102 VSPH 617/2014-348
26 ICm 200/2011 102 VSPH 617/2014-348 (KSCB 28 INS 2498/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Šimkové, sídlem Chelčického 95/15, České Budějovice, insolvenční správkyni dlužníka Ing. Stanislava Šafra, proti žalovaným 1) Čeňce anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Dvouletky 2805/303, Praha 10, adresa pro doručování: Anny Rybníčkové 3, Praha 5, zast. advokátem JUDr. Tomášem Karlíkem, sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, a 2) Haně anonymizovano , anonymizovano , Kazín 0477, Praha 5, o určení neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů o odvolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 26 ICm 200/2011-296 ze dne 9.dubna 2014

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 26 ICm 200/2011-296 ze dne 9.dubna 2014 se v bodech I., III. a IV. výroku potvrzuje.

II. Žalované 1) se ukládá, aby žalobkyni uhradila 1.917,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 12.12.2007 mezi dlužníkem a žalovanou 1) a smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 22.1.2009 mezi dlužníkem a žalovanou 2) (dále též jen Postupní smlouva č. 1 a Postupní smlouva č. 2, popř. Postupní smlouvy) jsou neplatné, v bodě II. výroku žalobu na určení, že jsou Postupní smlouvy neúčinnými právními úkony zamítl, v bodě III. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v bodech IV. a V. výroku žalovaným v souvislosti s vyplaceným svědečným uložil, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatily České republice na náhradě nákladů řízení po 1.149,50 Kč.

Poté, co reprodukoval obsah žaloby a vyjádření žalovaných k ní, zabýval se soud mimo jiné otázkou přípustnosti žaloby na určení neplatnosti Postupních smluv. V tomto ohledu zejména odmítl argument žalovaných, že by řízení o žalobě mělo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené, neboť o určení neplatnosti Postupní smlouvy č. 1 již bylo rozhodnuto 26 ICm 200/2011 (KSCB 28 INS 2498/2010) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 469/2008-73 ze dne 21.6.2010. Učinil tak jednak proto, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 vystupovali jiní účastníci řízení (insolvenční správce DEBRA MEDIA a.s. v pozici žalobce a žalovaná 1) a dlužník v pozici žalovaných) a žaloba byla zamítnuta nikoli z věcných důvodů, ale pro nedostatek naléhavého právního zájmu, jednak proto, že s ohledem na ust. § 231 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) ve znění účinném do 31.12.2013 není tímto rozhodnutím insolvenční soud vázán a má právo a povinnost, je-li podána taková žaloba, posoudit platnost právních úkonů samostatně. Soud dále uvedl, že si sice je vědom existence řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 ICm 1980/2010, v němž se žalovaná 2) domáhá proti žalobkyni vyloučení pohledávky (jež byla předmětem Postupních smluv) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, v jejímž rámci by bylo nepochybně také možné přezkoumat platnost Postupních smluv, nicméně zdůraznil, že účastníkem řízení o vylučovací žalobě není žalovaná 1), jejíž role je zásadní. Měl tudíž za to, že je nutné, aby platnost Postupních smluv byla přezkoumána za účasti všech jejích účastníků, tedy dlužníka (za něj vystupující insolvenční správkyně) a obou žalovaných.

Z listinných důkazů učinil soud zejména tato skutková zjištění:

1) Z listiny datované dnem 23.7.2002 nazvané Smlouva o půjčce (dále též jen Smlouva o půjčce) zjistil, že se žalovaná 1) jako věřitelka zavázala poskytnout dlužníkovi peněžitou půjčku ve výši 3.800.000,-Kč, a to na období pěti let se splatností do 30.7.2007, úrokem ve výši 4 % ročně počítaným ode dne poskytnutí finančních prostředků do dne jejich vrácení (potud soud poukazoval na to, že údajný závazek dlužníka vrátit půjčku měl být uhrazen prostřednictvím Postupní smlouvy č. 1). 2) Z Postupní smlouvy č. 1 ze dne 12.12.2007 zjistil, že v ní dlužník deklaruje, že do insolvenčního řízení DEBRA MEDIA a.s. (dále jen Společnost D) přihlásil pohledávku ve výši 25.030.007,47 Kč (dále též jen Pohledávka), jež byla uznána (zjištěna) ve výši 14.835.250 Kč (potud smlouva odkazuje na kopii seznamu pohledávek, který je její přílohou), a že dlužník Pohledávku postupuje žalované 1), jež souhlasí se svým vstupem do konkursního řízení; ve smlouvě přitom není deklarováno, že by jejím účelem byla úhrada nesplacené půjčky dle Smlouvy o půjčce, jež poskytla (měla poskytnout žalovaná 1) dlužníkovi. 3) Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2008 zjistil, že dle Postupní smlouvy č. 1 se žalovaná 1) stala účastníkem konkursního řízení vedeného na majetek Společnosti D). 4) Z Postupní smlouvy č. 2 ze dne 12.1.2009 zjistil, že žalovaná 1) postoupila Pohledávku žalované 2) (jež se posléze na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.2.2009 stala účastníkem konkursního řízení vedeného na majetek Společnosti D) za úplatu ve výši 1.050.000,-Kč, jež měla být uhrazena ve třech splátkách, z toho 350.000,-Kč při podpisu smlouvy (potud poukazoval soud na to, že pravdivost této části smlouvy zpochybnila ve své výpovědi sama žalovaná 1). Pochybnost zde podle soudu vzbuzuje rovněž to, že kupní cena byla stanovena na 1.050.000,-Kč, přestože účastníkům konkursního řízení muselo být známo, že v návrhu na rozvrh připadá na uspokojení Pohledávky částka 5.167.645,10 Kč. Jako nedostatečné označil soud vysvětlení žalované 1), že chtěla mít od všeho už klid a potřebovala alespoň nějaké peníze, a to zejména ve světle její následné argumentace, že na Postupní smlouvu č. 2 nebylo ze strany žalované 2) nic uhrazeno. 5) V době uzavření Postupní smlouvy č. 1 měl dlužník splatné a vykonatelné závazky například vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 4 ve výši 159.991 Kč (se splatností a vykonatelností ke dni 30.11.2007), vůči N 3000, a.s., a vůči Jiřímu Šafrovi (bratru dlužníka) ve výši 2.204.000,-Kč.

Výpovědi žalované 1) a dlužníka (v trestním řízení vedeném proti dlužníkovi a v tomto řízení) hodnotil (označil) soud za vnitřně rozporné zejména z těchto důvodů: 26 ICm 200/2011 (KSCB 28 INS 2498/2010)

1) Žalovaná 1) v některých výpovědích staví jednoznačnou souvislost poskytnuté půjčky se svou budoucí účastí na společném podnikání s dlužníkem ohledně aktivit na Kubě, v některých výpovědích pak mluví o špatné finanční situaci dlužníka jako důvodu, pro kterou mu půjčku poskytla, -nejednoznačná je rovněž představa žalované 1) o tom, kolik vlastně mělo být z její pohledávky ze Smlouvy o půjčce uhrazeno prostřednictvím Postupní smlouvy č. 1, jednou hovoří o 2.000.000,-Kč, po druhé zhruba o 4.000.000,-Kč (tedy o celém dluhu), fakticky však pro uspokojení předmětné pohledávky připadá částka přes 5.000.000,-Kč, -zcela pochybné je pak následné manipulování s Pohledávkou ze strany žalované 1), která ji prodává (postupuje) za čtvrtinovou částku oproti výši své pohledávky vůči dlužníkovi, podepisuje nepravdivé prohlášení o tom, že 350.000,-Kč získává již při podpisu smlouvy (jednou to zdůvodní tím, že očekávala platbu po dohodě s žalovanou 2) zhruba do týdne, jindy dokonce nelogicky uvádí, že očekávala brzké vyplacení podílu z konkursního řízení, a proto věřila, že jí peníze budou poukázány (v této souvislosti se podle soudu nabízí otázka, proč a s takovou slevou Pohledávku vůbec prodávala); veškerá motivace žalované 1) k prodeji Pohledávky (mít klid a nemuset se již věcí zabývat a získat alespoň nějaké finance) je tak zcela zpochybněna, protože žádné finance nezískala, -žalovaná 1) neuvádí žádný logický důvod, pro který by jako zkušená obchodnice, půjčovala finanční prostředky dlužníkovi nehledě na to, že když se jí konečně podařilo tohoto nespolehlivého partnera přimět k úhradě dluhu formou Postupní smlouvy č. 1, nedlouho poté takto získanou Pohledávku nevýhodně postupuje (v době, kdy již bylo nepochybné, že po prodeji nemovitostí v konkursu vedeném na majetek Společnosti D bude přistoupeno k uspokojení věřitelů a kdy sama žalovaná 1) uvedla, že má představu o tom, že Pohledávka může být uspokojen v rozsahu cca 4.000.000,-Kč). V jedné ze svých výpovědí přitom tvrdila, že důvodem proč věřila, že nějakou úhradu na Pohledávku obdrží, byl fakt, že v konkursu byl výtěžek již před vyplacením, což prokazují listiny, jimiž žádala o vyplacení Pohledávky insolvenčního správce a brojí proti postupu správce, který k tomu ihned nepřistupuje).

2) Dlužník nejprve odůvodnil použití prostředků z půjčky od žalované 1) dílem na nákup nemovitosti v Holešovicích, když zbytek doplácel z peněz získaných za prodej podílu ve Společnosti D, nicméně poté, co ze smlouvy zjistil, že prodej podílu a nákup nemovitosti se odehrály až o rok později, řekl, že se spletl a skutkovou verzi o tom, jak použil peníze od žalované 1) změnil-nešly na koupi nemovitosti, ale na projekty ohledně tohoto domu, když s majitelem byl o prodeji již domluven.

Na základě výše uvedeného učinil soud skutkový závěr, že v roce 2002 žalovaná 1) dlužníkovi žádné peníze nepůjčila, přičemž (ani) Smlouva o půjčce při nevěrohodnosti jejích výpovědí o tom není dostatečným důkazem. Rozvedl, že Smlouva o půjčce v písemné podobě byla zjevně vytvořena až později pro potřeby insolvenčního řízení, dokonce až poté, co byla v prosinci roku 2007 podepsána Postupní smlouva č. 1, na jejímž základě se žalovaná 1) stala účastníkem konkurzního řízení. Jinak by se-dovozoval soud-dlužník a žalovaná 1) v Postupní smlouvě č. 1 o existenci Smlouvy o půjčce zmínili, a nejspíš by smlouvu formulovali jako dohodu o narovnání.

Pokud dlužník v situaci, kdy jej tížily shora vyjmenované závazky, uzavřel Postupní smlouvu č. 1, jež byla následně předložena konkursnímu soudu za účelem vstupu žalované 1) namísto dlužníka do konkursního řízení vedeného na majetek Společnosti D), bezúplatně (tedy s vědomím, že mu nebude nic uhrazeno), a pokud Postupní smlouvu č. 1 podepsala žalovaná 1) s argumentací, že jí je (vlastně) uhrazován závazek z neexistující Smlouvy o půjčce, považoval soud jednání dlužníka a žalované 1) za snahu zbavit se majetku dlužníka, resp. vyvést Pohledávku z jeho majetku. Postupní smlouvu č. 1 proto označil za úkon obcházející zákon, jenž je podle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) neplatný. Stejný charakter má rovněž Postupní smlouva č. 2, jejímž účelem bylo toliko změnit účastenství v konkurzním řízení (z žalované 1) na žalovanou 2) a zkomplikovat např. řízení 26 ICm 200/2011 (KSCB 28 INS 2498/2010) o žalobě o neúčinnost, která podle právní úpravy může být podána pouze vůči prvnímu nabyvateli (zde vůči žalované 1) nehledě na to, že na základě Postupní smlouvy č. 2 nemohla žalovaná 2) nabýt od žalované 1) Pohledávku již proto, že jí žalovaná 1) platně nenabyla od dlužníka na základě Postupní smlouvy č. 1.

Z těchto důvodů soud žalobě na určení neplatnosti Postupních smluv vyhověl, a-jelikož u neplatného právního úkonu žádné účinky nenastávají-žalobu na určení neúčinnosti Postupních smluv zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ), když úspěšná žalobkyně náklady neúčtovala, a o nákladech státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 téhož zákona tak, že žalovaným byla rovným dílem uložena jejich náhrada v souvislosti s vyplaceným svědečným.

Proti bodům I., III. a IV. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo vyhověno žalobě na určení neplatnosti Postupních smluv, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky a o uložení povinnosti žalované 1) nahradit náklady vzniklé v řízení státu, podala žalovaná 1) včasné odvolání. V něm vyjádřila přesvědčení, že řádně (věrohodně) vysvětlila důvody, jež jí vedly k uzavření Postupních smluv, jakož i to, že finanční prostředky ve výši 3.800.000,-Kč, které měla v inkriminovanou dobu k dispozici z prodeje svého družstevního bytu, poskytla dlužníkovi za účelem podpory rozjezdu podnikání na Kubě. S přihlédnutím k tomu, že předložila písemnou Smlouvu o půjčce a k tomu, že dlužník existenci půjčky nesporoval, vyjádřila žalovaná 1) nepochopení nad tím, jaký další důkaz by soud přesvědčil o tom, že peníze byly půjčeny. Závěr soudu, že dlužníkovi půjčku neposkytla a že Smlouva o půjčce byla antedatována, označila žalovaná 1) za nelogický i proto, že: jistě by zvolila jinou formu smlouvy o půjčce, než smlouvu takto triviální, a s vědomím toho, že smlouva bude použita jako důkaz o existenci pohledávky v insolvenčním řízení by ji zcela jistě vypracovali precizněji .

Okolnost, že Pohledávku postoupila na žalovanou 2) vysvětlila žalovaná 1) svým závažným zdravotním stavem, kdy nevěděla, zda se dožije úhrady své Pohledávky z konkursního řízení; doufala, že se tak dostane rychleji k penězům a bude schopna uspořádat své záležitosti pro případ, že se nezdaří její léčba.

Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v bodě I. výroku tak, že žalobu na určení neplatnosti Postupních smluv zamítne, a v bodech III. a IV. výroku tak, že jí vůči žalobkyni přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že jí neuloží povinnost zaplatit náhradu nákladů státu. Současně navrhla, aby jí odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 4.6.2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v první řadě zdůrazňuje, že akceptuje skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná 1) ve skutečnosti půjčku dlužníkovi neposkytla, jenž je výsledkem celkového hodnocení jednotlivých důkazů (postupu soudu při jejich hodnocení), vůči němuž nemá odvolací soud žádných námitek, a na nějž pro stručnost v podrobnostech odkazuje. V tomto směru považoval přesto za potřebné poukázat zejména na shora popsané rozpory ve výpovědích dlužníka a žalované 1), která ostatně nepředložila žádný listinný důkaz prokazující, že by půjčku dlužníkovi vskutku poskytla, dále na to, že se smluvní strany o Smlouvě o půjčce v Postupní smlouvě č. 1 (nelogicky) nezmiňují, ačkoli tvrdí, že nesplacená půjčka byla (měla být) uhrazena právě postoupením Pohledávky (v této souvislosti lze poukázat rovněž na to, že žalovaná 1) ani netvrdila, že by byl učiněn kompenzační projev směřující k započtení pohledávky ze Smlouvy o půjčce vůči Pohledávce). Odvolací argumentace, jež tento skutkový závěr zpochybňuje a jež se opírá zejména o to, že dlužník 26 ICm 200/2011 (KSCB 28 INS 2498/2010) poskytnutí půjčky nesporoval a že žalovaná 1) měla v inkriminované době finanční prostředky postačující na poskytnutí půjčky, není podle názoru odvolacího soudu s to tento skutkový závěr zpochybnit.

Soud prvního stupně nepochybil ani při právním posouzení věci, pokud zejména na základě okolností, za nichž byla uzavřena Postupní Smlouva č. 1, s ohledem na absenci sjednané ceny za postoupení Pohledávky, a následné jednání žalované 1) spočívající v převodu Pohledávky na žalovanou 2), dospěl k závěru, že obě smluvní strany uzavřely Postupní smlouvu č. 1 v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, a proto je Postupní smlouva č. 1 podle ust. § 39 ObčZ neplatná, neboť svým účelem odporuje zákonu. V tomto ohledu je třeba poukázat především na to, že dlužník, který měl v době uzavření Postupní smlouvy č. 1 více vykonatelných závazků, o jejichž existenci žalovaná 1) věděla (před Policií ČR vypověděla, že se dlužník, jehož znala již od roku 1992, dostal v roce 2002 do finančních potíží), postoupil Pohledávku, jež byla jeho jediným majetkem a již přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek Společnosti D, v němž byla uznána (zjištěna) ve výši 14.835.250 Kč, na žalovanou 1) bezplatně, načež žalovaná 1)-v situaci, kdy neprokázala, že započetla údajnou (neexistující) pohledávku ze Smlouvy o půjčce vůči Pohledávce)-Pohledávku nevýhodně (s ohledem na předpokládané uspokojení v konkursu vedeném na Společnost D) postoupila žalované 2).

Právní závěr o absolutní neplatnosti Postupní smlouvy č. 1 (a potažmo i Postupní smlouvy č. 2) přitom odpovídá ustálené judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1027/2006 ze dne 1.7.2008 uveřejněném pod č. 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud konstatoval, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle ust. § 39 ObčZ absolutně neplatný. V dalším svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2432/2007 ze dne 11.10.2008, judikoval, že dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti) uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní (srovnej v té době účinné ust. § 256a trestního zákona).

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobě na určení neplatnosti Postupních smluv vyhověl.

K výhradám žalované 1) směřujícím proti bodu III. výroku dlužno uvést, že výsledek řízení před soudem prvního stupně /(žalovaná 1) byla neúspěšná v části žaloby požadující určení neplatnosti Postupních smluv a naopak úspěšná v části žaloby požadující určení jejich neúčinnosti/ neskýtá podklad pro závěr, že by měla mít vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (okolnost, kdy žalobkyně změnila petit žaloby na alternativní nemá na tento závěr vliv).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované 1) je nedůvodné. Proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil.

Při rozhodování o nákladech řízení před odvolacím soudem postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal vůči odvolavší se žalované 1) právo na náhradu cestovných výdajů za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání dne 4.6.2015 na trase České Budějovice-Praha a zpět v délce 315 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 1.166,-Kč (3,70X315) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 751,-Kč (0,066x315x36,10), což činí celkem 1.917,-Kč. Požadavku žalobkyně, aby jí žalovaná 1) nahradila rovněž ubytovací výdaje ve výši 4.850,-Kč (za ubytování v hotelu Corinthia v Praze dne 3.6.2015) odvolací soud nevyhověl, neboť se podle 26 ICm 200/2011 (KSCB 28 INS 2498/2010) jeho názoru nejedná o náklad potřebný k účelnému uplatňování práva (žalobkyni nic nebránilo, aby přicestovala k jednání přímo z Českých Budějovic v den jeho konání).

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 4. června 2015 Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová