102 VSPH 89/2012-58
78 ICm 244/2010 102 VSPH 89/2012-58 (MSPH 78 INS 6568/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr.Jiřího Goldsteina a Mgr.Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně ITC Systems, a.s., sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4, zast. advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, sídlem Malická 11, Plzeň, proti žalovanému JUDr. Danielu Kaplanovi, LL.M., sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, insolvenčnímu správci dlužnice TA Systems, a.s., o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 244/2010-25 ze dne 6.ledna 2011

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 244/2010-25 ze dne 6.ledna 2011 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že má za dlužnicí pohledávku v celkové výši 2.028.851,38 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u tamního soudu pod sp. zn. MSPH 78 ICm 6568/2009, a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud učinil tato skutková zjištění:

-ze smlouvy o půjčce ze dne 30.9.2004 ve znění pozdějších dodatků (dále též jen smlouva) uzavřené mezí žalobkyní (tehdy vystupující pod firmou TALMENTE, a.s.) a dlužnicí (tehdy vystupující pod firmou ŠKODA IT Systems, a.s.) zjistil, že žalobkyně poskytla dlužnici peněžní prostředky ve výši 1.940.000,-Kč, resp. dle dodatků č. 1 a 2 ve výši 1.977.000,-Kč, 78 ICm 244/2010 (MSPH 78 INS 6568/2009) resp. 2.005.000,-Kč a že se smlouvou nevyslovila souhlas ani jedna z dozorčích rad smluvních stran, -z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně zjistil, že žalobkyně vznikla dne 14.4.2004 se základním kapitálem ve výši 2.000.000,-Kč, -z daňového přiznání žalobkyně za rok 2004 zjistil, že její vlastní kapitál za toto účetní období dosahoval výše 1.849.000,-Kč, -z účetní rozvahy dlužnice ke dni 31.12.2004 zjistil, že její vlastní kapitál dosahoval ke dni 31.12.2003 výše 4.123.000,-Kč, -z přihlášky pohledávky ze dne 2.3.2010 zjistil, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vůči dlužnici pohledávku ve výši 2.028.851,38 Kč (dále též jen pohledávka) sestávající z jistiny ve výši 1.685.322,18 Kč a příslušenství (úroku z prodlení a penále) ve výši 343.529,30 Kč, přičemž jako důvod vzniku uvedla v přihlášce smlouvu o půjčce ze dne 30.9.2004, -z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 25.3.2010 zjistil, že žalovaný popřel pravost pohledávky s tím, že smlouva je neúčinným právním úkonem.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 193 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) v první řadě konstatoval, že smlouva postrádala souhlas dozorčích rad žalobkyně a dlužnice, ačkoli hodnota půjčky převyšovala vlastní kapitál žalobkyně a jednu třetinu vlastního kapitálu dlužnice. Rozvedl, že účelem souhlasu dozorčí rady je hájit společnost a společníky před nekalým jednáním představenstva a že důsledkem nedostatku souhlasu je, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 696/2002 ze dne 12.12.2002, absolutní neplatnost smlouvy. Nárok žalobkyně sice soud posoudil podle hmotněprávních norem upravujících nárok na bezdůvodné obohacení, současně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným, když dovodil, že promlčecí lhůta je dle ust. § 100 ve spojení s ust. § 107 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) dvouletá. Proto žalobu zamítl a podle zásady úspěchu ve věci rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná ji právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání setrvala na své dosavadní argumentaci, dle níž na posuzovanou věc nelze aplikovat ust. § 193 odst. 2 ObchZ, neboť účelem smlouvy o půjčce obdobně jako smlouvy o výpůjčce či nájemní smlouvy není převod vlastnictví. Rozvedla, že smlouva o půjčce není smlouvou, kterou se přenechává jeden druh věcí za jiný druh (jako u směnné smlouvy), ani smlouvou, podle níž má být za věci přenechané poskytnuta finanční náhrada a věc se převádí do vlastnictví nabyvatele (jako u kupní smlouvy). Z toho dovozovala, že půjčkou není možné nabýt či zcizit majetek, a proto k uzavření smlouvy nebyl nutný souhlas dozorčích rad smluvních stran. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že pokud by zákonodárce zamýšlel zahrnout do působnosti dozorčí rady akciové společnosti i dohled nad uzavíráním smluv o půjčce, pak by to vyjádřil výslovně, např. jako v ust. § 196a odst. 1 ObchZ, které zmiňuje jak smlouvu o půjčce, tak bezúplatný převod majetku.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání nesouhlasil s podle něj zužující interpretací ust. § 193 odst. 2 ObchZ ze strany žalobkyně a naopak konstatoval, že se toto ustanovení vztahuje na jakoukoli dispozici s majetkem akciové společnosti, jež přesahuje hranici jedné třetiny jejího vlastního kapitálu, tím spíše na dispozici s peněžními prostředky. Na rozdíl od žalobkyně zdůraznil, že smlouvou o půjčce dochází k převodu vlastnického práva k předmětu půjčky, např. k penězům jako druhově určené věci, přičemž vrácení půjčky 78 ICm 244/2010 (MSPH 78 INS 6568/2009) představuje vrácení jiných věci stejného druhu a množství. Jako zcela nepřípadný označil poukaz na odlišnou formulaci ust. § 196a ObchZ a to především proto, že toto ustanovení má podle něj za cíl ochranu akciových společností před zcela jinými riziky než ust. § 193 odst. 2 téhož zákona. Proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K výkladu ust. § 193 odst. 2 ObchZ:

V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o půjčce je neplatná, jelikož s ní v rozporu s ust. § 193 odst. 2 ObchZ nevyslovily souhlas dozorčí rady žalobkyně a dlužnice. Žalobkyně namítala, že toto ustanovení nelze aplikovat na smlouvu o půjčce, neboť touto smlouvou nedochází k nabytí nebo ke zcizení majetku.

Podle ust. § 193 odst. 2 ObchZ ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy platilo, že se k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, vyžaduje souhlas dozorčí rady. Vydala-li společnost kótované účastnické cenné papíry, vyžaduje se i souhlas valné hromady. Ust. § 196a odst. 4 platí obdobně.

Základní funkcí citovaného ustanovení je, jak správně uvedl soud prvního stupně, ochrana majetku akciové společnosti před svévolnými zásahy představenstva, které by mohly společnost poškodit. Konstrukce tohoto ustanovení nedovoluje představenstvu volně navazovat smluvní vztahy, pokud hodnota předmětu plnění v těchto vztazích přesahuje zákonem stanovenou hranici, a to nezávisle na tom, zda společnost má majetek na základě takové smlouvy nabýt nebo zcizit. Uzavření smlouvy vyžaduje vedle rozhodnutí představenstva též schválení dozorčí radou (popř. valnou hromadou) společnosti. Takové řešení tedy předpokládá, že by dozorčí rada (popř. akcionáři na valné hromadě) nepřipustila vznik právního vztahu, jímž by byla společnost ochuzena o významné součásti svého majetku, který by ji mohl uvést do platebních potíží nebo ohrozit značnými ztrátami.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že povinnost schválení smlouvy podle ust. § 193 odst. 2 ObchZ vyplývá přímo ze zákona a že toto ustanovení je třeba vzhledem k jeho povaze považovat za kogentní. Nejde tedy o případ stanovený v ust. § 13 odst. 5, § 191 odst. 2 či § 194 odst. 4 ObchZ zakotvující vnitřní omezení jednatelského oprávnění představenstva bez důsledků na vnější vztahy. Ke stejnému závěru se lze dopracovat i teleologickým výkladem uvedeného ustanovení, neboť jeho účelem je nepochybně hájit společnost a společníky před nekalým jednáním představenstva, kterýžto účel by bez dopadů nedostatku souhlasu na právní účinky smlouvy rozhodně nebyl naplněn (srovnej Štenglová, I. v komentáři Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, s. 661).

Odvolací soud přitom neshledal správným závěr žalobkyně, dle něhož v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci ust. §193 odst. 2 ObchZ, jelikož toto ustanovení na smlouvu o půjčce nedopadá. Odvolací soud je naopak toho názoru, že uzavře-li společnost 78 ICm 244/2010 (MSPH 78 INS 6568/2009) smlouvu o půjčce ve výši přesahující jednu třetinu jejího vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky, může být ochuzena o významné součásti svého (např. finančního) majetku, který by ji mohl uvést do platebních potíží nebo ohrozit značnými ztrátami, a proto se k uzavření takové smlouvy o půjčce vyžaduje souhlas dozorčí rady společnosti. Smlouvou o půjčce dle ust. § 657 ObčZ dochází na rozdíl od smlouvy o výpůjčce podle ust. § 659 ObčZ či nájemní smlouvy podle ust. § 663 téhož zákona k převodu vlastnického práva k předmětu půjčky na dlužníka, který je s ním oprávněn volně nakládat, takže ho může spotřebovat nebo zcizit, a žalobkyně se mýlí, dovozuje-li opak.

Podle odvolacího soudu neobstojí ani poukaz žalobkyně na formulaci ust. § 196a odst. 1 ObchZ, které na rozdíl od ust. § 193 odst. 2 ObchZ výslovně zmiňuje jak smlouvu o půjčce, tak bezúplatný převod majetku. Již proto ne, že smlouva o půjčce může být nejen bezúplatná, ale i úplatná.

K promlčení pohledávky:

V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka žalobkyně, kterou správně kvalifikoval jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, je promlčena podle ust. § 100 a § 107 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud je ovšem toho názoru, že soud prvního stupně pochybil, pokud při úvaze o promlčení pohledávky aplikoval ObčZ. Rozhodovací praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 813/2001 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2005) totiž při řešení otázky, který právní předpis je nutno při posouzení námitky promlčení pohledávky použít, dovozuje, že určující je především povaha právního vztahu, z něhož plnění vzniklo, a že obchodním závazkovým vztahem podle ObchZ může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně. Jinými slovy, vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy, pokud by závazkový vztah vzniklý na základě této smlouvy měl charakter obchodního závazkového vztahu, má rovněž povahu obchodního závazkového vztahu dle ObchZ, a promlčení proto podléhá režimu ObchZ, a nikoli ObčZ.

Zákonný předpoklad vzniku závazkového obchodního vztahu mezi podnikateli vymezený v ust. § 261 odst. 1 ObchZ, tj. že se vztah týká jejich podnikatelské činnosti, neznamená, že musí jít o činnost, kterou mají smluvní strany zapsanou jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, ale postačí, jde-li o činnost, která s jejich podnikáním souvisí. V dané věci byla uzavřena smlouva o půjčce mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Mezi účastníky šlo o obchodní závazkový vztah upravený ust. § 261 odst.6 ObchZ, který se v právní teorii označuje jako kombinovaný obchodní závazkový vztah (dříve se tento vztah označoval jako absolutní neobchod a podle úpravy ObchZ účinné do 31.12.2000 a byl podřízen úpravě obsažené v ObčZ), který se sice řídí příslušnými ustanoveními ObčZ o tomto smluvním typu, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení pro obchodní závazkové vztahy obsažená v ObchZ. Promlčení práva na vydání plnění z neplatné smlouvy se tudíž v dané věci řídí ObchZ.

Z ust. § 391 odst. 1 ObchZ vyplývá, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Ust. § 394 odst. 2 ObchZ stanoví, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Ust. § 397 78 ICm 244/2010 (MSPH 78 INS 6568/2009)

ObchZ pak určuje, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle ust. § 402 odst. 1 téhož zákona platí, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

V poměrech posuzované věci to znamená, že čtyřletá promlčecí doba pohledávky vzniklé na základě neplatné smlouvy o půjčce ze dne 30.9.2004 začala běžet dnem poskytnutí půjčky (dne 30.9.2004) a uplynula dnem 30.9.2008, tj. dříve než ji žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (dne 2.3.2010). Závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka (včetně smluvních úroků a penále, jež se měly stát splatnými až po promlčení jistiny pohledávky) je promlčena, je tudíž ve svém výsledku správný.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 12.dubna 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová