102 VSPH 439/2013-35
50 ICm 1651/2013 102 VSPH 439/2013-35 (KSPH 37 INS 31364/2012)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobkyně VLTAVÍN leas, a.s., sídlem Milady Horákové 121/299, Praha 6, zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Muroňem, sídlem Mikulova 1571/15, Praha 4, proti žalované BERGER-insolvenční správce a spol., v.o.s., sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, insolvenční správkyni dlužníků Ladislava Lankaše a Lenky Lankašové, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 50 lCm 1651/2013-24 ze dne 20.září 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 50 ICm 1651/2013-24 ze dne 20.září 2013 se v bodě ||. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodněnh

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl pro předčasnost žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka v celkové výši 629.198,-Kč sestávající zjistiny ve výši 202.532,-Kč a smluvní pokuty ve výši 426.666,-Kč (dále též jen Pohledávka), kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníků vedeného u tamního soudu pod sp. zn. KSPH 37 INS 31364/2012, je po právu (bod l. výroku), a rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13.400,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (bod ll. výroku).

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud aplikací ust. § 202 odst. 2 insolvenčního zákona (dále též jen IZ), nebot' předčasné podání žaloby a stím spojené náklady žalobkyně byly důsledkem zavinění žalované, která řádně nevymezila důvody svého popření Pohledávky a žalobkyni nepoučila o tom, že má žalobu podat i proti popírajícím dlužníkům. Pokud šlo o výši nákladů, soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 lCdo 19/2012 ze dne 30.5.2013 uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že přiznaná částka ve výši 13.400,-Kč sestává z mimosmluvní odměny advokáta za 3 úkony právní služby vtarifní hodnotě 35.000,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání vyjádření a replika kvyjádření žalované) podle ust. § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), tedy ve výši 2.500,-Kč za 1 úkon, 3 režijních paušálů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 2 Advokátního tarifu a soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000,-Kč.

(KSPH 37 INS 31364/2012)

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná včasné odvolání, vněmž vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu, že předčasné podání žaloby a s tím spjaté náklady žalobkyně vznikly v důsledku jejího (procesního) zavinění. Poukazovala na to, že stanovení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 13.400,-Kč je vůči ní nepřiměřeně tvrdé, když podle ust. § 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí její odměna (toliko) 750,-Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Proto požadovala, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Praze tak, že se dle ust. § 150 občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) žalobkyni náhrada nákladů řízení nepnznává.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání přitakala závěru soudu prvního stupně, že žalovaná způsobila předčasné podání žaloby, a konstatovala, že v situaci, kdy v důsledku nesprávného procesního postupu žalované byla nucena vynaložit nemalé finanční prostředky na své zastoupení, nejsou dány žádné (zcela výjimečné) důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jí soud neměl náhradu nákladů řízení přiznat. Proto požadovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil a aby rozhodl též o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části napadené odvoláním žalované včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ust. § 212 a 212a OSŘ, a aniž nařizoval jednání, podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Zust. § 7 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 vyplývá, že pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li vinsolvenčním zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje ust. § 170 písm. f).

Ust. § 202 odst. 1 téhož zákona pak kromě jiného určuje, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, přičemž náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že insolvenční zákon je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné a vzhledem k tomu, že insolvenční zákon v ust. § 202 obsahuje odlišnou úpravu při rozhodování o nákladech řízení, je mu nutno dát při rozhodování přednost.

(KSPH 37 INS 31364/2012)

Dále je třeba vyjít z toho, že ust. § 202 odst. 2 IZ, jež soud prvního stupně vdané věci aplikoval, je svým obsahem obdobou ust. § 147 odst. 1 OSŘ, podle něhož soud rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti (např. jestliže se účastník nedostavil kjednání, při němž měl být vyslechnout jako účastník řízení, a věděl, že tím bude zmařen účel jednání); náhodou se rozumí objektivní událost (např. nemoc, úraz či neodkladná služební cesta). Zavinění a náhoda jsou přitom důvodem k separaci nákladů řízení jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně. Onáhradě nákladů řízení podle ust. § 147 OSŘ má být zpravidla rozhodnuto samostatným usnesením již v průběhu řízení, a to ihned poté, co náklady vznikly; rozhodnuto o nich však může být také až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Náklady, které byly nebo by měly být podle ust. § 147 OSŘ separovány, nelze zahrnout do nákladů, o jejichž náhradě se rozhoduje podle výsledku řízení.

Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně a žalobkyně toho názoru, že (případně) neúčinný popěrný úkon žalované učiněný na přezkumném jednání konaném dne 9.4.2013 (č.l. B-3) ani okolnost, že žalovaná ve vyrozumění o popření Pohledávky (dále jen Vyrozumění) ze dne 18.4.2013 (č.l. B-5) dle ust. § 197 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ nepoučila žalobkyni o tom, aby podala incidenční žalobu i proti popírajícím dlužníkům, nelze v daném případě pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu druhého odstavce ust. § 202 IZ vylučovaly aplikaci odstavce prvého tohoto ustanovení.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že při zkoumání předpokladů, za nichž se může (mohl) zabývat důvodností žaloby na určení pravosti Pohledávky, bylo nutno vyřešit otázku, zda byla Pohledávka žalovanou účinně popřena. Nicméně při posuzování zavinění žalované dle ust. § 202 odst. 2 IZ je (bylo) nutno vzít v potaz, že měl-li insolvenční soud zato, že popěrný úkon žalované nemá požadované náležitosti (neobsahuje popěrný důvod), měl ji na přezkumném jednání vyzvat k odstranění tohoto nedostatku postupem dle ust. § 43 OSŘ, což neučinil. Z obsahu spisu (viz žaloba na č.l. 1-4 a vyjádření žalobkyně ze dne 2.9.2013 na č.l. 21) přitom nelze dovodit, že by žalobkyně sdílela názor soudu prvního stupně o nedostatku popěrného úkonu, jímž žalovaná popřela její Pohledávku.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že v situaci, kdy při přezkumném jednání, jehož se žalobkyně nezúčastnila, popřeli pravost Pohledávky kromě žalované i dlužníci, měla žalovaná žalobkyni ve Vyrozumění poučit o tom, že bude-li schváleno oddlužení dlužníků, má žalobu podat i vůči nim, resp. navrhnout jejich přistoupení do řízení na straně žalované, a že pokud tak žalovaná neučinila, žalobkyni nezačala běžet lhůta k podání incidenční žaloby vůči dlužníkům. Nicméně při posuzování zavinění žalované dle ust. § 202 odst. 2 IZ je (bylo) nutno vzít vpotaz, že vust. § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. obsahující náležitosti vyrozumění o popření pohledávky insolvenčním správcem, není shora uvedená poučovací povinnost insolvenčního správce výslovně vyjádřena a že naopak v ust. § 410 odst. 2 IZ je (ode dne 31.3.2011, kdy nabyla účinnosti novela IZ provedená zákonem č. 69/2011 Sb.) způsobem nevyvolávajícím pochybnosti pro

(KSPH 37 INS 31364/2012)

účastníky insolvenčního řízení žalobkyni nevyjímaje uvedeno, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníkovi.

Argumentace soudu prvního stupně vycházející ztoho, že by rozhodnutí o nákladech řízení mělo odpovídat tomu, že náklady vynaložené žalobkyní vznikly výlučně zaviněním žalované, tudíž neobstojí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě aplikovat ust. § 202 odst. 1 věty první IZ. Proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a napadený rozsudek v bodě ll. výroku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, nebot' žalobkyně s ohledem na výsledek odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. V Praze dne 2.ledna 2014

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová