102 VSPH 44/2015-75
178 ICm 3272/2013 102 VSPH 44/2015-75 (MSPH 78 INS 29724/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, sídlem Korunní 2569/108, Praha 10, insolvenční správkyni dlužníka Mgr. Miloše anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, sídlem tamtéž, proti žalovanému Liboru anonymizovano , anonymizovano , bytem Radhošťská 1623/22, Praha 3, zast. advokátem Mgr. Vítem Brožkem, sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3272/2013-43 ze dne 18. listopadu 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 178 ICm 3272/2013-43 ze dne 18. listopadu 2014 se v bodech I. a II. výroku mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že převod vlastnického práva k motocyklu-čtyřkolce, tovární značky STANDARD MOTOR CORPORATION, černé barvy, VIN: RFRSMMAXYBM002159 z dlužníka na žalovaného je neúčinný, a žaloba na uložení povinnosti žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka čtyřkolku event. zaplatit peněžitou náhradu ve výši 150.000,-Kč, v bodech IV. a VI. výroku se mění tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka byt č. 7 o výměře 31,4 m2 a byt č. 17 o výměře 41,75 m2, nacházející se ve 2. a 4. nadzemním podlaží domu č. p. 460, na pozemku parc. č. 2412, vše zapsáno na LV č. 12992, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k.ú. Libeň a obec Praha; v bodech III. a V. výroku se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 32.912,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Kubáta. (MSPH 78 INS 29724/2012)

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodech I. a II. výroku shora označeného rozsudku určil se, že převod vlastnického práva k motocyklu-čtyřkolce, tovární značky STANDARD MOTOR CORPORATION, černé barvy, VIN: RFRSMMAXYBM002159 (dále jen Čtyřkolka) z dlužníka na žalovaného je neúčinný, a žalovanému uložil, aby Čtyřkolku vydal do majetkové podstaty dlužníka, nebo pokud to není možné, aby do ní zaplatil částku 150.000,-Kč; v bodech III. a IV. výroku určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Zenklova 86 (dále jen Bytové družstvo) ze dne 24. 8. 2012, jíž dlužník převedl na žalovaného členská práva a povinnosti spojené s právem nájmu bytu č. 7 (dále jen Byt č. 1) o výměře 31,4 m2, nacházejícího se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 460 (dále jen Dům), na pozemku parc. č. 2412, vše zapsáno na LV č. 12992, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k.ú. Libeň a obec Praha, je neúčinná, a rozhodl o tom, že žalovaný je povinen Byt č. 1 zpřístupnit žalobkyni; v bodech IV. a V. výroku určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu ze dne 24. 8. 2012, jíž dlužník převedl na žalovaného členská práva a povinnosti spojené s právem nájmu bytu č. 17 (dále jen Byt č. 2) o výměře 41,75 m2, nacházejícího se ve 4. nadzemním podlaží Domu, na pozemku parc. č. 2412, vše zapsáno na LV č. 12992, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracovištěm Praha, pro k.ú. Libeň a obec Praha, je neúčinná, a rozhodl o tom, že žalovaný je povinen Byt č. 2 zpřístupnit žalobkyni; v bodech VII. a VIII. výroku určil, že kupní smlouva ze dne 24. 8. 2012, jíž dlužník převedl na žalovaného vlastnické právo k nebytovému prostoru č. 639/13 (dále jen Nebytový prostor), umístěnému v 1. podzemním podlaží domu č. p. 639, na pozemku parc. č. 110/1-zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 110/2-zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu č. p. 639, o velikosti ideální 17320/193352 a spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 17320/193352 na pozemku parc. č. 110/1 a pozemku parc. č. 110/2, vše zapsáno na LV č. 1754 (budova, pozemky) a č. 18527 (Nebytový prostor), vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k.ú. Žižkov a obec Praha, je neúčinná, a žalovanému uložil, aby Nebytový prostor vydal do majetkové podstaty dlužníka, a v bodě IX. výroku žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 24. 684,-Kč na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud reprodukoval žalobní tvrzení tak, že dlužník převedl na žalovaného, jenž je jeho bratrem, tedy na osobu blízkou, vlastnické právo ke Čtyřkolce a práva a povinnosti spojená s právem nájmu Bytů č. 1 a 2, bezúplatně, a vlastnické právo k Nebytovému prostoru za 400.000,-Kč (což neodpovídá hodnotě Nebytového prostoru). Žalobkyně tyto úkony kvalifikovala jako právní úkony bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 a násl. insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Při posuzování důvodnosti žaloby ohledně kupní smlouvy na Čtyřkolku ze dne 5. 9. 2012 soud neshledal opodstatněnou obranu žalovaného, že kupní cenu ve výši 150.000,-Kč zaplatil dlužníkovi tak, že mu na účet poukázal 390.000,-Kč, z čehož byla částka 240.000,-Kč určena jako půjčka. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne 29. 8. 2012 totiž zjistil, že platba ve výši 390.000,-Kč byla označena (toliko) jako (MSPH 78 INS 29724/2012)

půjčka bratr , z čehož nebylo možno dovodit, že se ve skutečnosti jedná o platby dvě (jednu ve výši 150.000,-Kč jako kupní cenu Čtyřkolky a jednu ve výši 240.000,-Kč jako půjčku. Jelikož se dlužníkovi od žalovaného za Čtyřkolku nedostalo žádného zaplacení kupní ceny (přiměřeného protiplnění), je podle názoru soudu prodej Čtyřkolky neúčinným právním úkonem dle ust. § 240 IZ. Proto žalobě na určení neúčinnosti převodu vlastnického práva ke Čtyřkolce vyhověl, a protože v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaný již Čtyřkolku nevlastní, dle ust. § 239 odst. 4 IZ žalovanému uložil, aby do majetkové podstaty dlužníka vydal peněžitou náhradu za Čtyřkolku ve výši 150.000,-Kč.

Při posuzování důvodnosti žaloby ohledně převodu členských práv a povinností k Bytům č. 1 a 2 měl soud za rozhodující, že mu nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že za tyto převody žalovaný dlužníkovi něco zaplatil, a proto jsou převody rovněž neúčinné právní úkony dle ust. § 240 a násl. IZ. Na tomto závěru podle soudu nic nemění ani skutečnost, že žalovaný byl původně sám nositelem práv k Bytu č. 2 (žalovaný tvrdil, že dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s právem nájmu Bytu č. 2 uzavřel poté, co uzavřel s Jozefem Huso dohodu o opuštění Bytu č. 2 za odstupné ve výši 50.000,-Kč, a poté, co se na základě smlouvy o budoucím závazku o přijetí za člena Bytového družstva a přidělení Bytu č. 2 a úhradě částky 615.000,-Kč stal nositelem členských práv a povinností). S ohledem na ust. § 240 odst. 2 IZ, podle něhož se má za to, že právní úkon učiněný ve prospěch osoby blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a s ohledem na to, že podle závěrů znaleckého posudku č. 741-51/08 ze dne 19. 3. 2008 vypracovaného znalcem Ing. Jiřím Dvořákem (dále jen Znalecký posudek), měl dlužník již v říjnu 2011 aktiva ve výši 10.000.000,-Kč a pasiva vyšší než 30.000.000,-Kč a počínaje listopadem 2011 se disproporce mezi jeho aktivy dlužníka a pasivy (v neprospěch aktiv) neustále zvětšovala, neshledal soud opodstatněnou ani obranu dlužníka, že v době, kdy uzavřel napadené právní úkony, byl přesvědčen o tom, že svoji nedobrou finanční situaci může ještě překonat. Proto žalobě na určení neúčinnosti dohod o převodu členských práv a povinností ohledně Bytů č. 1 a 2 vyhověl, a s ohledem na to, že žalovaný není vlastníkem Bytů č. 1 a 2, namísto žalobního požadavku na vydání Bytů č. 1 a 2 žalovanému uložil, aby je žalobkyni zpřístupnil.

Při posuzování důvodnosti žaloby ohledně převodu Nebytového prostoru soud -vzhledem k tomu, že ze Znaleckého posudku zjistil, že hodnota Nebytového prostoru byla odhadnuta na 2.508.000,-Kč a dlužník ho koupil za 1.200.000,-Kč-považoval kupní cenu ve výši 400.000,-Kč, za níž ho dlužník převedl na žalovaného, za nepřiměřeně nízkou. Proto dle ust. § 240 IZ rozhodl o tom, že rovněž převod Nebytového prostoru je neúčinným právním úkonem.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), a v řízení úspěšné žalobkyni je dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) přiznal v rozsahu odměny za zastoupení advokátem ve výši 18.600,-Kč za 6 úkonů právní služby po 3. 100 Kč a náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300,-Kč, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty z částky 20.400,-Kč (18.600 + 1.800) ve výši 4.284,-Kč, činí celkem 24.684,-Kč. Požadavek žalovaného, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů za zastoupení advokátem, neboť (MSPH 78 INS 29724/2012)

žalobkyně jako právnicky vzdělaná insolvenční správkyně mohla v řízení vystupovat sama, soud neakceptoval zejména proto, že měl za to, že se žalobkyně z důvodu značného počtu a náročnosti incidenčních sporů vyvolaných insolvenčním řízením vedeným na majetek dlužníka v projednávané věci mohla nechat zastoupit advokátem.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, vyjma bodů VII. a VIII. výroku, jimiž bylo rozhodnuto o neúčinnosti kupní smlouvy o převodu Nebytového prostoru a o uložení povinnosti žalovanému vydat Nebytový prostor do majetkové podstaty dlužníka, podal žalovaný včasné odvolání, v němž v první řadě namítal, že v kupní smlouvě ze dne 5. 9. 2012, již na něj dlužník převedl vlastnické právo ke Čtyřkolce, je uvedeno, že kupní cena ve výši 150.000,-Kč byla uhrazena a závěr soudu, že se dlužníkovi za Čtyřkolku nedostalo žádného zaplacení kupní ceny proto nemůže obstát. Dále kritizoval soud za to, že mu uložil povinnost zaplatit za do majetkové podstaty jako rovnocennou náhradu za Čtyřkolku částku 150.000,-Kč, aniž by se zabýval tím, zda výše (této) náhrady odpovídá obvyklé ceně dlužníkova plnění (obvyklé ceně Čtyřkolky).

Pokud šlo o převody členských práv a povinností k Bytům č. 1 a 2, žalovaný namítal, že soud procesně pochybil, když žalobkyni v hrubém rozporu s ust. § 153 odst. 2 OSŘ přisoudil něco jiného, než čeho se domáhala. V situaci, kdy se žalobkyně v žalobě domáhala vydání Bytů č. 1 a 2 a kdy v průběhu řízení žalobu nezměnila, soud nebyl oprávněn sám rozhodnout o zcela jiné povinnosti, než jaká byla žalobkyní požadována, totiž tom, že je žalovaný povinen Byty č. 1 a 2 zpřístupnit, nýbrž měl žalobu v této části zamítnout, což se ovšem nestalo. Pokud šlo o převod členských práv a povinností k Bytu č. 2, setrval na své dosavadní argumentaci, podle níž poté, co za tato členská práva a povinnosti uhradil minimálně 615.000,-Kč, je v dobré víře převedl na dlužníka a v dobré víře byl v době, kdy mu dlužník tato členská práva a povinnosti bezúplatně převedl zpět. Tudíž by neměl být trestán za to, že na omezený časový úsek převedl členská práva a povinnosti na dlužníka.

Pokud šlo o nákladový výrok, žalovaný namítal, že náklady žalobkyně na zastoupení advokátem nejsou účelně vynaloženými náklady ve smyslu ust. § 142 OSŘ. Vyšel z toho, že žalobkyně je osobou právnicky vzdělanou (advokátkou) schopnou vést běžný spor jakým je odpůrčí žaloba, že za výkon funkce správkyně jí náleží odměna a že je v této věci zastoupena advokátem, který s ní spolupracuje. V této souvislosti odkázal žalovaný na usnesení sp. zn. IV ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, v němž se Ústavní soud ČR zabýval otázkou, zda odměna za zastupování advokátem je vždy nákladem potřebným k účelnému uplatnění práva. Zejména z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek v napadených bodech výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání přitakala závěru soudu prvního stupně v tom, že žalovaný neprokázal, že by za Čtyřkolku uhradil kupní cenu ve výši 150.000,-Kč. Současně zdůraznila, že žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by částka 150.000,-Kč není (nebyla) adekvátní (rovnocennou) náhradou za Čtyřkolku, naopak ve vyjádření ze dne 15. 12. 2013 (č.l. 15) tvrdil, že tato částka (toto (MSPH 78 INS 29724/2012) protiplnění) plně odpovídá hodnotě Čtyřkolky v době uzavření kupní smlouvy , což navíc doložil listinnými důkazy (internetovými nabídkami). Podle žalobkyně je tak zřejmé, že o adekvátnosti částky 150.000,-Kč nebylo v řízení pochyb. Námitku týkající se údajného procesního pochybení soudu při uložení povinnosti žalovanému, aby ji zpřístupnil Byt č. 1 a 2, označila za bezpředmětnou, neboť judikatura dovozuje, že soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Dodala, že žalovaný je povinen (zavázán) vydat členská práva a povinnosti spojená s právem nájmu Bytů č. 1 a 2 přímo ze zákona. K tomu, že se nechala v řízení zastoupit advokátem, kromě jiného uvedla, že to je základním právem každého účastníka soudního řízení. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a vůči žalovanému jí přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním a řízení jeho vydání předcházející, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 5. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K neúčinnosti kupní smlouvy na Čtyřkolku:

Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení neúčinnosti převodu vlastnického práva ke Čtyřkolce proto, že dlužník žalovanému za Čtyřkolku nezaplatil smluvenou kupní cenu ve výši 150.000,-Kč.

S takovým právním posouzením věci však odvolací soud nesouhlasí.

Podle ust. § 240 odst. 1 IZ, jež zde soud prvního stupně aplikoval, platí, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Při aplikaci tohoto ustanovení je (bylo) přitom nutno přihlédnout k tomu, k jakému plnění se dlužník zavázal, resp. k tomu, zda obvyklá cena smluveného protiplnění ze strany žalovaného odpovídala obvyklé ceně smluveného plnění ze strany dlužníka. Jinými slovy, u úplatných smluv (jak tomu bylo v tomto případě) jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. V situaci, kdy soud prvního stupně ani žalující žalobkyně neměli pochybnosti o tom (a odvolací námitka žalovaného je v tomto ohledu z důvodů popsaných žalobkyní ve vyjádření k odvolání vskutku neopodstatněná), že sjednaná kupní cena za převod Čtyřkolky ve výši 150.000,-Kč odpovídala její obvyklé ceně, nebylo dle názoru odvolacího soudu možno dovodit, že je převod vlastnického práva ke Čtyřkolce neúčinným právním úkonem dle ust. § 240 IZ.

Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil napadený rozsudek v bodech I. a II. výroku tak, že zamítl jak žalobu na určení neúčinnosti převodu vlastnického práva ke Čtyřkolce, tak žalobu na vydání Čtyřkolky, resp. peněžité náhrady za poskytnuté plnění do majetkové podstaty dlužníka (pokud (MSPH 78 INS 29724/2012) byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nebylo lze vyhovět ani žalobě na vydání částky 150.000,-Kč v souvislosti s přijatým plněním z takového neúčinného právního úkonu-k tomu viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 499/2015 ze dne 9. 11. 2015).

K neúčinnosti dohod o převodu členských práv a povinností k Bytům č. 1 a 2:

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné dohody o převodu členských práv a povinností k Bytům č. 1 a 2 jsou dle ust. § 240 IZ neúčinnými právními úkony bez přiměřeného protiplnění, a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku, jež je v podstatné části reprodukována shora, a k níž považoval za vhodné zopakovat, že o přiměřené protiplnění jde především tehdy, pokud se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník. Neúčinnými jsou především neekvivalentní právní úkony, při nichž dochází k objektivnímu zmenšení dlužníkova majetku. A o takový případ šlo i v této věci, neboť dlužník se zavázal převést členská práva a povinnosti na žalovaného bezúplatně. V daném případě byl splněn i další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti dohod o převodu členských práva a povinností, neboť bylo prokázáno, že je dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku, což žalovaný nezpochybnil (nevyvrátil).

Na výše uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaný poté, co za členská práva a povinnosti k Bytu č. 2 uhradil minimálně 615.000,-Kč, je (předtím) v dobré víře převedl na dlužníka. Úprava obsažená v ust. § 240 IZ totiž dlužníkovi v úpadku zakazuje, aby bezúplatně převáděl svůj majetek, aniž by (např. z něj) uspokojil pohledávky všech svých věřitelů. Odvolací soud proto podle ust. § 219 OSŘ napadený rozsudek v bodech III. a V. výroku potvrdil.

K uložení povinnosti žalovanému zpřístupnit Byty č. 1 a 2 žalobkyni:

Podle ust. § 239 odst. 4 IZ náleží dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Toto ustanovení insolvenčnímu správci umožňuje, aby se vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu domáhal (požadoval) vydání (úhradu) příslušného peněžitého plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Žalobní požadavek na vydání či zpřístupnění Bytů č. 1 a 2 ovšem nesměřoval k vydání peněžitého plnění (a logicky ani nemohl, neboť neúčinným právním úkonem nebylo peněžité plnění) či peněžité náhrady za převod členských práv a povinnosti k Bytům č. 1 a 2 (k takovému požadavku logicky nebyl důvod v situaci, kdy nebyly splněny podmínky obsažené v ust. § 236 odst. 2 IZ). O tom, že nebyl důvod (nebylo možno) zavázat žalovaného zpřístupnit (vydat) Byty č. 1 a 2 žalobkyni, ostatně nepochybuje ani sama žalobkyně, která ve vyjádření k odvolání konstatovala, že žalovaný je povinen (zavázán) vydat členská práva a povinnosti spojená s právem nájmu Bytů č. 1 a 2 (MSPH 78 INS 29724/2012) přímo ze zákona. Odvolací soud k tomu dodává, že pokud by snad žalovaný neumožnil žalobkyni nakládat s členskými právy a povinnostmi spojenými s právem nájmu Bytů č. 1 a 2, je možno sjednat nápravu dohledovým rozhodnutím insolvenčního soudu nebo podat odpovídající žalobu k nalézacímu soudu. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil napadený rozsudek v bodech IV. a VI. výroku tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat Byty č. 1 a 2 do majetkové podstaty dlužníka zamítl.

K nákladům řízení:

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nehledal opodstatněnou námitku, že náklady žalobkyně na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené. Tato námitka nemá oporu v právní úpravě, jež by zakazovala, aby se insolvenční správce nechal zastoupit advokátem. Pokud v dané věci žalobkyně využila práva podat odpůrčí žalobu, konala tak v souladu se svým právem na přístup k soudu. Toto právo také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně je sice advokátkou, avšak v daném řízení vystupuje ve funkci insolvenční správkyně, která vykonává svou činnost dle IZ a v rámci této své činnosti je i účastníkem incidenčních sporů. Žádný právní předpis nevylučuje, a opakovaně to budiž zdůrazněno, a v incidenčních sporech je to běžnou praxí, aby byl insolvenční správce zastoupen advokátem, i tehdy, je-li sám advokátem. Insolvenční správce totiž obvykle vykonává svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů. Má proto právo, aby se jako účastník řízení nechal v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jejž si zvolí, a to i advokátem (viz ust. § 24 a § 25 OSŘ). V tomto směru není zákonnou úpravou nijak omezen (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 3 VSOL 12/2011 ze dne 20. 4. 2011).

Na výše uvedeném podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani okolnost, že žalobkyně a její zástupce působí v jedné advokátní kanceláři. Z výše popsaných okolností totiž není možno spolehlivě dovodit, že se žalobkyně v řízení nenechala zastoupit proto, aby jí byla poskytována právní pomoc, ale jedině za účelem dosažení bezdůvodného zisku, resp. že zastupování žalobkyně advokátem neodpovídalo účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, a že by její počínání bylo možné kvalifikovat jako zneužití procesního práva.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů proto odvolací soud postupoval podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 OSŘ a přiznal žalobkyni, jež měla neúspěch pouze v nepatrné části, právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem účelně vynaložila na uplatnění svého práva.

Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 18.600,-Kč za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemné podání soudu ve věci samé ze dne 4. 12. 2013 a 13. 11. 2014, účast na jednání před soudem konaném dne 9. 9. 2014 a dne 18. 11. 2014) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, a 6 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč (MSPH 78 INS 29724/2012) podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH z částky 20.400,-Kč (18.600 + 1.800) ve výši 4.284,-Kč, činí celkem 24.684,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před soudem konaném dne 5. 11. 2015) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 Advokátního tarifu, a 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH z částky 6.800,-Kč (6.200 + 600) ve výši 1.428,-Kč, činí celkem 8.228,-Kč.

Celková suma účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů na straně žalobkyně tak činí 32.912,-Kč (24.684+8.228).

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná