102 VSPH 70/2015-81
91 ICm 810/2011 102 VSPH 70/2015-81 (MSPH 91 INS 6985/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Euroinsolvence, v.o.s., IČO: 29024382, sídlem Nábřeží 599, Zlín, insolvenční správkyně dlužnice JT eko, s.r.o., v likvidaci, IČO: 27658511, zast. advokátkou JUDr. Veronikou Zmrzlíkovou Tomečkovou, sídlem třída Tomáše Bati 202, Zlín, proti žalovanému Mgr. Martinu anonymizovano , anonymizovano , bytem Za Poříčskou bránou 334/4, Praha 8, zast. advokátem Mgr. Matějem Harantou, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, o určení neúčinnosti právního úkonu a vydání peněžitého plnění, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 91 ICm 810/2011-56 ze dne 26. listopadu 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. č.j. 91 ICm 810/2011-56 ze dne 26. listopadu 2014 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4.114,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Matěje Haranty. (MSPH 91 INS 6985/2009)

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala toho, aby soud určil, že právní úkon, jímž společníci a jednatelé dlužnice určili odměnu žalovaného jako likvidátora dlužnice ve výši 100.000,-Kč měsíčně, jakož i následná platba, jíž dlužnice vyplatila žalovanému 193.333,-Kč, jsou neúčinnými právními úkony, a jíž žalobkyně požadovala, aby žalovaný vydal do majetkové podstaty dlužnice částku 193.333,-Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Současně rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16.456,-Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 1. 11. 2008 uzavřela dlužnice s žalovaným příkazní smlouvu o poskytnutí právní pomoci, na základě které poskytoval žalovaný dlužnici právní služby až do 18.8.2009, kdy byla příkazní smlouva dohodou ukončena, 2) dne 28.7.2009 byl žalovaný rozhodnutím jediného společníka MSK CZ, s.r.o. (dále jen Společnost M) při výkonu působnosti valné hromady jmenován likvidátorem Společnosti M a byla určena jeho odměna ve výši 80.000,-Kč měsíčně, 3) dne 18.8.2009 byl žalovaný rozhodnutím valné hromady jmenován likvidátorem dlužnice, 4) téhož dne byla rozhodnutím obou společníků dlužnice (Martina Tomana a Pavla Jurkoviče) v působnosti valné hromady určena odměna žalovaného jako likvidátora ve výši 100.000,-Kč měsíčně, 5) dne 7.9.2009 byl rozhodnutím jediného společníka dlužnice (Mandy Metro, s.r.o.) v působnosti valné hromady žalovaný odvolán z funkce likvidátora a novým likvidátorem dlužnice byl jmenován Ing. Petr Kubín (tato skutečnost byla dne 16.10.2009 zapsána do obchodního rejstříku), 6) nejpozději dne 17.9.2009, kdy podepsal listinu označenou jako oznámení o změně likvidátora, se žalovaný dozvěděl o změně likvidátora (o tom, že byl odvolán z funkce likvidátora a že byl jmenován nový likvidátor), 7) dne 22.10.2009 si žalovaný (jenž je na výdajovém pokladním dokladu podepsán jako pokladník i příjemce) jménem dlužnice vyplatil z pokladny dlužnice 193.333,-Kč jako odměnu likvidátora.

V rovině právního posouzení věci se soud-poté, co (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 6/2012 ze dne 31. 3. 2014 uveřejněný pod č. 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že odpůrčí žalobou ve smyslu ust. § 235 a násl. insolvenčního zákona (dále jen IZ) lze odporovat též rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti v působnosti valné hromady přijatému podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013-nejprve zabýval důvodností žaloby na určení neúčinnosti rozhodnutí obou společníků dlužnice v působnosti valné hromady, jímž byla určena odměna žalovaného jako likvidátora ve výši (MSPH 91 INS 6985/2009)

100.000,-Kč měsíčně. Soud dospěl k závěru, že takto stanovená odměna není podstatně vyšší než obvyklá odměna likvidátorů (např. odměna, jež byla žalovanému určena ve Společnosti M ve výši 80.000,-Kč měsíčně). Usnesení valné hromady tudíž nepovažoval za neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle ust. 240 IZ, a žalobu proto v tomto rozsahu zamítl.

Při posuzování důvodnosti žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu ze dne 20.10.2009 spočívajícího ve výplatě částky 193.333,-Kč provedené žalovaným z pokladny dlužnice považoval soud za určující, že žalovaný vykonával funkci likvidátora jen do 7.9.2009, kdy byl z této funkce odvolán a kdy byl jmenován nový likvidátor. Jelikož od inkriminované doby žalovaný nebyl oprávněn jednat jménem dlužnice, vyplacení odměny likvidátora ze dne 20.10.2009 nebylo právním úkonem dlužnice. S přihlédnutím k tomu, že dle ust. § 239 IZ lze odporovat pouze právním úkonům dlužníka, soud žalobu zamítl i v tomto rozsahu.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně včasné odvolání, v němž setrvala na své dosavadní argumentaci, podle níž byla odměna, kterou žalovaný za výkon funkce likvidátora dlužnice obdržel, nepřiměřeně vysoká. Soudu prvního stupně vytýkala, že závěr, proč považuje (považoval) odměnu likvidátora ve výši 100.000,-Kč měsíčně za přiměřenou, řádně neodůvodnil, když nezkoumal objem prací, které měl žalovaný v rozhodném období 20 dnů jako likvidátor dlužnice vykonávat. Soud měl zkoumat např. povahu, míru složitosti a rozsah činnosti žalovaného, který ani netvrdil, které konkrétní úkony jako likvidátor pro dlužnici provedl. I pokud by však soud měsíční odměnu v této výši považoval za adekvátní, měl jí vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný vykonával funkci likvidátora toliko 20 dní přiměřeně snížit (žalovanému by tak náležela odměna maximálně ve výši 66.666,-Kč).

Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že výplata částky 193.333,-Kč nebyla úkonem dlužnice v situaci, kdy sám žalovaný tvrdil, že funkci likvidátora vykonával určité období i po svém odvolání z funkce v dobré víře . Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovaného zaváže, aby jí uhradil náklady řízení před soudy obou stupňů.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 22.10.2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, jež je v podstatných rysech reprodukováno výše s tím, že k odvolací argumentaci považoval za vhodné uvést následující: (MSPH 91 INS 6985/2009)

K přiměřenosti měsíční výše odměny žalovaného jako likvidátora dlužnice je třeba uvést, že důkazní břemeno o tom, že rozhodnutí obou společníků dlužnice v působnosti valné hromady, jímž byla tato odměna určena, je dle ust. § 240 odst. 1 IZ právním úkonem, jímž se dlužnice zavázala poskytnout plnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázala dlužnice, tíží (tížilo) žalobkyni. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdila, že odměna žalovaného byla podstatně vyšší než odměna jiných (rovněž valnou hromadou jmenovaných) likvidátorů obdobných obchodních společností (viz článek 3 žaloby na č.l. 2), což prokazovala rozhodnutím jediného společníka Společnosti M při výkonu působnosti valné hromady ze dne 28.7.2009, jímž byla žalovanému jako likvidátorovi Společnosti M určena odměna ve výši 80.000,-Kč měsíčně (č.l. 16). Za těchto okolností lze soudu prvního stupně přisvědčit v tom, že obvyklá odměna likvidátorů obdobných obchodních společností, jež činí (činila) 80.000,-Kč měsíčně není podstatně nižší než odměna žalovaného, jež byla stanovena ve výši 100.000,-Kč.

Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že to nebyla žalovaná, nýbrž žalobkyně, která měla tvrdit a prokazovat, že konkrétní úkony, které žalovaný jako likvidátor pro dlužnici v rozhodném období provedl, nebyly přiměřené výši jeho odměny. Svou neúčastí na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 26.11.2014 (č.l. 53) se žalobkyně zbavila možnosti být soudem poučena o povinnosti důkazní dle ust. § 118a odst. 3 OSŘ., a proto nelze než konstatovat, že v tomto směru ve věci neunesla břemeno důkazní.

Ta část odvolací argumentace, podle níž byla výplata částky 193.333,-Kč provedená dne 22.10.2009 úkonem dlužnice, neboť sám žalovaný tvrdil, že funkci likvidátora vykonával určité období i po svém odvolání z funkce v dobré víře neobstojí již proto, že o dobré víře žalovaného nelze uvažovat v situaci, kdy dne 17.9.2009 podepsal listinu označenou jako oznámení o změně likvidátora, z níž plyne, že rozhodnutím jediného společníka dlužnice byl z funkce jejího likvidátora odvolán a byl jmenován nový likvidátor (č.l. 21). Žalovaný již dne 22.10.2009 nebyl likvidátorem dlužnice a proto nebyl oprávněn jejím jménem vyplatit z pokladny částku 193.333,-Kč jako odměnu likvidátora. Takový projev vůle tudíž nelze považovat za projev vůle dlužnice, a napadený úkon tudíž není úkonem dlužnice. Za těchto okolností lze soudu prvního stupně přisvědčit v tom, že takovému úkonu nelze dle ust. § 239 IZ úspěšně odporovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a úspěšnému žalovanému je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 3.100,-Kč za 1 úkon právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky (MSPH 91 INS 6985/2009)

č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 714,-Kč činí celkem 4.114,-Kč.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 22. října 2015 Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Ptáčková