102 VSPH 82/2015-84
199 ICm 3139/2014 102 VSPH 82/2015-84 (MSPH 99 INS 9524/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, sídlem Korunní 2569/108, Praha 10, insolvenční správkyni dlužnice INKOMA STAV, s.r.o., IČO: 25615203, zast. advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, sídlem tamtéž, proti žalovanému JUDr. Karlu anonymizovano , anonymizovano , bytem Rybná 716/24, Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 199 ICm 3139/2014-44 ze dne 10. prosince 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 199 ICm 3139/2014-44 ze dne 10. prosince 2014 se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12.342,-Kč na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Kubáta.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že právní úkony spočívající v bankovním převodu částky 250.000,-Kč ze dne 25. 3. 2014 a částky 350.000,-Kč ze dne 27. 3. 2014, jimiž dlužnice převedla ve prospěch žalovaného finanční prostředky v celkové výši 600.000,-Kč, jsou neúčinné, a v bodech II. a III. výroku žalovanému uložil, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil do majetkové podstaty dlužnice částku 600.000,-Kč a žalobkyni částku 16.456,-Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jejího zástupce.

V odůvodnění soud reprodukoval obsah žaloby tak, že podle žalobkyně jsou (výše) označené bankovní převody (neúčinnými) právními úkony, jimiž dlužnice (MSPH 99 INS 9524/2014) splatila žalovanému své závazky z titulu půjček společníka, čímž jej zcela uspokojila, zatímco v insolvenčním řízení (v případném rozvrhu) by se mu takového uspokojení nedostalo.

Žalovaný se bránil jednak tím, že předmětné smlouvy o půjčce nebyly platně uzavřeny, a finanční prostředky, které převedl na bankovní účet dlužnice, byly proto bezdůvodným obohacením a nikdy se nestaly součástí majetku dlužnice, jednak tím, že (samotné) bankovní převody jsou pouze faktickou činností, nikoli právními úkony, jímž by bylo možno odporovat.

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že: 1) dne 27. 8. 2013 byla na bankovní účet dlužnice č. 138755369/0800 (dále též jen Účet) připsána částka 200.000,-Kč zaslaná z bankovního účtu žalovaného, přičemž platba byla označena jako půjčka společníka , 2) dne 17. 9. 2013 byla na Účet připsána částka 200.000,-Kč zaslaná z bankovního účtu žalovaného, přičemž platba byla označena jako půjčka společníka , 3) dne 18. 10. 2013 byla na Účet připsána částka 200.000,-Kč zaslaná z bankovního účtu žalovaného, přičemž platba byla označena jako půjčka společníka , 4) dne 25. 3. 2014 byla z Účtu poukázána částka 250.000,-Kč ve prospěch bankovního účtu žalovaného (z něhož žalovaný dne 27. 8. a 17. 9. 2013 poskytl dlužnici výše uvedené půjčky ), přičemž platba byla označena jako vratka půjčky společníka , 5) dne 27. 3. 2014 byla z Účtu poukázána částka 350.000,-Kč ve prospěch téhož bankovního účtu žalovaného, přičemž i tato platba byla označena jako vratka půjčky společníka , 6) dne 7. 4. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice, a to na základě insolvenčního návrhu, který za ni podal žalovaný (jenž je od roku 1998 jejím jediným jednatelem a společníkem) a ze kterého plyne, že většina závazků dlužnice byla splatná před začátkem roku 2014, přičemž závazek: -vůči Ing. Aleně Hraňové ve výši 78.000,-Kč byl splatný dne 3. 12. 2011, -vůči STAVA, s.r.o. ve výši 1.123.261,04 Kč byl splatný dne 23. 8. 2012, 7) usnesením ze dne 18. 4. 2014 byl zjištěn úpadek dlužnice a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně a usnesením ze dne 23. 7. 2014 byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs.

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci není podstatné, zda mezi dlužnicí a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o půjčce, přičemž z důkazů předložených žalobkyní ani neplyne, že by k uzavření takových smluv došlo. Zdůraznil přitom, že smlouvy o půjčce obecně nemusí být uzavírány v písemné formě, avšak dle ust. § 132 odst. 3 obchodního zákoníku (ve znění účinném v rozhodné době) musely smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jednal rovněž jménem společnosti, mít formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musela být podepsána před orgánem pověřeným legalizací. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně smlouvy o půjčce nepředložila (naopak v podání ze dne 26. 11. 2014 uvedla, že je k dispozici nemá) a na to, že ani z (pouhého) označení bankovních převodů jako půjčka společníka a vratka půjčky společníka nebylo možno dovodit, že mezi dlužnicí a žalovaným došlo k uzavření platných smluv o (MSPH 99 INS 9524/2014) půjčce. Soud měl proto stejně jako žalovaný za to, že převodem finančních prostředků z bankovního účtu žalovaného na bankovní účet dlužnice došlo na straně dlužnice k bezdůvodnému obohacení dle ust. § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ).

Nicméně soud akcentoval, že není (nebylo) rozdílu v tom, zda byla dlužnice povinna vrátit finanční prostředky na základě (platně uzavřené) půjčky, či je vydat coby předmět bezdůvodného obohacení, neboť v obou případech se dostaly do její majetkové sféry, čímž mezi ní a žalovaným vznikl závazkový právní vztah, na jehož základě byla povinna finanční prostředky vrátit žalovanému a žalovaný (jako věřitel) měl právo na jejich vydání. Z toho dovodil, že dlužnice svými právními úkony uskutečněnými dne 25. 3. 2014 a dne 27. 3. 2014, jimiž převedla finanční prostředky ve prospěch bankovního účtu žalovaného, vyjádřila vůli splnit dluh. Potud soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 677/2011 ze dne 27. 2. 2014 uveřejněný pod č. 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 64/14), v němž dovolací soud vysvětlil, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ust. § 34 ObčZ, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).

Cituje ust. § 235, § 239 a § 241 insolvenčního zákona (dále jen IZ) pak soud uzavřel na to, že: -dlužnice žalovanému zcela splatila závazek ve výši 600.000,-Kč, zatímco ostatním věřitelům své závazky dlouhodobě neplnila, čímž žalovaného na jejich úkor zvýhodnila, -žalovanému se na jeho pohledávku ve výši 600.000,-Kč dostalo úplného uspokojení, přičemž do insolvenčního řízení dlužnice jsou přihlášeny pohledávky v celkové výši 7.143.154,60 Kč, zatímco hodnota jejího majetku (jak plyne ze soupisu majetkové podstaty na č.d. B-17) činí cca 1.000.000,-Kč, takže v insolvenčním řízení by jeho pohledávka zcela uspokojena nabyla, -v době převodu finančních prostředků byla dlužnice v úpadku, neboť je uskutečnila cca 14 dní před podáním insolvenčního návrhu, v němž tvrdila, že není dlouhodobě schopna plnit své závazky, -dlužnice měla v rozhodné době více věřitelů a peněžité závazky, jež nebyla schopna plnit, přičemž bylo na žalovaném jako na osobě dlužnici blízké, aby prokázal, že v době uskutečnění převodů v úpadku nebyla.

Soud prvého stupně proto rozhodl o tom, že výše specifikované úkony dlužnice jsou dle ust. § 241 IZ neúčinnými právními úkony, neboť jimi byl žalovaný zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů dlužnice. Dle ust. § 239 odst. 4 IZ zároveň žalovanému uložil, aby do majetkové podstaty dlužnice zaplatil částku 600.000,-Kč coby plnění, o něž byla majetková podstata dlužnice neúčinnými právními úkony ochuzena. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný včasné odvolání, v němž soudu prvého stupně vytýkal, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu ČR prezentovanou rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2435/2006 ze dne 5. 3. 2008 či rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3324/2009 ze dne 28. 7. 2011 týkající se zkracujících právních úkonů, nebo (MSPH 99 INS 9524/2014) rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 531/2003 ze dne 2. 3. 2004, v němž dovolací soud vysvětlil, že právním úkonem ve smyslu ust. § 34 ObčZ není faktická činnost, byť se jí právní úkon provádí (za takovou faktickou činnost nutno považovat i výplatu peněžních částek provedenou dlužnicí).

Další (obsáhlou) odvolací argumentaci lze shrnout takto: -pokud došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dlužnice, pak převodem finančních prostředků ve stejné výši z (jejího) Účtu na účet žalovaného nedošlo ke zmenšení majetku dlužnice ani ke vzniku prospěchu na straně žalovaného, jak předpokládá ust. § 237 odst. 1 IZ, -převodem finančních prostředků z Účtu dlužnice na účet žalovaného nedošlo k nabytí žádného majetku, částka 600.000,-Kč totiž nikdy nebyla ve vlastnictví ani spoluvlastnictví dlužnice ani se účetně či daňově nepromítla do výsledků jejího hospodaření, -vrácení částky 600.000,-Kč převodem z Účtu dlužnice na účet žalovaného v březnu 2014 nebylo zvýhodňujícím právním úkonem dle ust. § 241 IZ, nýbrž splněním zákonné povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení, přičemž převod proběhl před zahájením insolvenčního řízení na návrh dlužnice, -je rozdíl mezi právním úkonem, jímž se vrací půjčka, a právním úkonem, jímž se vrací bezdůvodné obohacení, -pohledávky Ing. Aleny Hraňové a STAVA, s.r.o. nejsou (v rozhodné době nebyly) splatné (potud žalovaný poukazoval na to, že seznam závazků dlužnice není věrohodným důkazním prostředkem, na jehož základě může soud pouze podle uvedených dat splatnosti nejstaršího závazku a bez dalšího zkoumání faktického stavu těchto závazků a jejich skutečné splatnosti založit své rozhodnutí o době vzniku úpadkového stavu dlužnice), -výše přihlášených pohledávek je nižší jak uvedl soud prvního stupně, a hodnota majetkové podstaty dlužnice činila ke dni podání insolvenčního návrhu cca 3.000.000,-Kč, a nikoli cca 1.000.000,-Kč, jak uvedl soud prvního stupně, -jelikož je žalobkyně advokátkou, je otázkou, zda náklady přiznané jí soudem prvého stupně jsou skutečně náklady potřebnými k účelnému uplatňování práva.

Zejména z těchto důvodů žalovaný požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání poukazovala zejména na to, že: -žalovaný měl tvrzení a důkazní návrhy obsažené v odvolání uplatnit (již) v řízení před soudem prvého stupně, -hodnota majetkové podstaty dlužnice činí cca 1.000.000,-Kč, suma přihlášených pohledávek činí 7.143.154,60 Kč, a je tedy nepochybné, že by žalovaný dosáhl řádově nižšího uspokojení v konkursu, než jakým se mu dostalo neúčinnými úkony dlužnice, -úkony dlužnice došlo ke zmenšení její majetkové podstaty, neboť pokud by je neučinila, byla hodnota její majetkové podstaty o poukázanou částku vyšší, -sám žalovaný potvrdil, že převody peněž byly právními úkony, neboť tvrdí, že šlo o splnění zákonné povinnosti předmět bezdůvodného obohacení vydat, čímž dlužnice zcela nepochybně sledovala zánik této povinnosti, (MSPH 99 INS 9524/2014)

-jednání dlužnice odpovídá liteře ust. § 241 IZ a ze strany soudu ani v nejmenším nedošlo k nepřípustnému extenzivnímu výkladu, -žalovaný jako jednatel dlužnice zpracovával její insolvenční návrh a připravoval k němu podklady včetně seznamu závazků, proto jejich zpochybňování je nyní účelové, -dlužnice jednající žalovaným na přezkumném jednání dne 23. 7. 2014 splatnost přihlášených pohledávek Ing. Aleny Hraňové a STAVA, s.r.o. nerozporovala a obě pohledávky uznala, -většina závazků dlužnice byla splatná před začátkem roku 2014, tedy dříve, než došlo k převodu finančních prostředků z Účtu dlužnice ve prospěch účtu žalovaného.

Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 5. 11. 2015 dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud především konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, jež jsou v podstatné části popsány shora a jež mají v obsahu spisu a v provedeném dokazování potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech proto odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž pro účely odvolacího řízení dodává následující:

Doplněním dokazování přitom odvolací soud zjistil, že: -v insolvenčním návrhu ze dne 7. 4. 2014 (vedeném pod sp. zn. 99 INS 9524/2014), jejž za dlužnici podepsal žalovaný, jsou obsažena tvrzení, dle nichž dlužnice neplnila ke dni podání návrhu některé své závazky již po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, přičemž v bodě II. návrhu je označeno 5 věřitelů, uvedena výše a data splatnost jejich pohledávek, jež nastala v rozmezí od 8. 8. 2012 (u STAVA, s.r.o) do 30. 6. 2013 (u MARKUS, s.r.o.), -ze seznamu závazků dlužnice ke dni 7. 4. 2014 připojenému k insolvenčnímu návrhu vyplývá, že dlužnice měla k uvedenému dni závazky vůči 22 věřitelům v celkové výši 4.854.577,24 Kč, přičemž splatnost nejstarších z nich (vůči Ing. Aleně Hraňové a STAVA, s.r.o.) nastala dne 3. 12. 2011, resp. dne 23. 8. 2012; vedle toho jsou v seznamu uvedeny závazky dlužnice vůči dalším 13 věřitelům, jež se staly splatnými v době od 12. 1. 2013 do 4. 12. 2013. Seznam byl (přitom) podepsán žalovaným, jenž k němu coby jednatel dlužnice připojil výslovné prohlášení o tom, že je správný a úplný. Při jednání před odvolacím soudem pak správnost údajů v něm uvedených (vyjma splatností závazků vůči Ing. Aleně Hraňové a STAVA, s.r.o.) potvrdil, -ze seznamu přihlášených pohledávek se podává, že dlužnice (jednající žalovaným) při přezkumném jednání konaném dne 23. 7. 2014 nepopřela nejen pohledávky Ing. Aleny Hraňové a STAVA, s.r.o., ale ani pohledávky dalších 4 věřitelů, jež sama označila v seznamu svých závazků (šlo VLTAVÍN HOLDING stavebniny, s.r.o., Klimaspol Mastell-K s.r.o., Snava, s.r.o. a Miroslava Mlynáře), jejichž splatnost nastala od 12. 1. do 4. 12. 2013; pohledávky dalších 4 věřitelů uvedených v seznamu (MSPH 99 INS 9524/2014) závazků, jež se staly splatnými od 30. 5. do 30. 11. 2013, pak popřela toliko částečně, přičemž pohledávky, jež dlužnice nepopřela, nepopřela ani žalobkyně (dlužno dodat, že z ust. § 192 odst. 3 IZ vyplývá, že upravený seznam zjištěných pohledávek, jež nebyly co do pravosti nebo výše popřeny dlužníkem, je exekučním titulem).

Po skutkové stránce lze tedy uzavřít, že dlužnice měla ke dni uskutečnění posuzovaných bankovních převodů, tj. ke dni 25. 3. a 27. 3. 2014, nepochybně více věřitelů, vůči nimž měla neuhrazené závazky splatné od 3. 12. 2011 do 4. 12. 2013, tedy déle než 30 dnů, resp. 3 měsíce po lhůtě splatnosti. S ohledem na tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu ze dne 7. 4. 2014, na jejichž základě insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice, pak lze též dovodit, že v té době již dlužnice neměla dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků. Odvolací argumentace zpochybňující data splatnosti závazků uvedených v jejich seznamu se ve světle toho, že za dlužnici ho zpracovával sám žalovaný (jenž v něm v souladu s ust. § 104 odst. 3 a 4 IZ uvedl data jejich splatnosti a připojil prohlášení o tom, že seznam je správný a úplný), a toho, že dlužnice na přezkumném jednání prostřednictvím žalovaného většinu závazků (včetně závazků vůči Ing. Aleně Hraňové a STAVA, s.r.o.) nepopřela ani v rozsahu příslušenství (počítaného od data splatnosti závazků), jeví jako ryze účelová.

Vzhledem k tomu, že z obsahu insolvenčního spisu, zejména soupisu majetkové podstaty ze dne 30. 6. 2014 vyplývá, že hodnota veškerého majetku sepsaného do soupisu majetkové podstaty dlužnice (finančního majetku, movitého majetku a pohledávek) činí 1.028.391,66 Kč, zatímco suma zjištěných pohledávek přesahuje 5.700.000,-Kč, je prost pochybení (rovněž) závěr soudu prvého stupně, podle něhož se žalovanému dostalo úplného uspokojení jeho pohledávky, zatímco v konkursu by mu náleželo toliko (nižší) poměrné uspokojení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

K poukazu žalovaného na judikaturu Nejvyššího soudu ČR je třeba uvést, že: -v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 2435/2006 ze dne 5. 3. 2008 a sp. zn. 30 Cdo 3324/2009 ze dne 28. 7. 2011 dovolací soud neřešil důvody (podmínky) neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu dle ust. § 241 IZ, nýbrž právního úkonu zkracujícího dle ust. § 42a ObčZ (závěry tam uvedené týkající se naplnění podmínek neúčinnosti právních úkonů proto nelze na tento případ aplikovat), -v usnesení sp. zn. 30 Cdo 531/2003 ze dne 2. 3. 2004 dovolací soud posuzoval situaci, kdy žalobce v žalobě neuvedl žádné údaje o konkrétních odporovatelných právních úkonech dlužníka, včetně okolností a časových souvislostí, za nichž byly učiněny; dovolací soud ostatně v R 64/14, na který soud prvého stupně přiléhavě poukazoval, konstatoval, že v případě usnesení sp. zn. 30 Cdo 531/2003 šlo (toliko) o rozhodnutí zabývající se vadami žaloby, jež cíleně nesměřovalo k výkladu ust. § 34 a § 42a ObčZ, -odvolací soud proto nemá pochyby o tom, že v daném případě konkrétně specifikované úkony dlužnice, jimiž byla uspokojena pohledávka žalovaného z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byly projevy vůle směřující k zániku povinnosti splatit dluh (žalovaný ostatně v odvolání připustil, že jednání dlužnice bylo (MSPH 99 INS 9524/2014)

splněním zákonné povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení ), a tedy právními úkony ve smyslu ust. § 34 ObčZ.

Obstát přitom nemůžou ani úvahy žalovaného o tom, za jakých podmínek náleží do majetkové podstaty majetek třetích osob, a že vrácením částky 600.000,-Kč nedošlo na straně dlužnice k nabytí žádného majetku. V případě převodu peněžní částky věřiteli-bez ohledu na to, zda na základě půjčky či jednání zakládajícího nárok na vydání bezdůvodného obohacení-se totiž nárok na vrácení peněz, jež nejsou věcí individuálně určenou, transformuje do nároku na uspokojení pohledávky, již je v případě úpadku dlužníka nutno uplatnit přihláškou. Tomu, posuzováno z jiného úhlu pohledu, odpovídá i ustálená judikatura, jež dovozuje, že se nelze domáhat vyloučení peněžité částky ze soupisu majetkové podstaty vylučovací žalobou.

Pro rozhodnutí o odvolání je tak podstatné, že dlužnice 13, resp. 11 dnů před zahájením insolvenčního řízení zcela uspokojila pohledávku žalovaného za stavu, kdy její majetek k úplnému uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů nepostačoval, a kdy částka vyplacená žalovanému mohla být použita k poměrnému uspokojení všech věřitelů. Dlužnice přitom byla ke dni uskutečnění finančních převodů dle ust. § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ v úpadku ve formě insolvence, neboť měla více (výše označených) věřitelů, jimž neplnila (výše specifikované) splatné závazky po dobu delší než 3 měsíce; fikci úpadku ve smyslu ust. § 241 odst. 2 věty poslední IZ se přitom žalovanému vyvrátit nepodařilo. Předpoklady pro závěr o neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dle ust. § 241 IZ (důvody uvedené v odst. 5 téhož ustanovení splněny nejsou) jsou tak u obou finančních převodů naplněny. Soud prvého stupně přitom postupoval správně i v tom, že žalovanému v bodě II. výroku uložil dle ust. § 237 odst. 1 a § 239 odst. 4 IZ povinnost zaplatit (vydat) plnění z (těchto) neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužnice.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, podle ust. § 219 o.s.ř. proto rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v něm byla zcela úspěšná. Její náklady spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a k jeho doplnění, a účast na jednání) a náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 900,-Kč, vše dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což s připočtením odpovídající 21 % daně z přidané hodnoty činí celkem 12.342,-Kč.

Odvolací soud přitom neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, že náklady na zastoupení žalobkyně advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. Tato námitka totiž nemá oporu v právní úpravě, neboť ta nezakazuje, aby se insolvenční správce advokátem nechal zastoupit. Toto právo souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně je sice advokátkou, avšak (MSPH 99 INS 9524/2014) v daném řízení vystupuje ve funkci insolvenční správkyně, jež vykonává svou činnost dle IZ a v rámci své činnosti je i účastníkem incidenčních sporů. Žádný právní předpis přitom-a budiž to opakovaně zdůrazněno-nevylučuje (a v incidenčních sporech je to běžnou praxí), aby byl insolvenční správce zastoupen advokátem, a to i tehdy, je-li sám advokátem (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 3 VSOL 12/2011 ze dne 20. 4. 2011). Insolvenční správce totiž obvykle vykonává svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten více incidenčních sporů, jež je mj. ze zákona povinen (při řádném výkonu funkce správce) iniciovat; má proto právo, aby se jako účastník řízení nechal v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem (i advokátem), jejž si zvolí (viz ust. § 24 a § 25 o.s.ř.), přičemž není v tomto směru nijak omezen.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná