102 VSPH 441/2016-134
198 ICm 3603/2014 102 VSPH 441/2016-134 (MSPH 98 INS 36628/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně TERATERA, a.s., IČO: 24728179, sídlem Mečová 358/8, Brno, proti žalované JUDr. Kateřině Martínkové, sídlem Sokolská třída 22/966, Ostrava, insolvenční správkyni dlužníka Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČO: 25571150, zast. advokátem Mgr. Ing. Josefem Davidem, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1, o vyloučení směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 198 ICm 3603/2014-114 ze dne 11. ledna 2016,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 198 ICm 3603/2014-114 ze dne 11. ledna 2016 se v bodech I., III. a IV. výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2.238,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Josefa Davida.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl návrh žalobkyně ze dne 19. 5. 2015 na změnu v okruhu účastníků (bod I. výroku), rozhodl o tom, že se řízení nepřerušuje (bod II. výroku), odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení směnky vlastní č. 502442052, vystavené žalobkyní dne 18. 4. 2012 (dále jen Směnka), ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna uhradit žalované 8.228,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud reprodukoval dosavadní průběh řízení zejména tak, že žalobkyně:

1) dne 19. 10. 2014 (č. l. 2-3) podala žalobu, v níž tvrdila, že: -dne 10. 4. 2013 uzavřela s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 506889038 (dále jen Úvěrová smlouva), na jejímž základě jí dlužník poskytl úvěr ve výši 38.500.000,-Kč, přičemž k zajištění pohledávek z Úvěrové smlouvy vystavila žalobkyně téhož dne ve prospěch dlužníka Směnku, kterou předchozí insolvenční správce Mgr. Ing. Ivo Hala (dále jen Předchozí Správce), poté, co úvěr zesplatnil, zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka, -požaduje vyloučení Směnky ze soupisu, neboť Úvěrová smlouva a Směnka jsou neplatné, isir.justi ce.cz 198 ICm 3603/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013)

2) podáním ze dne 22. 6. 2015 (č. l. 79) navrhla, aby dle ust. § 107a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) vstoupila na místo žalované do řízení AB-CREDIT, a.s., IČO: 40522610, neboť ta se na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou dne 19. 3. 2015 uzavřela s Předchozím Správcem (dále jen Smlouva o postoupení Pohledávek), stala nabyvatelem pohledávky, o kterou ve sporu jde, 3) podáním ze dne 22. 6. 2015 (č. l. 83) navrhla, aby dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ bylo řízení o žalobě přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u: -Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm 1395/2015, jehož předmětem je určení neplatnosti Smlouvy o postoupení pohledávek (mimo jiné také pohledávky, o níž jde i v tomto sporu), -Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 60/2014, jehož předmětem je určení neplatnosti Úvěrové smlouvy a řízení, jehož předmětem je určení neexistence zástavního práva, neboť v těchto řízeních jsou řešeny otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí soudu v tomto sporu.

Procesní návrh bod bodem 2) soud zamítl, protože z ust. § 225 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) plyne, že osobou pasivně legitimovanou ve sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka je vždy (jen) insolvenční správce dlužníka.

Procesní návrh pod bodem 3) soud zamítl, jelikož s ohledem na to, že žalobu je třeba odmítnout pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, nebyly dány ani důvody pro přerušení řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby soud-odkazuje na ust. § 225 odst. 1 a 2, § 204 odst. 2 a § 160 odst. 1 a 4 IZ a na judikaturu Vrchního soudu v Praze prezentovanou např. usnesením sen. zn. 104 VSPH 590/2014 ze dne 17. 4. 2015-dospěl k závěru, že žalobu podala osoba, která je zavázanou osobou ze Směnky, jejíhož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se domáhá, nikoli osobou, která by tvrdila, že jí ke Směnce svědčí nějaké právo. Podle ust. § 160 odst. 4 IZ proto žalobu odmítl jako podanou osobou neoprávněnou.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 146 odst. 3 OSŘ a žalované je přiznal v rozsahu odměny za zastoupení advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání ve věci samé) podle ust. § 7 odst. 5 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), a 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z částky 6.800,-Kč ve výši 1.428,-Kč, celkem činí 8.228,-Kč (6.800+1.428).

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se žalobkyně v rozsahu bodů I., III. a IV. výroku včas odvolala. Proti bodu I. výroku, jímž byl zamítnut její návrh na změnu v osobě žalované, namítala, že uzavřením Smlouvy o postoupení pohledávek nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Proto měl soud jejímu návrhu na změnu v osobě žalované vyhovět, případně 198 ICm 3603/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013) měl vyhovět jejímu návrhu na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o žalobě na určení neplatnosti Smlouvy o postoupení pohledávek.

Proti bodu III. výroku, jímž byla žaloba odmítnuta, namítala, že její tvrzení o neplatnosti Směnky, resp. neplatnosti Úvěrové smlouvy, dostatečně odůvodňují její aktivní legitimaci ve sporu. Na podporu závěru o neplatnosti jejího směnečného závazku odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 330/2002 ze dne 31. 5. 2004, z něhož citovala pasáž, podle níž: Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění .

Žalobkyně vysvětlila, že se žalobou brání jednak proti uplatnění neexistující pohledávky ze Směnky, jednak proti poškozování svého dobrého jména v obchodních vztazích, neboť údaje o Směnce jsou evidovány ve (veřejném) insolvenčním rejstříku. Upozornila rovněž na to, že případnému nabyvateli (neplatné) Směnky hrozí vznik škody, pokud (v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužnice) koupí neexistující pohledávku.

Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

K zamítnutí návrhu na změnu v okruhu účastníků:

Odvolací soud je soudem prvního stupně zajedno v tom, že ve sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka musí být žalovaným (pasivně legitimovaným) pouze insolvenční správce, neboť jednoznačná dikce ust. § 225 odst. 2 věty první IZ jiný závěr vylučuje. Jinými slovy, k předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty (excindační žalobě), mimo jiné patří, že žalovaným je insolvenční správce (k tomu viz v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002 uveřejněný pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je obtížně představitelné, že by bylo možné bránit se vylučovací žalobou proti soupisu věci sepsané správcem do majetkové podstaty dlužníka proti někomu jinému než právě proti insolvenčnímu správci.

Přitom současně platí, že vylučovací žalobou se lze domáhat i vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného insolvenčním správcem za zpeněžený majetek z majetkové podstaty (k tomu viz opět v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004 uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc sama žalobkyně podáním ze dne 9. 12. 2014 (č. l. 39) vyjádřila souhlas 198 ICm 3603/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013) se zpeněžením Směnky ve smyslu ust. § 225 odst. 4 IZ ještě před pravomocným skončením tohoto sporu.

Soud prvního stupně proto nepochybil, když návrh na změnu v osobě žalované zamítl. Odvolací soud proto bod I. výroku napadeného usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

K odmítnutí žaloby na vyloučení Směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka:

Podle ust. § 225 odst. 1 IZ platí, že osoby, které tvrdí, že majetek označený v soupisu majetkové podstaty neměl být do soupisu zahrnut, proto, že to vylučuje její právo k majetku nebo, že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ust. § 160 odst. 1 IZ platí, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

Ust. § 160 odst. 4 IZ určuje, že žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Soudní praxe prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 342/2000 ze dne 28. 2. 2002 uveřejněným pod č. 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudkem téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002 uveřejněným pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozuje, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku (konkursní) podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Jinými slovy, aktivně legitimováni k podání vylučovací žaloby jsou především vlastníci věci, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot zahrnutých do soupisu majetkové podstaty. Proto je logické, že tyto osoby musí prokázat nejen to, že věc, právo, pohledávka či jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty do soupisu majetkové podstaty, svědčí jim.

V posuzované věci je již ze žalobních tvrzení zřejmé, že se žalobkyně domáhá vyloučení Směnky vlastní, z níž je vůči dlužnici nikoli věřitelkou, nýbrž dlužnicí. Žalobkyně tudíž není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení Směnky do soupisu majetkové podstaty dlužnice, není (totiž) majitelkou směnky, jejíhož vyloučení se domáhá. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby jí proto v dané věci nesvědčí. Své námitky proti sepsané Směnce může (případně) uplatnit proti insolvenční správkyni, jestliže by insolvenční správkyně proti ní dle ust. § 294 IZ plnění ze Směnky žalobou vymáhala. Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 951/2006 ze dne 22. 3. 2007, jež se sice vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, ale jež se s ohledem na shodu řešené 198 ICm 3603/2014 (MSPH 98 INS 36628/2013) problematiky uplatní i v poměrech IZ, podle níž je typickým příkladem, kdy musí být vylučovací žaloba zamítnuta, (právě) situace, kdy se vyloučení pohledávky (zde Směnky) zapsané do soupisu konkursní (majetkové) podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky (oprávněnou ze Směnky) je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou této pohledávky (povinnou ze Směnky). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně jako kdyby konkursu nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky (Směnky).

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z důvodů uvedených výše žalobu podanou osobou neoprávněnou podle ust. § 160 odst. 4 IZ odmítl. Odvolací soud proto bod III. výroku napadeného usnesení podle ust. § 219 OSŘ potvrdil.

K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně:

Odvolací soud bod IV. výroku napadeného usnesení jako věcně správný potvrdil, neboť odpovídá ust. § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že rovněž výpočet odměny za zastoupení žalované advokátem je prost pochybení (ostatně žalobkyně proti tomuto závěru žádnou odvolací argumentaci neuplatnila).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že jejich náhrada byla přiznána v řízení úspěšné žalované v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 1.550,-Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) podle ust. § 7 odst. 5, § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 2 písm. c) Advokátního tarifu, 1 náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH z částky 1.850,-Kč ve výši 388,-Kč, celkem činí 2.238,-Kč (1.850+388).

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. května 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela