102 VSPH 900/2015-38
198 ICm 3605/2014 102 VSPH 900/2015-38 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně SYNTEROSEN, s.r.o. IČO: 24769436, sídlem Mečová 358/8, Brno, proti žalované JUDr. Kateřině Martínkové, sídlem Sokolská třída 22/966, Ostrava, insolvenční správkyni dlužnice Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČO: 25571150, o vyloučení směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze 198 ICm 3605/2014-19 ze dne 22. září 2015,

t a k t o:

I. Usnesení Městského soudu v Praze 198 ICm 3605/2014-19 ze dne 22. září 2015 se v bodě I. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení směnky vlastní č. 503513051, vystavené žalobkyní dne 6. 11. 2012 (dále jen Směnka), ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, v bodě II. výroku zamítl návrh žalobkyně ze dne 13. 5. 2015 na změnu v osobě žalované, v bodě III. zamítl návrh žalobkyně ze dne 22. 6. 2015 na přerušení řízení, a v bodě IV. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud reprodukoval žalobní tvrzení zejména tak, že dne 6. 11. 2012 uzavřela žalobkyně s dlužnicí smlouvu o úvěru č. 503513051 (dále jen Úvěrová smlouva), na jejímž základě jí dlužnice poskytla úvěr ve výši 85.500.000,-Kč, přičemž k zajištění pohledávek z Úvěrové smlouvy vystavila žalobkyně ve prospěch dlužnice Směnku, kterou předchozí insolvenční správce Mgr. Ing. Ivo Hala, poté, co úvěr zesplatnil, zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužnice. Žalobkyně se domáhala vyloučení Směnky ze soupisu s odůvodněním, že je Úvěrová smlouva neplatná a že dlužnici (proto) ze Směnky žádná práva nesvědčí.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud-odkazuje na ust. § 7, § 204 odst. 2, § 205 odst. 1 a 2, a § 160 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na judikaturu soudů vyšších stupňů prezentovanou např. usnesením Nejvyššího (MSPH 98 INS 36628/2013) soudu ČR sp. zn. 29 Odo 305/2006 ze dne 28. 2. 2007 a usnesením Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 590/2014 ze dne 17. 4. 2015-dospěl k závěru, že žalobu podala osoba, která je zavázanou osobou ze Směnky, jejíhož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužnice se domáhá, nikoli osobou, která by tvrdila, že jí ke Směnce svědčí nějaké právo. Podle ust. § 160 odst. 4 IZ proto žalobu odmítl jako podanou osobou neoprávněnou.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Proti bodu I. výroku tohoto usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že její tvrzení o neplatnosti Směnky, resp. neplatnosti Úvěrové smlouvy, dostatečně odůvodňují její aktivní legitimaci ve sporu. Na podporu závěru, že jí ze Směnky nevznikl (směnečný) závazek odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 330/2002 ze dne 31. 5. 2004, z něhož citovala pasáž, podle níž: Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění .

Žalobkyně vysvětlila, že se žalobou brání jednak proti uplatnění neexistující pohledávky ze Směnky, jednak proti poškozování svého dobrého jména v obchodních vztazích, neboť údaje o Směnce jsou evidovány ve (veřejném) insolvenčním rejstříku. Upozornila rovněž na to, že případnému nabyvateli (neplatné) Směnky hrozí vznik škody, pokud (v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužnice) koupí neexistující pohledávku. Zejména z těchto důvodů žalobkyně požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle ust. § 225 odst. 1 IZ platí, že osoby, které tvrdí, že majetek označený v soupisu majetkové podstaty neměl být do soupisu zahrnut, proto, že to vylučuje její právo k majetku nebo, že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ust. § 160 odst. 1 IZ platí, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

Ust. § 160 odst. 4 IZ určuje, že žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Soudní praxe prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 342/2000 ze dne 28. 2. 2002 uveřejněným pod č. 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudkem téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002 uveřejněným pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozuje, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku (konkursní) podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Jinými slovy, aktivně legitimováni k podání vylučovací žaloby jsou především vlastníci věci, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot zahrnutých do soupisu majetkové podstaty. Proto je logické, že tyto osoby musí prokázat nejen to, že věc, právo, pohledávka či jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty do soupisu majetkové podstaty, svědčí jim.

V posuzované věci je již ze žalobních tvrzení zřejmé, že se žalobkyně domáhá vyloučení Směnky vlastní, z níž je vůči dlužnici nikoli věřitelkou, nýbrž dlužnicí. Žalobkyně tudíž není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení Směnky do soupisu majetkové podstaty dlužnice, není (totiž) majitelkou směnky, jejíhož vyloučení se domáhá. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby jí proto, jak správně dovodil soud prvního stupně, v dané věci nesvědčí. Své námitky proti sepsané Směnce může (případně) uplatnit proti insolvenční správkyni, jestliže by insolvenční správkyně proti ní dle ust. § 294 IZ plnění ze Směnky žalobou vymáhala.

Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 951/2006 ze dne 22. 3. 2007, jež se sice vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, ale jež se s ohledem na shodu řešené problematiky uplatní i v poměrech IZ, podle níž je typickým příkladem, kdy musí být vylučovací žaloba zamítnuta, (právě) situace, kdy se vyloučení pohledávky (zde Směnky) zapsané do soupisu konkursní (majetkové) podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky (oprávněnou ze Směnky) je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou této pohledávky (povinnou ze Směnky). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně jako kdyby konkursu nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky (Směnky).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení v napadeném bodě I. výroku potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že žalované podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady (ani) v odvolacím řízení.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která (MSPH 98 INS 36628/2013)

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 28. prosince 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná