102 VSPH 626/2016-89
62 ICm 196/2015 102 VSPH 626/2016-89 (KSPH 62 INS 23907/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, sídlem Pražská 530/21, Mělník, insolvenční správkyně dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, sídlem Korunní 2569/8, Praha 10, proti žalovanému Radku anonymizovano , anonymizovano , bytem Tyršova 1438/38, Ostrava- Moravská Ostrava, IČO: 74756109, zast. advokátem Mgr. Petrem Krátkým, sídlem Masarykovo nám. 152/18, Jeseník, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 62 ICm 196/2015-69 ze dne 30. března 2016

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 62 ICm 196/2015-69 ze dne 30. března 2016 se mění tak, že se žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 120.000,-Kč, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že dílčí pohledávka žalovaného č. P16/2 za Michalem anonymizovano (dále jen dlužník) ve výši 120.000,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 62 INS 23907/2014 (dále jen Pohledávka) není po právu a nepokládá se za zjištěnou, a v bodě II. výroku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 6.776,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. isir.justi ce.cz (KSPH 62 INS 23907/2014)

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně z toho, že:

1) Dne 10.5.2013 byla mezi žalovaným jako poskytovatelem úvěru na straně jedné a dlužníkem jako podnikatelem na straně druhé uzavřena Smlouva o úvěru č. 20130012 (dále jen Úvěrová smlouva), na jejímž základě byl poskytnut dlužníkovi úvěr ve výši 400.000,-Kč s úrokem ve výši 15,2% ročně. Ručitelka Venuše Burčová se zároveň zavázala uhradit každou pohledávku žalovaného z Úvěrové smlouvy včetně příslušenství, pokud se dlužník ocitne v prodlení s placením, a to do dvou týdnů od doručení písemné výzvy. Nedílnou součástí Úvěrové smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky samostatně podepsané stranami dne 20.5.2013, dle nichž bude-li dlužník v prodlení se splacením i jen jediné měsíční splátky úvěru, stává se závazek splatným a dlužník je povinen uhradit věřiteli (žalovanému) celou nesplacenou část úroků a jistiny podle splátkového kalendáře a smluvní pokutu ve výši 30% ze sjednané jistiny úvěru. 2) Notářským zápisem NZ 1453/2013 ze dne 6.6.2013 a NZ 1534/2013 ze dne 19.6.2013 dlužník uznal své závazky z Úvěrové smlouvy co do důvodu a výše a dal souhlas s přímou vykonatelností zápisu. 3) Dne 10.5.2013 uzavřela Venuše Burčová se žalovaným Smlouvou o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jíž převedla na žalovaného členská práva a povinnosti, včetně všech vkladů vložených převodcem do bytového družstva a včetně práva na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Smluvní strany se mj. dohodly, že při řádném a včasném splacení úvěru z Úvěrové smlouvy převede nabyvatel do 5 pracovních dnů zpět na převodce bezplatně tato členská práva a povinnosti; v opačném případě je oprávněn převést je úplatně na třetí osobu, z výtěžku převodu uspokojit veškeré své pohledávky dle Úvěrové smlouvy a smluv navazujících a případnou hyperochu vyplatit převodci. Případný nedoplatek se převodce zavázal nabyvateli uhradit do 15 dnů od zaslaného vyčíslení finančního vypořádání. Smlouva nabyla platnosti dnem podpisu. 4) Dlužník neuhradil řádně již druhou splátku úvěru splatnou ke dni 25.8.2013 a počínaje dnem 26.8.2013 se ocitl v prodlení; k tomuto dni vzniklo žalovanému právo na úhradu zůstatku dluhu sestávajícího z nesplacené jistiny, úroku z úvěru a nárok na úhradu smluvní pokuty. 5) Dne 3.9.2013 byl dlužník vyrozuměn společností VANDERBERG GROUP, s.r.o. o zesplatnění závazku. 6) Dne 2.1.2015 se konalo přezkumné jednání, na němž byla Pohledávka popřena žalobkyní zcela pro pravost z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy.

V rovině právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), neboť to vyplývá z okolností jeho sjednání, zejména z poměru výše hlavního závazku (vypůjčená částka 400.000,-Kč, úrok z úvěru 15,2% ročně) k výši smluvní pokuty (120.000,-Kč), jež byla sjednána fixní částkou, a dále z toho, že závazek byl zajištěn ručením Venuše Burčové a současně Smlouvou o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřenou rovněž s Venuší Burčovou, v důsledku čehož byl přezajištěn . Z toho dovodil, že sjednání smluvní pokuty je nadbytečné a směřuje k poškození (KSPH 62 INS 23907/2014) dlužníka a obohacení žalovaného. Vedle toho se obšírně zabýval povahou smlouvy uzavřené mezi Venuší Burčovou a žalovaným.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a požadoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Namítal, že žalobkyně v žalobě nepřípustně rozšířila popěrné důvody o nové skutečnosti, jež neuplatnila při popření na přezkumném jednání (přezajištění závazku), a soud se proto měl zabývat toliko otázkou výše smluvní pokuty, jež měla dle popěrného úkonu způsobit rozpor s dobrými mravy, a tím neplatnost celého ujednání o smluvní pokutě.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání poukazovala na to, že tvrzení obsažená v žalobě se nikterak neliší od důvodů popření pohledávky na přezkumném jednání, a zdůrazňovala, že v žalobě pouze podrobněji rozvedla skutkové okolnosti. Navrhovala proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 10.11.2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud poté, co dle ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. v potřebném rozsahu zopakoval dokazování Výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku, protokolem z přezkumného jednání ze dne 2.1.2015 a upraveným listem seznamu přihlášených pohledávek, zjistil, že: -dlužník od 10.1.2011 do 15.6.2016 podnikal na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služeb neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v oboru zprostředkování obchodu a služeb a od 27.2.2013 do 15.6.2016 s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru , -žalobkyně jako důvod popření Pohledávky při přezkumném jednání uvedla, že ujednání o smluvní pokutě je neplatný právní úkon podle ust. § 39 ObčZ, neboť výše smluvní pokuty byla sjednána v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud považoval v této souvislosti za potřebné zdůraznit, že popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v IZ) přiměřeně platí ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. Úkon, jímž insolvenční správce na přezkumném jednání popírá (vykonatelnou) pohledávku přihlášeného věřitele, tak musí být (aby vyvolal zamýšlené účinky popření) natolik určitý, aby z něj bylo zřejmé, co sleduje, tzn. musí v něm být uvedeny konkrétní důvody (skutečnosti), jež pravost, výši či pořadí pohledávky zpochybňují. Tyto skutečnosti, zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, jenž tvoří součást tohoto protokolu, pak určují obsah a rozsah popření pohledávky, jež může popírající správce dle ust. § 199 odst. 3 IZ (jako jediné) uplatnit u soudu coby své popření formou incidenční žaloby. Samotný důvod popření (identifikovaný právě vylíčenými skutečnostmi), jenž byl uplatněn při přezkumném jednání, přitom není dle ust. § 199 odst. 3 možno po skončení přezkumného jednání dodatečně měnit (narozdíl např. od doplňujících tvrzení, jimiž je uplatněný důvod popření precizován), či rozšiřovat (KSPH 62 INS 23907/2014) uplatňováním dalších (nových) věcných důvodů (skutečností), jež jsou od původních důvodů popření odlišné.

V dané věci je tak určující, že popěrný důvod zaznamenaný v protokolu o přezkumném jednání a v seznamu přihlášených pohledávek je u Pohledávky vymezen toliko skutečností (skutkovou okolností), že byla sjednána taková (nepřiměřená) výše smluvní pokuty, o níž měla žalobkyně (coby právní hodnocení) za to, že je v rozporu s dobrými mravy.

V žalobě přitom žalobkyně doplnila svá tvrzení o skutkových okolnostech, z nichž dovozovala rozpor předmětného ujednání s dobrými mravy, tak, že sjednání smluvní pokuty bylo nadbytečné, neboť závazek byl dostatečně zajištěn jinak-dohodou o svolení k přímé vykonatelnosti a dohodou o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřenou s třetí osobou. Uplatnění takových (nových) skutečností je však, a v tom je třeba žalovanému přitakat, v incidenčním sporu zapovězeno ust. § 199 odst. 3 IZ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 716/2012 ze dne 30.9.2014).

Pokud jde o namítanou nepřiměřenou výši smluvní pokuty, vzhledem k tomu, že Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 10.5.2013, tedy v době, kdy byl dlužník podnikatelem, a že je v ní dlužník řádně označen jménem, místem podnikání a identifikačním číslem, nemá odvolací soud pochybnost o tom, že ji uzavřel jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že ust. § 301 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) je třeba mít za speciální k ust. § 39 ObčZ v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ust. § 39 ObčZ, a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu ust. § 267 odst. 1 ObchZ by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 ObčZ pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě proto není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ust. § 39 ObčZ pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (viz rozhodnutí velkého senátu NS ČR č.j. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009).

Již z těchto judikatorních závěrů je zřejmé, že právní hodnocení soudu prvního stupně neobstojí; soud sice správně dovodil, že Úvěrová smlouva nemá charakter smlouvy spotřebitelské, neboť byla sjednána mezi podnikateli, avšak nevyvodil z tohoto zjištění odpovídající právní závěry. Jedinou skutkovou okolností, o níž se opíral popěrný úkon žalobkyně a již měl soud v rovině právního hodnocení posuzovat, byla totiž-a budiž to opakovaně zdůrazněno-nepřiměřená výše sjednané smluvní pokuty, jež však (jak uvedeno shora) sama o sobě neplatnost ujednání o smluvní pokutě nezakládá. Pokud se soud nad rámec skutkových okolností vymezených popěrným úkonem zabýval (skutkovými) okolnostmi, za nichž bylo ujednání o smluvní pokutě sjednáno (a z nich vyvodil neplatnost právního (KSPH 62 INS 23907/2014) jednání), nepřípustně tím rozšířil meze popěrného úkonu žalobkyně. Zcela irelevantní pro posouzení důvodnosti žaloby pak bylo hodnocení smluvního ujednání mezi žalovaným a Venuší Burčovou.

Odvolací soud přitom považoval za nutné podotknout, že okolnost, že v Úvěrové smlouvě byly vedle smluvní pokuty sjednány i další způsoby zajištění (ručením, dohodou o převodu členských práv a povinností), není způsobilá založit její neplatnost. V obchodních vztazích totiž neplní smluvní pokuta primárně reparační funkci, neboť věřitel má právo na její úhradu vedle náhrady škody, jež mu vznikla porušením povinností dlužníkem. Její funkce je tedy zpravidla pobídková-přimět dlužníka k řádnému plnění povinností, a sankční-postihnout dlužníka, jenž své povinnosti porušil. Proto nelze považovat za nepřiměřenou kumulaci zajištění, pokud vedle smluvní pokuty strany sjednají i jiné zajištění závazku-za předpokladu, že sankce v podobě smluvní pokuty není nepřiměřeně vysoká v poměru k zajištěnému závazku a závažnosti porušení povinnosti a nevede k bezdůvodnému obohacení věřitele.

V daném případě byla smluvní pokuta sjednána pevnou částkou ve výši 30 % z jistiny poskytnutého úvěru, na nějž měl dlužník řádnými měsíčními splátkami za 180 měsíců (15 let) uhradit celkem 1,017.588,-Kč. Vzhledem k povaze poskytnutého úvěru (neúčelový úvěr), jeho výši a délce jeho splácení je třeba považovat zajištění povinnosti jej splácet smluvní pokutou za obvyklé. Opodstatněnost sjednání smluvní pokuty v dané věci ostatně potvrzuje i skutečnost, že se dlužník ocitl v prodlení s placením již druhé splátky. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 30% jistiny přitom odpovídá roční procentní sazbě ve výši cca 2 % při prodlení s úhradou celé výše závazku po sjednanou dobu splácení, při přepočtu na úrokovou sazbu při ročním prodlení s placením celé částky pak odpovídá 0,08% dlužné částky denně. Přitom i smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky může být podle okolností případu shledána jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30. 5. 2007). Odvolací soud proto výši smluvní pokuty za nepřiměřenou nepovažuje a neshledává důvody pro její moderaci dle ust. § 301 ObchZ.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné, postupoval proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být (KSPH 62 INS 23907/2014)

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. listopadu 2016

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná