102 VSPH 351/2014-234
93 ICm 3024/2011 102 VSPH 351/2014-234 (MSPH 93 INS 16238/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky vprávní věci žalobců a) prof. Josefa Václava Kittlera, nar. bytem b) Gregoire François Jean Pinasseau, nar. , bytem c) Dr. lvana Třešňáka, nar. bytem a d) Dr. Lenky Tresnak, nar. , bytem

, všech zast. advokátem Mgr. Ondřejem Surgou, sídlem Stefánikova 1/65, Praha 5, proti žalovaněmu Mgr. Milanu Edelmannovi, sídlem Chrustenice 208, pošta Loděnice, insolvenčnímu správci dlužníka Martina Bolka, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců PRIVAT BANK AG der Raiffeisenlandesbank Oberösterreich, A-4021, sídlem Europaplatz 1a, Linz, Rakousko, zast. advokátem JUDr. Petrem Vyroubalem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkově podstaty, o odvolání žalobců, žalovaněho a vedlejšího účastníka na straně žalobců proti rozsudku Městskěho soudu v Praze sp. zn. 93 lCm 3024/2011-152 ze dne 23. ledna 2014, takto: |. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 3024/2012-134 ze dne

23. ledna 2014 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

(MSPH 93 INS 16238/2010)

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v bodě l. výroku shora označeněho rozsudku vyloučil tam specifikovaně bytově jednotky (dále jen Bytově jednotky) a příslušně spoluvlastnickě podíly na společných částech tam specifikovaně budovy (dále jen Dům) a pozemcích (dále jen Pozemky) nacházející se v katastrálním území Vinohrady a obci Praha (dále těž jen Nemovitosti) ze soupisu majetkově podstaty dlužníka. V bodě ll. výroku rozhodl o tom, že žalobci a vedlejší účastník na jejich straně jsou povinni zaplatit státu 25.890,50 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku stím, že plněním jednoho ze žalobců a vedlejšího účastníka zaniká vtomto rozsahu plnění povinnost ostatních žalobců, resp. vedlejšího účastníka, v bodě lll. výroku žalovaněmu uložil, aby z majetkově podstaty dlužníka zaplatil státu na náhradu nákladů řízení 25.890,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a v bodě lV. výroku rozhodl o tom, že žalobci a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Ve skutkově rovině vyšel soud prvního stupně zejměna z toho, že: 1) kupní smlouvou ze dne 24.4.2002 nabyl dlužník vlastnickě právo k Domu a Pozemkům, 2) dne 26.4.2002 podal dlužník u Katastrálního úřadu Praha-město návrh na vklad prohlášení vlastníka Domu a Pozemků (dále jen Prohlášení vlastníka), v němž bylo konstatováno, že: -Dům má jedno podzemní a sedm nadzemních podlaží, v nichž je (mělo být) celkem 22 Bytových jednotek, jež jsou popsány označením podlaží, v němž se nacházejí, počtem místností, jejich účelem a výměrou stím, že součástí některých Bytových jednotekjsou (měly být) balkóny, -v článku 3 Prohlášení vlastníka jsou příkladmo vyjmenovány společně části Domu a jako společně prostory Domu označeny schodiště a chodby o výměře 149 m2, -v článku 4 Prohlášení vlastníka je zlomkem xxx/10000 stanoven spoluvlastnický podíl nebytových a Bytových jednotek na společných částech Domu, přičemž s vlastnictvím jednotekjsou spojena spoluvlastnická práva k Pozemkům, -na plánku, jenž tvoří přílohu Prohlášení vlastníka, je zakresleno umístění jednotlivých jednotek v podlažích ve vztahu ke schodišti, jež je zvýrazněno šrafováním, -vklad práva byl povolen rozhodnutím ze dne 23.5.2002 s právními účinky vkladu ke dni 26.4.2002, 3) z plánů stavby třípatrověho domu na č. 523/76 na Královských Vinohradech je zřejmě, že původní bytově jednotky byly uspořádány odlišně, 4) rozhodnutími odboru výstavby Městskě části Praha 2 byly povoleny změny v užívání stavby z bytů na kanceláře, resp. nebytově prostory, 5) dlužník převedl vlastnickě právo k Bytovým jednotkám včetně spoluvlastnických podílů na společných částech Domu a Pozemku Valentině Boutově, 6)-žalobce a) nabyl vlastnickě právo k Bytově jednotce č. 1428/5 včetně spoluvlastnickěho podílu na společných částech Domu a Pozemcích kupní smlouvou uzavřenou s Valentinou Boutovou dne 21.5.2003 s právními účinky vkladu ke dni 22.5.2003,

(MSPH 93 INS 16238/2010)

-žalobce b) nabyl vlastnickě právo kBytově jednotce č. 1428/7 včetně spoluvlastnickěho podílu na společných částech Domu a Pozemcích kupní smlouvou uzavřenou s Valentinou Boutovou dne 20.6.2005,

-žalobci c) a d) nabyli vlastnickě právo k Bytově jednotce č. 1428/5 včetně spoluvlastnickěho podílu na společných částech Domu a Pozemcích do společněho jmění manželů kupní smlouvou uzavřenou sValentinou Boutovou dne 25.7.2003 s právními účinky vkladu ke dni 13.8.2003,

7) žalobci jsou v katastru nemovitostí evidováni jako spoluvlastníci Pozemků a Domu, stím, že Bytová jednotka č. 1428/5 je využívána žalobcem a), Bytová jednotka č. 1428/6 je využívána žalobci c) a d) a Bytová jednotka č. 1428/7 je využívána žalobcem b), vlastnictví Bytových jednotek bylo do katastru nemovitostí vloženo dle Prohlášení vlastníka,

8) ze znaleckěho posudku ze dne 16.8.2007 objednaněho dlužníkem se podává, že Dům má jedno podzemní a pět nadzemních podlaží,

9) ze znaleckěho posudku č. 1982-14/13 vyplývá, že schěmata umístění bytů v Prohlášení vlastníka jsou zmatečná a Bytově jednotky podle nich nelze identifikovat, ve skutečnosti mají všechny byty okna do ulice a na patře je malý byt umístěn vždy uprostřed mezi dvěma většími, v prvním podzemním podlaží byly dvě nebytově jednotky sloučeny do jedně, původní sklad byl zrušen a vzniklý prostor byl propojen probouráním dveří se sousedními lázněmi, liší se počet bytů vprvním, třetím a šestěm nadzemním podlaží, sedmě nadzemní podlaží neexistuje, jedná se o konstrukci střechy, a tři Bytově jednotky se v něm tudíž nenacházejí,

10) ze spisu Městskěho soudu vPraze sp. zn. 93 INS 16238/2010 vyplývá, že úpadek dlužníka byl zjištěn dne 22.12.2010, insolvenčním správcem byl na základě schůze věřitelů ze dne 18.4.2011 ustanoven žalovaný a usnesením ze dne 20.4.2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Nemovitosti byly do soupisu majetkově podstaty zapsány dnem 11.10.2011 s poznámkou o vlastnickěm právu žalobců s tím, že důvodem jejich soupisu byla absolutní neplatnost Prohlášení vlastníka.

Vrovině právního posouzení věci soud potě, co konstatoval, že podstata sporu tkví v tom, zda je Prohlášení vlastníka podle zákona o vlastnictví bytů (dále jen ZOVB) absolutně neplatně, a pokud ano, zda vdůsledku toho žalobci nenabyli vlastnickě právo kNemovitostem, dospěl i přes nesouhlas žalovaněho kzávěru, že na daný případ je třeba aplikovat ust. § 1167 nověho občanskěho zákoníku (dále jen OZ), jež určuje, že pokud došlo k zápisu vlastnickěho práva k jednotkám do veřejněho seznamu, nelze v případě, že věcně právo k jednotce nabyla další osoba, prohlásit prohlášení za neplatně ani určit, že vlastnickě právo k jednotce nevzniklo. Cituje důvodovou zprávu ktomuto ustanovení vyslovil soud názor, že úmyslem zákonodárce nebylo to, aby byla chráněna dobrá víra třetích osob jen v případě, že jejich vlastnickě (spoluvlastnickě) právo k bytovým jednotkám bylo do veřejněho seznamu vloženo (až) po 1.1.2014. Úmyslem zákonodárce naopak bylo narovnání neúnosně situace na trhu s byty, kdy dosavadní konstrukce absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka se všemi důsledky z toho plynoucími, konzervovala nestabilitu trhu s byty kdykoli do budoucna bez ohledu na to, kolikrát (by) byl byt v mezidobí převeden.

Tomu podle přesvědčení soudu napovídá i konstrukce ust. § 1168 OZ, jež určuje, že pokud prohlášení vlastníka vymezuje jednotku neurčitým nebo

(MSPH 93 INS 16238/2010) nesprávným způsobem a pokud je neodstraní původce prohlášení bez zbytečněho odkladu potě, co ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Pokud k tomu nedojde, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Pokud určí prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky na společných částech, nepřihlíží se k tomu.

K poukazu žalovaněho na přechodně ustanovení § 3028 OZ soud zdůraznil, že vznik vlastnickěho práva žalobců je sice třeba posuzovat podle dosavadních předpisů, nicměně otázku, zda je možno domáhat se neplatnosti prohlášení či určení, že vlastnickě právo k jednotce nevzniklo, je třeba posuzovat podle OZ. Důsledkem opačněho přístupu by tak podle soudu bylo to, že na vlastnickě právo k bytovým jednotkám, kterě vzniklo (mělo vzniknout) před účinností OZ, by nebylo možno aplikovat ust. § 1168 OZ a nedostatky prohlášení vlastníků by nebylo lze nikdy napravit. Ust. § 3063 OZ, na něž žalovaný rovněž poukazoval, podle soudu toliko vylučuje vznik takověho vlastnictví bytů, kterě by v sobě slučovalo právní režim založený ZOVB a OZ.

Nadto soud akcentoval, že i pokud by jeho úvaha o možnosti aplikace ust. § 1167 OZ nebyla správná, je třeba na daný případ podle ust. § 3030 OZ, podle něhož se na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy l., aplikovat ust. § 6 odst. 2 OZ, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svěho nepoctivěho nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

V daněm případě by podle soudu v důsledku zamítavěho rozhodnutí dlužník nepochybně výhodu získal. Vyšel ztoho, že pokud by bylo Prohlášení vlastníka neplatně, což způsobil dlužník, a pokud by v důsledku toho bylo zjištěno, že Bytově jednotky nevznikly, nevzniklo by ani vlastnickě právo žalobců ani zástavní právo vedlejšího účastníka. Na újmu žalobců a vedlejšího účastníka by tak dlužník získal neoprávněnou výhodu majetku v hodnotě cca 60 miliónů Kč, jenž by byl prakticky očištěn od závazků, jejichž výše činí měně než 2,5 milionu Kč. Vtěto souvislosti zdůraznil, že žalobci nabyli Nemovitosti v dobrě víře od třetí osoby a řádně za jejich nabytí zaplatili. Takověmu stavu dle názoru soudu právní ochranu rozhodně poskytnout nelze. Proto žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 150 občanskěho soudního řádu (dále jen OSŘ), když důvody hodně zvláštního zřetele podle tohoto ustanovení spatřoval jednak v tom, že byl aplikován právní předpis, který v době zahájení řízení neplatil, jednak v tom, že Prohlášení vlastníka mělo vady, a proto by nebylo spravedlivě požadovat po žalovaněm úhradu nákladů státu, vedlejšího účastníka a žalobců.

Proti tomuto rozsudku Městskěho soudu v Praze se žalovaný, žalobci, a vedlejší účastník na straně žalobců včas odvolali.

Žalovaný napadl rozsudek vbodě l. výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a v bodě lll. výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit státu 25.890,-Kč na náhradu nákladů řízení. V odvolání setrval na svě dosavadní argumentaci, podle níž

(MSPH 93 INS 16238/2010) prokázal, že Prohlášení vlastníka neobstojí nejen pro rozpory se stavebně technickými předpisy, ale především pro vymezení neexistujících Bytových jednotek vneexistujícím nadzemním podlaží. Soud prvního stupně kritizoval za to, že na danou věc aplikoval OZ, ačkoli dle přechodněho ust. § 3028 OZ se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklě (až) ode dne nabytí jeho účinnosti a ačkoli ust. § 3063 OZ předpokládá kontinuitu dosavadní právní úpravy (obsaženou v ZOVB-poznámka odvolacího soudu) v těch případech, kdy došlo k nabytí vlastnickěho práva alespoň k jedně bytově jednotce v domě podle dosavadní právní úpravy.

Žalovaný zpochybnil dobrou víru žalobců při nabytí Nemovitostí tvrzením, že si museli být vědomi vad Prohlášení vlastníka, museli si např. všimnout neexistujícího podlaží v prázdně půdě a potažmo vněm neexistujících bytových jednotek. Žalovaný soudu prvního stupně dále vytýkal, že při závěru o získání výhody dlužníkem pominul speciální úpravu obsaženou v ust. § 231 a násl. insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež primárně slouží kochraně věřitelů. Vtěto souvislosti poukazoval na ust. § 233 IZ, jež stanoví povinnost vrátit bezdůvodně obohacení získaně plněním z neplatněho právního úkonu. Proto je podle něj nesprávná úvaha soudu, že vpřípadě posouzení neplatnosti Prohlášení vlastníka by byl dlužník očištěn od závazků.

Nadto se soud podle žalovaněho nevypořádal ani s námitkou, že je sporně, zda-s ohledem na rozpory v označení strany prodávající v kupní smlouvě-mělo dojít ke vkladu vlastnickěho práva ve prospěch žalobce b) do katastru nemovitostí.

Žalovaný proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobcům a vedlejšímu účastníku na jejich straně uloží, aby státu uhradili znalečně v celěm rozsahu.

Žalobci a vedlejší účastník na jejich straně napadli rozsudek v bodě ll. výroku, jímž jim byla uložena povinnost zaplatit státu 25.890,-Kč na náhradě nákladů řízení, a vbodě lV. výroku, jímž bylo rozhodnuto o tom, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Nesouhlasili nejen stím, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ust. § 150 OSŘ, nýbrž i stím, že jim nedal najevo, že uvažuje o možnosti toto ustanovení aplikovat. Upozornili zejměna na to, že to byl dlužník, kdo způsobil neplatnost Prohlášení vlastníka, a že názor o jeho neplatnosti prezentovaný žalovaným nebyl s ohledem na vývoj judikatury správný již vdobě podání žaloby. Soudu rovněž vytkli, že neposuzoval zejměna výši nákladů řízení a nezjištloval, jakě jsou majetkově, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení ajaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterěho účastníka.

Proto požadovali, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v bodech ll. a lV. výroku tak, že žalovaněmu uloží, aby státu uhradil na nákladech řízení částku 25.890,50 Kč a jim uhradil náklady řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, kterě jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

(MSPH 93 INS 16238/2010)

K věci samě:

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno potud, že na daný případ je třeba aplikovat přechodně ust. § 3030 OZ, zněhož plyne, že se i na práva a povinnosti, kterě se posuzují podle dosavadních právních předpisů (včetně práv a povinností z věcných práv nabytých před účinností OZ), použijí ustanovení části první hlavy l. Účelem tohoto ustanovení je vztáhnout i na právní případy podřízeně dosavadním právním předpisům obecně zásady, na nichž je OZ postaven a jež akcentují ochranu dobrě víry a zákaz zneužití soukromých práv. Jinými slovy vyjádřeno, i předchozí úprava soukroměho práva (včetně ZOVB) musí být interpretována a aplikována v souladu se zásadami formulovanými v první části hlavy l OZ. To znamená, že musí být vykládána především ve shodě s Listinou základních práv a svobod, současným ústavním pořádkem a musí být v souladu s dobrými mravy a spravedlností.

Z ust. § 2 odst. 3 OZ kromě jiněho plyne, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ust. § 6 OZ má každý povinnost jednat vprávním styku poctivě (odstavec 1). Nikdo nesmí těžit ze svěho nepoctivěho nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který sám vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (odstavec 2).

Smyslem posledně citovaněho ustanovení je jednak výslovně stanovit, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, jednak zamezit tomu, aby někdo získal právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně. Stejně pravidlo se uplatní i ve vazbě na protiprávní stav se zřetelem k osobě, která jej vyvolala nebo která má nad tímto stavem kontrolu. Ochranu je třeba poskytnout naopak tomu, kdo jednal v dobrě víře. Mala fide (ve zlě víře, ve zlěm úmyslu) nelze získat právem aprobovanou výhodu.

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že právě o takový případ se jedná vtěto věci, v níž je zřejmě, že by dlužník těžil z toho, že učinil Prohlášení vlastníka, jež obsahuje řadu zásadních pochybení. Pokud by totiž byl akceptován názor žalovaněho, že tato pochybení mají (měla) za následek absolutní neplatnost Prohlášení vlastníka, znamenalo by to, že došlo kzápisům a převodům Nemovitostí, kterě neexistovaly a žalobci by vlastnictví ke shora specifikovaným Bytovým jednotkám včetně spoluvlastnických podílů na společných částech Domu a Pozemcích nenabyli. Dlužník by tak na úkor žalobců, již Nemovitosti nabyli v dobrě víře, získal výhodu, jež by se projevila tím, že by v insolvenčním řízení vedeněm na jeho majetek mohly být zvýtěžku zpeněžení Domu uspokojeny pohledávky jeho věřitelů, tj. uhrazeny jeho dluhy. Za těchto okolností je odvolací soud přesvědčen o tom, že takověmu stavu nelze poskytnout právní ochranu.

Odvolací soud je přitom toho názoru, že na absenci dobrě víry žalobců při koupi Nemovitostí nelze usuzovat jen ztoho, že si žalobci nevšimli, resp. blíže nezkoumali, zda např. vymezení Bytových jednotek v Prohlášení vlastníka odpovídá jejich skutečněmu vymezení vDomě. To platí tím spíše, že žalobci byli vřadě převodů Nemovitostí až druhými nabyvateli, že jednali vdůvěře v pravdivost a úplnost zápisu v katastru nemovitostí a že ke zpochybnění jejich vlastnickěho práva

(MSPH 93 INS 16238/2010) k Nemovitostem (k zahrnutí Nemovitostí do soupisu majetkově podstaty dlužníka) došlo až za více než 8 let potě, co bylo jejich vlastnickě právo vloženo do katastru nemovitostí.

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výtku žalovaněho směřující proti závěru soudu stran získání výhody dlužníkem vdůsledku jím učiněněho vadněho (neplatněho) Prohlášení vlastníka, podle níž je se zřetelem kust. § 233 IZ nerozhodně, zda neplatnost Prohlášení vlastníka způsobil dlužník, či nikoli. Již proto ne, že citovaně ustanovení upravuje procesní postup při plnění povinnosti vydat majetkový prospěch získaný plněním z neplatněho právního úkonu toliko v případě, že se tento neplatný právní úkon týká majetku nebo závazků dlužníka, a toliko vpřípadě, že neplatnost takověho právního úkonu byla zjištěna pravomocným rozhodnutím, k čemuž zde ovšem nedošlo (Prohlášení vlastníka totiž nelze považovat za majetek či závazek dlužníka a neplatnost Prohlášení vlastníka nebyla zjištěna pravomocným soudním rozhodnutím).

Odvolací soud nesdílí ani pochybnost žalovaněho, zda u žalobce b) s ohledem na rozpory ve specifikaci prodávající v kupní smlouvě (v níž byla označena jako Valentina Butová -poznámka odvolacího soudu) mělo dojít ke vkladu jeho vlastnickěho práva do katastru nemovitostí. Judikatura je již ustálena v tom, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy, pokud lze z celěho obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 386/96 ze dne 10.4.1997 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46).

O absolutně neplatně smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možně hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního úkonu. Nepřesně označení příjmení prodávající Butová namísto Boutová v záhlaví kupní smlouvy, na jejím konci i v rámci ověřovací doložky pravosti jejího podpisu proto nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy v situaci, kdy na základě ostatních identifikačních znaků obsažených v záhlaví smlouvy, tj. jměna, bydliště a rodněho čísla, lze zjistit, že prodávající stranou Kupní smlouvy byla Valentina Boutová.

K nákladům řízení:

Žalobci i vedlejší účastník na jejich straně sice mají pravdu vtom, že soud prvního stupně procesně pochybil, pokud jim neposkytl odpovídající prostor vyjádřit se k možněmu použití ust. § 150 OSR, resp. neinformoval je o tom, že má v úmyslu použít moderační právo dle tohoto ustanovení (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. l. ÚS 2569/07, sp. zn. l. ÚS 4677/12 a rozsudek Evropskěho soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti Českě republice), nicměně právo brojit proti aplikaci ust. § 150 OSR jim zůstalo zachováno prostřednictvím odvolání, jež ostatně využHL

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že by v poměrech žalovaněho bylo nepřiměřenou tvrdostí, aby byl povinen hradit žalobcům

(MSPH 93 INS 16238/2010) a vedlejšímu účastníku na jejich straně z majetkově podstaty dlužníka (na újmu jeho věřitelům) náklady řízení v situaci, kdy s ohledem na dobu, kdy Nemovitosti zapsal do podstaty a kdy nebylo lze uvažovat o aplikaci OZ, postupoval v souladu se zákonem. Odvolací soud je současně přesvědčen o tom, že se nepřiznání náhrady nákladů řízení nedotklo majetkových poměrů žalobců a vedlejšího účastníka na jejich straně v míře, jež by vylučovala aplikaci ust. § 150 OSR.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání jsou nedůvodná, a napadený rozsudek proto podle ust. § 219 OSR jako věcně správný potvrdil. v Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 150 OSR, jež bylo aplikováno z týchž důvodů jako před soudem prvního stupně.

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustně, jestliže napadeně rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotněho nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleně rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městskěho soudu v Praze.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustně.

V Praze dne 16. října 2014

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná