102 VSPH 590/2015-139
196 ICm 1381/2014 102 VSPH 590/2015-139 (MSPH 96 INS 28122/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. IČO: 00001350, sídlem Radlická 333/150, Praha 5, proti žalované Ing. Heleně Štětinové, sídlem Všechromy 26, pošta Stránčice, insolvenční správkyni dlužníka Ing. Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované FlyNetwork, s.r.o., IČO:26003911, sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Praha 10, o určení pravosti a pořadí pohledávky, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 196 ICm 1381/2014-65 ze dne 12. května 2015,

t a k t o:

I. Řízení o odvolání žalované proti bodu II. výroku napadeného rozsudku se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 1381/2014-65 ze dne 12. května 2015 se potvrzuje.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované 6.800,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Oleny Cvetlerové. (MSPH 96 INS 28122/2013)

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že její pohledávka ve výši 31.438.000,-Kč (dále též jen Pohledávka), již přihlásila do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 28122/2013 na majetek dlužníka, je po právu a je zjištěna co do pořadí jako pohledávka zajištěná v celém rozsahu zástavním právem dle Smlouvy č. 0921/08/5206 ze dne 20. 5. 2008 o zřízení zástavního práva (dále jen Zástavní smlouva) k tam specifikovaným nemovitostem v katastrálním území a obci Chocerady (dále jen Nemovitosti), přičemž žalobkyně má nárok na uspokojení Pohledávky jen z výtěžku zpeněžení Nemovitostí, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby učinil soud zejména tato skutková zjištění: 1) z plné moci ze dne 6. 3. 2007 zjistil, že dlužník udělil svému synovi Ing. Jaroslavu Vaníčkovi generální plnou moc k vyřizování všech záležitostí, kterou lze vypovědět pouze písemně (dále jen Generální plná moc), 2) z kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2007 (dále též jen Kupní smlouva) zjistil, že: -byla sepsána mezi dlužníkem jako prodávajícím a Ing. Bořivojem Vágnerem jako kupujícím, -jejím předmětem byl prodej Nemovitostí za kupní cenu ve výši 9.620.000,-Kč, jež měla být uhrazena tak, že částka 6.000.000,-Kč měla být převedena na účet prodávajícího vedený u Komerční banky, a.s., částka 3.500.000,-Kč měla být uhrazena zápočtem pohledávky vůči Menippus, s.r.o. a částka 120.000,-Kč měla být uhrazena v hotovosti při podpisu smlouvy, -za prodávající stranu jí podepsal na základě Generální plné moci syn dlužníka Ing. Jaroslav Vaníček ml., 3) z příkazu k úhradě na částku 6.000.000,-Kč ze dne 24. 8. 2007 s datem splatnosti téhož dne zjistil, že je vystaven ve prospěch účtu číslo 27-5824630227/0100 (Komerční banka, a.s.) a na vrub účtu číslo 2898250237/0100, 4) z výpisu z účtu dlužníka č. 1651806053/0800 (Česká spořitelna, a.s.) zjistil, že majitel účtu přijal dvě platby (první ze dne 26. 8. 2008 ve výši 4.000.000,-Kč z účtu č. 223406278/0300, a druhou ve výši 2.000.000,-Kč), 5) z listiny označené jako Generální plná moc-zrušení ze dne 13. 2. 2008 zjistil, že byla podepsána dlužníkem a že s konečnou platností ruší Generální plnou moc; na listině se nachází poznámka dlužníka, že zmocněnec listinu před svědkem roztrhal, 6) Ze Zástavní smlouvy ze dne 20. 5. 2008 zjistil, že: -byla uzavřena mezi žalobkyní jako zástavním věřitelem a Ing. Bořivojem Vágnerem jako zástavcem, -jejím předmětem je (bylo) zajištění pohledávek žalobkyně vůči WELLNESS HOTEL a.s. (dále jen Společnost W) ve výši 35.000.000,-Kč vyplývajících ze smlouvy o úvěru č.0918/08/5206 ve znění dodatků uzavřené mezi žalobkyní a Společností W téhož dne, -Ing. Bořivoj Vágner se zavázal, že žalobkyni dává do zástavy Nemovitosti a prohlásil, že je jejich výlučným vlastníkem, (MSPH 96 INS 28122/2013)

7) z rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 4 C 302/2009-145 ze dne 6. 4. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) č.j. 29 Co 448/2011-190 ze dne 9. 11. 2011 a usnesením Nejvyššího soudu ČR (jako soudu dovolacího) č.j. 22 Cdo 1087/2012-246 ze dne 26. 8. 2013 zjistil, že v řízení o určení vlastnického práva k Nemovitostem (dále jen Řízení o určení vlastnického práva k Nemovitostem) bylo o žalobě dlužníka směřující proti Ing. Bořivoji Vágnerovi rozhodnuto tak, že Nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužníka, 8) z insolvenčního spisu zjistil, že: -dne 9. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, -dne 5. 11. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, -na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 11. 4. 2013 předchozí insolvenční správkyně dlužníka GESTORE, v.o.s. (dále jen Předchozí Správkyně) popřela Pohledávku co do pořadí a pravosti, 9) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 127/2012-257 ze dne 20. 2. 2015, jímž bylo v řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem (dále jen Řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem) dosud nepravomocně rozhodnuto o žalobě Předchozího Správce (předtím dlužníka) směřující proti (zde) žalobkyni a Ing. Bořivoji Vágnerovi tak, že Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, zjistil že: -svědek Jana Kalabis vypověděl, že začátkem června roku 2007, kdy seděl s dlužníkem u kávy, přijel syn dlužníka a mezi otcem a synem vznikla velká hádka ohledně nějaké plné moci a kvůli nějakému prodeji; následně dlužník požádal syna, aby mu vrátil plnou moc, kterou mu udělil a sepisoval listinu o tom, že ho zbavuje veškerých plných mocí a že mu bere všechna práva a končí generální zastoupení; listinu, kterou dlužník napsal, poté předal synovi, který mezitím přinesl z auta Generální plnou moc; když dlužník synovi listinu podal, tak syn obě listiny ve vzteku roztrhal a hodil do koše, -tuto událost potvrdila i další svědkyně Jana Kolomyets.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 161 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ) v první řadě konstatoval, že ačkoli není vázán výrokem pravomocného rozsudku vydaným v Řízení o určení vlastnictví k Nemovitostem (neboť ten je závazný jen pro dlužníka a Ing. Bořivoje Vágnera jako účastníky onoho řízení), po provedení listinných důkazů ze spisu týkajícího se onoho řízení dospěl stejně jako soudy v Řízení o určení vlastnictví k Nemovitostem a v Řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem k závěru, že je Kupní smlouva ze dne 22. 8. 2007 neplatná, neboť syn dlužníka, který jí podepsal, již k tomu nebyl oprávněn, neboť dlužník Generální plnou moc v polovině června 2007 odvolal, a to i písemným projevem, který byl následně roztrhán (potud soud vyšel z výpovědi Jana Kalabise a Jany Kolomyets). Na tom, že tím dlužník zcela nepochybně vyjádřil svou vůli, že si již nepřeje být synem zastoupen, nic nemění ani existence listiny označené jako Generální plná moc-zrušení ze dne 13. 2. 2008, z níž (toliko) plyne, že se Generální plná moc ruší s konečnou platností. Z důkazů označených žalobkyní přitom podle soudu neplyne ani to, že by dlužník uzavření Kupní smlouvy dodatečně schválil.

Soud-poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR-zdůraznil, že zástavní (MSPH 96 INS 28122/2013) smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva dle ust. § 39 ObčZ neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu.

Uvedený závěr nelze podle názoru soudu úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele (jak činila žalobkyně), neboť ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Stanoví-li (proto) zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení movitých věcí (ust. § 161 odst. 1 ObčZ), nelze důvodně argumentovat dobrou vírou (právní jistotou) zástavního věřitele jen proto, že zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizí nemovité věci jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem (ust. § 161 odst. 2 ObčZ). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je (byl) zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ust. § 161 odst. 2 ObčZ, neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.

Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. To především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí-v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka-náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy. V situaci, kdy je (byl) dlužník vlastníkem Nemovitostí, o čemž bylo následně rozhodnuto v Řízení o určení vlastnického práva k Nemovitostem-pokračoval soud-nebyl Ing. Bořivoj Vágner oprávněn Nemovitosti zastavit bez souhlasu dlužníka. Pokud tak učinil, je Zástavní smlouva neplatná.

K poukazu žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu ČR akcentující ochranu dobré víry, soud-maje za to, že žalobkyně vskutku byla při uzavření Zástavní smlouvy v dobré víře (neboť Ing. Bořivoj Vágner byl v té době zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník Nemovitostí)-konstatoval, že uvažoval o tom, zda poskytne ochranu dobré víře žalobkyně nebo vlastnickému právu dlužníka. Přitom posuzoval, jak bude (by byl) každý z účastníků poškozen a jako měrou se každý z nich na současném stavu podílel. Pokud šlo o dlužníka, uvedl, že na vlastnické právo k Nemovitostem v hodnotě cca 10.000.000,-Kč zatížených zástavním právem (MSPH 96 INS 28122/2013) ve výši 35.000.000,-Kč je třeba pohlížet jako na právo bez jakéhokoliv užitku; dlužník si (však) současný stav částečně zavinil sám neodpovědným a lehkovážným přístupem při udělování Generální plné moci. Pokud šlo o žalobkyni, uvedl, že půjčila 35.000.000,-Kč, ačkoli Nemovitost má (měla) jen 1/3 hodnotu (půjčené peníze však může vymáhat po svém přímém dlužníku a úvěr je navíc zajištěn další zástavou); pokud by si žalobkyně zjistila patřičné informace o bonitě žadatele, o druhém zástavním právu, nemusela by o peníze přijít. Vlastnickému právu dlužníka se proto rozhodl soud poskytnout ochranu ve vyšší míře než zástavnímu právu žalobkyně.

Proto žalobu zamítl, přičemž nákladový výrok odůvodnil aplikací ust. § 142 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně a žalovaná včas odvolali. Žalovaná napadla rozsudek v bodě II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Protože na jednání před odvolacím soudem konaném dne 21. 1. 2016 vzala odvolání zpět, postupoval odvolací soud podle ust. § 207 odst. 2 OSŘ a řízení o odvolání žalované zastavil.

Žalobkyně napadla rozsudek v celém rozsahu, přičemž v odvolání v první řadě zpochybnila skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož byla Generální plná moc v polovině června 2007 odvolána při hádce na tenisových kurtech. Z výpovědi Jana Kalabise totiž plyne, že předmětem odvolání byla speciální plná moc na prodej Nemovitostí, kterou dlužník udělil svému synovi krátce před incidentem na tenisových kurtech. Generální plná moc, jež byla ve skutečnosti (písemně) odvolána (zrušena) až dne 13. 2. 2008, tedy v době uzavření Kupní smlouvy platila, a syn dlužníka byl tudíž oprávněn Kupní smlouvu podepsat. Tento závěr nezpochybňuje ani výpověď Jany Kolomyets, neboť z ní plyne, že inkriminovanou (odvolanou a roztrhanou) plnou moc (přímo) neviděla a její obsah jí tedy nemohl být znám. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že důvod neplatnosti Kupní a potažmo Zástavní smlouvy je povinna prokázat žalovaná. Podle žalobkyně neobstojí ani další skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož dlužník Kupní smlouvu dodatečně neschválil.

I kdyby byly skutkové závěry soudu prvního stupně správné, pak soud dle přesvědčení žalobkyně věc nesprávně posoudil po právní stránce. I kdyby se totiž Ing. Bořivoj Vágner nestal vlastníkem Nemovitostí, přesto je třeba žalobkyni poskytnout ochranu, neboť nabyla zástavní právo v dobré víře. Judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR, na něž soud prvního stupně poukázal, podle nichž neodpovídá-li stav v katastru nemovitostí skutečnému stavu, nemá z pohledu ust. § 161 odst. 2 ObčZ dobrá víra zástavního věřitele právní význam, byly vyvráceny judikaturou Ústavního soudu ČR prezentovanou např. nálezem sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 ve spojení s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 143/07 a sp. zn. I. ÚS 2219/2012 ze 17. 4. 2014), podle níž je třeba se zabývat otázkou, zda lze poskytnout ochranu vlastnickému právu (zde dlužníka), anebo (naopak) chránit dobrou víru zástavního věřitele (zde žalobkyně).

Nadto je třeba podle žalobkyně vzít v potaz, že soud prvního stupně rozhodoval v době účinnosti nového občanského zákoníku (dále jen NOZ) a je (byl) (MSPH 96 INS 28122/2013) tak povinen zohlednit požadavek na rozhodování v duchu obecně přijímaných zásad soukromého práva, které představují pilíře, na kterých soukromé právo stojí a které jsou též vyjádřeny v ust. § 1 až § 14 NOZ (potud žalobkyně upozornila na to, že dle ust. § 3030 NOZ se tato ustanovení NOZ použijí i na práva a povinnosti, které se jinak posuzují podle předchozí právní úpravy). Jelikož ust. § 7 NOZ stanoví, že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, může se ochrany dobré víry dovolat kterýkoli subjekt práva, tedy i subjekt práva zástavního. Chová-li se tedy někdo způsobem (zde žalobkyně), s nímž právo spojuje odpovídající právní následky a má-li objektivně možnost přesvědčit se, že založení těchto následků nic nebrání, pak nelze této osobě následně na základě později vzniklých (či objevivších se) skutečností, které způsobují překážky, o jejichž neexistenci se dotčená osoba dříve přesvědčila, odejmout jakékoli řádně nabyté právo, tedy nejen právo vlastnické, ale i např. právo zástavní. Dobrá víra žalobkyně jako zástavního věřitele se tedy předpokládá a během řízení nebyla soudem prvního stupně zpochybněna.

Při porovnávání toho, zda dát přednost vlastnickému právu dlužníka nebo dobré víře žalobkyně, je (bylo) třeba posoudit všechny skutkové okolnosti případu, což soud prvního stupně neučinil. Předně je třeba vzít v úvahu všechny skutečnosti a důvody svědčící tomu, že se dlužník svým jednáním na vzniklé situaci zásadním způsobem podílel, že nečinil na ochranu svého vlastnického práva po dobu minimálně dalšího roku vůbec nic. Naopak vůči jednání žalobkyně nebylo lze mít žádné výhrady, přičemž bylo třeba vzít v potaz, že ztrátou zajištění v podobě zástavy Nemovitostí utrpí žalobkyně významnou újmu, neboť úvěrový dlužník ani Ing. Bořivoj Vágner již nevlastní další nemovitý majetek, který by mohl sloužit jako zástava úvěru. Újma žalobkyně jako zástavního věřitele tak není o nic menší než újma např. kupujícího, který by Nemovitosti koupil. Zejména z těchto důvodů žalobkyně požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované snášeli argumenty proti důvodům odvolání a požadovali, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 21. 1. 2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V posuzovaném případě, v němž se žalobkyně domáhala určení, že Pohledávka, již může uspokojit pouze z výtěžku zpeněžení Nemovitostí, je pravá a je dle Zástavní smlouvy v celém rozsahu zajištěná zástavním právem na Nemovitostech, bylo pro posouzení důvodnosti žaloby (v situaci, kdy žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované nebrojili proti existenci (pravosti) Pohledávky) rozhodující, zda na Nemovitostech existuje zástavní právo (jak tvrdila žalobkyně), či nikoli (jak tvrdili žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované). Tato předběžná (prejudiciální) otázka (zda Nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch žalobkyně na základě Zástavní smlouvy) však již byla vyřešena v Řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem, když rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 222/2015-316 ze dne 6. 8. 2015 byl potvrzen rozsudek (MSPH 96 INS 28122/2013)

Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 127/2012-257 ze dne 20. 2. 2015, jímž bylo určeno, že Nemovitosti zástavním právem zřízeným ve prospěch žalobkyně dle Zástavní smlouvy zatíženy nejsou.

Judikatura prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5/2000 ze dne 13. 6. 2000 uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky (viz ust. § 135 odst. 2 OSŘ ve spojení s ust. § 159a odst. 1 a odst. 4 téhož zákona) dovozuje, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud ČR přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1031/2005 ze dne 29. 6. 2006, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.

V posuzovaném případě byly účastníky Řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem jak žalobkyně (tam žalovaná 1), tak žalovaná (tam žalobkyně). Jelikož výrok pravomocného rozsudku vydaný v předchozím řízení je pro jeho účastníky a pro soud závazný, byla tím otázka (ne)existence zástavního práva na Nemovitostech závazným způsobem vyřešena a již nemůže být v tomto řízení znovu posuzována. Na tom nic nemění ani úprava obsažená v ust. § 231 odst. 1 IZ, podle níž není insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se závazků nebo majetku dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. Rozhodnutí o žalobě na určení neexistence zástavního práva není rozhodnutím o určení neplatnosti zástavní smlouvy. V situaci, kdy zástavní právo na Nemovitostech ve prospěch žalobkyně neexistuje, je její žalobní požadavek na určení, že je Pohledávka pravá a je v celém rozsahu zajištěná zástavním právem na Nemovitostech, nedůvodný.

Nicméně odvolání (jež bylo uplatněno dříve, než bylo v Řízení o určení neexistence zástavního práva k Nemovitostem pravomocně rozhodnuto) neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace. K odvolacím námitkám považoval odvolací soud za potřebné uvést následující:

K té části odvolací argumentace, podle níž tížila důkazní povinnost prokázat důvod neplatnosti Kupní a potažmo Zástavní smlouvy žalovanou, je třeba uvést, že žalobkyně v tomto směru tvrdila a prokazovala (viz k vyjádření k žalobě ze dne 23. 2. 2015), že dlužník před uzavřením Kupní smlouvy Generální plnou moc odvolal a syn dlužníka tedy nebyl oprávněn za dlužníka uzavřít (podepsat) Kupní smlouvu. Tvrzení, podle něhož byla předmětem odvolání speciální plná moc na prodej Nemovitostí a nikoli Generální plná moc, přitom žalobkyně uplatnila až v odvolání (v žalobě ze dne 17. 4. 2014 ani na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 30. 4. 2015 a dne 12. 5. 2015 tuto skutečnost netvrdila), a proto jde o tvrzení, které je v režimu zákonné koncentrace a v systému neúplné apelace nepřípustnou (MSPH 96 INS 28122/2013) novotou, a ke kterému odvolací soud nesmí přihlédnout (viz ust. § 118b odst. 1 OSŘ).

K té části odvolací argumentace, podle níž dlužník Kupní smlouvu dodatečně schválil (neboť přijal na svůj účet částku 6.000.000,-Kč odpovídající té části kupní ceny, která měla být na základě Kupní smlouvy hrazena na účet a že se dne 11. 11. 2010 domáhal úhrady kupní ceny), je třeba uvést, že s přihlédnutím k tomu, že inkriminovaná částka byla poukázána ve 2 platbách (z toho první platba byla na účet dlužníka poukázána až s odstupem 1 roku) a z jiného účtu než z účtu, z něhož byla poukázána tato část kupní ceny, a k tomu, že dlužník podal (již) dne 16. 9. 2009 žalobu na určení vlastnického práva k Nemovitostem, vskutku nelze dovodit, že by dlužník uzavření Kupní smlouvy dodatečně schválil.

Odvolací soud nesouhlasí ani s tou částí odvolací argumentace, podle níž byly judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR (prezentované např. rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 3891/2011 ze dne 14. 11. 2012), podle nichž neodpovídá-li stav v katastru nemovitostí skutečnému stavu, nemá z pohledu ust. § 161 odst. 2 ObčZ dobrá víra zástavního věřitele právní význam, vyvráceny judikaturou Ústavního soudu ČR. V první řadě proto ne, že tato (výše zmiňovaná) judikatura Ústavního soudu ČR se zabývala otázkou dobré víry nového nabyvatele, jenž nabyl vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, působící proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, nikoli otázkou dobré víry zástavního věřitele, že zástavce byl v případě, kdy byla do zástavy dána cizí nemovitá věc, oprávněn zástavu zastavit. Nadto je třeba uvést, že ochranou dobré víry žalobkyně a jejím poměřením s ochranou vlastnického práva se soud prvního stupně zabýval, a v tomto směru lze na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

K odvolacím výhradám kritizujícím soud prvního stupně za to, že náležitě neaplikoval ust. § 3030, resp. § 7 NOZ, je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu ČR prezentovaná např. rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 ze dne 16. 6. 2015 uveřejněným pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 4/2016), dovozuje, že přechodné ust. § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ust. § 1 až 14 NOZ ust. § 7 nevyjímaje na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Jinými slovy vyjádřeno, jelikož zpětná působnost (retroaktivita) NOZ vyjádřená mimo jiné i v ust. § 3030 NOZ spočívá na principech nepravé retroaktivity, řídí se vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 i v době od 1. 1. 2014 dosavadní právní úpravou. Žádné z ust. § 1 až 14 NOZ ust. § 7 nevyjímaje-i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) "dosavadních právních předpisů"-není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou).

Nad rámec odvolacích výtek je třeba doplnit, že v situaci-kdy je z listiny označené jako Souhlasné prohlášení o odstoupení od Kupní smlouvy (č.l. 26-28) /již žalobkyně zpochybnila (jen) tím, že tvrdila, že jí Ing. Bořivoj Vágner sdělil, že neučinil (MSPH 96 INS 28122/2013)

žádný úkon, jímž by byla zrušena Kupní smlouva/ zřejmé, že Ing. Bořivoj Vágner od Kupní smlouvy odstoupil-by žaloba neobstála ani kdyby na základě Zástavní smlouvy zástavní právo k Nemovitostem vzniklo.

Podle (tehdy) platné právní úpravy zástavní právo působí (působilo) vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a odst. 2 ObčZ).

Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože došlo k odstoupení od kupní smlouvy je vlastníkem věci ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní smlouvě nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5061/2008 ze dne 26. 1. 2010, na který odkazuje i R 4/2016).

Veden zjištěními a názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným a napadený rozsudek proto podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že se žalovaná (jednoznačným projevem vůle učiněným na jednání konaném před odvolacím soudem) práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala.

O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že je vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání konaném dne 21. 1. 2016) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) a 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu.

P o u č e n í: Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která (MSPH 96 INS 28122/2013)

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodům I., III. a IV. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 21. ledna 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná