102 VSPH 371/2013-75
60|Cm113l2013 102 VSPH 371/2013-75 (KSPA 60 INS 24273/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce JUDr. Martina Pavliše, sídlem Adámkova třída 149, Hlinsko, insolvenčního správce dlužníka Štěpána Kabeláče, zast. advokátem Mgr. Martinem Červinkou, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti žalované Komerční bance, a. s., sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Josefem Kešnerem, sídlem Na Ohradách 31, Husinec, o popření pravosti vykonatelné pohledávky oodvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 60 lCm 113/2013-53 ze dne 26.července 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 60 ICm 113/2013-53 ze dne 26.července 2013 se v bodě ||. výroku mění tak, že se určuje, že žalovaná nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 216.090,90 Kč sestávající zjistiny ve výši 124.880,16 Kč, úroku ve výši 58.859,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 32.351,73 Kč.

||. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14.450,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Cervinky.

|||. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 13.315,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Cervinky.

(KSPA 60 INS 24273/2012)

Odůvodněnh

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve výroku označeným rozsudkem určil, že žalovaná nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 102.126,60 Kč (bod l. výroku), ve zbývající části, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaná nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 216.090,90 Kč, žalobu zamítl (bod ll. výroku), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod lll. výroku).

Ve skutkové rovině vyšel soud zejména z toho, že:

1) dne 27.7.2006 uzavřela žalovaná s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 0560606220088 (dále též jen Úvěrová smlouva), jíž se zavázala poskytnout mu úvěr ve výši 110.000,-Kč s ročním úrokem ve výši 14,90 % a úrokem z prodlení ve výši stanovené v příslušném oznámení a dlužník se zavázal splácet úvěr v pravidelných 70 měsíčních splátkách po 2.362,-Kč. V článku Xll úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele (dále jen Úvěrové podmínky), jež byly nedílnou součástí Úvěrové smlouvy, bylo sjednáno, že se za případ porušení smlouvy považuje, pokud se klient dostane do prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého závazku s tím, že žalovaná byla oprávněna požadovat okamžité splacení celé nebo části vyčerpané jistiny a příslušenství. V článku XIV Úvěrových podmínek byla sjednána rozhodčí doložka tak, že se dlužník se žalovanou dohodli na tom, že majetkové spory z Úvěrové smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s. (dále jen Společnost) podle jednacího řádu Společnosti. V článku lX bodu 4 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen Všeobecné podmínky) bylo sjednáno, že všude tam, kde to neodporuje právním předpisům, klient podpisem smlouvy prohlašuje, že se veškerá práva a pohledávky banky (žalované) za ním promlčují ve lhůtě deseti let ode dne, kdy mohla být bankou vykonávána či uplatněna poprvé,

2) dlužníkovi byl úvěr poskytnut, v důsledku jeho prodlení s úhradou splatných závazků však žalovaná úvěr zesplatnila a dlužníkovi poskytla lhůtu kúhradě do 27.2.2008 s tím, že dluh činil celkem 107.104,57 Kč,

3) dne 10.2.2009 vydal JUDr. Jan Bárta, CSc. rozhodčí nález sp. zn. W2008/10132 (dále jen Rozhodčí nález), jímž bylo dlužníkovi uloženo, aby žalované uhradil 124.880,16 Kč súrokem 14,90 % ročně zčástky 98.420,60 Kč ode dne 20.10.2008 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 98.420,60 Kč ode dne 20.10.2008 do zaplacení, náklady řízení spočívající v rozhodčím poplatku ve výši 5.945,24 Kč a náklady řízení dle advokátního tarifu ve výši 29.559,60 Kč,

4) usnesením Okresního soudu vChrudimi č.j. 29 Nc 1495/2009-8 ze dne 2.6.2009 byla kuspokojení pohledávky žalované ve výši 124.880,16 Kč spolu s úroky, jakjsou uvedeny v Rozhodčím nálezu, a náklady řízení ve výši 35.504,84 Kč nařízena exekuce na majetek dlužníka,

5) dne 25.10.2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, povolil jeho oddlužení a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalobce,

6) dne 23.11.2012 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení nezajištěnou a dle Rozhodčího nálezu vykonatelnou pohledávku vcelkové výši 318.217,50 Kč (dále jen Pohledávka) sestávající zjistiny ve výši 124.880,16 Kč a z příslušenství (úroku, úroku z prodlení a nákladů řízení) ve výši 193.337,34 Kč,

(KSPA 60 INS 24273/2012)

7) na přezkumném jednání konaném dne 14.12.2012 popřel žalobce pravost Pohledávky s tím, že je promlčena. Rozvedl, že rozhodčí doložka byla sjednána ve prospěch rozhodčí společnosti, nebyla sjednána individuálně, nýbrž v rámci přiložených Úvěrových podmínek, že nicotný Rozhodčí nález nemohl mít vliv na běh promlčecí doby a na jeho základě nemohl vzniknout nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení; pro případ, že by Pohledávka nebyla promlčena, namítl neplatnost ujednání o smluvním úroku z prodlení.

V rovině právního posouzení věci dospěl soud zejména k těmto závěrům:

-žalobce měl oprávnění přezkoumat, zda pro vydání vykonatelného titulu (Rozhodčího nálezu) byla dána pravomoc rozhodce, či nikoli,

-rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout, nebot' rozhodčí doložka sjednaná v Úvěrové smlouvě je neplatná, jelikož neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala na seznam rozhodců Společnosti, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Potud odkázal na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 uveřejněném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 121/2011), podle něhož neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) ,

-prodloužení promlčecí doby, jež bylo zakotveno ve formulářových Všeobecných podmínkách (listině vyhotovené žalovanou), směřovalo ku prospěchu žalované (banky) a současně šlo ktíži druhé strany Úvěrové smlouvy (dlužníka), nebot' se mu prodloužila doba, po kterou nemůže (nemohl) uplatnit námitku promlčení. Potud odkázal soud na nález Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 1845/11 ze dne 27.10.2011. O tom, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby směřovalo kneprospěchu dlužníka svědčí podle soudu i to, že bylo pouze jednostranné, tj. pouze dlužník jako klient žalované (a nikoli i žalovaná) prohlásil, že veškerá práva a pohledávky vůči němu se promlčí ve lhůtě 10 let ode dne, kdy mohla být poprvé vykonána či uplatněna. Soud proto dospěl kzávěru, že ujednání o prodloužení promlčecí doby je neplatné dle ust. § 55 odst. 2 ObčZ,

-žalobce vznesl námitku promlčení Pohledávky v rozporu s dobrými mravy. Především proto, že žalovaná postupovala při jejím vymáhání bez zbytečného odkladu, když dosáhla nařízení exekuce sdostatečným předstihem nejen před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle obchodního zákoníku (dále jen ObchZ), ale i před uplynutím tříleté promlčecí doby dle ObčZ, a nelze jí tudíž vytknout, že by svymáháním Pohledávky nepatřičně otálela. Ktomu, že žalovaná uplatnila Pohledávku u rozhodce, jehož pravomoc nebyla dána, soud uvedl, že judikatura ohledně platnosti rozhodčích doložek doznala změn a nebyla vytříbena. Rozvedl, že by se žalovaná dostala do neřešitelné situace, pokud by byla promlčena Pohledávka přiznaná titulem, na jehož základě byla (již) před uplynutím promlčecí doby nařízena exekuce. Proto uzavřel na tom, že Pohledávka není promlčena,

-ujednání o výši úroků zprodlení je ve výši přesahující zákonný úrok zprodlení neplatné. Potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17.3.2005 uveřejněný pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož citoval pasáž, podle níž povaha ust. § 517 odst. 2 ObčZ vylučuje, aby výše úroku zprodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí , a na

(KSPA 60 INS 24273/2012) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře sp. zn. 15 Co 707/2008 ze dne 18.12.2008 uveřejněný pod č. 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož citoval pasáž, podle níž má-li smlouva o úvěru uzavřená mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy .

Na tomto základě soud dovodil, že žalovaná má nárok na jistinu Pohledávky ve výši 124.880,16 Kč, na úrok ve výši 58.859,01 Kč odpovídající 14,90 % úroku zjistiny ve výši 98.420,60 Kč za období od 20.10.2008 do 24.10.2012 (jak plyne z přihlášky Pohledávky, Rozhodčího nálezu, tvrzení žalované a provedeného výpočtu) a na zákonný úrok z prodlení za stejné období jako u (běžného) úroku ve výši 32.351,73 Kč, tedy má celkem nárok na pohledávku ve výši 216.090,90 Kč. Žalobu proto vtomto rozsahu zamítl. Naopak žalovaná nemá nárok na rozhodčí poplatek ve výši 5.945,24 Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 29.559,60 Kč, na úroky z prodlení nad zákonnou sazbu ve výši 66.549,76 Kč a na část úroku ve výši 72,-Kč, tedy nemá celkem nárok na částku 102.126,60,-Kč. Žalobě proto vtomto rozsahu vyhověl.

Nákladový výrok odůvodnil soud ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) stím, že žalovaná měla sice ve věci převažující úspěch, nicméně vtomto typu řízení nemá proti insolvenčnímu správci nárok na náhradu nákladů řízení.

Proti bodům ll. a lll. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce včasné odvolání, v němž brojil proti závěru, že námitku promlčení Pohledávky uplatnil v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval především na to, že to nebyl dlužník, kdo by vtělil neplatnou rozhodčí doložku do smluvních ujednání, naopak byla to žalovaná, která ji o své vůli učinila součástí Úvěrových podmínek. Podle žalobce pominul soud obecný právní princip vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), jestliže totiž žalovaná dlužníkovi vnutila smluvní ujednání, které se posléze ukázalo být neplatným, pak žalobci nelze vytýkat, že v zájmu ostatních věřitelů vznesl námitku promlčení Pohledávky. Proto požadoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v bodech ll. a lll. výroku tak, že žalobě vyhoví i ve zbývajícím rozsahu a přizná mu vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaná ve vyjádření kodvolání setrvala na své dosavadní argumentaci, podle níž není Pohledávka promlčená. Potud odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 786/2009 ze dne 23.11.2010, jenž interpretovala tak, že vněm dovolací soud vyjádřil názor, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby nesměřuje ke zhoršení postavení dlužníka. Dále přitakala soudu prvního stupně vtom, že žalobce vznesl námitku promlčení (popření) Pohledávky vrozporu s dobrými mravy, a ohradila se proti tvrzení, že rozhodčí doložku dlužníkovi vnutila. Akcentovala, že dlužník byl s tímto ujednáním předem seznámen a vyslovil s ním (jednoznačný) souhlas. Ztěchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodě ll. a lll. výroku potvrdil. V případě, že by byl žalobce v odvolacím řízení úspěšný, požadovala, aby mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu

(KSPA 60 INS 24273/2012) nákladů řízení, jelikož žalobce je (sám) advokátem a nadto mu náklady tohoto sporu budou dle ust. § 202 odst. 1 IZ hrazeny z majetkové podstaty.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním žalobce včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 213 téhož zákona zopakoval důkaz již provedený před soudem prvního stupně a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné uvést, že se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce byl oprávněn namítat neplatnost Rozhodčí doložky. Je totiž toho názoru, že si insolvenční správce a potažmo i insolvenční soud v případném sporu vyvolaném popřením pohledávky dle ust. § 159 odst. 1 písm. a) IZ mohou vykonatelnost příslušného titulu pro soudní výkon rozhodnutí po stránce formální a materiální posoudit sami (tedy mohou se touto otázkou jako předběžnou ve sporu zabývat-viz ust. § 198 odst. 3 IZ). Takto lze např. zjistit, že rozhodčí nález, o nějž byla opřena vykonatelnost popřené pohledávky, vydal rozhodce, jenž svou pravomoc založil na neplatné rozhodčí smlouvě (rozhodčí doložce), a že tudíž tento rozhodčí nález není právním titulem způsobilým doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášené pohledávky. Pokud totiž není uzavřena (platná) rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný (dlužník) v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 734/2012 ze dne 25.4.2012 nebo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 1944/2012 ze dne 17.10.2012).

I Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že Rozhodčí doložka obsažená v Úvěrových podmínkách nebyla platně sjednána, když přiléhavě aplikoval závěry obsažené v R 121/2011.

K námitce promlčení považoval odvolací soud v první řadě poznamenat, že se vztah založený smlouvou uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem, jenž je dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ absolutním obchodně právním vztahem, řídí ObchZ bez ohledu na povahu účastníků, což platí i pro úpravu institutu promlčení (úprava promlčení v ObčZ aplikací ust. § 262 odst. 4 ObchZ směřujícím k ochraně spotřebitele se nepoužije). Z ust. § 403 odst. 1 ObchZ plyne, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Z toho je nutno výkladem a contrario dovodit, že ke stavění promlčecí doby uplatněním práva nedochází, pokud věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy (jako v tomto případě). V poměrech posuzované věci to znamená, že čtyřletá promlčecí doba (srovnej ust. § 397 ObchZ), jež začala běžet dnem splatnosti Pohledávky (dne 28.2.2008), uběhla dříve (dne 28.2.2012), než byla Pohledávka řádně uplatněna přihláškou do insolvenčního řízení (dne 22.11.2012). Popření pravosti jistiny Pohledávky a jejího příslušenství vrozsahu úroků a úroků z prodlení spočívající v námitce promlčení bylo tudíž učiněno důvodně.

Na tomto závěru nic nemění ani prohlášení dlužníka obsažené včlánku lX bodu 4 Obchodních podmínek o prodloužení promlčecí doby na dobu 10 let dle ust. § 401 ObchZ, z něhož vyplývá, že strana, vůči níž se právo promlčuje, může

(KSPA 60 INS 24273/2012) písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně stím, že celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet, přičemž prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby. Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby je neplatné pro rozpor s ust. § 55 odst. 1 a 2 ObčZ a článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ze dne 5.4.1993, nebot'-vsituaci, kdy bylo učiněno pouze jednostranně, tj. pouze dlužníkem jako klientem žalované (a nikoli i žalovanou) -zhoršuje (zhoršilo) smluvní postavení dlužníka a způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran vyplývajících z Úvěrové smlouvy v neprospěch spotřebitele, který přišel o výhody zákonné (kratší) promlčecí doby.

Poukazovala-li žalovaná ve vyjádření kodvolání na podle ní opačný závěr vyjádřený ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 786/2009, přehlédla, že dovolací soud v něm ujednání o prodloužení promlčecí doby nepoměřoval ust. § 52 až 57 ObčZ o spotřebitelských smlouvách. Odvolací soud je přitom toho názoru, že z toho, že je judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24.7.2012 uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálena v tom, že ustanovení ObčZ o promlčení nelze považovat za ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce v ust. § 262 odst. 4 části věty první za středníkem ObchZ na zřeteli, nelze dovodit, že by mělo (mohlo) být přípustné, aby byla ve spotřebitelských smlouvách prodloužena promlčecí lhůta v neprospěch spotřebitele.

Podle přesvědčení odvolacího soudu však nelze přitakat závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce uplatnil námitku promlčení (popřel pravost Pohledávky) vrozporu sdobrými mravy. Judikatura (prezentovaná např. nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. l. ÚS 643/04 ze dne 6.9.2005 nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 ze dne 22.8.2002 uveřejněným pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je již ustálena v tom, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ze dne 28.11.2001).

(KSPA 60 INS 24273/2012)

Jestliže soud prvního stupně shledal námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy proto, že žalovaná postupovala při jejím vymáhání bez zbytečného odkladu a (dokonce) před uplynutím promlčecí doby dosáhla i nařízení exekuce a že se až poté (prostřednictvím R 125/2011) ustálila judikatura ohledně platnosti rozhodčích doložek (pravomoci rozhodce), je zřejmé, že nevycházel z okolností, za nichž byla námitka promlčení (žalobcem) uplatněna nehledě na to, že podle názoru Ústavního soudu formulovaného v poměrech exekučního řízení v nálezu sp. zn. l. ÚS 199/11 ze dne 26.1.2012 zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy nenamítl.

Kromě toho nelze přehlédnout, že Úvěrová smlouva, jejíž nedílnou součástí byly Úvěrové podmínky obsahující neplatnou rozhodčí doložku (dle níž žalovaná zahájila rozhodčí řízení, jímž nedošlo ke stavění promlčecí doby), byla uzavřena adhézním způsobem tak, že žalovaná předložila dlužníkovi návrh hotového textu smlouvy, který mohl dlužník bud' přijmout, nebo odmítnout. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by žalovaná marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a že by byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Jelikož námitka promlčení jistiny Pohledávky a jejího příslušenství sestávajícího z úroků a úroků z prodlení byla žalobcem vznesena důvodně, dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je důvodné, a podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ proto žalobě vyhověl i včásti týkající se požadavku na určení, že žalovaná nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 216.090,90 Kč (sestávající zjistiny ve výši 124.880,16 Kč, úroku ve výši 58.859,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 32.351,73 Kč).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 OSŘ a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil na bránění svého práva, a to v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 9.300,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání před soudem) po 3.100,-Kč, 3 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, náhrady cestovných výdajů ve výši 1.142,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 23.7.2013 na trase Česká Třebová-Pardubice a zpět v délce 144 km (2x72), jež sestává ze základní náhrady ve výši 518,-Kč (3,60x144) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 624,-Kč (0,12x144x36,10) a náhrady za promeškaný čas ve výši 1.000,-Kč (10x100), což s připočtením 21% DPH ve výši 2.588,-Kč činí celkem 14.450,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení byla žalobci přiznána v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu za 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast na jednání před soudem) po 3.100,-Kč, 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, náhrady cestovných výdajů ve výši 3.204,-Kč za použití

(KSPA 60 INS 24273/2012) silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 19.12.2013 na trase Česká Třebová-Praha a zpět v délce 404 km (2x202), jež sestává ze základní náhrady ve výši 1.454,-Kč (3,60x404) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 1.750,-Kč (0,12x404x36,10) a náhrady za promeškaný čas ve výši 600,-Kč (6x100), což s připočtením 21% DPH ve výši 2.311,-Kč činí celkem 13.315,-Kč.

Dlužno dodat, že odvolací soud nevyhověl požadavku žalované, aby žalobci vpřípadě jeho úspěchu ve sporu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud totiž nemá pochyb o tom, že žalobce (insolvenční správce) je v incidenčních sporech (jímž je i spor o popření pravosti vykonatelné pohledávky) oprávněn dát se zastoupit advokátem i v případě, že je sám advokátem. Okolnost, že se podle ust. § 202 odst. 1 části věty druhé před středníkem IZ náklady, které ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek vznikly insolvenčnímu správci, hradí z majetkové podstaty podle názoru odvolacího soudu, neznamená, že by vtomto sporu úspěšný správce proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, neměl právo na náhradu nákladů řízení. Zmiňované ustanovení (toliko) výslovně ohlašuje, že náklady, které vtomto sporu vznikly insolvenčnímu správci (např. náklady spojené s úhradou odměny advokáta), nehradí správce ze svého (nejdou k tíži správce), nýbrž z majetkové podstaty dlužníka (k tíži podstaty).

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Proti bodům ll. a lll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 19.prosince 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová