102 VSPH 530/2015-81
193 ICm 4238/2013 102 VSPH 530/2015-81 (MSPH 93 INS 17770/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobce JUDr. Milana Makariuse, sídlem Plzeňská 276, Praha 5, zast. advokátem Mgr. Danielem Kauckým, sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti žalovanému Mgr. Bc. Igoru Tomáškovi, sídlem Sudoměřská 1550/6, Praha 3, insolvenčnímu správci dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 4238/2013-53 ze dne 9. dubna 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 193 ICm 4238/2013-53 ze dne 9. dubna 2015 se v bodě II. výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 300,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku určil, že žalobce (soudní exekutor) má za dlužníkem nezajištěnou pohledávku ve výši 11.495,-Kč (dále jen Pohledávka) z titulu nároku na úhradu nákladů exekuce, již přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u téhož soudu pod sp. zn. MSPH 93 INS 17770/2013, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ačkoli měl žalobce ve věci plný úspěch, o náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud přitom dospěl k závěru, že na danou věc nelze aplikovat ust. § 202 odst. 2 IZ, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Toto ustanovení lze dle názoru soudu aplikovat v situaci, kdy insolvenční správce zavinil vznik nákladů svou nedbalostí, např. že se bez řádné a včasné omluvy nedostavil k soudnímu jednání, k němuž byl řádně obeslán (v důsledku čehož vznikly druhé straně např. cestovní náklady), nikoli v situaci, jež nastala i v této věci, kdy žalovaný insolvenční správce (toliko) popřel Pohledávku, čímž uplatnil své popěrné právo dle ust. § 192 a násl. IZ.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce včasné odvolání, v němž soud (MSPH 93 INS 17770/2013) prvního stupně kritizoval za to, jak aplikoval ust. § 202 odst. 2 IZ. Argumentoval jednak tím, že žalovaný, jenž by měl mít přehled o aktuálním vývoji právní doktríny v oblasti insolvenčního práva, postupoval při popření Pohledávky (vědomě) nedbale, pokud je odůvodnil odkazem na ojedinělý rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 103 VSPH 111/2012 ze dne 5. 9. 2012 (obsahující pouze strohé a nepřesvědčivé odůvodnění), jednak tím, že svůj popěrný úkon nevzal zpět ani poté, co ho žalobce v průběhu řízení seznámil o aktuálním vývoji judikatury k této problematice (prezentované zejména rozsudky senátů 101 VSPH a 102 VSPH Vrchního soudu v Praze), čímž neodůvodněně navýšil náklady řízení na straně žalobce. Žalobce přitom upozornil na to, že s ohledem na existenci ust. § 202 odst. 1 IZ zde do jisté míry je (bylo) riziko zneužití popěrného práva ze strany žalovaného, a proto (by) měl soud pečlivě vážit, zda právě v tomto případě nebylo na místě aplikovat ust. § 202 odst. 2 IZ, jak tvrdil žalobce. Proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodě II. výroku změnil tak, že žalovaný mu je povinen nahradit náklady řízení, nebo aby ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání setrval na svém stanovisku, že s ohledem na to, že judikatura ohledně posuzování oprávněnosti úhrady exekučních nároků soudního exekutora v insolvenčním řízení není (nebyla) sjednocená, využil (nikoli šikanózně) svého práva popřít Pohledávku, a tudíž nelze dovozovat jeho zavinění ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ. Navíc žalobce opomněl, že svá tvrzení a rozhodné skutečnosti pro přiznání Pohledávky doložil až v průběhu sporu (na základě výzvy soudu učiněné na jednání konaném dne 2. 3. 2015), a žalovaný proto nemohl vzít svůj popěrný úkon zpět dříve než na jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodě II. výroku potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 7 věty před středníkem IZ vyplývá, že nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení OSŘ týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle ust. § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení OSŘ, není-li v IZ stanoveno jinak.

Podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ust. § 202 odst. 1 IZ nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto (MSPH 93 INS 17770/2013) sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

S přihlédnutím k tomu, že IZ je ve vztahu k OSŘ v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné, a že IZ v ust. § 202 obsahuje odlišnou úpravu při rozhodování o nákladech řízení, je mu nutno dát při rozhodování přednost.

Odvolací soud je přitom stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že ani případné nesprávné posouzení pravosti (ne)vykonatelné pohledávky ze strany žalovaného (insolvenčního správce) nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu druhého odstavce ust. § 202 IZ vylučovaly aplikaci odstavce prvého tohoto ustanovení. Jinými slovy, ani případný procesně nesprávný postup žalobce ústící v popření Pohledávky při přezkumném jednání nezakládá jeho povinnost hradit v incidenčním sporu procesně úspěšnému věřiteli (žalobci) náklady řízení. Vrchní soud v Praze již v usnesení sp. zn. 15 Cmo 238/2009 ze dne 16. 12. 2009 vysvětlil, že pod pojmy zavinění či náhoda obsažené v ust. § 202 odst. 2 IZ nelze podřadit popření věřitelovy pohledávky správcem, které následně vyvolalo incidenční spor. Jedná se totiž, jak přiléhavě vysvětlil soud prvního stupně, o uplatnění popěrného práva insolvenčního správce dle ust. § 192 odst. 1 IZ, zatímco ust. § 202 odst. 2 IZ je svým obsahem obdobou ust. § 147 odst. 1 OSŘ, podle něhož soud rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti (např. jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnout jako účastník řízení, a věděl, že tím bude zmařen účel jednání); náhodou se rozumí objektivní událost (např. nemoc, úraz či neodkladná služební cesta). Zavinění a náhoda jsou přitom důvodem k separaci nákladů řízení jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně.

K té části odvolací argumentace, jíž žalobce upozornil na to, že existence ust. § 202 odst. 1 IZ může znamenat jisté riziko zneužití popěrného práva ze strany insolvenčních správců, považoval odvolací soud za vhodné zmínit, že k výkladu (ústavnosti) ust. § 202 odst. 1 IZ se vyjádřil i Ústavní soud ČR např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2739/12 ze dne 5. 3. 2013, v němž mj. uvedl, že "ust. § 202 odst. 1 IZ sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výše uvedených incidenčních sporech [ust. § 159 odst. 1 písm. a) IZ] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle ust. § 142 a násl. OSŘ, a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný; z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů [ust. § 1 písm. a) IZ]. Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle OSŘ, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má (MSPH 93 INS 17770/2013) pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji".

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné. Proto podle ust. § 219 OSŘ napadený rozsudek v napadeném bodě II. výroku jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přiznal jejich náhradu v souvislosti s podáním vyjádření k odvolání, přičemž žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 151 odst. 3 OSŘ a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 3. prosince 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná