102 VSPH 539/2016-53
42 ICm 577/2016 102 VSPH 539/2016-53 (KSCB 26 INS 14930/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové v právní věci žalobkyně Kancelář správců, v.o.s., IČO: 04204867, sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno, insolvenční správkyni dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem Mgr. Jaroslavem Nekudou, sídlem Drůbežní trh 89/1, 664 91 Ivančice, proti žalované CITY CREDIT SE, IČO: 29263751, sídlem Národní 138/10, Nové Město, 110 00 Praha 1, zast. advokátem JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., sídlem Sokolská třída 1331/31, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 42 ICm 577/2016-19 ze dne 12.dubna 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 42 ICm 577/2016-19 ze dne 12. dubna 2016 se mění tak, že se žaloba na určení, že žalovaná nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 300.000,-Kč, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že žalovaná nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 300.000,-Kč (dále též jen Pohledávka) z titulu notářského zápisu notářky JUDr. Marcely Veberové sp. zn. NZ 1149/2013, N 761/2013 ze dne 2. 5. 2013, již přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSCB 26 INS 14930/2015, isir.justi ce.cz (KSCB 26 INS 14930/2015) v bodě II. výroku uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 10.200,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám její (tehdejší) zástupkyně, a v bodě III. výroku žalované uložil, aby v téže lhůtě České republice-Krajskému soudu v Českých Budějovicích zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč.

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že: 1) dne 9. 4. 2013 uzavřeli žalovaná na straně jedné a dlužník a Monika Musilová na straně druhé (dále též jen dlužníci) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20130024 (dále jen Úvěrová smlouva): -podle níž žalovaná poskytla dlužníkům úvěr ve výši 1.000.000,-Kč, jenž se dlužníci zavázali splatit v 240 měsíčních splátkách s ročním úrokem ve výši 13,8 %, -jejíž součástí nebylo ujednání o smluvní pokutě, toto ujednání bylo vtěleno do bodu 5. 1. všeobecných obchodních podmínek (dále jen Obchodní podmínky), v němž bylo stanoveno, že v případě prodlení dlužníka se splacením jediné měsíční splátky úvěru se stane splatným celý poskytnutý úvěr s příslušenstvím, přičemž dlužník je (bude) povinen bezodkladně uhradit věřiteli celou nesplacenou část úroku a jistiny podle splátkového kalendáře a také smluvní pokutu ve výši 30 % ze sjednané jistiny úvěru, 2) v Notářském zápise ze dne 2. 5. 2013 dlužníci svolili k přímé vykonatelnosti povinností plynoucích jim z Úvěrové smlouvy včetně povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši 300.000,-Kč, 3) dne 24. 11. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho řešení oddlužením a do funkce insolvenční správkyně byla ustanovena žalobkyně, 4) dne 22. 12. 2015 přihlásila žalovaná Pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka, 5) na přezkumném jednání konaném dne 21. 1. 2016 popřela žalobkyně pravost Pohledávky z důvodu, že smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy (absolutně neplatně), neboť její výše je v nepoměru k poskytnuté jistině a odporuje ustanovení zákona o ochraně spotřebitele.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v první řadě konstatoval, že jelikož Pohledávka nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, žalobkyni náležely jak skutkové, tak právní námitky proti Pohledávce. Názoru žalobkyně, že smluvní pokuta byla z důvodu její nepřiměřené výše sjednána v rozporu s dobrými mravy, sice nepřitakal, nicméně přesto dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně, neboť ujednání o ní bylo obsaženo toliko v Obchodních podmínkách, nikoli v Úvěrové smlouvě samotné, což způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Na podporu této argumentace poukazoval soud na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (dále jen Nález Ústavního soudu), z něhož dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají totiž sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího (KSCB 26 INS 14930/2015) charakteru, nikoli k tomu, aby v nich byla obsažena ustanovení dopadající na právní vztah jako je například (právě) ujednání o smluvní pokutě.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalovaná včasné odvolání, v němž namítala, že Nález Ústavního soudu nelze na daný případ aplikovat, neboť se zásadně liší skutkové okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána; jednak proto, že Obchodní podmínky byly psány shodným písmem jako Úvěrová smlouva sama, jednak proto, že Obchodní podmínky byly smluvními stranami podepsány. Ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Na podporu této argumentace poukazovala na rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 449/2013 ze dne 6. 2. 2014 a sp. zn. 102 VSPH 152/2015 ze dne 8. 10. 2015. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že se Pohledávka pokládá za zjištěnou.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání učiněném na jednání před odvolacím soudem uvedla, že ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné i proto, že povinnost k její úhradě byla vázána na neplatné ujednání o zesplatnění celého úvěru včetně příslušenství v důsledku prodlení dlužníků s uhrazením jen jediné splátky. Na podporu této argumentace poukazovala na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 437/2014 ze dne 8. 12. 2014.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 22. 9. 2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že na popěrný důvod Pohledávky, jejíž vykonatelnost byla založena Notářským zápisem, omezení obsažené v ust. § 199 odst. 3 IZ nedopadá. Je tomu tak zejména proto, že na rozdíl od vykonatelných pohledávek, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, u nichž lze mít vysokou (vyšší) míru jistoty, že jsou opodstatněny, totiž nebyla důvodnost pohledávek, jejichž vykonatelnost byla založena notářským zápisem, dosud prověřena nezávislým (většinou soudním) orgánem.

Se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně, se ovšem odvolací soud neztotožnil. Závěr obsažený v Nálezu Ústavního soudu, podle něhož v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, byl kromě jiného přijat proto, aby všeobecné obchodní podmínky nesloužily k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Ve věci posuzované v Nálezu Ústavního soudu spotřebitelská smlouva obsahovala drobným písmem odkaz na všeobecné obchodní podmínky, které před podpisem smlouvy nebyly spotřebiteli předány, spotřebitel nebyl poskytovatelem s jejich obsahem seznámen. (KSCB 26 INS 14930/2015)

V poměrech této věci však byla skutkové situace odlišná. Obchodní podmínky byly k Úvěrové smlouvě připojeny jako její nedílná součást, byly (jsou) psány větší velikostí písma než vlastní text Úvěrové smlouvy, dlužnicí prohlásili, že se s Obchodními podmínkami seznámili a týž den jako Úvěrovou smlouvu je (samostatně) podepsali. Obchodní podmínky tedy představují rovnocennou část Úvěrové smlouvy a není proto důvodu pochybovat o tom, že dlužník měl přiměřenou možnost se s jejich obsahem seznámit. Tyto okolnosti tedy nenasvědčují tomu, že by žalovaná v Obchodních podmínkách v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryla ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou . Ujednání o smluvní pokutě je formulováno zcela jasně a zařazeno logicky v části nazvané Důsledky porušení smluvních povinností .

Ani s popěrným důvodem žalobkyně, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně (v rozporu s dobrými mravy), neboť její výše je v nepoměru k poskytnuté jistině, se odvolací soud neztotožnil. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivý následek v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě přitom nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele nezakládá (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 ze dne 28. 2. 2004). Sjednání její výše či způsob jejího určení je věcí dohody účastníků. Je proto možné smluvní pokutu sjednat ve formě procentní částky za každý měsíc prodlení i ve formě pevně stanovené částky. S ohledem na spotřebitelský charakter Úvěrové smlouvy je třeba platnost sjednané smluvní pouty posoudit podle ust. Občanského zákoníku a to s ohledem na její přiměřenost, neboť smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy (k tomu viz již rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14. 10. 2009 uveřejněný pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení 26 Cdo 3968/2013 ze dne 19.3.2014).

V poměrech této věci zajišťovala smluvní pokuta plnění povinností z Úvěrové smlouvy (ze sjednaného splátkového kalendáře), dle níž měl dlužník řádnými měsíčními splátkami za 240 měsíců (20 let) uhradit celkem 2.949.653,-Kč. Vzhledem k povaze poskytnutého úvěru (neúčelový úvěr), jeho výši a délce jeho splácení je třeba považovat zajištění povinnosti jej splácet smluvní pokutou za obvyklé. Ani výši smluvní pokuty nepovažuje odvolací soud za nepřiměřenou (neobvyklou), neboť smluvní pokuta stanovená pevnou částkou ve výši 300.000,-Kč odpovídá roční procentní sazbě ve výši cca 0,5 % při prodlení s úhradou celé výše závazku. Přitom i smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky může být podle okolností případu shledána jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30. 5. 2007).

Takto sjednaná smluvní pokuta plnila (měla plnit) kromě sankční funkce zejména funkci preventivní, když dlužníkům byl jednoznačně a srozumitelně stanoven nepříznivý následek spojený s porušením povinností, přičemž smluvní pokuta byla podle názoru odvolacího soudu sjednána v odpovídající, nikoli (KSCB 26 INS 14930/2015) přemrštěné pobídkové výši. Opodstatněnost (přiměřenost) takto sjednané smluvní pokuty ostatně potvrzuje i ta skutečnost, že dlužník po získání úvěru uhradil žalované z 240 sjednaných měsíčních splátek ve výši 10.000,-Kč (prvních 24 splátek) resp. ve výši 12.290,-Kč (zbývajících 216 splátek) toliko 4 splátky.

K námitce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na neplatnost ujednání bodu 5.1. Úvěrové smlouvy o zesplatnění úvěru v případě prodlení se splacením i jen jediné měsíční splátky, je třeba uvést jednak to, že tato námitka nebyla součástí popěrného úkonu (viz ust. § 199 odst. 3 IZ), jednak to, že ujednání o smluvní pokutě je oddělitelné od ujednání o zesplatnění úvěru pro prodlení se splacením i jen jediné splátky (platnost tohoto ujednání nemá na posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě vliv). Z bodu 5.2. Úvěrové smlouvy vyplývá, že sjednaná smluvní pokuta byla sankcí za neplnění povinností z této smlouvy a za porušení splátkového kalendáře. Její uplatnění (splatnost) tak nebylo vázáno (a) na zesplatnění celého úvěru, ale na porušení povinností vyplývajících z Úvěrové smlouvy a splátkového kalendáře.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné, postupoval proto podle ust. § 220 odst. 1a) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 22. září 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná