102 VSPH 7/2014-35
41 ICm 3445/2013 102 VSPH 7/2014-35 (KSPH 41 INS 15910/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně TRUST IN, v.o.s., sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, insolvenční správkyně dlužnice Jany Rágulíkové, proti žalovanému Mgr. Pavlu Dolanskému, sídlem Palackého 31/2, Beroun, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Beroun, o popření pravosti vykonatelné pohledávky oodvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 41 lCm 3445/2013-15 ze dne 15.|istopadu 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu vPraze č.j.41lCm 3445/2013-15 ze dne 15.|istopadu 2013 se vbodě |. výroku mění tak, že se žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 7.865,-Kč z titulu neuhrazených nákladů v exekučním řízení není po právu, zamítá.

||. Rozsudek Krajského soudu vPraze č.j.41 ICm 3445/2013-15 ze dne 15.|istopadu 2013 se v bodě |||. výroku mění tak, že se žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč neukládá.

|||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem určil, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 7.865,-Kč, která mu byla přiznána příkazem kúhradě nákladů exekuce č.j. 015 EX 1670/2012-46 ze dne 16.8.2013 a kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice vedeném pod sp. zn. KSPH 41 INS 15910/2013 (bod l. výroku). Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod ll. výroku) a že je žalovaný povinen zaplatit

(KSPH 41 INS 15910/2013)

České republice soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet tamního soudu (bod lll. výroku).

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že: 1) dne 24.07.2013 zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a do funkce insolvenční správkyně ustanovil žalobkyni, 2) dne 16.8.2013 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku ve výši 7.865,-Kč (dále jen Pohledávka) představující náklady exekutora dle příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 015 EX 1670/2012-46 ze dne 16.8.2013, jenž nabyl právní moci dne 10.9.2013; exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 6 EXE 5397/2012-34 ze dne 17.12.2012 na podkladě vykonatelného exekutorského zápisu č.j. 15 ExZ 445/2012 ze dne 9.5.2012 k uspokojení pohledávky oprávněné Citibank Europe plc, organizační složky, pro pohledávku ve výši 24.343,14 Kč s úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 24.343,14 Kč ode dne 9.5.2012 do zaplacení, částky 7.902,29 Kč, nákladů sepsání exekutorského zápisu ve výši 2.440,-Kč a nákladů exekuce stím, že provedením exekuce byl pověřen žalovaný, 3) na přezkumném jednání konaném dne 9.10.2013 popřela žalobkyně pravost a výši Pohledávky, nebot' vexekučním řízení nebylo dosud nic vymoženo, a proto není možné domáhat se úhrady nákladů na jeho provedení.

V rovině právního posouzení věci soud poté, co dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, oprávněnou osobou a v souladu s ust. § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ), konstatoval, že mezi účastníky bylo (je) sporným, zda nárok na odměnu exekutora (žalovaného) vznikl již na základě nařízení exekuce okresním soudem a vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce exekutorem, nebo zda vznikne až po ukončení exekuce, tj. v době, kdy je znám její výsledek.

Poukazuje na ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve znění účinném do 31.12.2013, § 40 odst. 1, § 46 odst. 6, § 59 odst. 1, § 87, § 88 odst. 1 a 3 exekučního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen ER) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ijn 200/2005 ze dne 15.2.2006 uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek soud zdůraznil, že z citovaných ustanovení vyplývá, že nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám o sobě není exekučním titulem á exekutor vymůže náklady exekuce á náklady oprávněného ná základě příkazu, který je k námitkám účastníka exekuce přezkoumátelný soudem.

Soud rovněž poukazoval na to, že Nejvyšší soud ČR vusnesení sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 ze dne 10.3.2008 formuloval závěr, podle něhož je příkaz k úhradě nákladů exekuce ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává vexekučním řízení, v němž byl vydán, což odpovídá právní úpravě obsažené v ust. § 59 odst. 1 ER, jež vymožení pohledávky založené příkazem k úhradě nákladů exekuce v insolvenčním řízení neupravuje. Rozvedl, že jediný případ, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ust. § 46 odst. 6 ER, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze tak na povinném vymoci jen z výtěžku exekuce, a to (jen) v exekučním řízení samotném.

(KSPH 41 INS 15910/2013)

Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného k úhradě těchto nákladů, je povinen uhradit je oprávněný (potud soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 111/2012 ze dne 5.9.2012).

V poměrech této věci soud akcentoval, že v insolvenčním řízení sice žalovaný uplatnil (vymáhal) náklady exekuce pouze v minimální výši podle ust. § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (dále je Vyhláška), nicméně neměl k dispozici žádný výtěžek exekuce, z něhož by mohl odečíst náklady exekuce ve smyslu ust. § 46 odst. 6 ER. Proto žalobu zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen OSR) stím, že ve věci úspěšná žalobkyně žádné náklady neuplatnila. O povinnosti žalovaného zaplatit na účet státu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení soud rozhodl podle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle něhož je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl (jako vtomto případě), zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu vPraze podal žalovaný včasné odvolání, v němž upozornil na to, že ve vyjádření k žalobě poukázal na: -rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 15/2011 ze dne 17.3.2011, vněmž odvolací soud vycházeje stejně jako soud prvního stupně z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 ze dne 10.3.2008 dovodil, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán (viz ust. § 87 odst. 4 a § 88 odst. 1 a 2 ER). Jsou-li tedy náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závěry právní teorie (např. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád l. Komentář l. vydání Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1009) a judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27.9.2007), podle nichž má nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo-a opakovaně to budiž zdůrazněno-o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce , -aktuální názor právní teorie, která možnost uspokojení pohledávky exekutora na nákladech v probíhající exekuci rovněž konstatuje (potud žalovaný poukázal na dílo Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Simka, K., Jirmanová, M. , Hubáček, J. Exekuční řád. Komentář. 3. Vydání, C.H. Beck, 2013, str. 498, z něhož dovodil, že si lze představit typově dvě situace, kdy příkaz k úhradě nákladů exekuce může sloužit vjiném řízení jako podklad pro uspokojení pohledávky exekutora (a nákladů oprávněného), a to jednak ve výkonu rozhodnutí nebo exekučním řízení, v němž probíhá exekuce prodejem nemovitostí či podniku, a za druhé vprobíhajícím insolvenčním řízení, v němž byl prohlášen úpadek (konkurs). Exekuce nemůže být vtakovém případě provedena, avšak soudní exekutor je oprávněn vydat příkaz kúhradě nákladů exekuce ohledně nákladů, které dosud vznikly, a ten dokládá

(KSPH 41 INS 15910/2013) v řízení o úpadku (konkursu) existenci a výši pohledávky soudního exekutora (a oprávněného) na nákladech ,

-nesprávnost názoru žalobkyně, že náklady exekuce dosud nevznikly z důvodu, že v exekučním řízení nebylo dosud nic vymoženo. Takový závěr z ER ani IZ neplyne, nebot' z ust. § 87 odst. 4 ER a § 109 odst. 1 písm. a) IZ není možné dovodit, že soudní exekutor nemá jinou možnost vymoci svoji vykonatelnou pohledávku (jejíž existenci žalobkyně nesporuje) než v rámci exekučního řízení.

Žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že přisvědčil názoru žalobkyně, aniž by se vypořádal svýše zmíněnou opačnou právní argumentací, kníž inklinuje i aktuální judikatura Vrchního soudu vPraze prezentovaná rozsudkem sp. zn. 101 VSPH 267/2013 ze dne 24.10.2013, z něhož citoval pasáž, podle níž V daném případě soud prvního stupně postavil svůj závěr o nedůvodnosti přihlášené vykonatelné pohledávky exekutora na tom, že náklady exekutora, byt' jsou obsaženy vjeho pravomocném a vykonatelném exekučním příkazu, nelze vinsolvenčním řízení uspokojit, nebot' je lze uspokojit jen zvýtěžku exekuce vexekučním řízení samotném, k čemuž v daném případě nedošlo. Tento právní závěr neshledal odvolací soud správným, byt' je si vědom opačného rozhodnutí senátu 103 VSPH, jenž však konzistentně nesdílí, stejně jako senát 102 VSPH (viz např. rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 209/2011 nebo 102 VSPH 15/2011), exekutor má (totiž) právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po jejím skončení a že exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení pohledávky oprávněného něco vymůže, zER ani szhlášky nevyplývá. Sargumentací žalobce, že pohledávku popřel po právu, nebot' dosud není zřejmé, zda náklady exekuce ponese povinný (dlužník) či oprávněný, se odvolací soud neztotožňuje, nebot' podle ust. § 271 OSŘ, jež se použije i pro exekuční řízení, platí, že dojde-li kzastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly podle toho, zjakého důvodu kzastavení výkonu rozhodnutí došlo stím, že může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popř. uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil .

Ztěchto důvodů žalovaný požadoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž nařizoval jednání vsouladu s ust. § 214 odst. 3 téhož zákona, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud považoval v první řadě za nutné uvést, že nevidí důvod odchýlit se od shora popsaných závěrů prezentovaných vrozsudcích sp. zn. 102 VSPH 15/2011 ze dne 17.3.2011 a 101 VSPH 267/2013 ze dne 24.10.2013 ani na základě žalobní argumentace. Jinými slovy, odvolací soud je (nadále) toho názoru, že v situaci, kdy o nákladech exekučního řízení již bylo pravomocně rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce (jak tomu bylo vtomto případě), má exekutor právo na uspokojení nákladů exekuce (své odměny a hotových výdajů) i v případě,

(KSPH 41 INS 15910/2013)

že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo. Exekutor tedy může tuto svou pohledávku do insolvenčního řízení (úspěšně) přihlásit a není důvodu, aby mu nebyla přiznána, je-li uplatněna v adekvátní výši (jako v tomto případě). Dlužno podotknout, že pokud k uspokojení této pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka (povinného) nedojde (nebo bude uhrazena jen zčásti), zůstává exekutorovi právo požadovat její zaplacení po oprávněném.

Kpoukazu žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu ČR (např. na nálezy sp. zn. l. ÚS 2930/09 ze dne 11.2.2010 a sp. zn. ll. ÚS 3726/11 ze dne 19.1.2012), z níž dovodila, že při nulovém zpeněžení exekuční podstaty nevzniká exekutorovi právo ani na paušální odměnu v minimální výši 3.000,-Kč, ani na paušální náhradu nákladů ve výši 3.500,-Kč , považoval odvolací soud za vhodné uvést, že ji v posuzované věci nelze aplikovat. Již proto ne, že v tam posuzovaných případech uhradili povinní dlužné částky ještě předtím, než jim bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. splnili své povinnosti dobrovolně dříve, než mohlo dojít k vynucenému provedení exekuce, k čemuž v této věci nedošlo.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Postupoval proto podle ust. §220 odst. 1 písm. a) OSŘ a napadený rozsudek změnil vbodě l. a akcesorickém bodě výroku lll. výroku tak, že žalobu zamítl a rozhodl o tom, že se (ve věci úspěšnému) žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu neuMádá.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 OSŘ a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Proti bodům ll. a lll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 27.ledna 2014 JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kůtová