102 VSPH 375/2014-52
94 lCm 2377/2012 102 VSPH 375/2014-52 (MSPH 94 INS 2611/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně eD' system Czech, a.s., sídlem Novoveská 1262/95, Ostrava, zast. advokátem Mgr. Jakubem Vyroubalem, sídlem Škroupova 1111/4, Ostrava, proti žalovaně AS ZIZLAVSKY, v.o.s., sídlem Široká 36/5, Praha 1, insolvenční správkyni dlužnice AV Computers, s.r.o., zast. advokátem Mgr. Adamem Sigmundem, sídlem tamtěž, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalovaně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 94 lCm 2377/2012-32 ze dne 20.května 2014 takto: |. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 94 ICm 2377/2012-32 ze dne 20.května 2014 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodněnh

Městský soud vPraze ve výroku označeným rozsudkem určil, že část nezajištěně a nevykonatelně pohledávky žalobkyně přihlášeně do insolvenčního řízení vedeněho na majetek AV Computers, s.r.o. (dále jen dlužnice) ve výši 2.951.394,3O Kč (dále jen Pohledávka) je po právu co do důvodu a výše, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žaloby učinil soud zejměna tato skutková zjištění:

(MSPH 94 INS 2611/2012)

1) ze smlouvy o obchodních vztazích č. 31059 ze dne 10.11.2010 (dále jen Smlouva) zjistil, že se v ní žalobkyně jako prodávající zavázala dodávat dlužnici jako kupující zboží, jež se zavázala za něj zaplatit, a že se smluvní strany v článku 4 Smlouvy dohodly na tom, že plně uznávají elektronickou formu komunikace, zvláště pak prostřednictvím elektronickě pošty (email) a internetově sítě (www),

2) z dodatku č.1 ke Smlouvě ze dne 10.11.2010 zjistil, že se smluvní strany dohodly na tom, že žalobkyně poskytne dlužnici na nákup zboží úvěr,

3) z výpisu z ICQ komunikace zjistil, že dne 24.3.2011 komunikovaly žalobkyně a dlužnice ohledně uskutečňovaněho obchodu a dodání zboží stím, že zásilku od žalobkyně měl za dlužnici převzít a takě převzal pan Nodžak,

4) z faktury č. 431106341 ze dne 24.3.2011 (dále těž jen Faktura č.1) a z dodacího a záručního listu k těto faktuře zjistil, že žalobkyně fakturovala dlužnici za dodání tam označeněho zboží 1.436.430,-Kč a že je zde vyznačeno převzetí zboží panem Nodžakem,

5) z faktury č. 4311060343 z těhož dne (dále těž jen Faktura č.2) a z dodacího a záručního listu k těto faktuře zjistil, že žalobkyně fakturovala dlužnici za dodání tam označeněho zboží 997.230,-Kč a že je zde vyznačeno převzetí zboží panem Nodžakem,

6) z uznání závazku ze dne 28.7.2011 (dále těž jen Uznání závazku) zjistil, že v něm dlužnice uznala, že měla (má) vůči žalobkyni závazky ve výši 3.244.478,-Kč představující neuhrazeně faktury obsaženě v příloze č.1 Faktury č.1 a 2 nevyjímaje,

7) z výpisu zobchodního rejstříku BATAX-TRANS, s.r.o. zjistil, že jde ospolečnost, která je vlCQ komunikaci zmiňována jako dopravce dlužnice přebírající dodávaně zboží.

Na tomto základě dospěl soud prvního stupně kzávěru, že dle dohody o osobním převzetí zboží prostřednictvím dopravce zajištěněho dlužnicí BATAX-TRANS, s.r.o., za níž vystupoval pan Nodžak, převzala dlužnice dne 24.3.2011 zboží od žalobkyně, což prokazují dodací a záruční listy kfakturám, na nichž figuruje jměno pana Nodžaka jako osoby, jež zboží převzala, načež jí žalobkyně dodávku zboží vyfakturovala Fakturami č.1 a 2. Z Uznání dluhu pak podle soudu plyne, že dlužnice závazky podle Faktur č.1 a 2 uznala co do důvodu i výše, resp. že uznala, že má vůči žalobkyni závazky, o něž je veden spor v těto věci. Soud zdůraznil, že se vedle těchto obchodních případů uskutečnilo i několik dalších obchodů, kterě nebyly zpochybněny, a přihlášeně pohledávky z těchto obchodů byly při přezkumněm jednání akceptovány, a že nebylo zjištěno ani nic podstatněho, proč by se o obdobný typ obchodů nemělo jednat i vtomto případě, což dostatečně nezpochybňuje ani to, že dva inkriminovaně obchody neproběhly přesně (plně) v souladu se Smlouvou.

Soud neakceptoval ani výhrady směřující proti Uznání závazku z důvodu, že došlo ke změně ve vedení dlužnice, ani okolnost, že nebylo prověřováno, zda zboží bylo vskutku dodáno. Zejměna ztěchto důvodů žalobě vyhověl. Výrok o náhradě

(MSPH 94 INS 2611/2012) nákladů řízení odůvodnil ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle něhož nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků (ve sporu úspěšnou žalobkyni nevyjímaje) právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Proti tomuto rozsudku Městskěho soudu vPraze podala žalovaná včasně odvolání zdůvodu, že soud nesprávně zjistil skutkový stav věci (zejměna dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním), založil svě rozhodnutí na nesprávněm právním posouzení věci a zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci.

Pokud šlo o nesprávná skutková zjištění, žalovaná soudu vytýkala, že vyšel zdodacích listů, kterě nejsou autentickě. V průběhu řízení totiž vyšlo najevo, že existují přinejmenším dvě různě verze dodacích listů k Faktuře č.1 a faktuře č. 431106034, jež jsou podepsány různými osobami, avšak na stejně zboží. V situaci, kdy existují dvě protichůdně verze těže listiny, měl podle ní soud vyžádat originály a zhodnotit pravost těchto listin a pravdivost údajů v nich obsažených. Jestliže však v rozporu s tím při znalosti existence dvou rozdílných, vzájemně se vylučujících verzí dodacích listů, předložených navíc pouze v nekvalitních kopiích, dospěl k závěru o převzetí zboží dlužnicí (jen) na základě jedně z nich, jejíž pravost byla popřena tvrzením existence a doložením kopie neslučitelně jině verze, jde podle žalovaně o závěr chybný.

Žalovaná dále namítala, že ani pan Peterka (osoba figurující na jedně verzi dodacích listů), ani pan Nodžak (osoba figurující na druhě verzi dodacích listů) nebyli oprávněni zboží za dlužnici převzít. Neexistoval totiž dodatek ke Smlouvě, který by umožnil převzetí sporněho zboží tzv. na fakturu ; potud žalovaná citovala pasáž obchodních podmínek, jež tvořily součást smluvních ujednání mezi žalobkyní adlužnicí, podle níž Osobní odběr zboží je možně realizovat pouze v rámci pracoviště Ostrava. Cena za balně je stanovena na 25,-Kč... Upozorňujeme zákazníky, že je třeba při osobních odběrech zboží na kredit (následná platba na fakturu v době splatnosti) mít uzavřený dodatek Smlouvy o obchodních vztazích týkající se osobních odběrů. V rámci tohoto dodatku jsou dealerem stanoveny oprávněně osoby k osobnímu odběru. Pouze tyto osoby budou oprávněny provádět osobní odběr zboží na fakturu v rámci kreditu. Žalovaná akcentovala, že nejenže nebylo prokázáno oprávnění kterěkoli z osob údajně podepsaných na dodacích listech sporně zboží převzít, ale bylo dokonce prokázáno, že takový způsob převzetí byl smluvně vyloučen.

Žalovaná-poukazujíc na to, že součástí Pohledávky je i smluvní úrok z prodlení ve výši 0,08 % denně (cca 29,2 % p.a.) tvořící dohromady značnou část přihlášeně pohledávky (531.511,34 Kč)-dále zdůraznila, že pokud by soud dospěl k závěru o odebrání zboží, je evidentní, že se nemohlo jednat o dodávku, která by se řídila Smlouvou, nebot, ta (ve spojení sobchodními podmínkami) takově odběry zakazovala. V takověm případě se však-i kdyby soud dospěl k závěru, že kdodávkám došlo bez splnění podmínek Smlouvy-nemohl uplatnit smluvní úrok z prodlení, a přinejmenším v těto části by tedy bylo nutno žalobu zamítnout. Žalovaná rovněž namítla neexistenci komunikace ICQ, jejíž výpis žalobkyně předložila; dle jejích informací komunikace v předloženěm znění neproběhla nehledě na to, že tento

(MSPH 94 INS 2611/2012)

výpis komunikace (v podstatě jen shluk textu vytištěný na tiskárně), jenž je jednoduchě připravit či pozměnit, není autentický a rozhodně nejde o důkaz toho, že by komunikace skutečně proběhla.

Žalovaná dále upozornila na to, že pan Peterka, jenž zřejmě podepsal pravě dodací listy, odebíral dle informací dlužnice ze skladů žalobkyně zboží pro různě subjekty, což bylo zástupcům žalobkyně známo. Rozvedla, že zřejmě šlo právě otoho pana Peterku, který vypomáhal (dle svě vlastní výpovědi) svěmu bratru Rostislavu Danelovi odsouzeněmu pro zvlášť závažně zločiny podvodu a úvěrověho podvodu rozsudkem Krajskěho soudu v Ostravě sp.zn. 31T 5/2013 ze dne 20.2.2014 (dále jen Trestní rozsudek) tím, že jezdíval pro zboží k různým firmám , a to zřejmě i v tomto případě. Dle dlužnice přitom zástupci žalobkyně pravděpodobně mohli vědět, že sporně zboží bylo určeno právě pro Rostislava Danela, resp. některou z jeho společností. Zejměna ztěchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. v Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanskěho soudního řádu (dále jen OSR) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, kterě jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V posuzovaně věci považuje odvolací soud za klíčově skutkově zjištění, podle něhož dlužnice dne 28.7.2011 v listině označeně jako Uznání závazku uznala, že má vůči žalobkyni závazky ve výši 3.244.478,-Kč představující neuhrazeně faktury obsaženě v příloze č.1 Faktury č.1 a 2 nevyjímaje.

Podle ust. § 323 obchodního zákoníku účinněho v době uznání dluhu platilo, že uznal-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se zato, že v uznaněm rozsahu tento závazek trval v době uznání. Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti z věřitele na dlužníka.

Podle ust. § 133 OSŘ skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně vtom, že žalovaná v řízení neprokázala, že by zboží, jehož dodání bylo vyfakturováno Fakturami č.1 a 2, dlužnice nepřevzala. Na tomto závěru nemůže podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani pouhá okolnost, že vřízení vyšlo najevo, že existují dvě různě verze dodacích listů k Faktuře č.1 a k faktuře č. 431106034, jež jsou podepsány dvěma různými osobami: panem Nodžakem a panem Peterkou (tato okolnost by totiž mohla svědčit i pro závěr, že zboží bylo dlužnici dodáno 2X), což platí tím spíše, že v řízení bylo z ICQ komunikace (elektronickě formy komunikace, na níž se smluvní strany ve Smlouvě dohodly a jejíž existenci vžalobkyní předloženěm znění žalovaná ničím nezpochybnila) prokázáno, že žalobkyně a dlužnice komunikovaly ohledně uskutečňovaněho obchodu a dodání zboží stím, že zásilku od žalobkyně měl za dlužnici převzít a takě převzal pan Nodžak, jenž vystupoval za přepravce

(MSPH 94 INS 2611/2012)

BATAX-TRANS, s.r.o. zajištěněho dlužnicí. Vtomto směru si smluvní strany odchylně od Smlouvy sjednaly osobní převzetí zboží, a proto není důvodná ani ta část odvolací argumentace, podle níž-i kdyby soud dospěl k závěru, že k dodávkám zboží došlo bez splnění podmínek Smlouvy (bez uzavření dodatku ke Smlouvě)-nemohla by žalobkyně požadovat ve Smlouvě smluvený úrok zprodlení.

Obrana žalovaně spočívající v tom, že nebylo prokázáno, že by osoba (osoby), která měla (měly) zboží odebrat, toto zboží skutečně odebrala (odebraly), je založena na nesprávněm posouzení důkazního břemene, nebot, za tohoto stavu věci, a opakovaně to budiž zdůrazněno, bylo naopak na žalovaně, aby neexistenci uznaněho dluhu tvrdila a prokázala, tedy aby prokázala, že dlužnice zboží nepřevzala. Odvolací soud přitom nepřihlědl (nemohl přihlědnout) k tě části odvolací argumentace, podle níž bylo žalobkyni známo, že pan Peterka, jenž zřejmě podepsal pravě dodací listy, odebíral ze skladů žalobkyně zboží pro různě subjekty, o čemž svědčí i Trestní rozsudek. Jde totiž o nově skutečnosti a nově důkazy , jež podle ust. § 205a OSŘ nejsou způsobilým odvolacím důvodem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je nedůvodně, postupoval proto podle ust. § 219 OSR a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 OSŘ a § 202 IZ a odpovídá tomu, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků proti insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozhodnutí je dovolání přípustně, jestliže napadeně rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotněho nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleně rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městskěho soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozhodnutí není dovolání přípustně. V Praze dne 2.října 2014

JUDr. Jiří K a r e ta, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Andrea Synková