102 VSPH 373/2013-63
54 ICm 3270/2012 102 VSPH 373/2013-63 (KSLB 54 INS 13774/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně KONKURSNÍ, v.o.s., sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, insolvenční správkyně dlužnice lvety Kafagi, zast. advokátem JUDr. Rudolfem Vaňkem, sídlem tamtéž, proti žalované Československé obchodní bance, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, zast. advokátem Mgr. Jiřím Žákem, sídlem Národní 28, Praha 1, odůvodnost popření pravosti vykonatelné pohledávky oodvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 54 lCm 3270/2012-40 ze dne 1.srpna 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 54 ICm 3270/2012-40 ze dne 1. srpna 2013 se mění tak, že se žaloba na určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 334.442,76, Kč zamítá.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným rozsudkem určil, že žalovaná nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 326.317,75 Kč přihlášenou jakou příslušenství pod č. P9/1 do insolvenčního řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. KSLB 54 INS 13774/2012; ve zbývající části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 8.125,01 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 22.839,7O Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

(KSLB 54 INS 13774/2012)

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že:

1) dne 4.9.2003 uzavřela žalovaná s dlužnicí jako spotřebitelkou smlouvu o úvěru č. 231203SP068U (dále jen Úvěrová smlouva), jíž se zavázala poskytnout jí úvěr do výše 200.000,-Kč,

2) rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 9 C 432/2005-44 ze dne 25.11.2005 vydaným jako rozsudek pro uznání (dále jen Rozsudek pro uznání) byla dlužnici uložena povinnost zaplatit žalované 247.893,94 Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 225.949,77 Kč od 3.3.2005 do zaplacení a 12,90 % úrokem z částky 198.500,-Kč od 3.3.2005 do zaplacení a náklady řízení ve výši 9.920,-Kč,

3) dne 21.8.2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a do funkce insolvenční správkyně ustanovil žalobkyni,

4) dne 20.9.2012 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení též vykonatelnou pohledávku č. P9/1 ve výši 582.336,7O Kč sestávající z jistiny ve výši 247.893,94 Kč (dále jen Pohledávka č. 1) a příslušenství ve výši 334.442,76 Kč (dále jen Pohledávka č. 2) sestávajícího z úroku ve výši 81 .190,77,-Kč odpovídajícího 12,90% zčástky 198.000,-Kč od 3.3.2005 do 21.8.2012 vcelkové výši 191.337,43 Kč, sníženého o započtenou splátku ve výši 110.146,66 Kč ze dne 16.9.2010, a úroku z prodlení ve výši 253.251,99 Kč odpovídajícího 15 % z částky 225.949,77 Kč od 3.3.2005 do 21 .8.2012,

5) na přezkumném jednání konaném dne 15.12.2012 popřela žalobkyně Pohledávku č. 2 z důvodu, že úroky z prodlení byly sjednány v rozporu s ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku (ObčZ) a jsou počítány i ze smluvního úroku (jedná se tak o nepřípustný anatocismus) a že žalovaná exekučně vymožené plnění (splátku) ve výši 110.146,66 Kč neoprávněně započítala na úhradu (nezákonných) úroků z prodlení.

Vrovině právního posouzení věci se soud vprvní řadě zabýval námitkou žalované, že žalobkyně v rozporu s ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) uplatnila jako důvod popření vykonatelných pohledávek, jež jí byly přiznány Rozsudkem pro uznání, jiné právní posouzení věci. Poukazoval na to, že z důvodové zprávy kvládnímu návrhu IZ vyplývá, že při formulaci posledně zmiňovaného ustanovení sledoval zákonodárce otevření možnosti přezkumu pohledávek uplatněných mj. i na základě vykonatelných rozhodnutí, jestliže by přiznání nároku nepředcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky, přičemž zpráva příkladmo jmenuje právě rozsudek pro uznání.

Rozvedl, že rozsudek pro uznání představuje zvláštní typ soudního rozhodnutí, který na rozdíl od běžných kontumačních rozhodnutí (typicky rozsudku pro zmeškání) staví na tzv. fikci uznání nároku, při níž se uplatněný nárok považuje při splnění stanovených podmínek za oprávněný a soud nemá možnost posoudit jej po právní stránce v souladu se zásadou iura novit curia (potud soud poukazoval na článek WINTEROVÁ, A., Civilní soudní řízení opět jinak, publikovaný včasopise Právní zpravodaj, ročník 2008, č. 12, s. 14 a násl.). Z toho soud dovodil, že v případě pohledávky uplatněné dle rozsudku pro uznání nemůže být insolvenční správce limitován ust. § 199 odst. 2 IZ, proto byla žalobkyně v tomto sporu oprávněna uplatnit námitku nezákonné výše úroků z prodlení a nepřípustného anatocismu, aniž by se jednalo o nepřípustné jiné právní posouzení věci.

(KSLB 54 INS 13774/2012)

Pokud šlo o námitku nepřípustného anatocismu (braní úroků z úroků), odkázal soud na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 101/2002 ze dne 24.3.2004 uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož dovodil, že ObčZ ani obchodní zákoník (dále jen ObchZ) neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky, čímž není dotčeno právo účastníků dohodnout se na tom, že se smluvené úroky stanou součástí jistiny. V poměrech projednávané věci měl proto zato, že úrok z prodlení lze vyměřit pouze ve vztahu k jistině představující nezaplacené (poskytnuté) úvěrové prostředky ve výši 198.500,-Kč.

Pokud šlo o námitku nezákonné výše úroků zprodlení, odkázal soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17.3.2005 uveřejněný pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zněhož dovodil, že povaha ust. § 517 odst. 2 ObčZ vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla vobčanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis. Vpoměrech projednávané věci měl proto zato, že žalované lze přiznat toliko zákonem stanovený úrok z prodlení za období od 3.3.2005 do 21 .8.2012.

Na tomto základě soud zrekapituloval, že žalovaná má, pokud jde o Pohledávku č. 2, nárok na smluvní úrok odpovídající 12,90 % z částky 198.000,-Kč za období od 3.3.2005 do 21.8.2012 ve výši 81.190,77 Kč a na zákonný úrok z prodlení z částky 198.000,-Kč za období od 3.3.2005 do 21.8.2012 ve výši 37.080,9O Kč, tedy celkem nárok na 118.271,67 Kč. Jelikož dlužnice v rámci vykonávacího řízení zaplatila žalované 110.146,66, Kč, jež žalovaná v souladu s ust. § 330 odst. 2 ObchZ započetla nejprve na úroky, byla Pohledávka č. 2 přihlášena po právu toliko ve výši 8.125,01 Kč (118.271,67-110.146,66). Proto soud žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve zbytku ve výši 326.317,75 Kč (334.442,76-8.125,01) jí vyhověl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci podala žalovaná včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně vypočetl smluvní úrok zmatečně a nepřezkoumatelně. Podle jejího výpočtu totiž správná výše úroku činí (měla činit) 190.929,34 Kč, a nikoli soudem uvedených 81.190,77 Kč. Jelikož žalovaná částku 110.146,66 Kč, již jí dlužnice zaplatila v rámci vykonávacího řízení, započetla (právě) na smluvní úrok, činí jeho výše za rozhodné období 80.782,68 Kč (190.929,34-110.146,66). S přihlédnutím k tomu, že zákonný úrok z prodlení (kjehož výpočtu neměla námitek) činil 37.080,9O Kč, uzavřela žalovaná na tom, že Pohledávka č. 2 byla přihlášena po právu v rozsahu 117.863,58 Kč, a nikoli v rozsahu 8.125,01 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Vzhledem k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR týkající se popírání vykonatelných pohledávek v insolvenčním řízení navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání rovněž shledala napadený rozsudek nesprávným, byt' z jiného důvodu než žalovaná. Zdůraznila, že soud prvního stupně tím, že akceptoval, že žalovaná započetla plnění získané zpeněžením v exekučním řízení dlužnice na úhradu příslušenství pohledávky, vyšel z toho, že i v exekučním řízení se při započítávání na exekuovanou pohledávku vychází ze zásady priority, nikoli ze zásady proporcionality.

(KSLB 54 INS 13774/2012)

Tento názor označila za rozporný sjudikaturou Nejvyššího soudu ČR prezentovanou např. usnesením sp. zn. 20 Cdo 4770/2008 ze dne 26.11.2010, podle níž je ve vykonávacím řízení, jehož účelem je vymožení již přisouzené (judikátní) pohledávky, při posouzení, zda (při nedostatku určení účelu plateb, tedy určení, zda dlužník plnil na jistinu dluhu či naopak na jeho příslušenství), aplikovat zásadu přednosti či zásadu poměrnosti, rozhodné jedině to, jak splatnost jistiny dluhu a splatnost jeho příslušenství stanovil exekuční titul. S ohledem na to, že v této věci určil Rozsudek pro uznání splatnost jistiny pohledávky i jejího příslušenství shodně lhůtou vždy nejpozději do 20 dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek , uplatní se podle žalobkyně závěr přijatý judikaturou prezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 326/2004 ze dne 7.7.2004, totiž že je třeba aplikovat zásadu poměrnosti (proporcionality). Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. v Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSR) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V posuzované věci není (nebylo) sporu o tom, že Pohledávka č. 2 opírající se o Rozsudek pro uznání je vykonatelná, což znamená (znamenalo), že žalobkyně mohla dle ust. § 199 odst. 2 IZ uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutečnosti, které dlužnice neuplatnila v řízení, které předcházelo vydání Rozsudku pro uznání, a že důvodem popření nemůže (nemohlo) být jiné právní posouzení věci. Tento závěr plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 lCdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 uveřejněného pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud kromě jiného vysvětlil, že se u rozsudku pro uznání (o nějž šlo v této věci) právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohlo být takové rozhodnutí vydáno) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (ust. § 157 odst. 3 OSR), přičemž závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky (o nějž šlo i v této věci) lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (viz ust. § 153a odst. 2 a § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem OSŘ). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.

Závěr soudu prvního stupně, podle něhož v případě pohledávky uplatněné dle rozsudku pro uznání nemůže být insolvenční správce limitován ust. § 199 odst. 2 IZ, a proto byla žalobkyně oprávněna uplatnit výhrady směřující proti příslušenství pohledávky (Pohledávce č. 2) spočívající v námitce nezákonné výše úroků z prodlení a nepřípustného anatocismu, jenž je s těmito závěry v rozporu, tudíž neobstojí.

Odvolací soud má současně zato, že je nedůvodná i zbývající námitka žalobkyně, podle níž žalovaná neoprávněně započetla exekučně vymožené plnění (jen) na příslušenství pohledávky (úroky). Je totiž toho názoru, že i ve vykonávacím (exekučním) řízení týkajícím se vymožení pohledávky zobchodně závazkového vztahu je (bylo) namístě aplikovat ust. § 330 odst. 2 ObchZ, podle něhož se při plnění peněžitého závazku započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li

(KSLB 54 INS 13774/2012) dlužník jinak. Kžalobkyní zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4770/2008 je třeba uvést, že na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR konaném dne 13.4.2011 nebylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jelikož popření vykonatelné Pohledávky č. 2, jež byla žalobkyni přiznána Rozsudkem pro uznání (úroku a úroku zprodlení), žalobkyní nebylo důvodné a jelikož ji žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení ve správné výši, změnil odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ tak, že žalobu na určení, že žalovaná nemá za dlužnicí Pohledávku č. 2, v celém rozsahu zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 OSŘ stím, že v řízení úspěšná žalovaná nemá podle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné. V Praze dne 19.prosince 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová