102 VSPH 423/2014-89
38 ICm 952/2013 102 VSPH 423/2014-89 (KSPH 38 INS 27229/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně FOTA Społka Akcyjna, sídlem ul. Stryjska 24, Gdynia, Polská Republika, IČO: 192598184, zast. advokátem Mgr. Alexandrem Wojnarem, sídlem Karvinská 571/9, Český Těšín, proti žalované Beneš-insolvenční správce, v.o.s., sídlem Tušimice 23, Kadaň, IČO: 22793518, insolvenční správkyni dlužnice AUTOPRIMA, s.r.o., zast. advokátem Mgr. Karlem Somolem, sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 38 ICm 952/2013-63 ze dne 13. března 2014,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 38 ICm 952/2013-63 ze dne 13. března 2014 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 8.228,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Karla Somola.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka ve výši 60.078.690,72 Kč (dále jen Pohledávka), kterou přihlásila do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu na majetek dlužnice pod sp. zn. 38 INS 27229/2012, je pohledávkou zajištěnou movitými věcmi dle přílohy č. 1 ke smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 4. 1. 2010, a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 16.456,-Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. (KSPH 38 INS 27229/2012)

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že: 1) dne 4. 1. 2010 uzavřela žalobkyně s dlužnicí Rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci (dále též jen Smlouva R), 2) téhož dne uzavřela žalobkyně s dlužnicí Smlouvu o zajišťovacím převodu práva (dále též jen Smlouva Z), v níž: -byla sjednána odkládací podmínka, dle níž Smlouva Z nabude účinnosti v případě, že kterákoli ze smluvních stran vypoví Smlouvu R nebo od ní odstoupí, přičemž účinnost Smlouvy Z nastane ke dni doručení výpovědi nebo odstoupení od Smlouvy R druhé smluvní straně, -měly být předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva movité věci: zařízení dlužnice, zboží určené k její obchodní činnosti, které se k rozhodnému dni nachází v jejích skladech a je v jejím vlastnictví, nevztahuje se na ně výhrada vlastnického práva jejího dodavatele, není zatíženo věcným právem k věci cizí a dlužnice je s ním oprávněna bez omezení nakládat jako vlastník; jedná se zejména o skladovací regály, vozidla, počítače, elektroniku a jiná zařízení, náhradní díly do aut, součástky do aut, příslušenství aut, oleje, chemii, nářadí a servisní vybavení, -měly být tyto movité věci sepsány jako příloha č. 1 Smlouvy Z a zaslány žalobkyni do 7 dnů od ukončení Smlouvy R, přičemž vlastnické právo k movitým věcem měla žalobkyně nabýt dnem doručení přílohy č. 1, -strany ujednaly, že pokud dlužnice ve lhůtě 6 měsíců ode dne ukončení Smlouvy R neuhradí své závazky vůči žalobkyni, může žalobkyně movité věci prodat ve veřejné dražbě s tím, že věci, které se neprodají, budou vráceny dlužnici, 3) dne 2. 11. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice a dne 26. 11. 2012 byl zjištěn její úpadek a prohlášen konkurs na její majetek, 4) dne 28. 12. 2012 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení Pohledávku z titulu kupních smluv uzavřených s dlužnicí na základě Smlouvy R, 5) na přezkumném jednání konaném dne 25. 2. 2013 popřela žalovaná pořadí Pohledávky (právo na uspokojení ze zajištění).

V rovině právního posouzení věci soud nejprve vysvětlil podstatu institutu zajišťovacího převodu práva spočívající v tom, že (vlastnické) právo přechází na věřitele dočasně, a pokud je pohledávka dlužníkem řádně a včas splacena, (vlastnické) právo dlužníka se obnovuje. Poté konstatoval, že vlastnické právo k movitým věcem na základě Smlouvy Z na žalobkyni nepřešlo, jelikož účinnost smlouvy byla odložena k rozhodnému dni, jenž měl nastat (až) doručením výpovědi nebo odstoupení od Smlouvy R druhé smluvní straně, a jelikož se žalobkyně (věřitelka) měla stát vlastníkem movitých věcí až doručením jejich soupisu. Z toho dovodil, že jde o ujednání, jež má charakter propadné zástavy, a je proto neplatné.

Dále soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 ICdo 8/2012 ze dne 23. 1. 2013 zdůraznil, že ve Smlouvě Z není (dostatečně) určitě specifikován jak předmět zajištění, tak zajišťované pohledávky. V čl. III smlouvy strany sice stanovily předmět zajištění a nazvaly jej souhrnně movitými věcmi, avšak (tyto) věci již dále nespecifikovaly (obecné prohlášení, co by v budoucnu mělo být předmětem zajištění, měl soud za neurčité). V čl. I odst. 2 Smlouvy Z je uvedeno, že smlouva směřuje k zajištění pohledávky (pohledávek) a souvisejících nároků věřitele plynoucích ze Smlouvy R a z dílčích kupních smluv uzavřených na jejím základě, aniž bylo např. specifikováno, o jaké další smlouvy se jedná či kdy byly uzavřeny. Podle názoru soudu nemůže být v tomto ohledu dostatečný pouhý odkaz na Smlouvu R, neboť nezakládá přesnou specifikaci zajišťovaných pohledávek, a způsobuje tak (KSPH 38 INS 27229/2012) neurčitost, kdy zajišťované pohledávky nemohou být přesně identifikovány . Potud poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28. 2. 2012, podle něhož tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, takže pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají.

Na tomto základě uzavřel, že Smlouva Z je absolutně neplatná, a proto žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl podle zásady úspěchu ve věci dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně včasné odvolání, v němž argumentovala zejména tím, že: -inkriminovaná ujednání Smlouvy Z nenaplňují charakter tzv. propadné zástavy, neboť okamžik převodu vlastnického práva nebyl bezprostředně navázán na okamžik případného prodlení dlužnice (byť k této faktické situaci mohlo dojít), -byl smluven toliko zajišťovací, nikoli trvalý převod práva, -Smlouva Z upravuje nakládání s předmětem zajištění a podmínky jeho případného prodeje včetně vydání případného přebytku zpeněžení (hyperochy) dlužnici, -předmět zajištění byl specifikován konkrétním a určitým způsobem, neboť v čl. III odst. 1. Smlouvy Z smluvní strany určily jako předmět zajišťovacího převodu práva veškeré movité věci, které se k rozhodnému dni (v konkrétním případě ke dni odstoupení od Smlouvy R) reálně nacházely ve vlastnictví dlužnice; (tyto) věci byly ostatně dlužnicí sepsány ke dni odstoupení od Smlouvy R do přílohy č. 1 a takto vyhotovený soupis movitých věcí se stal nedílnou součástí Smlouvy Z, -rovněž specifikace zajištěných pohledávek jako pohledávek z dílčích kupních smluv uzavřených na základě Rámcové smlouvy je dostatečně určitá, neboť lze přesně určit i jejich výši (k čemuž došlo a rozsah veškerých takto uplatněných pohledávek žalobkyně nebyl dlužnicí ani žalovanou zpochybňován).

Žalobkyně proto dovozovala, že Smlouvu R i Smlouvu Z je nutno kvalifikovat jako platné a účinné právní úkony, a tudíž i její Pohledávku jako zajištěnou. Proto požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, přičemž argumentovala zejména tím, že: -vyhotovení přílohy č. 1 nemohlo zhojit vadu neurčitosti předmětu zajišťovacího převodu práva, jež měla za následek absolutní neplatnost právního úkonu, -navázání převodu vlastnictví na prodlení dlužnice s placením je zásadní skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost Smlouvy Z, -rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají, a neexistující pohledávky ze Smlouvy R proto nemohou být zajištěny dle Smlouvy Z.

Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 19. 11. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Doplněním dokazování odvolací soud zjistil, že: (KSPH 38 INS 27229/2012)

-v čl. VI. Smlouvy R strany sjednaly možnost vypovědět smlouvu kteroukoli ze smluvních stran bez uvedení důvodu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výpovědi druhé smluvní straně (bod 1.), a možnost okamžitého odstoupení od smlouvy z důvodu podstatného porušení smluvních povinností, přičemž za podstatné porušení smlouvy se považuje 15 denní prodlení kupujícího (dlužnice) s úhradou kupní ceny nebo části kupní ceny za zboží (bod 2.), -v čl. VII. Smlouvy R strany sjednaly budoucí uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem (předmětu koupě) s tím, že Smlouva Z bude smlouvou podmíněnou, tj. vstoupí v platnost pod rozvazovací podmínkou ke dni doručení výpovědi rámcové smlouvy nebo odstoupení od rámcové smlouvy kteroukoli ze smluvních stran , -dle odstoupení od smlouvy ze dne 24. 10. 2012 (předloženého v polském jazyce) bylo důvodem odstoupení od Smlouvy R nedodržení (porušení) termínů plateb ceny za dodané zboží ve smyslu ust. čl. VI. bodu 2 Smlouvy R (zástupce žalobkyně ostatně tuto skutečnost potvrdil, když k dotazu odvolacího soudu uvedl, že v prvním odstavci odstoupení od smlouvy je vyjádřeno odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvních povinnosti spočívajícího v prodlení se zaplacením ceny za zboží dodané žalobkyní).

Podle ust. § 553 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) může (mohlo) být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva); smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být přitom uzavřena písemně.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon je (byl) velmi skoupý ohledně stanovení předepsaných náležitostí, jež má daný smluvní typ obsahovat, když stanoví pouze podmínku písemnosti smlouvy (jež v daném případě byla dodržena). Jelikož tato právní úprava neřeší blíže ani to, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, je pro obsah jejich právního vztahu rozhodující obsah smlouvy. V ní musí být dle ustálené judikatury /prezentované např. rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008 uveřejněným pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 45/2009) jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Z obsahu smlouvy pak musí být zřejmé, že se jedná jen o zajišťovací, nikoli o trvalý převod práva.

Smlouvou o zajišťovacím převodu práva postupuje dlužník věřiteli podmíněně své právo, které má proti jinému. Strany uzavírají smlouvu s úmyslem, aby nešlo o převod trvalý, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele. Smyslem tohoto převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném splnění jeho závazku. Současně je dlužníkovi zabráněno, aby před splněním závazku disponoval s převedeným právem, resp. jeho předmětem. Zajišťovacím převodem pak věřitel sleduje též možnost dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním závazku uspokojení svého práva z předmětu převedeného práva. I když předmětem zajišťovacího převodu zpravidla bývá pohledávka, kterou má dlužník vůči třetí osobě, lze takto převést i právo věcné včetně práva vlastnického. Jelikož se jedná o zajišťovací institut, musí zde existovat jako předmět zajištění platný závazek hlavní, ze kterého je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má věřitel právo na plnění; vedle tohoto hlavního závazkového vztahu vzniká mezi věřitelem a dlužníkem (KSPH 38 INS 27229/2012) akcesorický závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn.

V posuzovaném případě byla účinnost Smlouvy Z (dle čl. II.) navázána na výpověď či odstoupení od Smlouvy R (resp. na jejich doručení druhé smluvní straně), přičemž Smlouva R (v čl. VI. bodu 2.) umožňovala okamžité odstoupení prodávajícího (žalobkyně) od smlouvy z důvodu podstatného porušení povinností, jež bylo specifikováno jako 15 denní prodlení kupujícího (dlužnice) s úhradou kupní ceny nebo části kupní ceny za zboží. Pro toto porušení povinností spočívající v prodlení dlužnice se zaplacením ceny za dodané zboží ostatně žalobkyně podáním ze dne 24. 10. 2012 do Smlouvy R skutečně odstoupila. Vlastnické právo k movitým věcem pak měla žalobkyně dle (čl. IV bodu 1.) Smlouvy Z nabýt až dnem doručení přílohy č. 1 vyhotovené po ukončení Smlouvy R.

V R 45/2009 dovolací soud ohledně smluveného okamžiku převodu práva na věřitele a jeho dopadu na platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva přitom vysvětlil, že jeden z podstatných rozdílů mezi (platnou) smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle ust. § 553 ObčZ a (neplatným) ujednáním o propadné zástavě podle ust. § 169 písm. e) téhož zákona spočívá (právě) v okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu na základě smlouvy uzavřené podle ust. § 553 ObčZ se nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku.

Z pohledu takto ustanovených závěrů má tudíž odvolací soud za to, že obsah čl. II. a čl. IV bodu 1. Smlouvy Z ve spojení s čl. VI. bodem 2. Smlouvy R vskutku jednoznačně váže vznik vlastnického práva žalobkyně (coby věřitelky) k movitým věcem až k době (kvalifikovaného) prodlení dlužnice se splněním označených povinností, a následného odstoupení žalobkyně od Smlouvy R a doručení přílohy č. 1, resp. k době doručení výpovědi Smlouvy R dle čl. VI. bodu 1. a doručení přílohy č. 1, což (v obou případech) svědčí o tom, že nešlo o podmínku rozvazovací, nýbrž podmínku odkládací. Takové ujednání proto má charakter tzv. propadné zástavy, což způsobuje jeho neplatnost dle ust. § 169 písm. e) ObčZ. Na tom nic nemění ani poukaz žalobkyně na obsah ostatních ujednání Smlouvy Z, v nichž je upraven způsob zpeněžení převedených movitých věcí včetně vrácení hyperochy dlužnici, ani poukaz na to, že převod vlastnického práva nebyl smluven jako převod trvalý.

K dalším odvolacím námitkám považoval odvolací soud za potřebné uvést následující:

Otázkou určitosti předmětu zástavního práva a předmětu kupní smlouvy (vymezených obdobně jako ve Smlouvě Z) se zabýval Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 ze dne 20. 1. 2011, v němž vysvětlil, že zásoby zboží umístěné ve skladu, tedy-řečeno jinak-sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně považoval za věc hromadnou-srov. například ust. § 427 Obecného zákoníku občanského] nebo zda se považuje za jiný soubor (KSPH 38 INS 27229/2012) věcí. Sklad zboží je způsobilou zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se průběžně obchoduje (příjem a výdej zboží je pojmově spjat se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo postupné spotřebě nebo že zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy. Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá-samozřejmě i v případě, že je zástavou-za jedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot). Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako jediná věc; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta. Zpeněžení skladu zásob za účelem získání výtěžku, z něhož bude uspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot), které se ve skladu nacházejí v době zpeněžení. Tyto závěry jsou přitom beze zbytku aplikovatelné (s ohledem na jeho povahu) i na zajišťovací převod vlastnického práva k movitým věcem.

V řadě svých dalších rozhodnutí např. v rozsudku sp. zn. 32 Odo 441/2003 ze dne 26. 11. 2003, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 ze dne 20. 1. 2011, v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2884/2012 ze dne 25. 9. 2013 či v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 6/2011 ze dne 31. 3. 2015 však Nejvyšší soud ČR rovněž uzavřel, že požadavek určitosti předmětu kupní smlouvy, resp. smlouvy o zajišťovacím převodu práva, u věcí určených úhrnně je nutno vztahovat k vymezení tohoto úhrnu za použití údajů určených například místem, kde se věci v určitém čase nacházejí, jejich druhovému určení (bez současného určení množství) a podobně; to proto, aby předmět zajištění nebyl zaměnitelný s jinou věcí, právem nebo jinou majetkovou hodnotou téhož (zástavního) dlužníka a aby účastníkům (stranám) smlouvy bylo zřejmé, čím je pohledávka věřitele zajištěna. Dostatečné určení předmětu smlouvy, jako podmínku její platnosti podle ust. § 37 odst. 1 ObčZ, přitom v případě věcí určených úhrnem nelze ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří, nýbrž je nutno je vztahovat k vymezení tohoto úhrnu .

V dané věci byl předmět zajištění ve Smlouvě Z označen jako movité věci-zejména skladovací regály, vozidla, počítače, elektronika a jiná zařízení, náhradní díly do aut, součástky do aut, příslušenství aut, oleje, chemie, nářadí a servisní vybavení, nacházející se k rozhodnému dni ve skladech dlužníka , aniž však bylo jakkoli blíže specifikováno, o jaké sklady se jedná (specifickým označením jednotlivých skladů), kde se nacházejí (uvedením adresy) apod. Nelze přitom dovodit, že se jedná o všechny sklady dlužnice, neboť to ve Smlouvě Z ujednáno nebylo. Odvolací soud proto uzavírá, že předmět Smlouvy Z dostatečně určitě specifikován nebyl. Přitom aby byla smlouva o zajišťovacím převodu práva platná, musí obsahovat všechny náležitosti dle ust. § 553 ObčZ; na platnost smlouvy z hlediska toho, zda splňuje podstatné náležitosti, nelze usuzovat až z hlediska posléze nastalých skutečností, tedy že byl v posuzovaném případě vyhotoven soupis movitých věcí (příloha č. 1), o jehož správnosti nebylo mezi účastníky smluvního vztahu sporu (k tomu opět viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 6/2011 ze dne 31. 3. 2015).

Se žalobkyní tak lze souhlasit pouze v tom, že pohledávky, jejichž splnění (KSPH 38 INS 27229/2012) zamýšlely smluvní strany Smlouvou Z zajistit, byly odkazem na Smlouvu R specifikovány dostatečně určitě (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28. 8. 2012); ostatně to, že závazky dlužnice vůči žalobkyni vznikly z jiného titulu, než z kupních smluv uzavíraných na základě Smlouvy R, žádný z účastníků netvrdil. To však samo o sobě nemá na závěr o (ne)platnosti Smlouvy Z žádný vliv.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným, a napadený rozsudek proto podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že náklady zcela úspěšné žalované spočívají v odměně advokáta ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání) a v náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč, vše dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty činí celkem 8.228,-Kč.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 19. listopadu 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná