobecných obchodních podmínkách pro finanční leasing. Žalobce měl právo požadovat po dlužníkovi zaplacení smluvní pokuty ve výši součtu úhrnu těch leasingových splátek, na které by měl žalobce nárok v případě řádného a po celou dohodnutou dobu trvajícího leasingového vztahu. Protože žalobce snížil uplatněnou smluvní pokutu o hodnotu výtěžku prodeje vrácených předmětů leasingu, neshledal soud prvního stupně ani důvod pro uplatnění moderačního práva a žalobě na určení vyhověl v plném rozsahu.

Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že ve sporu úspěšnému žalobci nelze podle ustanovení § 202 IZ přiznat právo na náhradu nákladů řízení. 78 ICm 2205/2010 (MSPH 78 INS 3757/2010)

Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalovaný. Jako odvolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Za podstatnou měl otázku, zda ujednání o smluvní pokutě dohodnuté mezi žalobcem a insolvenčním dlužníkem v leasingových smlouvách je platné. Z ujednání, v jehož důsledku je smluvní pokuta vázána na předčasné zrušení leasingové smlouvy, nelze podle odvolatele dovodit, že vznik smluvní pokuty je spojen pouze s porušením právní povinnosti. Poukazoval přitom na právní závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 1113/2003 a v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1260/2006; z nichž plyne, že ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, je v rozporu se zákonem, a tedy neplatné. Odvolatel má za rozhodující jen to, zda vznik smluvní pokuty je vázán na výkon práva, ať už by se jednalo o odstoupení od smlouvy nebo o výpověď smlouvy. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí z toho, že institut smluvní pokuty představuje závazek sankční povahy, jehož vznik musí záviset výlučně na předpokladu, že ze strany účastníka smlouvy dojde k porušení smluvních ujednání, a nikoliv na dalších okolnostech, jež se odvíjejí jen od vůle smluvní strany (tj. například na odstoupení od smlouvy). V rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3653/2009, Nejvyšší soud též dovozuje, že v případě leasingové smlouvy je třeba právní úkon, jímž se smluvní strana domáhá ukončení této smlouvy pro porušení povinností ze strany druhé smluvní strany, vykládat jako odstoupení od smlouvy a nikoliv jako výpověď, byť je takový právní úkon jako výpověď ve smlouvě označen.

Žalovaný žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Žalobce žádal potvrzení napadeného rozsudku. Soud prvního stupně podle žalobce správně vyložil ustanovení článku 9 odstavce 2 všeobecných obchodních podmínek žalobce pro finanční leasing. Podle formulace při předčasném ukončení leasingové smlouvy nikoliv po předčasném ukončení je zjevné, že nárok na smluvní pokutu je dán ještě v okamžiku, kdy leasingová smlouva trvá, je však teprve ukončována. Podpůrným argumentem je podle žalobce, že nárok vzniká již ukončováním leasingové smlouvy výpovědí, zatímco smlouva zanikne až doručením výpovědi.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení (ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř.) a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Odvolání je podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně [§ 25 odst. 2 písm. g) o.s.ř.]. Právně významné rozhodné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky nesporné. Vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, účastníky tvrzeny nejsou a ani se ze spisu nepodávají. Přezkoumání správnosti rozsudku soudu prvního stupně se proto soustřeďuje k prověření právního závěru, že žalobci, jenž právní vztah z leasingové smlouvy uzavřené s dlužníkem ukončil pro porušování povinností nájemcem (dlužníkem), vzniklo právo na smluvní pokutu sjednanou ve výši zbývajících nájemcem neuhrazených leasingových splátek.

Do jisté míry nejednotnou soudní praxi (zejména při posuzování právních ujednání uzavíraných v souvislosti s tzv. finančním leasingem) sjednotil Nejvyšší soud publikací rozsudku tzv. velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp.zn. 31 Cdo 4356/2008, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 24, ročník 2011. V něm se Nejvyšší soud též 78 ICm 2205/2010 (MSPH 78 INS 3757/2010) vyjádřil k odlišnostem tzv. finančního leasingu. Zdůraznil, že leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Tyto společnosti nemají zájem na tom, aby se věc, jejímž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Vrácený předmět leasingu je však z hlediska podnikání leasingových společností nejenže prakticky bezcenný, nýbrž jim v takovém případě vznikají i další neplánované náklady (například s uskladněním nebo prodejem vrácené věci). Vrácení předmětu leasingu leasingové společnosti není-jak zdůraznil Nejvyšší soud-prospěchem vlastníka (jako je tomu u pronajímatele, který má zájem na vrácení své věci v řádném stavu zpět po skončení nájmu). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, jako je to v dané věci, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky.

Jestliže tedy leasingová společnost (pronajímatel) sjedná ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, pak-uzavírá Nejvyšší soud-výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).

Uvedené závěry zcela dopadají na důsledky zrušení leasingové smlouvy žalobcem v dané věci. Přitom odvolací soud zdůrazňuje, že je lhostejno, zda pronajimatel přímo uplatňuje právo na zaplacení zbytku splátek, k nimž se nájemce zavázal, anebo-jako je tomu v dané věci-tento nárok ve stejné výši požaduje na základě ujednání o smluvní pokutě.

Z těchto závěrů soud prvního stupně správně vycházel a též správně zdůraznil, že žalobce (ve prospěch dlužníka) o hodnotu výtěžku z prodeje věcí, jež byly předmětem leasingu, snížil částku, kterou byl dlužník povinen žalobci zaplatit ve výši neuhrazených leasingových splátek jako smluvní pokutu. Tím spíše nemůže být řeči o tom, že by žalobcův postup byl v rozporu s poctivým obchodním stykem.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení.

Také pro náhradu nákladů odvolacího řízení platí, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu právo (§ 202 odst. 1 IZ). 78 ICm 2205/2010 (MSPH 78 INS 3757/2010)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného proti potvrzujícímu výroku do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Městského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 29. února 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová