102 VSPH 797/2016-29
43 ICm 1865/2016 102 VSPH 797/2016-29 (KSCB 41 INS 3209/2016)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobce JUDr. Josefa Šťastného, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, insolvenčního správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Celní 248/5, Albrechtice, zast. advokátem JUDr. Markem Šťastným, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti žalovanému Mgr. Danielu Vlčkovi, soudnímu exekutorovi, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 9, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 1865/2016-19 ze dne 27. července 2016,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 1865/2016-19 ze dne 27. července 2016 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Jaroslavem Ohnoutkem (dále jen dlužník) pohledávku ve výši 7.865,-Kč, již přihlásil do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníka u téhož soudu pod spisovou značkou KSCB 41 INS 3209/2016, a současně nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně z toho, že: -usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 20 EXE 2194/2012-13 ze dne 5. 12. 2012 (dále jen Usnesení o neřízení exekuce) byla nařízena exekuce na majetek dlužníka a jejím provedením byl pověřen žalovaný, -pohledávka oprávněné Barlog Capital, a.s. byla dne 10. 2. 2016 částečně vymožena do výše 113,-Kč, -dne 22. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno jeho řešení oddlužením, -dne 17. 3. 2016 přihlásil žalovaný do řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 7.865,-Kč z titulu neuhrazených nákladů exekuce vedené k vymožení pohledávky oprávněné (dále je Pohledávka), -Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Petra Jansy s tím, že vznikla doručením Usnesení o nařízení exekuce dlužníkovi, -exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl ke dni podání přihlášky vydán, -na přezkumném jednání konaném dne 28. 4. 2016 popřel Pohledávku žalobce co do pravosti i výše s tím, že Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno na základě isir.justi ce.cz 43 ICm 1865/2016 (KSCB 41 INS 3209/2016) nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčí nález byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky).

V rovině právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že žalobce popřel Pohledávku v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný při vymáhání nároku oprávněné postupoval řádně a v souladu s Usnesením o nařízení exekuce a neměl důvod pochybovat o platnosti rozhodčího nálezu, jenž počal být považován za nezpůsobilý exekuční titul v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky až s ohledem na další vývoj judikatury. Uzavřel proto, že žalovaný důvodně očekával, mu budou přiznány a zaplaceny náklady exekuce, a žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce včasné odvolání a požadoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a uloží žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. V odvolání namítal, že rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem a exekuce v takovém případě neměla být vůbec nařízena, resp. pokud již byla nařízena, měla být zastavena. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní a dovozoval, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neboť stanoví, že rozhodce bude určen ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ust. § 13 zákona č. 216/1994 Sb., a dále, že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou. Dále tvrdil, že v případě zastavení exekuce by se rozhodování o náhradě nákladů exekuce řídilo zaviněním, přičemž v daném případě nelze zavinění shledat na straně dlužníka jako povinného, neboť není tím, kdo podal návrh na nařízení exekuce, ani není tím, kdo zavinil neplatnost exekučního titulu a v návaznosti na to nutnost exekuci zastavit.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání oponoval, že posuzovat zavinění u případného zastavení exekučního řízení lze jen v konkrétním řízení o zastavení exekučního řízení ; závěry žalobce v tomto směru proto považoval za nepřípadné a předčasné. Poukazoval přitom na to, že dle ust. § 87 odst. 3 exekučního řádu je k úhradě nákladů exekuce povinen zásadně povinný (tj. insolvenční dlužník), a odkazoval na závěry přijaté Ústavním soudem ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a aniž dle ust. § 214 odst. 2 písm. d) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 přijal a odůvodnil závěr, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce 43 ICm 1865/2016 (KSCB 41 INS 3209/2016) ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.

Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že Pohledávka žalovaného byla označena za vykonatelnou na základě Usnesení o nařízení exekuce, jež nabylo právní moci dne 10. 4. 2013. Tento titul, jímž byla exekuce nařízena, však vykonatelnost pohledávky exekutora z titulu nároku na úhradu nákladů exekuce nezakládá. Podle ust. § 87 odst. 4 exekučního řádu totiž náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Je proto zřejmé, že vykonatelným titulem ve vztahu k nákladům exekuce je až vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce.

Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na ust. § 109 odst. 6 IZ ve znění účinném od 1. 1. 2014, dle něhož se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce-příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje-v rozporu s omezením zakotveným v ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nepřihlíží /srovnej ust. § 109 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem IZ ve znění účinném do 31. 12. 2013/ a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření. Exekutor si tedy po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což však neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit (uplatnit) v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou.

V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že exekuce nařízena byla, avšak příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl žalovaným vydán. Pohledávka proto není vykonatelná, a neměla být jako vykonatelná ani přezkoumána. Je-li ovšem Pohledávka nevykonatelná, pak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně jejího vzniku, výše a případně i pořadí leží na věřiteli a popírající správce není ve svých tvrzeních omezen dle ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona na skutečnosti, jež nebyly dlužníkem uplatněny v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí. V takovém případě však bylo na místě, aby na změněnou procesní situaci soud náležitě reagoval a poučil účastníky dle ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.; to však neučinil.

Své rozhodnutí přitom založil (toliko) na tom, že popěrný úkon správce byl učiněn v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor shledával v tom, že vydaný rozhodčí nález je třeba považovat za nicotný až v návaznosti na změnu judikatury, přičemž měl za to, že žalovaný postupoval při vymáhání Pohledávky řádně, a proto mu svědčí i právo na úhradu nákladů exekučního řízení. Toto odůvodnění však neobstojí. Odvolací soud především zdůrazňuje, že popření pohledávky (popěrný úkon) je procesním úkonem (pro nějž při absenci výslovné úpravy v IZ přiměřeně platí ust. § 41 odst. 2 o.s.ř.), a nikoli úkonem hmotně právním; použití ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) o neplatnosti právního úkonu 43 ICm 1865/2016 (KSCB 41 INS 3209/2016)

(pro rozpor s dobrými mravy) u něj proto nepřichází v úvahu (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 732/2001 ze dne 12. 12. 2002).

Pokud jde o soudem dovozovanou nemravnost zpětné aplikace změněných judikatorních závěrů, Ústavní soud opakovaně uvedl, že aplikaci zásady incidentní retrospektivity nových právních názorů, podle níž změna judikatury působí retrospektivně, tj. použije se zpětně i v řízeních zahájených před touto změnou, jsou způsobilé vyloučit pouze specifické okolnosti, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem (viz. např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14). Žádné takové specifické okolnosti však soud prvního stupně nezjistil a ani účastníci je netvrdili.

Nadto popěrný důvod zaznamenaný v protokolu o přezkumném jednání a v seznamu přihlášených pohledávek je (v rozporu s tvrzeními uvedenými v žalobě a převzatými v napadeném rozsudku) vymezen skutečností, že Pohledávka je promlčena, neboť dlužníkem sjednaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná a rozhodčí nález, jenž byl na jejím základě vydán, není způsobilým exekučním titulem. Otázkou promlčení se však soud prvního stupně vůbec nezabýval a jeho zjištění, že rozhodčí doložka sjednaná dlužníkem je neplatná, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, neboť na jednání konaném dne 27. 7. 2016 provedl pouze důkaz sdělením obsahu usnesení o úpadku, přihlášky žalovaného a protokolu z přezkumného jednání. Vzhledem k tomu, že rozhodčí doložka ani následně vydaný rozhodčí nález nejsou součástí žádné z těchto listin, nelze zjistit, z čeho soud vycházel, uvedl-li, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Není sice pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález nebyl posouzen co do své způsobilosti být exekučním titulem v exekučním nebo vykonávacím řízení, jej lze obdobně přezkoumat v incidenčním sporu o pravost nebo výši pohledávky (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 732/2001), avšak aby mohl insolvenční soud učinit závěr o tom, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem (za situace, kdy nemá k dispozici rozhodnutí o jeho zrušení), musel by tuto otázku sám posoudit na základě řádně provedeného dokazování.

Otázka platnosti rozhodčí doložky je tedy skutečností významnou podle hmotného práva pro rozhodnutí věci a jako taková musí být v řízení řádně objasněna. K tomu slouží v občanském soudním řízení povinnost tvrdit skutečnosti významné pro řízení, s tím, že k tomu, aby účastník této své povinnosti dostál, slouží poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř., jež je vybudováno na objektivním principu (poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvého stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl). Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ust. § 118a o.s.ř. a řízení před soudem prvého stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení.

Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že podle ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. je soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné povinen uvést, čeho se žalobce domáhá a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá 43 ICm 1865/2016 (KSCB 41 INS 3209/2016) skutková zjištění, proč některé důkazy neprovedl a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a provedené důkazy zhodnotit podle ust. § 132 o.s.ř. Na základě svých zjištění je pak povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je přitom třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu.

Těmto požadavkům však-jak plyne se shora popsaného stavu-soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zjevně nedostál, když se skutkovými tvrzeními žalobce ohledně neplatnosti rozhodčí doložky, nezpůsobilosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu a promlčení Pohledávky vůbec nezabýval. Jeho skutková zjištění tak jsou tak (i v důsledku nesplnění poučovací povinnosti dle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř.) zcela nedostatečná. V rovině právního posouzení věci pak nesprávně aplikoval ust. § 39 obč. zák. na procesní úkon správce.

S ohledem na uvedené odvolacímu soudu nezbylo, než postupovat podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž řádně poučí žalovaného dle ust. § 118a odst. 1, popř. odst. 3 o.s.ř. a vyzve jej, aby svá tvrzení, popř. důkazní návrhy doplnil; na základě nově zjištěných skutkových okolností pak posoudí, zda obstojí právní argumentace žalovaného ohledně neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Při posouzení případného promlčení nároků žalovaného přihlédne k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016, jenž se touto problematikou podrobně zabývá.

S ohledem na kasaci napadeného rozhodnutí rozhodne soud prvého stupně o náhradě nákladů vzniklých v řízení před ním i v odvolacím řízení v novém rozhodnutí ve věci.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 29. listopadu 2016 Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela