102 VSPH 498/2016-418
40 ICm 793/2012 102 VSPH 498/2016-418 (KSHK 40 INS 3163/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Homolové ve věci žalobce AHG s.r.o., sídlem Ohradní 1368/4, Praha 4, IČO: 247 01 793, zast. advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti žalovanému Zdeňku Mikešovi, sídlem Sedloňov-Polom 51, Deštné v Orlických horách, insolvenčnímu správci dlužníka Ing. Jiřího anonymizovano , anonymizovano , o vyloučení majetku z majetkové podstaty, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 ICm 793/2012-382 ze dne 9. prosince 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 ICm 793/2012-382 ze dne 9. prosince 2015 se mění tak, že se ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Ing. Jiřího anonymizovano vylučuje rozestavěná stavba přístřešku (haly) na automobily v katastrálním území Dobruška zapsaná na LV 4061 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Rychnov nad Kněžnou.

II. Znalci Jiřímu Melichovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2.774,50 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 46.369,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám JUDr. Kamila Podroužka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Hradci Králové 63.275,20 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících ve znalečném. isir.justi ce.cz 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009)

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení rozestavěné stavby přístřešku (haly) na automobily ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Ing. Jiřího anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení a v bodě III. výroku deklaroval, že žalobcem složené zálohy na náklady důkazu vyúčtuje samostatným usnesením.

Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně z toho, že:

-Dlužník je zapsán u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou na LV 4061 jako vlastník rozestavěné stavby, jež je umístěna na pozemku parcelní číslo 2948/9 (LV 4085) o výměře 855 m2 ve výlučném vlastnictví žalobce (dále jen Pozemek I.) a na pozemku parcelní číslo 1707/9 (LV 2430) o výměře 213 m2 ve vlastnictví Vladimíra Kavána (dále jen Pozemek II.). Pozemek I. vznikl rozdělením pozemku parc. č. 2948/3-ostatní plocha o výměře 1618 m2 na pozemek parc. č. 2948/3-ostatní plocha o výměře 764 m2 a pozemek parc. č. 2948/9-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 855 m2. -Dne 11. 10. 1999 bylo vydáno odborem výstavby Městského úřadu v Dobrušce stavební povolení, jež nabylo právní moci dne 3. 11. 1999, jímž byla povolena stavba přístřešku pro auta u autosalonu Šedivý Dobruška v podobě jednolodní ocelové haly o rozměru 85,40 x 12 m a výšce 6,87 m děleného na část výstavní a část dílenskou (dále jen Přístřešek). Stavba měla být realizována na pozemku č. 2948/3 v k. ú. Dobruška, jejž dlužník nabyl kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1999 od původního vlastníka města Dobrušky. -Stavba měla mít charakter haly s dílenským zázemím a měla být stavěna tak, že do patek a kotvících šroubů měly být upevněny ocelové stojny, na něž měla být na míru zhotovena střecha, a poté měly být vyplněny otvory mezi stojnami. -Ze stavebního díla byla realizována podezdívka se železobetonovými opěrnými zdmi a oplechováním, betonové základové patky, betonová základová deska a betonová zámková dlažba. Po vnějším obvodu stavebních parcel na podezdívce byl postaven ocelový strojový drátěný plot na ocelových sloupcích. -Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 6C 100/99-61 ze dne 30. 11. 1999, jenž nabyl právní moci dne 2. 11. 2000, byla shledána kupní smlouva ze dne 7. 4. 1999, jíž dlužník nabyl pozemek č. 2948/3, absolutně neplatnou. -Dne 31. 12. 1999 bylo odborem výstavby Městského úřadu v Dobrušce vydáno dílčí kolaudační rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 20. 1. 2000, jímž bylo dlužníkovi povoleno užívat jen plochu obsahující kompletní spodní stavbu Přístřešku včetně 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) oplocení, dešťových svodů, patic, nájezdů, zámkovou dlažbu a terénní úpravy pro auta na základě dokončení první etapy výstavby-plochy u autosalonu Šedivý Dobruška na pozemku č. parcelní 2948/3 v k. ú. Dobruška . -Při znalosti stavebního povolení a projektové dokumentace je na pozemku viditelná dispozice budoucí stavby, pod povrchem byly zhotoveny podzemní části umožňující další výstavbu. -Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 403163/2009-A-11 ze dne 17. 7. 2009 byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen na jeho majetek konkurs. -Dne 29. 6. 2011 doplnil žalovaný coby insolvenční správce dlužníka soupis majetkové podstaty o položku 21-rozestavěná stavba přístřešku na automobily. -Dne 24. 10. 2012 byla uzavřena kupní smlouva mezi městem Dobruška a žalobcem, jíž žalobce nabyl Pozemek I. do svého vlastnictví.

V rovině právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že stavba Přístřešku byla stavbou oprávněnou, neboť v době započetí výstavby byl dlužník vlastníkem pozemku pod ní, a poté, co byla kupní smlouva, jíž pozemek nabyl do vlastnictví, prohlášena za neplatnou, získal souhlas (původního) vlastníka města Dobrušky se stavbou; zároveň byla stavbou povolenou, neboť byla realizována na základě platného stavebního povolení, a ač nebyla dokončena, byla i částečně zkolaudována. Z toho dovodil, že stavebník (dlužník) má právo stavbu dokončit, a posouzení otázky, zda je stavba součástí pozemku či nikoliv, měl proto za předčasné. Zároveň dospěl k závěru, že dokončená část stavby je věcí v právním smyslu, již bylo možno sepsat do soupisu majetkové podstaty. Vyjádřil přitom názor, že specifický způsob zhotovení této stavby neumožňuje aplikaci judikaturou přijatého pravidla, že stavbu lze převést jako věc-a tedy ji i sepsat do majetkové podstaty-teprve tehdy, až je patrné první nadzemní podlaží. Měl za to, že způsob výstavby, jenž předpokládá, že po vybudování základových prvků dojde ke vztyčení ocelových stojných prvků a na ně se jednorázově připevní zevní plášť včetně zastřešení, by umožnil stavbu tohoto druhu převést až současně s dokončením, což považoval za nepřípustné. Dále měl za to, že pro posouzení rozestavěné stavby jako samostatně převoditelné věci je postačující, že při znalosti stavebního povolení a projektové dokumentace je dispozice objektu na pozemku viditelná a podzemní části, umožňující další výstavbu, byly realizovány. Uzavřel rovněž, že není možné, aby se oprávněná, povolená a rozestavěná stavba stala součástí pozemku jen proto, že není věcí ve smyslu občanského zákoníku , a proto žalobu na vyloučení Přístřešku zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal včasné odvolání žalobce a namítal, že to, zda se jedná o stavbu oprávněnou a povolenou dle veřejnoprávních předpisů (realizovanou na základě platného stavebního povolení a zkolaudovanou), je pro posouzení otázky, zda se jedná o samostatně 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) převoditelnou věc dle občanského práva, bez významu. Za podstatné měl to, že k okamžiku vyhlášení rozsudku nebyla stavba přístřešku vybudována do stadia, od něhož by všechny další stavební práce směřovaly již jen k dokončení věci, tedy do stadia, v němž by bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (obvodové zdivo dotaženo pod úroveň stropu nad prvním podlažím a zbudovány příčky). Konkrétně namítal, že u Přístřešku nebyla vybudována základní nosná konstrukce (nedošlo ke vztyčení byť jediného nosného sloupu, čímž není jednoznačně a nezaměnitelně definován obvod stavby), základová deska (zpevněná plocha) v části dílenské a skladové zcela splývá s terénem (původní pozemní komunikací) a bez znalosti projektu nelze pouhým okem seznat přechod mezi rozestavěnou stavbou a okolním terénem, nebylo zbudováno opláštění budovy a vymezeny otvory pro okna a vstupy a nebyla vybudována příčka oddělující dílenskou a skladovou část, a tedy ani není zřejmé funkční rozčlenění a uspořádání této plochy. Soudu vytýkal, že závěr o tom, že stavba Přístřešku je převoditelnou věcí, nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu s ustálenou judikaturou. Skutečnost, že si na místě samém se znalostí projektové dokumentace lze představit, jak by rozestavěná stavba mohla vypadat po svém dokončení, nemůže dle jeho názoru mít za následek vznik samostatné věci v občanskoprávním smyslu. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 13. 10. 2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud dle ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalce Jiřího Melicha, z něhož zjistil, že: -byla provedena pouze spodní část stavby-zemní práce, zhotovení betonových patek, železobetonové opěrné zdi na severní straně, podezdívky, umístění navážky s urovnáním a zhutněním terénu, zhotovení betonové základové desky a zpevněné plochy z betonové zámkové dlažby, do obvodové zdi byly zapuštěny ocelové sloupky, na které bylo připevněno drátěné pletivo; -absence kotevních šroubů v základových patkách neumožňuje další realizaci stavby v nadzemním podlaží dle projektové dokumentace; -stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží není patrné.

Dále odvolací soud doplnil dokazování o výslech znalce, z něhož vyplynulo, že na místě stavby byly provedeny pouze terénní úpravy a v místě dílenské části byly zhotoveny betonové základové pasy, přičemž stavba žádnou částí nevystupuje 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) nad zpevněný terén; není viditelné žádné obvodové zdivo ani vnitřní dělící příčky, jež by vymezovaly prostorovou dispozici, betonové patky jsou pod povrchem zámkové dlažby a v rozporu s projektovou dokumentací a nejsou v nich ani kotvící šrouby, z nichž měla vycházet konstrukce budovy. Na základě toho znalec potvrdil svůj závěr, že nelze rozeznat stavebně-technické uspořádání prvního nadzemního podlaží.

Podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ObčZ), jenž preferoval oddělené vlastnictví pozemku od stavby, platilo dle ust. § 119 odst. 2 ObčZ, že nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, přičemž podle ust. § 120 odst. 1 ObčZ je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Otázkou, kdy se stavba spojená se zemí pevným základem jako nemovitá věc stává předmětem občanskoprávního vztahu, se soudní praxe opakovaně zabývala. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 95/92 ze dne 31. 1. 1994, uveřejněného v Právních rozhledech č. 4/1994, a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 ze dne 5. 2. 2002, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1008, je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již jen k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Dle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 479/2012, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008 nebo sp. zn. 22 Cdo 4456/2011 je dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží patrno v okamžiku, kdy je obvodové zdivo dotaženo pod úroveň stropu nad prvním podlažím , nadzemní stavba pak zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, obvykle při současném odstranění zdiva příček . V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 111/98 z 30. 9. 1998, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/1998, Nejvyšší soud uvedl, že stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Nejde-li o stavbu jako samostatnou věc, a to bez ohledu na stav správního řízení, nejde vůbec o věc v právním smyslu, takže nemůže jít ani o předmět občanskoprávních vztahů. Dále Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 305/98 ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 4422/2008 ze dne 2. 11. 2010 a sp. zn. 29 Cdo 1242/2010 ze dne 3. 11. 2011 vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru.

Odvolací soud proto posuzoval, zda lze v daném případě ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu posoudit rozestavěnou stavbu Přístřešku jako samostatnou nemovitou věc. Vyšel přitom ze znaleckého posudku znalce Jiřího Melicha, jenž předmět žaloby odborně zkoumal na základě místního ohledání, listinné dokumentace i na základě stavebních sond, jejichž účelem bylo zjistit stav stavby pod viditelným povrchem, a z jeho výpovědi před soudem.

Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně, ač měl znalecký posudek k dispozici a citoval z něj obsáhlé pasáže, vyšel při právním posouzení věci toliko z toho (izolovaného) skutkového zjištění, že pod zámkovou dlažbou jsou zakryty stavební prvky, a dovodil, že by je stavebník neprováděl, pokud by ve stavbě nehodlal pokračovat. Žádná další skutková zjištění znalce nezohlednil a dospěl bez dalšího k závěru, že posuzovaná stavba je natolik specifická, že závěry znaleckého posudku ohledně stupně rozestavěnosti nelze při právním posouzení věci využít. Tento závěr však považuje odvolací soud za nesprávný, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek byl soudem prvního stupně interpretován nesprávně, stejně jako výpověď znalce učiněná na jednání před soudem prvního stupně. Pokud znalec posoudil stav provedeného díla tak, že ze stavebního díla byla realizována kompletní spodní stavba obou objektů-podezdívka s železobetonovými opěrnými zdmi a oplechováním, betonové základové patky, betonová základová deska a betonová zámková dlažba , a uvedl, že v daném stavebním stavu není existující takový stupeň rozestavěnosti, ze kterého by bylo patrné, stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží , jedná se bezpochyby o jeho odborné posouzení stavby, nikoliv o právní hodnocení. Tyto závěry doplnil znalec ve své výpovědi při jednání konaném dne 30. 9. 2015, kdy uvedl, že se nejedná o stavbu, ale o zpevněný pozemek, neboť nedosahuje výše jednoho metru nad terénem prvního nadzemního podlaží. Soud prvého stupně však navzdory tomu-aniž jakkoliv vysvětlil důvody, pro které tyto skutkové závěry nepřevzal-dovodil specifický charakter stavby , který vylučuje použití konstantní judikatury, a uzavřel, že tento typ staveb se stává samostatnou věcí již ve stadiu základových prací. To vše v situaci, kdy ze znaleckého posudku žádný závěr o specifickém charakteru stavby nevyplývá, a kdy znalec naopak definoval coby podmínky, za nichž by bylo možno posoudit stavbu Přístřešku jako vybudovanou do výše prvního nadzemního podlaží, viditelnost obvodu zděných svislých nosných konstrukcí do výšky 1 metru a u zastřešené haly při upevnění ocelových sloupů do základových patek, 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) jež by tvořily nosný skelet budoucího objektu . Takto formulované odborné závěry znalce nebyly v řízení zpochybněny, znalec je věrohodně vysvětlil a odvolací soud nemá důvodu o nich pochybovat.

Na základě výše popsaného skutkového stavu-vycházejícího zejména ze závěrů znaleckého posudku, jež znalec při jednání o odvolání potvrdil-dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v rovině právního posouzení věci k závěru, že stavba Přístřešku nedosáhla takového stupně rozestavěnosti, aby jej bylo možno ve smyslu výše citovaných judikatorních závěrů považovat za věc v právním smyslu, a nemůže tedy jako věc samostatná existovat odděleně od Pozemku I. ve vlastnictví žalobce, na němž se (vedle Pozemku II.) nachází.

Nesprávný je i názor, že je posouzení otázky, zda je rozestavěná stavba Přístřešku součástí pozemku, či nikoliv, předčasné za situace, kdy má stavebník právo stavbu dokončit. Oprávnění stavebníka dokončit stavbu se totiž odvíjí od předpisů správního práva a nikterak nesouvisí s otázkou vlastnických poměrů k věci. Byla-li tedy věc sepsána do soupisu majetkové podstaty, je soud povinen o jejím vyloučení rozhodnout v souladu s ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. podle stavu v době vyhlášení rozhodnutí, což v poměrech dané věci znamená posoudit ke dni vyhlášení rozsudku, zda věc, jejíhož vyloučení se žalobce domáhá, je způsobilým předmětem zápisu, respektive, zda žalobci svědčí právo, jež její soupis vylučuje (což ostatně soud i přes tvrzenou předčasnost žaloby posuzoval).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozestavěnou stavbu Přístřešku jako součást pozemku žalobce z majetkové podstaty vyloučil.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, jenž v řízení úspěch neměl.

Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalovanému přiznána v rozsahu zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000,-Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 21.700,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání dne 5. 8. 2015 v délce přesahující 2 hodiny-2 úkony, písemné vyjádření ze dne 23. 9. 2015, účast na jednání dne 30. 9. 2015 v délce přesahující 2 hodiny-2 úkony, účast na jednání dne 9. 12. 2015) po 3.100,-Kč, a tomu odpovídající náhrady hotových výdajů 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) po 300,-Kč za úkon podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, celkem 28.800,-Kč bez DPH.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalovanému přiznána v rozsahu soudního poplatku za odvolání ve výši 2.000,-Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (podání odvolání a účast na jednání dne 13. 10. 2016) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a ust. § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, a tomu odpovídající náhrady hotových výdajů po 300,-Kč za úkon podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, náhrady cestovních výdajů ve výši 1.336,-Kč za použití silničního motorového vozidla na trase Hradec Králové-Praha a zpět k jednání před odvolacím soudem, v délce 232 km při náhradě 3,80 Kč/km, spotřebě 6,63 l/100 km a průměrné ceně nafty 29,50 Kč/l a náhrady za promeškaný čas ve výši 600,-Kč (6 x 100,-Kč) za šest půlhodin dle ust. § 14 Advokátního tarifu, což činí celkem 10.736,-Kč bez DPH.

Celková suma účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů na straně žalovaného tak činí 39.536,-Kč (28.800,-Kč + 10.736,-Kč), což s připočtením 21 % DPH z částky 32.536,-Kč (bez uhrazeného soudního poplatku) činí 46.369,-Kč.

Znalci byl přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů spojených s jeho účastí na jednání před odvolacím soudem sestávajících z přípravy a účasti na jednání v rozsahu dvou hodin při paušální odměně 350,-Kč za hodinu podle ust. § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a dále z náhrady cestovních výdajů za použití silničního motorového vozidla na trase Hradec Králové-Praha a zpět v délce 236 km při náhradě 3,80 Kč/km a průměrné spotřebě 10 l/100 km a průměrné ceně nafty 29,50 Kč/1, což činí 1.593,-Kč, celkem 2.774,50 Kč včetně DPH.

Výrok o náhradě nákladů státu je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že v řízení byl neúspěšný žalovaný, vzniklo státu právo na náhradu nákladů řízení proti němu s tím, že tyto náklady spočívají v uhrazeném znalečném v řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 63.275,20 Kč.

O zúčtování záloh složených žalobcem na náklady důkazů rozhodne soud prvního stupně samostatným usnesením, stejně jako o vrácení části nesprávně vyměřeného a zaplaceného soudního poplatku za odvolání, neboť dle Položek 22 bodu 11 a 4 bodu 1 písmene c) Sazebníku soudních poplatků činí poplatek 40 ICm 793/2012 (KSHK 40 INS 3163/2009) za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v incidenčním sporu 2.000,-Kč, a nikoli soudem požadovaných 5.000,-Kč.

Poučení: Proti bodům I. a IV. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 13. října 2016 Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela