102 VSPH 496/2014-125
36 ICm 1066/2012 102 VSPH 496/2014-125 (KSPH 36 INS 388/2011)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Jiřího Karety ve věci žalobce Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Vavřinci 359, Slaný, proti žalované Mgr. Radce Šimkové, sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1, insolvenční správkyni dlužnice MOTOROBIN, s.r.o., sídlem Průmyslová ul. č. p. 1126, Kladno, IČO: 498 23 566, zast. advokátem JUDr. Jakubem Kadlecem, sídlem Lucemburská 1569/47, Praha 3, o vyloučení věci z majetkové podstaty, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 36 ICm 1066/2012-88 ze dne 24. dubna 2014,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 36 ICm 1066/2012-88 ze dne 24. dubna 2014 se v bodě II. výroku p o t v r z u j e.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.850,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku vyloučil z majetkové podstaty dlužnice MOTOROBIN, s.r.o. (dále jen dlužnice) LPG stanici (dále jen Stanice) zapsanou do soupisu pod položkou č. 43 (č. d. B-37), v bodě II. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 19.000,-Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Otakara Kracíka a v bodě III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jež bude vyčíslena v samostatném usnesení.

Bod II. výroku, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s poukazem na to, že žalobce byl ve věci plně úspěšný, a má tak nárok na náhradu nákladů řízení proti žalované. Výši nákladů určil dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen Vyhláška) s tím, že za pět úkonů právní služby po 3.100,-Kč (převzetí věci, vypracování žaloby, vyjádření k vyjádření protistrany a dvě účasti na jednání soudu) a pět paušálních náhrad po 300,-Kč náleží žalobci 17.000,-Kč; k tomu připočetl náhradu za uhrazený soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podala žalovaná včasné odvolání a navrhovala, aby jej odvolací soud změnil v souladu s ust. § 150 o.s.ř. tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Namítala, že coby insolvenční správkyně dlužnice zapsala Stanici do soupisu isir.justi ce.cz -2- 36 ICm 1066/2012 (KSPH 36 INS 388/2011) majetkové podstaty jednak proto, že při jejím prodeji osobě, jež měla vztah k osobám oprávněným jednat za dlužnici, nebyl vypracován znalecký posudek, jak požadovalo ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, jednak proto, že zástupce věřitelů namítal, že realizovaná kupní cena nebyla adekvátní skutečné hodnotě Stanice. Z toho dovozovala, že náklady řízení vznikly v důsledku porušení zákonné povinnosti žalobce, a neměly by proto jít k tíži insolvenčních věřitelů.

Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhoval, aby odvolací soud odvolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Argumentoval zejména tím, že 6 měsíců před zapsáním Stanice do soupisu majetkové podstaty předal žalované veškerou dokumentaci včetně smluv a dokladů o zaplacení kupní ceny a totéž učinil opakovaně, když si přišli zástupci žalované Stanici prohlédnout. Vyjádřil přitom přesvědčení, že žalovaná věděla, že Stanice do majetkové podstaty nepatří, a přesto ji tam zapsala; tím mu způsobila škodu spočívající v nákladech řízení. Závěrem zdůraznil, že žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, jež by ospravedlňovaly, že by žalovaná nemusela náklady řízení hradit, neshledal.

Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a aniž nařizoval jednání (v souladu § 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že zástupci žalobce JUDr. Otakaru Kracíkovi poté, co se vyjádřil k odvolání žalované, zaniklo oprávnění k výkonu advokacie; žalobce tak již v řízení není zastoupen.

Z ust. § 7 věty před středníkem insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyplývá, že nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Z ust. § 163 IZ vyplývá, že o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud podle ustanovení o.s.ř., není-li v IZ stanoveno jinak.

Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ust. § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Posledně citované ustanovení umožňuje soudu moderovat náhradu nákladů řízení tam, kde by se uložení povinnost ji platit jevilo jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o takový výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné -3- 36 ICm 1066/2012 (KSPH 36 INS 388/2011) zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží soud k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k chování účastníků v průběhu řízení a podobně. Je přitom třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, a ust. § 150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu je proto namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech. K tomu je třeba podotknout, že zejména v procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud v dané věci z obsahu spisu ověřil, že se žalobce domáhal vyloučení Stanice z majetkové podstaty dlužnice s tím, že ji nabyl za cenu obvyklou na základě platné kupní smlouvy uzavřené s dlužnicí, a je tedy jejím řádným vlastníkem. Žalovaná naopak poukazovala na to, že díky absenci znaleckého posudku je kupní smlouva absolutně neplatná a kupní cena 300 tisíc Kč neodpovídá tržní ceně. Soud prvého stupně pak na základě posudku znalce ustaveného v řízení dospěl k závěru, že realizovaná kupní cena je cenou obvyklou, a žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl dle zásady úspěchu ve věci.

Nejvyšší soud České republiky v usnesení sp. zn. 26 Cdo 4663/2014 ze dne 17. března 2015 na téma aplikace ust. § 150 o.s.ř. mj. uzavřel, že uvedené ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.

O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Především proto ne, že žalobce byl po sepsání Stanice do majetkové podstaty dlužnice nucen vylučovací žalobu podat; pokud by tak neučinil, nastala by dle ust. § 225 odst. 3 IZ fikce, že byla do soupisu pojata oprávněně. Z výsledku sporu (úspěchu žalobce) je přitom zřejmé, že svá porušená práva hájil důvodně. Odvolací soud přitom nenalezl žádné výjimečné či mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že je nespravedlivé, aby žalobce za popsaného stavu obdržel náhradu účelně vynaložených nákladů.

Žalované totiž nic nebránilo v tom, aby si před sepsáním Stanice do majetkové podstaty dlužnice nechala zpracovat její předběžné ocenění, resp. aby ji (i znalecky) nechala ocenit po jejím soupisu. Nepočínala-li si tak a sepsala Stanici do majetkové podstaty toliko na základě nesprávného právního názoru, že absence znaleckého posudku dle ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku způsobuje neplatnost kupní smlouvy bez ohledu na realizovanou kupní cenu, a na tomto stanovisku setrvala i v průběhu sporu, pak je nutno tuto skutečnost přičíst k tíži toliko jí. Akceptace výkladu žalované by vedla k absurdnímu závěru, že prokázal-li by žalobce v řízení o vylučovací žalobě proti správci silnější právo k vylučované hodnotě prostřednictvím listin, jež neměl správce při soupisu k dispozici, neměl by nikdy právo na náhradu nákladů řízení, jež účelně na (úspěšné) bránění svého práva vynaložil. -4- 36 ICm 1066/2012 (KSPH 36 INS 388/2011)

Odvolací soud tak žádné důvody hodné zvláštního zřetele či jiné okolnosti, jimiž by byla odůvodněna moderace náhrady nákladů řízení, neshledal. Soud prvého stupně proto postupoval správně, určil-li výši nákladů řízení dle ust. § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) Vyhlášky a uložil straně ve sporu neúspěšné (žalované) povinnost je žalobci nahradit.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, a rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku o nákladech řízení jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce v něm byl zcela úspěšný. Jeho náklady spočívají v odměně advokáta v poloviční sazbě ve výši 1.550,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé) a náhradě jeho hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 300,-Kč (paušální náhrada hotových výdajů 300,-Kč za jeden úkon právní služby), vše dle ust. § 11 odst. 2 písm. c), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a ust. § 13 odst. 3 Vyhlášky, celkem tedy 1.850,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 14. října 2016

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela