102 VSPH 99/2011-64
93 ICm 1601/2010 102 VSPH 99/2011-64 (MSPH 93 INS 8353/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce JUDr.Davida Termera, sídlem Opatovická 24/156, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka CPS Container Packing Station, s.r.o., proti žalovanému Volksbank CZ, a.s., sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, zast. advokátem Mgr. Alešem Vymazalem, sídlem Panská 12/4, Brno, o neúčinnost právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 1601/2010-36 ze dne 3.března 2011 takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j.93 ICm 1601/2010-36 ze dne 3.března 2011 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem určil, že postoupení pohledávek dlužníka vůči Siemens Nízkonapěťová spínací technika, s.r.o. vyúčtovaných fakturami č. 49000154 ve výši 1,056.219,-Kč, č. 49000155 ve výši 20.364,40 Kč a č. 49000156 ve výši 96.711,30 Kč na žalovaného je neúčinné (bod I. výroku), žalovanému uložil zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1,173.294,70 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o tom, že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

V rozhodnutí vyšel soud ze zjištění, že podle smlouvy o Investičním úvěru KA0904675 ze dne 4.8.2009 poskytl žalovaný dlužníkovi úvěr ve výši 9,144.000,-Kč za účelem refinancování splátkového úvěru a splacení nepovoleného debetu. K zajištění závazků z nově poskytnutého úvěru byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena smlouva o zajištění postoupením pohledávek, podle níž mu dlužník postoupil pohledávky uvedené v seznamu a zavázal se postoupit mu pohledávky, které mu vzniknou v budoucnu v souvislosti s jeho obchodní činností, a to uzavřením dílčích smluv o postoupení 93 ICm 1601/2010 (MSPH 93 INS 8353/2009) pohledávek. Z faktur č. 49000154, 49000155 a 49000156 ze dne 1.10.2009 splatných dne 1.1.2010 bylo zjištěno, že dlužník vyúčtoval Siemens Nízkonapěťové spínací technice, s.r.o. cenu dodaného plnění v celkové výši 1,173.294,70 Kč s upozorněním, že pohledávky jsou postoupeny žalovanému a závazek k úhradě faktur má povinný splnit výhradně na účet žalovaného. Dopisem ze dne 10.12.2009 sdělil žalovaný Siemens Nízkonapěťové spínací technice, s.r.o., že mu byly dlužníkem postoupeny pohledávky, které jí byly vyúčtovány fakturami č. 49000154, 49000155 a 49000156. Faktury byly Siemens Nízkonapěťovou spínací technikou, s.r.o. uhrazeny žalovanému dne 15.1.2010. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25.11.2009.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně podle ust. § 235, § 239 a § 241 insolvenčního zákona k závěru, že žaloba je důvodná. Přihlédl přitom k tomu, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky převyšující celkem 50 milionů Kč a že dlužník nemá téměř žádný majetek a že se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Dlužník neobdržel od žalovaného žádné přiměřené protiplnění či protihodnotu ve smyslu ust. § 241 odst. 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona. V případě smlouvy ze dne 4.8.2009 se jednalo o restrukturalizaci stávajících úvěrů dlužníka a úhrada za postoupené pohledávky byla použita k úhradě již existujících závazků dlužníka. K vydání postoupených pohledávek do majetkové podstaty dojít nemůže, protože pohledávky zanikly úplným zaplacení. Ve smyslu ust. § 236 odst. 2 insolvenčního zákona musí být majetkové podstatě poskytnuta rovnocenná náhrada, v daném případě jde o částku, která byla Siemens Nízkonapěťovou spínací technikou, s.r.o. zaplacena žalovanému na úhradu postoupených pohledávek.

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uváděl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že dlužník neobdržel za poskytnuté zajištění přiměření protiplnění či protihodnotu, a namítal, že pokud by dlužník na dohodu, kterou byl změněn dosavadní obsah závazků dlužníka výrazně v jeho prospěch, nepřistoupil, staly by se jeho závazky splatnými a žalovanému by vzniklo právo účtovat mu nemalé sankční úroky, čímž by se rozsah závazků dlužníka podstatně zvětšil a v důsledku toho by se zvětšil podíl žalovaného na uspokojení z majetku dlužníka na úkor ostatních věřitelů v konkursu. Protihodnotou, kterou dlužník obdržel, je tedy nejen odklad splatnosti dluhu, ale i přesně vyčíslitelná suma úroků, které by musel dlužník uhradit.

Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že si žalovaný musel být vědom toho, že v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o zajištění závazků, směřoval dlužník nezadržitelně do insolvenčního řízení. Úpadková situace dlužníka musela být žalovanému zřejmá z jeho výkazů i ze skutečnosti, že insolvenční návrhy byly podávány již v průběhu roku 2009. Z tohoto důvodu navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a z nichž dovodil také správný právní závěr o tom, že postoupení pohledávek dlužníkem je neúčinným právním úkonem. 93 ICm 1601/2010 (MSPH 93 INS 8353/2009)

Podle ust.§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle ust. § 241 prvého odstavce téhož zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se zato, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle třetího odstavce písm. d) téhož ustanovení patří mezi tyto úkony i úkon, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Ovšem podle pátého odstavce písm. a) téhož ustanovení není zvýhodňujícím právním úkonem zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu.

Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že smlouva o Investičním úvěru KA0904675 ze dne 4.8.2009 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena za účelem splacení již poskytnutého úvěru, který byl evidován na úvěrovém účtu č. 034 565, a za účelem splacení nepovoleného debetu na účtu č. 4 200 024 101/6800. V důsledku uzavřením této smlouvy byly splněny dosavadní závazky dlužníka vůči žalovanému z neuhrazeného úvěru a nově vzniklý závazek byl zajištěn postoupením pohledávek. V důsledku postoupení pohledávek, jež povinný následně uhradil, získal žalovaný částečné uspokojení své pohledávky na úkor ostatních věřitelů, protože v případě úhrady těchto faktur dlužníkovi by úhrada byla použita na poměrné uspokojení pohledávek všech věřitelů. Vzhledem k tomu, že postoupení pohledávek je neúčinným právním úkonem vznikla žalovanému podle ust. § 237 insolvenčního zákona povinnost vydat získaný majetkový prospěch do majetkové podstaty dlužníka.

Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako ve výroku věcně správný potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu s přihlédnutím k tomu, že žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 8.března 2012

JUDr.Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová