102 VSPH 34/2012-190
129 ICm 266/2011 102 VSPH 34/2012-190 (KSPL 29 INS 11008/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce Ing. Pavla Tatíčka, sídlem Pražská 45, Plzeň, insolvenčního správce dlužnice IMPORTEX Czech, a.s., zast. advokátem Mgr. Janem Blažkem, sídlem Dominikánská 16, Plzeň, proti žalovanému ENVI & CULTURE INSTITUT, o.s., sídlem Jiráskova 296, Kralovice, zast. advokátem Mgr. Tomášem Pekárkem, sídlem U Kavalírky 2, Praha 5, o určení neúčinnosti právního úkonu, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 266/2011-121 ze dne 7.prosince 2011

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 266/2011-121 ze dne 7.prosince 2011 se v bodě I. výroku potvrzuje ve znění, že se určuje, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 8.9.2010 mezi dlužnicí a žalovaným je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 266/2011-121 ze dne 7.prosince 2011 se v bodě II. výroku mění tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.880,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Blažka.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 13.037,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Blažka.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek č.j. 129 ICm 266/2011-35 ze dne 11.5.2011 byl usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 117/2011-89 ze dne 17.10.2011 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve výroku označeným rozsudkem opětovně určil, že právní úkon dlužnice, kterým byla uzavřena dne 8.9.2010 mezi žalobcem a žalovaným smlouva o zřízení věcného břemene, kterou zatížil 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010)

žalobce tam specifikované nemovitosti ve vlastnictví IMPORTEX Czech, a.s. nacházející se v katastrálním území Valcha, obec Plzeň vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálního pracoviště Plzeň-město (dále též jen nemovitosti) právem neomezeného užívání na dobu 40 let ve prospěch ENVI & CULTURE INSTITUT, o.s. za úplatu 100.000,-Kč ročně je vůči insolvenčním věřitelům dlužnice neúčinná . Současně rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 13.080,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud z toho, že: 1) dne 8.9.2010 byla mezi dlužnicí a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene (dále též jen smlouva), jíž dlužnice zřídila ve prospěch žalovaného věcné břemeno neomezeného užívání nemovitostí po dobu 40 let ode dne právní moci vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí za úplatu 100.000,-Kč ročně s tím, že právní účinky vkladu nastaly dne 8.9.2010, 2) dne 23.9.2010 bylo vyhláškou insolvenčního soudu č.j. KSPL 29 INS 11008/2010-A-2 zahájeno insolvenční řízení týkající se dlužnice, 3) dne 18.11.2010 a 10.1.2011 byl usneseními téhož soudu č.j. KSPL 29 INS 11008/2010-A-20 a č.j. KSPL 29 INS 11008/2010-B-24 zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek prohlášen konkurs, 4) dle znaleckého posudku č. 903/191/2010 ze dne 14.12.2010 vypracovaného Ing. Vladimírem Nováčkem činila: -obvyklá hodnota nemovitostí bez věcného břemene 13.000.000,-Kč, -obvyklá hodnota nemovitostí s věcným břemenem 0,-Kč, -hodnota věcného břemene užívání nemovitostí za období 10 let 15.478.000,-Kč, 5) dle znaleckého posudku č. 904/192/2010 ze dne 14.12.2010 vypracovaného Ing. Vladimírem Nováčkem činila: -obvyklá hodnota nemovitostí bez věcného břemene 5.500.000,-Kč, -obvyklá hodnota nemovitostí s věcným břemenem 1.480.000,-Kč, -hodnota věcného břemene užívání nemovitostí za období 10 let 4.020.000,-Kč, 6) dle znaleckého posudku č. 769/2011 ze dne 30.11.2011 vypracovaného Renátou Havířovou činila: -obvyklá hodnota nemovitostí bez věcného břemene 12.000.000,-Kč, -hodnota věcného břemene užívání nemovitostí za období 10 let 7.200.000,-Kč, 7) dle znaleckého posudku č. 770/2011 ze dne 30.11.2011 vypracovaného Renátou Havířovou činila: -obvyklá hodnota nemovitostí bez věcného břemene 5.000.000,-Kč, -hodnota věcného břemene užívání nemovitostí za období 10 let 4.000.000,-Kč, 8) dlužnice měla v době uzavření smlouvy závazky splatné po dobu delší než 3 měsíce vůči více věřitelům, např. vůči Českým drahám, a.s., DESINSEKTA, s.r.o., Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, PUMAS, s.r.o, Karlovarským minerálním vodám, a.s., A.S.A. České Budějovice, s.r.o., HAMLET NV a Finančnímu úřadu v Plzni, 9) dlužnice nehradila v době uzavření smlouvy podstatnou část svých závazků, jejichž výše vůči největším věřitelům Československé obchodní bance, a.s., Raiffeisenbank, a.s. a Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s. dosahovala v souhrnu 68,25 % všech závazků.

V rovině právního posouzení věci soud zdůraznil, že cena nemovitostí zatížená věcným břemenem je nulová, neboť případný nový vlastník by musel vynakládat finanční 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010) prostředky na jejich správu a udržování a současně být srozuměn s tím, že osoba oprávněná z věcného břemene je může kdykoli po dobu 40 let neomezeně užívat. Pokud jde o úplatu za zřízení věcného břemene ve výši 100.000,-Kč ročně, dospěl k závěru, že dle ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jde o protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázala dlužnice. Nepřiměřenost protiplnění dovodil zejména porovnáním hodnoty věcného břemene (19.498.000,-Kč, resp. 11.200.000,-Kč) a úplaty za ně (4.000.000,-Kč za dobu 40 let) a porovnáním obvyklé ceny nemovitostí bez věcného břemene (18.500.000,-Kč, resp. 17.000.000,-Kč) se stávající cenou, která je nulová, resp. minimální. Podle soudu byla v řízení naplněna i další podmínka pro vyslovení neúčinnosti smlouvy zakotvená v ust. § 240 odst. 2 IZ, když bylo prokázáno, že ji dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku ve formě platební neschopnosti dle ust. § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ ve spojení s ust. § 3 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona. Na neúčinnost smlouvy usuzoval soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 820/2005 ze dne 31.5.2007 i z toho, že se dlužnice nevyvarovala jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku, který by byl po prohlášení konkursu na její majetek využitelný k uspokojení věřitelů.

Soud dále konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by šlo o některý z právních úkonů, které dle ust. § 240 odst. 4 IZ nejsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění. Z pohledu úpravy obsažené pod písm. d) tohoto ustanovení zdůraznil, že žalovaný při náležité pečlivosti měl a mohl poznat, že dlužnice nepřistupuje ke svému majetku s péčí řádného hospodáře, neboť sjednáním nestandardní délky trvání věcného břemene a neúměrně nízké úplaty za ně zásadním způsobem a bez přiměřeného protiplnění zatížila svůj majetek. Z těchto důvodů žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle míry úspěchu ve věci tak, že v řízení neúspěšnému žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalobci. Při stanovení sazby odměny za zastupování žalobce advokátem aplikoval ust. § 5 písm. d) tehdy účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby rozhodl o tom, že vyřizující soudce JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D. je z projednávání a rozhodování této věci vyloučen. V první řadě namítal, že řízení je postiženo zásadními procesními vadami, které spatřoval především v tom, že soud vydal napadený rozsudek, aniž by předložil nově vznesenou námitku vůči soudci nadřízenému soudu. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ten nebyl povinen takto postupovat, neboť v námitce podjatosti byly uplatněny stejné okolnosti, o nichž již bylo nadřízeným soudem (negativně) rozhodnuto. Zdůraznil, že v námitce podjatosti uvedl zcela nové skutečnosti, zejména to, že proti soudci podal žalobu na ochranu osobnosti. V této situaci očekával, že nařízené jednání bude odročeno a že v souladu se zásadou koncentrace řízení bude moci svá skutková tvrzení a důkazy k nim označit nejpozději do skončení prvního jednání ve věci (již) před nově obsazeným soudem.

Žalovaný kritizoval soud prvního stupně rovněž za to, že nerespektoval předmět řízení, který žalobce vymezil jasně formulovaným petitem, jímž se domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice, jímž byla dne 8.9.2010 uzavřena smlouva mezi žalobcem a žalovaným. Vyjádřil přesvědčení, že takto formulovanému petitu nebylo možno vyhovět; jednak proto, že právní úkon, kterým byla smlouva uzavřena, učinil on (akceptací 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010) návrhu smlouvy) a nikoli dlužnice, jednak proto, že účastníkem smlouvy nebyl žalobce. Z takto vymezeného předmětu řízení bylo podle žalovaného zřejmé, že žalobce požadoval určení neúčinnosti jiného právního úkonu než smlouvy, a proto považoval za nadbytečné vyjadřovat se k závěrům soudu o neúčinnosti smlouvy. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 326/97 ze dne 4.11.1997 rozvedl, že návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje způsob, jak o nich má být rozhodnuto, a takto vymezeným žádáním je obecný soud vázán.

Žalobce ve vyjádření k odvolání poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 714/2002 ze dne 20.5.2003 a na ust. § 14 odst. 4 OSŘ, z nichž dovozoval, že postup soudu (vyřizujícího soudce) byl v souladu se zákonem a že k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces nedošlo. Důvody podjatosti soudce, které měly spočívat v podání žaloby na ochranu osobnosti vůči soudci, označil za účelové s tím, že Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí č. 42114/98 a 42185/98 ze dne 26.2.2000 ve věci Tanner a Malminen proti Finsku uzavřel, že podání občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti obžalovaným proti soudci, který rozhodoval v jeho věci, není důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. K další části odvolací argumentace uvedl, že žalobou napadeným úkonem je uzavření smlouvy-tedy právní úkon dlužnice, jímž se zavázala poskytnout plnění, za které jí nebylo poskytnuto přiměřené protiplnění. Současně považoval za nepochybné, že účastníkem smlouvy byla dlužnice, a pokud je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno, že se určuje neúčinnost právního úkonu dlužnice, kterým byla uzavřena smlouva mezi žalobcem a žalovaným, nebylo tím míněno to, že by smlouvu uzavřel žalobce, ale to, že ji uzavřela dlužnice, za níž žalobce jedná jako její insolvenční správce. Proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu vůči žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Krajské státní zastupitelství v Plzni ve vyjádření k odvolání uvedlo, že žalovaný ani v žalobě na ochranu osobnosti neuvedl vůči soudci jiné výhrady než ty, které se týkaly jeho postupu ve věci, což ovšem samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Žalovaný proto nemohl očekávat, že soud prvního stupně odročí jednání nařízené na den 7.12.2011 na základě námitky podjatosti podané dne 5.12.2011. Podle názoru státního zastupitelství postrádá smyslu členění smlouvy (jako dvoustranného právního úkonu) na dva jednostranné úkony (ofertu a akceptaci), které jsou předpoklady pro uzavření smlouvy. Z těchto důvodů navrhlo, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o tom, že soudce JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D. není z projednávání a rozhodování věci vyloučen.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řízení (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud se v meritu věci ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i právními závěry na nich postavenými, pro stručnost odkazuje na pečlivé, přesvědčivé a obšírné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud se všemi důležitými aspekty případu dostatečně vypořádal. Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že v řízení bylo prokázáno, že uzavřením smlouvy v době, kdy již byla v úpadku, zatížila dlužnice majetkovou podstatu věcným břemenem, které vzniklo za nápadně nevýhodných podmínek, jelikož žalovaný za ně neposkytl přiměřené protiplnění. Tím mu byla poskytnuta zcela nepřiměřená výhoda oproti zatížení (omezení), jaké zřízení 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010) věcného břemene znamenalo pro dlužnici a potažmo pro majetkovou podstatu. Ostatně žalovaný tyto závěry v odvolání nezpochybnil, přičemž jím označené důvody, proč tak neučinil, odvolací soud neshledal opodstatněnými.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobu posoudil jako návrh na určení neúčinnosti smlouvy dle ust. § 240 IZ, neboť předmětem řízení, jak jej žalobce vymezil v petitu a jak jej soud převzal do výroku napadeného rozsudku, nebylo určení neúčinnosti celé smlouvy, ale pouze neúčinnosti návrhu dlužnice na uzavření smlouvy. Soudní praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152/2003) je již ustálena v tom, že o formulaci výroku rozhodnutí rozhoduje pouze soud, jenž není vázán doslovným zněním petitu, a proto nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím odlišných výrazů vyjádří ve výroku svého rozhodnutí práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Musí ovšem dbát na to, aby formulace výroku rozhodnutí odpovídala (z obsahového hlediska) tomu, čeho se navrhovatel návrhem skutečně domáhal. V posuzované věci je z obsahu žaloby (č.l. 1-6) a jejího doplnění (č.l. 31-32) zřejmé, že se žalobce domáhal určení neplatnosti (celé) smlouvy, jež byla uzavřena mezi dlužnicí a žalovaným, byť petit formuloval (nepřesně) tak, že jde o právní úkon dlužnice, kterým byla uzavřena smlouva mezi ním a žalovaným. Tento závěr se podle přesvědčení odvolacího soudu neprotiví závěrům, jež formuloval Ústavní soud ve výše zmiňovaném usnesení ze dne 4.11.1997, v němž se navíc zabýval (jinou) situací, kdy žalobcem uplatněný petit neumožnil soudu věc projednat a rozhodnout pro absenci soudní pravomoci.

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani tu část odvolací argumentace, dle níž soud prvního stupně pochybil i v tom, že na jednání konaném dne 7.12.2011 věc projednal a rozhodl namísto toho, aby námitku podjatosti soudce ze dne 2.12.2011 předložil k rozhodnutí nadřízenému soudu. Z povinnosti předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti totiž zákon stanoví v ust. § 15b odst. 2 OSŘ výjimku v situaci, která nastala i v této věci, kdy žalovaný uplatnil námitku před jednáním, na němž měla být (a také byla) věc rozhodnuta a kdy měl soud zato, že námitka není důvodná. V takovém případě je účelné řešit otázku podjatosti soudce jen tehdy, podá-li účastník proti rozhodnutí soudu řádně a včas opravný prostředek. Tento postup je plně v souladu s ustálenou judikaturou prezentovanou již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 714/2002 ze dne 20.5.2003, na které žalobce přiléhavě poukazoval, dle níž podléhá režimu ust. § 15b odst. 2 OSŘ námitka podjatosti vznesená kdykoli od zahájení řízení až do rozhodnutí soudu, proti jehož soudci námitka směřuje, přičemž jedinou podmínkou zde je, aby první jednání, které se uskuteční po vznesení námitky podjatosti, bylo současně jednáním, při němž je věc rozhodnuta. Účelem tohoto ustanovení je zabránit zbytečným průtahům v řízení, aniž by tím došlo k poškození práv účastníků. Okolnost, že žalovaný nedůvodně očekával, že s ohledem na vznesenou námitku podjatosti bude jednání odročeno, jde tudíž k jeho tíži.

K samotné námitce podjatosti ze dne 2.12.2011 (č.l.105-107) považoval odvolací soud, pokud jde o procesní stránku věci, za vhodné podotknout, že námitce podjatosti soudce nelze v odvolacím řízení vyhovět vydáním rozhodnutí, jímž by soudce byl vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené před soudem prvního stupně (jak požaduje žalovaný), ale jen zrušením napadeného rozhodnutí (vydaného vyloučeným soudcem) dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ. Důvod k takovému postupu však v posuzovaném případě odvolací soud z důvodů níže uvedených neshledal. 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010)

Žalovaný odůvodnil námitku podjatosti tím, že proti soudci JUDr. Ing. Pavlu Šaškovi, Ph.D. podal žalobu na ochranu osobnosti, v níž akcentoval jeho nezákonný (procesní) postup v této věci, který podle něj spočíval především v tom, že se zřetelem k námitce věcné nepříslušnosti neměl ve věci rozhodovat a že mu v důsledku nesprávného procesního postupu neumožnil věcně se vyjádřit ke skutkovým údajům žaloby ani k provedeným důkazům. JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D. ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům žádný vztah nemá, přičemž důvod podjatosti se dle jeho názoru týká okolností, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci.

Podle ust. § 14 odst. 1 a 4 OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Podle konstantní judikatury může poměr k věci vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

V posuzované věci shledal žalovaný důvod podjatosti soudce JUDr. Ing. Pavla Šaška, Ph.D. v okolnostech, které spočívaly v jeho postupu v řízení v projednávané věci. Nesouhlas účastníka s procesním postupem soudce však důvodem k vyloučení soudce z rozhodování ve věci není. K tomu, že žalovaný dovozoval pochybnosti o nestrannosti soudce ze skutečnosti, že proti němu podal žalobu na ochranu osobnosti, je třeba konstatovat, že tato okolnost, jak žalobce správně vystihl, není dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani z ní vycházející judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2358/11 ze dne 3.10.2011) dostatečným důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Protože žádné okolnosti svědčící o podjatosti soudce JUDr. Ing. Pavla Šaška, Ph.D. zjištěny nebyly, nelze než konstatovat, že námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, není důvodná.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné, a rozsudek soudu prvního stupně proto v bodě I. výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil ve znění, jež odpovídá tomu, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.

Při přezkoumávání nákladového výroku dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě aplikovat ust. § 142 odst. 1 OSŘ, dle něhož je povinen hradit náklady ten z účastníků, jenž ve věci neměl úspěch. V projednávané věci to byl žalovaný, neboť žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Soud prvního stupně pochybil toliko v tom, že při určení výše odměny za zastupování žalobce advokátem postupoval podle ust. § 5 písm. d) vyhlášky a určil ji ve výši 129 ICm 266/2011 (KSPL 29 INS 11008/2010)

10.000,-Kč, ačkoli měl postupovat podle ust. § 8 vyhlášky (ve znění účinném do 29.2.2012) a určit ji ve výši 9.000,-Kč.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1, § 167 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a napadený rozsudek v bodě II. výroku změnil tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu odměny ve výši 9.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky a tří náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, vyjádření ve věci a účast na jednání před soudem), což s připočtením 20% DPH ve výši 1.980,-Kč činí celkem 11.880,-Kč.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 OSŘ a žalovanému je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 10.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky (ve znění účinném od 1.3.2012), dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání před soudem), náhrady cestovných výdajů ve výši 264,-Kč za použití autobusové dopravy k soudnímu jednání konanému dne 15.3.2012 na trase Plzeň-Praha a zpět, což s připočtením 20% DPH ve výši 2.173,-Kč činí celkem 13.037,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 15.března 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová