102 VSPH 815/2015-31
198 ICm 3569/2014 102 VSPH 815/2015-31 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobkyně Marlborough Invest, s.r.o., IČO: 24119831, sídlem Mečová 358/8, Brno, proti žalované JUDr. Kateřině Martínkové, sídlem Sokolská třída 22/966, Ostrava, insolvenční správkyni dlužníka Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČO:25571150, o vyloučení směnky ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3569/2014-15 ze dne 21. srpna 2015,

t a k t o:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3569/2014-15 ze dne 21. srpna 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení vydaného asistentem soudce odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení směnky vlastní č. 504389048, vystavené žalobkyní dne 28. 12. 2012 (dále jen Směnka) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud reprodukoval žalobní tvrzení zejména tak, že dne 28. 12. 2012 uzavřela žalobkyně s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 504389048 (dále jen Úvěrová smlouva), na jejímž základě jí dlužník poskytl úvěr ve výši 16.700.000,-Kč, přičemž k zajištění pohledávek z Úvěrové smlouvy vystavila žalobkyně ve prospěch dlužníka Směnku, kterou předchozí insolvenční správce Mgr. Ing. Ivo Hala (dále jen Předchozí správce), poté, co úvěr zesplatnil, zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Žalobkyně se domáhala vyloučení Směnky ze soupisu s odůvodněním, že je Úvěrová smlouva neplatná a že dlužníkovi (proto) ze Směnky žádná práva nesvědčí.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud-odkazuje na ust. § 225 odst. 1 a § 160 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na judikaturu soudů vyšších stupňů prezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 305/2006 ze dne 28. 2. 2007 a usnesením Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 590/2014 ze dne 17. 4. 2015-dospěl k závěru, že se žalobkyně domáhá, aby byla ze soupisu majetkové podstaty vyloučena Směnka, na kterou je sama povinna plnit. Podle ust. § 160 odst. 4 IZ proto žalobu odmítl jako podanou osobou neoprávněnou. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 146 odst. 3 (MSPH 98 INS 36628/2013) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že žalobkyně nebyla v tomto sporu úspěšná a žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že její tvrzení o neplatnosti Směnky, resp. neplatnosti Úvěrové smlouvy, dostatečně odůvodňují její aktivní legitimaci ve sporu. Na podporu závěru, že jí ze Směnky nevznikl (směnečný) závazek odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 330/2002 ze dne 31. 5. 2004, z něhož citovala pasáž, podle níž: Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění .

Žalobkyně vysvětlila, že se žalobou brání jednak proti uplatnění neexistující pohledávky ze Směnky, jednak proti poškozování svého dobrého jména v obchodních vztazích, neboť údaje o Směnce jsou evidovány ve (veřejném) insolvenčním rejstříku. Upozornila rovněž na to, že případnému nabyvateli (neplatné) Směnky hrozí vznik škody, pokud (v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužníka) koupí neexistující pohledávku. Zejména z těchto důvodů žalobkyně požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 214 odst. 2 písm. d) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v první řadě předesílá, že nepřehlédl, že v průběhu odvolacího řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 (č.d. B-129) Předchozí Správce odvolán z funkce správce a novou insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Kateřina Martínková. Jelikož (toto) usnesení o změně v osobě správce nabylo právní moci dne 16. 11. 2015 (č.d. B-151), odvolací soud jako s žalovanou dále jednal s posledně jmenovanou.

Podle ust. § 159 odst. 1 písm. b) IZ jsou incidenčními spory (rovněž) spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle ust. § 225 odst. 5.

Podle ust. § 160 odst. 1 IZ se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Podle odstavce 4 téhož ustanovení žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat.

Podle ust. § 225 odst. 1 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Pro rozhodnutí o odvolání má odvolací soud za zásadní skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno asistentem soudce Mgr. Martinem Rozsypalem.

Podle ust. § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.

Ust. § 12 odst. 2 IZ určuje, že zákon upravující vyšší soudní úředníky a vyšší úředníky státního zastupitelství stanoví, kdy je v insolvenčním řízení oprávněn jednat a rozhodovat vyšší soudní úředník.

Z ust. § 11 zákona o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství přitom plyne, že vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkami tam uvedenými, mezi něž patří i pod písm. m) bodem 17 tohoto ustanovení zmíněné rozhodnutí ve věci samé v incidenčních sporech. V této souvislosti dlužno též připomenout, že v odůvodnění nálezu svého pléna sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 224/2013 Sb. Ústavní soud ČR zdůraznil, že vyšší soudní úředník může pro soudce a na jeho odpovědnost jistě připravovat řadu procesních úkonů soudu, nicméně vykonávat tyto úkony svým jménem může pouze v případech úkonů jednoduchých či úkonů rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyššího soudního úředníka nepřipouštějí.

Odvolací soud je toho názoru, že rozhodnutí, jímž se odmítá incidenční žaloba podle ust. § 160 odst. 4 věty první IZ z důvodu, že byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněna, neboť jí dle ust. § 225 odst. 1 téhož zákona nesvědčí právo vylučující zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty, je svojí povahou právě rozhodnutím ve věci samé v incidenčním sporu, jemuž odpovídá rozhodnutí o zamítnutí žaloby a k němuž, jak výše uvedeno, asistent soudce oprávněn není. V tomto rozhodnutí (ačkoli pro něj IZ volí formu odmítnutí žaloby) se totiž promítá závěr soudu, zda podle hmotného práva-poměřováno žalobními tvrzeními a takto určeným skutkem-je určitý subjekt oprávněn obrátit se se žalobou na soud. Nejde tedy o posouzení procesní, nýbrž hmotněprávní legitimace, tedy o určení, zda a pokud ano, kdo je nositelem práv nebo povinností vyplývajících z hmotného práva, o nichž se v řízení jedná. Takový závazný závěr však může učinit jménem státu jen soudce.

Vzhledem ke zjištěné vadě zmatečnostní povahy (viz ust. § 229 odst. 1 písm. f) ve spojení s ust. § 212a odst. 5 OSŘ) odvolací soud dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud o žalobě tentokrát ve správném obsazení (soudcem) opětovně rozhodne. (MSPH 98 INS 36628/2013)

Pro potřeby dalšího průběhu řízení považoval odvolací soud za potřebné dodat, že nepovažuje shora popsanou odvolací argumentaci žalobkyně za důvodnou.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 22. prosince 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná