102 VSPH 688/2014-83
193 ICm 365/2013 102 VSPH 688/2014-83 (MSPH 93 INS 12898/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Kurzova 2202/20, Praha 13, zast. advokátkou Mgr. Lenkou Brodskou, sídlem Korunní 957/35, Praha 2, proti žalované JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, sídlem Washingtonova 25, Praha 1, insolvenční správkyni dlužnice Ivety Ulmanové, zast. advokátem JUDr. Romanem Andělem, sídlem tamtéž, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty a určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 365/2013 -57 ze dne 2.října 2014

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 365/2013-57 ze dne 2.října 2014 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení tam specifikované bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu (dále jen Byt) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, v bodě II. výroku určil, že darovací smlouva a smlouva o věcném břemeni ze dne 13.10.2011 (dále jen Darovací smlouva) uzavřená mezi

193 ICm 365/2013 (MSPH 93 INS 12898/2012 dlužnicí a žalobcem je vůči věřitelům dlužnice neúčinná, v bodě III. výroku určil, že dnem právní moci rozsudku náleží Byt do majetkové podstaty dlužnice, a v bodě IV. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně předeslal, že žalobce odůvodnil žalobu tím, že se stal vlastníkem Bytu na základě Darovací smlouvy a že žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť měla za to, že je Darovací smlouva absolutně neplatným eventuálně neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění; potud poukazovala na to, že dne 28.2.2013 podala vůči žalobci odpůrčí žalobu (soud proto dne 12.3.2013 spojil řízení o vylučovací a odpůrčí žalobě ke společnému projednání).

Při posuzování důvodnosti žalobami uplatňovaných nároků učinil soud prvního zejména tato skutková zjištění: 1) ze Smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 3 420 618 5 51 uzavřené mezi Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a.s. (dále jen Stavební spořitelna) a žalobcem (synem dlužnice) ze dne 23.2.2011 zjistil, že žalobci byl poskytnut úvěr ve výši 600.000,-Kč (dále jen Úvěr) na financování Bytu, 2) ze Smlouvy o zřízení zástavních práv k pohledávce z téhož dne zjistil, že mezi Stavební spořitelnou jako zástavní věřitelkou a žalobcem jako zástavcem byla k zajištění Úvěru uzavřena zástavní smlouva, přičemž zástavou (předmětem zástavy) byla pohledávka žalobce z titulu smlouvy o stavebním spoření, 3) ze Smlouvy o zřízení zástavních práv k nemovitostem ze dne 8.3.2011 zjistil, že mezi Stavební spořitelnou jako zástavní věřitelkou, dlužnicí jako zástavcem a žalobcem jako dlužníkem byla k zajištění Úvěru uzavřena zástavní smlouva, přičemž (zástavou) byl Byt, 4) ze splátkového kalendáře a ze stavu pohledávek zjistil, že žalobce Úvěr splácel v období od 6.5.2011 do 21.2.2013, a že ke dni 6.2.2013 činil dluh žalobce na Úvěru 597.810,-Kč, 5) ze Smlouvy o převodu vlastnictví Bytu uzavřené mezi Městskou částí Praha 13 jako převodkyní a dlužnicí (matkou žalobce) jako nabyvatelkou ze dne 18.4.2011 zjistil, že dlužnice Byt svým jménem koupila za kupní cenu 586.602,-Kč, 6) z oznámení o výplatě z překlenovacího úvěru ze dne 6.5.2011 zjistil, že Úvěr byl čerpán v částce 586.602,00 Kč, jež byla poukázána Městské části Praha 13, 7) z Darovací smlouvy uzavřené mezi dlužnicí jako dárkyní a žalobcem jako obdarovaným ze dne 13.10.2011 zjistil, že dlužnice darovala (bezúplatně převedla) na žalobce Byt, a že vklad vlastnictví byl povolen ke dni 11.11.2011 s tím, že účinky vkladu vznikly ke dni 13.10.2011, 8) z insolvenčního spisu vedeného tamním soudem pod sp. zn. MSPH 93 INS 12898/2012 zjistil, že: -dne 28.5.2012 podala dlužnice insolvenční návrh, -dne 23.11.2012 byl zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs, a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná,

193 ICm 365/2013 (MSPH 93 INS 12898/2012

-ke dni 2.1.2013 zapsala žalovaná do soupisu majetkové podstaty dlužnice Byt, neboť považuje Darovací smlouvu za neplatnou a neúčinnou (neboť se jedná o právní úkon bez přiměřeného protiplnění), 9) ze seznamu přihlášených pohledávek a z (dalšího) obsahu insolvenčního spisu zjistil, že dlužnice v době uzavření Darovací smlouvy: -neplnila závazky po splatnosti více jak 30 dní vůči a) COFIDIS, s.r.o. ve výši 67.626,45 Kč, b) HELP FINANCIAL, s.r.o. ve výši 13.640,-Kč, c) České spořitelně, a.s. ve výši 199.195,86 Kč, d) UniCredit Bank Czech Republic, a.s. ve výši 49.840,19 Kč, a e) Home Credit, a.s. ve výši 141.936,76 Kč, -měla měsíční příjem ve výši 5.874,-Kč z pracovního poměru a ve výši 6.000,-Kč z částečného invalidního důchodu.

V rovině právního posouzení věci soud konstatoval, že dlužnice-v době, kdy byla v úpadku formou insolvence (když s ohledem na své příjmy nebyla schopna platit své závazky ve výši nejméně 472.239,26 Kč, jež byly po splatnosti více jak 30 dní)-bezúplatně převedla Byt (jenž byl prakticky jejím jediným majetkem) na žalobce (svého syna). Proto dospěl k závěru, že je Darovací smlouva vůči věřitelům neúčinná. Alternativnímu názoru žalované, že je Darovací smlouva jako zastřený právní úkon neplatná, nepřitakal, neboť z provedených důkazů je podle něj zcela zřejmé, že se žalobce a dlužnice dohodli na tom, že závazek dlužnice uhradit kupní cenu Bytu za ní splní žalobce. Poukazuje na ust. § 534 odst. 2 občanského zákoníku soud zdůraznil, že žalobci z toho, že uhradil kupní cenu Bytu za dlužnici, vůči dlužnici ze zákona právo na náhradu za poskytnuté plnění nevzniklo. Úhrada kupní ceny byla kompenzována bezplatným převodem vlastnického práva k Bytu na žalobce, čímž dlužnice uspokojila (jen) jeden ze svých závazků, čímž zkrátila uspokojení pohledávek svých dalších věřitelů. Především z těchto důvodů soud žalobu žalobce požadující vyloučení Bytu ze soupisu majetkové podstaty dlužnice zamítl a naopak vyhověl žalobě žalované požadující určení neúčinnosti Darovací smlouvy.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včasné odvolání, v němž v první řadě namítal, že soud nesprávně uzavřel na tom, že dlužnice byla v době uzavření Darovací smlouvy v úpadku; v tomto směru poukazoval obzvlášť na to, že se soud nezabýval údajnou neschopností dlužnice plnit své závazky v situaci, kdy mnohé z nich nebyly po splatnosti po dobu delší 3 měsíců a kdy tudíž nebylo možno vycházet z domněnky, že není schopna plnit své peněžité závazky zakotvené v ust. § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Žalobce setrval na své dosavadní argumentaci, že v rámci stabilizace základní potřeby dlužnice a její rodiny (žalobce a dcery dlužnice) se s dlužnicí dohodl na tom, že jako jediný finančně způsobilý subjekt bude financovat nabytí Bytu do jejího vlastnictví (což posléze učinil prostřednictvím Úvěru) s tím, že dlužnice následně za účelem splacení plnění , jež jí na koupi Bytu poskytl, převede Byt na něj. Dále poukazoval na to, že tzv. privatizací Bytu a jeho následným převodem do jeho vlastnictví nedošlo k poškození práv věřitelů, neboť dlužnici zanikla povinnost hradit stále narůstající nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním Bytu. Konečně,

193 ICm 365/2013 (MSPH 93 INS 12898/2012

žalobce označil zahrnutí do Bytu do soupisu majetkové podstaty dlužnice za rozporné s dobrými mravy. Pokud by totiž byl Byt ponechán v soupisu, mělo by to vážný dopad nejen na něj (v tom, že by zůstal zavázán ke splacení Úvěru), nýbrž i pro celou jeho rodinu (dlužnici a její dceru, které nemají finanční prostředky na řešení jejich bytové situace). V rozporu s dobrými mravy je rovněž to, že dlužnice, která se o nabytí Bytu nezasloužila, by nyní měla z prostředků žalobce profitovat z toho, že Byt je (byl) zahrnut do soupisu její majetkové podstaty.

Zejména z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jeho žalobě na vyloučení Bytu ze soupisu majetkové podstaty dlužnice vyhoví a naopak zamítne žalobu žalované na určení neúčinnosti Darovací smlouvy, a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že dlužnice měla v době uzavření Darovací smlouvy (v říjnu roku 2011) toliko příjem z částečného invalidního důchodu ve výši cca 6.000,-Kč měsíčně, z něhož nebyla schopna hradit své závazky, jejichž celková výše v té době činila nejméně 472.239,26 Kč, a to nejen ve lhůtě (po dobu delší) tří měsíců, ale ani v žádné jiné lhůtě. Tvrzení žalobce, že nebylo prokázáno, že dlužnice byla v době uzavření Darovací smlouvy v platební neschopnosti, jak ji definuje ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, proto označila za nesprávné.

Další tvrzení žalobce, že to byl on, kdo prostřednictvím Úvěru financoval převod Bytu do vlastnictví dlužnice, je podle žalované nerozhodné, neboť předmětem (její) žaloby je posouzení neúčinnosti Darovací smlouvy. Pokud se dlužnici naskytla možnost odkoupit Byt v rámci privatizace a dlužnice nedisponovala potřebnou hotovostí, ale získala ji za pomoci jiné osoby, pak ji-zdůraznila žalovaná-ani tak nic neopravňovalo rezignovat na získání výtěžku ze zpeněžení Bytu pro poměrné uspokojení všech svých věřitelů, namísto darování Bytu žalobci.

S přihlédnutím k tomu, že tržní cena Bytu činí (v době uzavření Darovací smlouvy činila) cca 2.000.000,-Kč, označila žalovaná konstatování žalobce, že darováním Bytu zanikla dlužnici povinnost hradit nájemné a služby spojené s jeho užíváním v měsíční výši cca 14.000,-Kč za zcela nepřiléhavé. Žalovaná akcentovala, že pokud by nedošlo k převodu vlastnického práva k Bytu z dlužnice na žalobce, byly by závazky všech věřitelů dlužnice vypořádány přiměřeně a v mezích zákona. Rozvedla, že z výtěžku zpeněžení Bytu by byly uspokojeny a) veškeré pohledávky věřitelů dlužnice přihlášené v insolvenčním řízení, b) pohledávka žalobce ve výši 586.602,-Kč, která by mohla být považována za přihlášenou jako nárok z bezdůvodného obohacení, c) náklady insolvenčního řízení, přičemž případný přebytek by byl vydán dlužnici. Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 18.6.2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

193 ICm 365/2013 (MSPH 93 INS 12898/2012

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že Darovací smlouva je sice platným, ale dle ust. § 240 IZ neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku, jež je v podstatné části reprodukováno shora, a k němuž považoval za vhodné dodat (toliko) následující. O přiměřené protiplnění jde především tehdy, pokud se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník. Neúčinnými jsou především neekvivalentní právní úkony, při nichž dochází k objektivnímu zmenšení dlužníkova majetku. Typickým neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění je přitom právě darování (vyjma příležitostného daru v přiměřené výši), jak tomu bylo v posuzované věci. V daném případě byl splněn i další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti Darovací smlouvy, totiž, že ji dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku. Odvolací soud v tomto směru zdůrazňuje, že ust. § 240 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, dle níž se má za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. A o takový případ šlo i v této věci, kdy dlužnice darovala Byt svému synovi (žalobci), který mohl vyvrátit tuto domněnku průkazem, že dlužnice v době uzavření Darovací smlouvy v úpadku nebyla. Tuto skutečnost však nebyl schopen prokázat, což ostatně potvrdil i na jednání před odvolacím soudem, když uvedl, že nemá k dispozici žádné důkazy o tom, že by se dlužnice v úpadkové situaci nenacházela . Jeho námitka, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel na tom, že dlužnice byla v době uzavření Darovací smlouvy v úpadku, tudíž neobstojí. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výhradu žalobce, že adekvátním protiplněním za převod Bytu do jeho vlastnictví bylo to, že prostřednictvím Úvěru uhradil za dlužnici kupní cenu za převod Bytu do jejího vlastnictví. O adekvátnosti protiplnění se zde nemůže jednat již proto, že výši Úvěru, resp. kupní ceně za Byt ve výši 586.602,-Kč, neodpovídá (skutečná) cena Bytu, jež, jak plyne např. z článku II. odst. 3 Smlouvy o zřízení zástavních práv k nemovitostem ze dne 8.3.2011, v inkriminované době činila 2.042.244,-Kč. Jinými slovy, žalobce sice zaplatil za dlužnici 586.602,-Kč, nicméně za to jako protiplnění nabyl do vlastnictví Byt v hodnotě cca 2.000.000,-Kč. Potud lze poukázat na přiléhavou argumentaci žalované, dle níž měla insolventní dlužnice Byt poté, co ho prostřednictvím finanční pomocí syna nabyla (ekonomicky výhodně) do svého vlastnictví, zpeněžit a z jeho výtěžku uspokojit všechny své Věřitele. Tím, že tak neučinila a namísto toho ho darovala žalobci, zkrátila možnost uspokojení (všech) svých věřitelů (viz ust. § 235 odst. 1 IZ). Z těchto důvodů-v situaci, kdy žalovaná, jak správně konstatoval soud prvního stupně pouze plnila povinnosti uložené ji IZ, když prokázala, že Darovací smlouva je vůči věřitelům neúčinná -nelze akceptovat ani tu část odvolací argumentace, podle níž je (by bylo) zahrnutí Bytu do soupisu majetkové podstaty dlužnice v rozporu s dobrými mravy.

193 ICm 365/2013 (MSPH 93 INS 12898/2012

S přihlédnutím k tomu, že byla splněna i zbývající podmínka pro vyhovění odpůrčí žalobě, když k uzavření Darovací smlouvy (dne 13.10.2011) došlo dle ust. § 240 odst. 3 IZ v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení (dne 28.5.2012), nezbylo než konstatovat, že žaloba, jíž se žalovaná domáhala určení neúčinnosti Darovací smlouvy byla podána důvodně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí vyhověl a pokud naopak z tohoto důvodu žalobu na vyloučení Bytu ze soupisu zamítl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o nákladech řízení před odvolacím soudem postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že žalobce podle výsledku sporu právo na jejich náhradu nemá a žalovaná se práva na jejich náhradu vzdala.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. června 2015 Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika