102 VSPH 432/2015-45
159 ICm 4558/2014 102 VSPH 432/2015-45 (MSPH 59 INS 20833/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci žalobce JUDr. Daniela Kaplana, LL.M., sídlem Politických vězňů 1597/19, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Eduarda Nojoviče, zast. advokátem Mgr. Ondřejem Durďákem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti žalovanému Mgr. Luďkovi Němcovi, sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, zast. advokátkou JUDr. Janou Bodlákovou, sídlem tamtéž, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 159 ICm 4558/2014-22 ze dne 31. března 2015,

t a k t o:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 159 ICm 4558/2014-22 ze dne 31. března 2015 se v bodě II. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného evidovaná pod pořadovým číslem P-2 ve výši 7.865,-Kč (dále jen Pohledávka), jež byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u téhož soudu pod sp. zn. MSPH 59 INS 20833/2014, není po právu, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6.800,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že žalobce odůvodnil žalobu tím, že žalovaný existenci Pohledávky (v přihlášce) nedoložil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě oponoval, že existenci Pohledávky doložil, a že i pokud by tak neučinil (což se nestalo), měl ho žalobce dle ust. § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyzvat k jejímu doplnění. Pokud při zpracování přihlášky došlo ke ztrátě příloh-pokračoval žalovaný-nemůže mu být tato skutečnost přičítána k tíži. Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout, přičemž ke svému vyjádření připojil listiny dokládající existenci Pohledávky. (MSPH 59 INS 20833/2014)

Jelikož-s ohledem na vyjádření žalovaného a doplnění listinných důkazů-vzal žalobce žalobu zpět, soud podle ust. § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 věty druhé OSŘ, neboť důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Důvodnost žaloby dovozoval soud (stejně jako žalobce) z toho, že existence Pohledávky nebyla řádně doložena v přihlášce a z toho, že žalobce (v situaci, kdy přihláška Pohledávky obsahovala veškeré náležitosti a tudíž byla přezkoumatelná) nebyl povinen dle ust. § 188 odst. 2 IZ vyzývat žalovaného k doplnění příloh (potud soud odkázal jednak na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 94/2008 ze dne 15. 7. 2008 uveřejněné pod č. 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 13/2009), jednak na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 2 VSOL 237/2010 ze dne 15. 7. 2010). Žalobci proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastoupení advokátem ve výši 6.800,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) po 3.100,-Kč a v 2 náhradách hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že při úvaze o zavinění zastavení řízení nevzal v potaz, že žalovaný existenci Pohledávky v přihlášce jejími přílohami doložil, což plyne ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu soudu (č.l. 16). K tvrzení žalobce, že k přihlášce Pohledávky bylo jako příloha připojeno toliko vyrozumění o zahájení exekuce č.j. 027 EX 05077/14-011 ze dne 1. 9. 2011, žalovaný uvedl, že toto vyrozumění není (nebylo) přílohou přihlášky jeho Pohledávky, nýbrž přílohou přihlášky pohledávky Hlavního města Prahy. Je to proto zřejmé, že pracovník soudu k přihlášce Pohledávky žalovaného jako přílohu omylem připojil přílohu z přihlášky Hlavního města Prahy a přílohy připojené k přihlášce Pohledávky buď ztratil, nebo připojil k přihlášce pohledávky jiného věřitele.

Žalovaný nadto vyjádřil přesvědčení, že žalobce, jenž má právnické vzdělání a vykonává advokátní praxi se specializací na insolvenční právo, a jenž je jako insolvenční správce povinen vykonávat jednotlivé úkony v insolvenčním řízení osobně, uměle navyšuje (navýšil) náklady řízení, když se v tomto sporu nechal zastoupit advokátem. Zejména z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v bodě II. výroku změnil tak, že mu vůči žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že žalobu podal důvodně a že jí vzal zpět (až) poté, co žalovaný potřebné doklady (dodatečně) dodal. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení v bodě II. výroku potvrdil.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona nařizoval (MSPH 59 INS 20833/2014) jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Pro posouzení důvodnosti odvolání jsou významné především tyto skutečnosti: 1) dne 22. 8. 2014 přihlásil žalovaný Pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (č.d. P2-1), 2) na přezkumném jednání konaném dne 25. 11. 2014 (č.d. B-3) popřel žalobce pravost Pohledávky, 3) dne 22. 12. 2014 podal žalobce žalobu (č.l. 1-2), jíž se domáhal určení, že Pohledávka není po právu, 4) dne 13. 3. 2015 (dříve, než začalo jednání) vzal žalobce žalobu zpět (č.l. 21-23).

Z ust. § 7 odst. 1 IZ vyplývá, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení OSŘ, nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení OSŘ, není-li v IZ stanoveno jinak.

Ust. § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ určuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Z odst. 2 téhož ustanovení pak plyne, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Soudní praxe je ustálena v tom, že zastavuje-li soud řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (jak tomu bylo v tomto případě), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat např. v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, přizná soud ostatním účastníkům (druhé straně) právo na náhradu nákladů řízení, které v něm účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Jinými slovy, ust. § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ představuje ve vztahu k ust. § 146 odst. 2 OSŘ normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace ust. § 146 odst. 2 OSŘ je tedy dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza; není-li naplněna, platí obecné ust. § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ.

V tomto případě zavázal soud prvního stupně žalovaného, aby uhradil náklady řízení vzniklé žalobci, když dovodil, že to byl žalovaný, nikoli žalobce, kdo zavinil zastavení řízení.

Aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být zároveň (kumulativně) splněny obě podmínky stanovené v druhé větě ust. § 146 odst. 2 OSŘ, tj. že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného.

Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit v tom, že soudní praxe již v R 13/2009 dovodila, že postup podle ust. § 188 IZ se uplatní pouze tehdy, je-li vadná sama přihláška pohledávky (sám procesní úkon), a že nedostatek listin, které dokládají existenci pohledávky, tudíž není vadou přihlášky a nezpůsobuje její (MSPH 59 INS 20833/2014) neúplnost ve smyslu ust. § 188 odst. 2 IZ, a ani nevylučuje přezkoumání pohledávky, ale může být podkladem pro její popření, dojde-li insolvenční správce k závěru, že věřitel pohledávku řádně nedoložil.

Nicméně na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce); jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli. Obdobně platí, že ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného dochází většinou tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby uplatněný nárok zcela uspokojil. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, a chováním žalovaného proto může být i něco jiného než poskytnutí právě toho, co bylo žalobním petitem uplatněno.

Smyslem žaloby na popření pravosti vykonatelné pohledávky dle ust. § 199 IZ (o níž šlo v této věci) je rozhodnutí soudu o tom, že pohledávka žalovaného vůči dlužníkovi není právu (neexistuje), jehož důsledkem je, že se žalovaný jako věřitel takové pohledávky v insolvenčním řízení neuspokojí. Jelikož v poměrech této věci je výsledkem zpětvzetí žaloby, jíž žalobce požadoval určit, že Pohledávka není po právu, to, že Pohledávka žalovaného je dle ust. § 201 odst. 2 IZ (v důsledku toho, že řízení o žalobě skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé) zjištěna, nesouhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. Důvod k tomu, aby žalovaný nahradil žalobci náklady, které účelně vynaložil při uplatnění práva, tudíž nebyl dán.

Zbývá určit, zda lze vyhovět odvolacímu požadavku, aby byl k úhradě nákladů řízení žalovaného, které účelně vynaložil při bránění práva, zavázán žalobce.

Podle § 202 odst. 1 IZ nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

S přihlédnutím k tomu, že IZ je ve vztahu k OSŘ v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné, a že IZ v ust. § 202 obsahuje odlišnou úpravu při rozhodování o nákladech řízení, je mu nutno dát při rozhodování přednost.

Odvolací soud je přitom toho názoru, že ani případné nesprávné posouzení pravosti vykonatelné Pohledávky ze strany žalobce (insolvenčního správce) nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu druhého odstavce ust. § 202 IZ vylučovaly aplikaci odstavce prvého tohoto ustanovení. Jinými slovy, ani případný procesně nesprávný postup žalobce ústící v popření Pohledávky při přezkumném jednání nezakládá jeho povinnost hradit v incidenčním sporu procesně úspěšnému věřiteli (žalovanému) náklady řízení. Vrchní soud v Praze již v usnesení sp. zn. 15 Cmo 238/2009 ze dne 16. 12. 2009 vysvětlil, že pod pojmy zavinění či (MSPH 59 INS 20833/2014) náhoda obsažené v ust. § 202 odst. 2 IZ nelze podřadit popření věřitelovy pohledávky správcem, které následně vyvolalo incidenční spor. Jedná se totiž o uplatnění popěrného práva insolvenčního správce dle ust. § 192 odst. 1 IZ, zatímco ust. § 202 odst. 2 IZ je svým obsahem obdobou ust. § 147 odst. 1 OSŘ, podle něhož soud rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti (např. jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnout jako účastník řízení, a věděl, že tím bude zmařen účel jednání); náhodou se rozumí objektivní událost (např. nemoc, úraz či neodkladná služební cesta). Zavinění a náhoda jsou přitom důvodem k separaci nákladů řízení jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně.

Protože v daném případě nebyl důvod k postupu podle ust. § 146 odst. 2 OSŘ, měl soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodnout dle ust. § 146 odst. 1 písm. c) téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud proto dle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ napadené usnesení v napadeném bodě II. výroku změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 OSŘ a ust. 202 odst. 1 IZ.

Nad rámec výše uvedeného považoval odvolací soud za potřebné uvést, že nesouhlasí s tím, že náklady žalobce na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené jen proto, že se žalobce jako insolvenční správce nechal v tomto sporu zastoupit advokátem. Žádný právní předpis totiž nevylučuje, a v incidenčních sporech je to běžnou praxí, aby byl insolvenční správce zastoupen advokátem i tehdy, je-li sám advokátem. Insolvenční správce totiž obvykle vykonává svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů. Má proto právo, aby se jako účastník řízení nechal v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jejž si zvolí, a to i advokátem (viz ust. § 24 a § 25 OSŘ). V tomto směru není zákonnou úpravou nijak omezen (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 12/2011-26 ze dne 20.4.2011).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná