102 VSPH 60/2014-38
42 ICm 1245/2013 102 VSPH 60/2014-38 (KSHK 42 INS 16031/2012)

I

USNESENI

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 33 č.p. 969, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Josefem Kešnerem, sídlem Na Ohradách 31, Husinec, proti žalovanému JUDr. Janu Malému, sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, insolvenčnímu správci dlužnice Jarmily Čudové, zast. advokátem JUDr. Milanem Jelínkem, sídlem tamtéž, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu vHradci Králové č.j.42 lCm 1245/2013-23 ze dne 15.|istopadu 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 1245/2013-23 ze dne 15.|istopadu 2013 se v bodě ||. výroku potvrzuje.

||. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2.239,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Jelínka.

Odůvodněnh

Krajský soud vHradci Králové ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že má vůči dlužnici pohledávku ve výši 22.022,14 Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení, jež jí byly přiznány rozhodčím nálezem JUDr. Tomáše Sokola sp. zn. W2007/O3367 ze dne 26.2.2008 (bod l. výroku), a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 12.342,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (bod ll. výroku).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a v řízení úspěšnému žalovanému je přiznal v rozsahu odměny za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3.100,-Kč, 3 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč a DPH.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil vodvoláním napadeném rozsahu tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle jejího názoru totiž žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem, jelikož tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené. Zdůraznila, že hlavním úkolem žalovaného coby insolvenčního správceje (bylo) jednat vlastním jménem na účet dlužníkaa

(KSHK 42 INS 16031/2012) tímto jednáním jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá a jeho úkony v incidenčních sporech, k nimž by měl být plně kvalifikován.

Žalobkyně dále upozornila na to, že dle ust. § 202 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vpřípadě neúspěchu vincidenčním sporu nenese insolvenční správce žádnou odpovědnost a (proto) může vpodstatě svévolně rozhodovat o popření pohledávky. Pokud však bude vincidenčním sporu, v němž je zastoupen úspěšný, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení. Takové jednání žalovaného označila za neetické zvlášt' v situaci, kdy je advokátem zabývajícím se insolvenčním právem.

Za těchto okolností měla žalobkyně zato, že by na postup žalovaného bylo možné vztáhnout výtky Ústavního soudu ČR uvedené vjeho nálezu sp.zn. l. ÚS 988/12 ze dne 25.07.2012, podle nichž stěžovatelka (zde insolvenční správce) se v řízení nenechala zastoupit proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, ale jedině za účelem dosažení bezdůvodného zisku. Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka (zde insolvenční správce) usiluje o dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem, je možno takové jednání charakterizovat dokonce jako šikanózní, nebot' je vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu v podobě částky, kterou by musel zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem.

Žalobkyně měla navíc zato, že se náklady, jež žalovanému v tomto sporu vznikly, hradí dle ust. § 202 IZ z majetkové podstaty; potud odkázala na publikaci Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 477-478, zněhož citovala pasáž, podle níž náklady incidenčního sporu vzniklé insolvenčnímu správci ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek se pokládají za náklady majetkové podstaty. Tento postup je namístě zejména tehdy, jestliže se insolvenční správce nechá v tomto sporu zastoupit např. advokátem, kdy odměna advokáta za zastupování bývá rozhodujícím nákladem tohoto sporu.

Pokud by však odvolací soud přesto dospěl k závěru, že žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, žalobkyně namítala nesprávnou výši přiznané náhrady nákladů řízení, nebot' soud určil odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) a za tarifní hodnotu sporu považoval částku 50.000,-Kč, ačkoli ji měl určit podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) Advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považovat částku

35.000,-Kč. Odměna za jeden úkon právní služby tak měla činit 2.500,-Kč, nikoli 3.100,-Kč. Potud poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 lCdo 19/2012 ze dne 30.5.2013 uveřejněný pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 81/2013).

Žalovaný ve vyjádření k odvolání nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že náklady na zastoupení advokátem nevynaložil účelně. V první řadě akcentoval, že na tuto věc nelze aplikovat shora citovaný nález Ustavního soudu CR, nebot' v něm byl

(KSHK 42 INS 16031/2012) posuzován případ, kdy se podnikatelský subjekt, podnikající v oboru odkupu pohledávek a jejich vymáhání soudní cestou, nechal právně zastupovat v typově obdobných věcech, když měnil pouze osobu žalovaného, údaje o vzniku pohledávky a její výši. Žaloby podávané těmito subjekty byly hromadné s jednoduchým a shodným právním posouzením věci. Výše vymáhaných pohledávek byla zpravidla bagatelní a spory byly vedeny kvůli nákladům řízení, které byly zneužívány pro zisk.

Posuzovaný případ však je podle názoru žalovaného odlišný. Insolvenční správce zde totiž vystupuje (vystupoval) ve specifické pozici, nebot' má povinnost postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí a je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby byli věřitelé uspokojeni v co nejvyšší míře. K tomuto postupu je samozřejmě oprávněn využít i právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků. Proto se žalovaný ve sporu iniciovaném žalobkyní nechal (právně) zastoupit. Tato věc přitom zjevně nepatří mezi hromadně podávaná řízení, jelikož se žalovaný individuálně vyjadřuje (vyjadřoval) ke konkrétní věci, ani jednoduchá nebo dokonce administrativní řízení,jelikož se žalovaný vyjadřoval k tvrzením žalobkyně a předkládal judikaturu.

Žalovaný nesouhlasil s odvoláním ani v části týkající se údajně nesprávného určení výše odměny jím zmocněného advokáta a vyslovil přesvědčení, že v tomto případě bylo nutno aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu. Rozvedl, že v R 81/2013, na nějž poukazovala žalobkyně, šlo o věc, v níž byly úkony činěny ještě před 1.1.2013, tedy v době, kdy nebyla upravena náhrada nákladů řízení ve věcech insolvenčního řízení. Potud poukazoval např. na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 33 lCm 3633/2012-34 ze dne 31.10.2013, z něhož citoval pasáž, podle níž závěr ohledně stanovení tarifní hodnoty soud opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení sp.zn. 29 lCdo 19/2012 ze dne 30.5.2013, sp.zn. 29 lCdo 13/2013 ze dne 27.6.2013 a usnesení sp.zn. 29 Cdo 2650/2011 ztéhož dne), kdy ve znění účinném do 31.12.2012 byla tarifní hodnota (jak pro incidenční spor o vyloučení majetku, tak o určení pravosti pohledávky) stanovena podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) Advokátního tarifu a ve znění účinném od 1.1.2013 podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu.

Zejména ztěchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek vbodě ll. výroku jako věcně správný potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včásti napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž nařizoval jednání vsouladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud považoval v první řadě za nutné uvést, že soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 OSŘ, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl.

Soudu prvního stupně je nutno vytknout jen to, že náležitě neodůvodnil, proč žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení právě v rozsahu 3 úkonů právní

(KSHK 42 INS 16031/2012) služby a 3 náhrad hotových výdajů, resp. nevysvětlil, o jaké (konkrétní) úkony právní služby a účelně vynaložené hotové výdaje (režijní paušály) se jednalo. Nicméně z obsahu spisu je zřejmé, že žalovanému vskutku přísluší náhrada za 3 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení (viz plná moc ze dne 22.5.2013 na č.l. 9), písemném podání ve věci samé (viz vyjádření k žalobě ze dne 23.5.2013 na č.l. 10) a účasti na jednání před soudem konaném dne 15.11.2013 (č.l. 20).

Odvolací soud přitom nehledal opodstatněnou námitku, že náklady žalovaného na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. Tato námitka nemá oporu v právní úpravě, jež by zakazovala, aby se insolvenční správce nechal zastoupit advokátem. V dané věci bylo řízení zahájeno podáním žaloby ze strany žalobkyně, a pokud se žalovaný na základě výzvy soudu vyjádřil k žalobě, konal tak v souladu se svým právem účastníka řízení na procesní obranu, které je součástí práva na spravedlivý proces. Toto právo také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný je sice advokátem, avšak v daném řízení vystupuje ve funkci insolvenčního správce, který vykonává svou činnost dle IZ a v rámci této své činnosti je i účastníkem incidenčních sporů. Žádný právní předpis nevylučuje,a opakovaně to budiž zdůrazněno, a v incidenčních sporech je to běžnou praxí, aby byl insolvenční správce zastoupen advokátem, i tehdy, je-li sám advokátem. Insolvenční správce totiž obvykle vykonává svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů. Má proto právo, aby se jako účastník řízení nechal v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jejž si zvolí, a to i advokátem (viz § 24 a § 25 OSŘ). V tomto směru není zákonnou úpravou nijak omezen (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu vOlomouci č.j. 3 VSOL 12/2011-26 ze dne 20.4.2011).

Poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. l. ÚS 988/12 ze dne 25.07.2012 je zjevně nepřiléhavý zdůvodů uvedených ve vyjádření žalované k odvolání, jež jsou popsány shora. To, že se Ústavní soud ČR v tomto rozhodnutí zabýval odlišnou situací, dokumentuje i ta pasáž nálezu, v níž je uvedeno, že pro řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti nákladovému výroku je však podstatné především to, že typový způsob, jakým stěžovatelka svou pohledávku v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila, je výmluvným dokladem toho, že účelem zastoupení nebylo poskytování právní pomoci, ale-jak Ústavní soud ČR vyjádřil již v usnesení sp. zn. l. ÚS 1325/11 ze dne 14.6.2011-parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle nafukovány do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. Takové počínání je zneužitím práva na zastoupení advokátem, resp. dokonce procesní šikanou, a proto náklady s ním spojené nelze stěžovatelce přiznat, ačkoli ve věci samé uspěla .

Okolnost, že se podle ust. § 202 odst. 1 části věty druhé před středníkem IZ náklady, které ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek vznikly insolvenčnímu správci, hradí z majetkové podstaty, podle názoru odvolacího soudu, neznamená, že byv tomto sporu úspěšný správce proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, neměl právo na náhradu nákladů řízení. Zmiňované ustanovení (toliko) výslovně ohlašuje, že náklady, kterévtomto sporu vznikly insolvenčnímu

(KSHK 42 INS 16031/2012) správci (např. náklady spojené s úhradou odměny advokáta), nehradí správce ze svého (nejdou k tíži správce), nýbrž z majetkové podstaty dlužníka (k tíži podstaty).

Ke zbývající části odvolací argumentace brojící proti určené výši odměny advokáta žalovaného považoval odvolací soud za nutné uvést, že žalobkyně má sice pravdu v tom, že Nejvyšší soud ČR v R 81/2013 konstatoval, že spor o popření (určení) pravosti pohledávky je (byl) ve smyslu ust. § 9 odst. 3 písm. a) Advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, nicméně přehlíží, že dovolací soud tento názor vyslovil při výkladu Advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012. To plyne zté části zmiňovaného rozhodnutí, podle níž náklady prvního žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5.6.2012). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu prvního žalovaného odměna podle Advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012; srovnej ust. § 8 odst. 1 Advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené včlánku ll vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění Advokátní tarif (dále jen novela Advokátního tarifu) .

Při stanovení výše odměny za 1 úkon právní služby proto soud prvního stupně správně zhodnotil, že novelou Advokátního tarifu, jež nabyla účinnosti dne 1.1.2013, bylo ust. § 9 odst. 4 Advokátního tarifu kromě jiného změněno tak, že se dle písm. c) považuje částka 50.000,-Kč za tarifní hodnotu rovněž ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. lncidenční spor o určení pravosti pohledávky,o nějž jde v této věci,je přitom právě sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ust. § 2 písm. d) a § 160 IZ se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-Kč, čemuž odpovídá dle ust. § 7 bodu 5 Advokátního tarifu mimosmluvní odměna ve výši 3.100,-Kč (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 lCdo 13/2013 ze dne 27.6.2013 a sp.zn. 29 lCdo 34/2013 ze dne 26.9.2013).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Proto podle ust. § 219 OSR napadený rozsudek v napadeném bodě ll. výroku jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 1.550,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 2 písm.c) Advokátního tarifu za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 7.1. 2014) a 1 náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21% DPH ve výši 389,-Kč činí celkem 2.239,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 10.února 2014 JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dominika Dančová