102 VSPH 339/2013-172
57 ICm 599/2012 102 VSPH 339/2013-172 (KSLB 57 INS 7373/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně LIF, a.s., sídlem Jablonecká 7/22, Liberec V, zast. advokátem JUDr. Rudolfem Vaňkem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti žalované JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, sídlem Washingtonova 25, Praha 1, insolvenční správkyni dlužnice KL-OIL, s.r.o., zast. advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, sídlem Petrohradská 390, Praha 10, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty a o vzájemném návrhu na vyslovení neúčinnosti právního úkonu o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 lCm 599/2012-148 ze dne 22.května 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 599/2012-148 ze dne 22.května 2013 se vbodech |. a ||. výroku potvrzuje.

||. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 8.228,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku krukám advokáta Mgr. Jaroslava Topola.

102 VSPH :539/2013 (KSLB 57 lNS 7373/2011)

Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci vbodě l. výroku shora označeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v obci Bílý Kostel nad Nisou (dále jen Nemovitosti) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice, o vzájemném návrhu žalované rozhodl tak, že vbodě ll. výroku určil, že je neúčinná zástavní smlouva ze dne 20.8.2009 uzavřená mezi žalobkyní a dlužnicí, jíž bylo zřízeno zástavní právo k Nemovitostem (dále též jen Zástavní smlouva), a v bodech lll. a lV. výroku zamítl žalobu včásti, jíž se žalovaná domáhala určení neúčinnosti potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby Nemovitostí dle zákona o č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách (dále jen ZVD) č. 2011188 ze dne 30.3.2011 příklepem ke dni 17.3.2011 a určení, že Nemovitosti náležejí do majetkové podstaty dlužnice. V bodě V. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti vylučovací žaloby vyšel soud zejména z toho, že:

1) dne 13.1.2011 vydala SUBASTA, a.s. (dále též jen Dražebník) dle ust. § 40 ZVD oznámení o dražbě, jež obsahovalo sdělení, že bude provedena nedobrovolná dražba Nemovitostí,

2) téhož dne vydal Dražebník dražební vyhlášku o konání veřejné dražby nedobrovolné v salónku hotelu RADISSON SAS ALCRON V Praze 1 od 11 hodin s tím, že jako navrhovatel dražby byla označena žalobkyně, jako vlastník předmětu dražby dlužnice, jako předmět dražby byly uvedeny Nemovitosti, byla označena právní omezení, stanoveno nejnižší podání ve výši 2.250.000,-Kč a dražební jistota ve výši 300.000,-Kč a byly stanoveny podmínky pro uhrazení ceny dosažené vydražením tak, že se dražební jistota započte na cenu dosaženou vydražením. Kromě toho obsahovala dražební vyhláška výčet pohledávek přihlášených dražebních věřitelů, vněmž byla uvedena toliko pohledávka žalobkyně ve výši 9.400.248,-Kč,

3) dne 17.3.2011 vyhotovil Dražebník protokol o provedené dražbě nedobrovolné č. 201118, v němž byly Nemovitosti označeny jako předmět dražby s tím, že byly oceněny znalcem na 4.500.000,-Kč a váznou na nich zástavní práva ve prospěch žalobkyně, dlužnice byla označena jako dosavadní vlastník a zástavce Nemovitostí, bylo uvedeno, že nejnižší podání činí 2.250.000,-Kč a že navrhovatelem dražby a zároveň vydražitelem je žalobkyně, přičemž jako cena dosažená vydražením je (byla) uvedena částka 2.250.000,-Kč,

4) dne 29.3.2011 sepsala notářská kandidátka Mgr. Martina Čermáková (zástupkyně notářky v Kladně JUDr. Bohumily Račokové) notářský zápis sp. zn. NZ 204/2011, N 196/2011, podle něhož se dne 17.3.2011 dostavila do salónku hotelu RADISSON SAS ALCRON V Praze 1, kde v 11 hodin 30 minut začalo dražební jednání, na němž označil licitátor žalobkyni navrhovatelem dražby, SUBASTA, a.s. dražebníkem, dlužnici vlastníkem předmětu dražby, Nemovitosti předmětem dražby a označil práva a závazky na nich váznoucí. Licitátor dále uvedl, že předmět dražby byl oceněn znalcem na 4.500.000,-Kč a že nejnižší podání činilo 2.250.000,-Kč. Jedinou nabídku učinila žalobkyně a jednání skončilo v 11 hodin 45 minut,

5) dne 30.3.2011 vydal Dražebník potvrzení o nabytí vlastnictví č. 2011188 určené příslušnému katastrálnímu úřadu, v němž je (bylo) uvedeno, že předmětem dražby byly Nemovitosti, jejichž vlastníkem byla dlužnice, že dražebníkem byla

102 VSPH :539/2013 (KSLB 57 lNS 7373/2011)

SUBASTA, a.s. a že Nemovitosti vydražila žalobkyně, která uhradila cenu dosaženou vydražením,

6) dne 8.4.2011 vydal Dražebník protokol o uspokojení pohledávek č. 2011188, podle něhož byla zvýtěžku dražby pohledávka žalobkyně (a zároveň vydražitele) uspokojena ve výši 2.155.860,-Kč stím, že neuspokojena zůstala v rozsahu 4.471.900,-Kč,

7) žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník Nemovitostí,

8) dne 8.8.2011 byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná, která zapsala Nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a ust. § 36 odst. 1 a 6, § 39 odst. 1, 2, 3 a 7 a § 48 odst. 3 ZVD konstatoval, že žalobkyně přesto, že byla zastoupena advokátem a poučena dle ust. § 118a občanského soudního řádu (dále jen OSR), netvrdila, že by byla naplněna podmínka obsažená v ust. § 36 odst. 1 ZVD, tj. že její pohledávka, pro niž byla dražba vedena, byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem nebo vykonatelným exekutorským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků.

Soud zdůraznil, že veřejnou dražbu nedobrovolnou bylo přitom možno provést toliko pro vykonatelnou pohledávku, a připomněl, že předchozí úprava ust. § 36 odst. 2 ZVD připouštějící provedení veřejné nedobrovolné dražby pouze na základě splatné pohledávky zajištěné zástavním právem, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 181/2005 Sb., z něhož citoval pasáž, podle níž Právní úprava obsažená v § 36 odst. 2 ZVD není v souladu s ústavními hledisky, zejména neskýtá dostatečné záruky spravedlivého procesu a ochrany práv třetích osob. Zákonem totiž byla připuštěna možnost nucené dražby majetku, aniž by pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným kvalifikovaným aktem skýtajícím záruku věrohodnosti a kontrolovatelnosti. Zákon ponechává víceméně na posouzení dražebníka, zda pohledávka zajištěná zástavním právem existuje, v jaké výši a zda je splatná. Otázky, které v právním státě musí zodpovědět soud, případně musí být verifikovány souhlasným prohlášením dlužníka a věřitele učiněným před notářem, jsou tímto ustanovením svěřeny do rozhodování" živnostníka-dražebníka. Taková úprava není v souladu s principy právního státu. S ohledem na to, že ke zrušení tohoto ustanovení došlo několik let před tím, než byla provedena dražba, muselo být podle soudu všem zúčastněným, zejména Dražebníkovi, u něhož lze předpokládat vyšší než průměrnou odbornou zdatnost, co se ZVD týče, zřejmé, že nejsou splněny podmínky pro provedení veřejné dražby.

Dále soud akcentoval, že žalobkyně přesto, že byla poučena, neoznačila důkazy kprokázání tvrzení, že dražba proběhla na základě smlouvy o provedení dražby, a že tedy byla splněna podmínka obsažená v ust. § 39 odst. 1, 2, 3 a 7 ZVD, tj. že o provedení dražby byla uzavřena písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy před orgánem pověřeným legalizací, že přílohou smlouvy byly listiny dokládající vykonatelnost práva dražebního věřitele, zajištění pohledávky zástavním právem k předmětu dražby a listiny dokládající vznik pohledávky a její splatnost,

(KSLB 57 lNS 7373/2011) nevyplývají-li tyto skutečnosti již z listiny dokládající vykonatelnost práva dražebního věřitele.

Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila a neprokázala, že jednání Dražebníka, k němuž došlo dne 17.3.2011 vsalónku hotelu RADISSON SAS ALCRON v Praze 1 mezi 11 hodinou 30 minutou a 11 hodinou 45 minutou označené jako veřejná dražba bylo skutečně veřejnou dražbou podle ZVD. Vtéto souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 ze dne 20.3.2011, z něhož citoval pasáž, podle níž Každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu... Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbou; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ust. §24 odst. 3 ZVD nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. V občanském soudním řízení, v němž jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal vydražením ve veřejné dobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o tom, že vskutku šlo o veřejnou dobrovolnou dražbu . Podle soudu prvního stupně lze tyto závěry lze aplikovat i na veřejnou dražbu nedobrovolnou, o níž šlo v této věci.

Soud poukázal rovněž na to, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že při nesplnění podmínek ZVD by smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale-objektivně vzato-jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). V poměrech této věci zdůraznil, že navrhovatelem dražby, jakož i vydražitelem byla žalobkyně, na níž se jako na (majoritního) společníka dlužnice vztahoval zákaz účasti vdražbě obsažený v ust. § 36 odst. 6 ZVD, jenž určoval, že účastníky dražby nedobrovolné nesmějí být dlužník a jeho manžel, a osoby, které nesmějí nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem je dlužník. Rozvedl, že poznámka pod čarou ktomuto ustanovení odkazovala na (již) zrušené ust. § 67b zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž se pro dobu po účinnosti insolvenčního zákona (dále jen IZ) použije ust. § 295 IZ, podle něhož nesmí majetek dlužníka nabývat majetek osoby tvořící s ním koncern a společníci dlužníka, je-li dlužník jinou než akciovou společností. S ohledem na jednoznačnost zápisu vobchodním rejstříku, z něhož je (bylo) patrné, že žalobkyně byla vdobě dražby majoritním společníkem dlužnice, muselo být podle soudu všem zúčastněným, zejména Dražebníkovi, u něhož lze předpokládat vyšší než průměrnou odbornou zdatnost, co se ZVD týče, zřejmé, že žalobkyně je osobou zúčasti na dražbě vyloučenou.

Sohledem na shora uvedené dospěl soud kzávěru, že žalobkyně neprokázala, že by vlastnické právo kNemovitostem nabyla na základě veřejné dražby nedobrovolné. Její námitku, že soud nebyl oprávněn zkoumat neplatnost dražby vjiném řízení než v tom, které (by) bylo ve stanovených lhůtách zahájeno dle ZVD, odmítl stím, že se vdaném případě o veřejnou dražbu provedenou dle podmínek zakotvených v ZVD nejednalo. Proto žalobu na vyloučení Nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice zamítl.

Při posuzování důvodnosti vzájemného návrhu žalované na určení neúčinnosti Zástavní smlouvy vyšel soud zejména z toho, že:

(KSLB 57 lNS 7373/2011)

1) dne 14.1.2009 vystavila žalobkyně dlužnici fakturu č. 31080626, jíž jí za dodávku semena řepky ozimé vyúčtovala cenu 9.400.248,-Kč odpovídající 11.342,40 Kč za tunu bez DPH,

2) v době od 1.7.2009 do 1.7.2010 se cena za tunu řepky jarní pohybovala mezi 6.000,-Kč až 8.000,-Kč,

3) dne 20.8.2009 uzavřela žalobkyně jako zástavní věřitelka s dlužnicí Zástavní smlouvu k zajištění pohledávek v celkové výši 79.143.706,-Kč sestávajících z pohledávek dle smluv o půjčce ve výši 20.225.680,-Kč a neuhrazených faktur za dodané zboží (semeno řepky) ve výši 58.918.026,-Kč stím, že specifikace těchto pohledávek je (byla) uvedena v příloze č. 1 smlouvy,

4) v době uzavření Zástavní smlouvy byla žalobkyně majoritním společníkem dlužnice s 80 % obchodním podílem a dlužnice měla splatné závazky vůči Finančnímu úřadu pro Liberecký kraj a Václavu Kavanovi,

5) posledně uvedené skutkové zjištění dovodil soud z toho, že na přezkumném jednání konaném dne 7.11.2011 byly pohledávky Finančního úřadu pro Liberecký kraj zjištěny v celkové výši 1.263.911 Kč (z toho byly pohledávky ve výši 172.992 Kč splatné do 24.8.2010) a pohledávky Václava Kavana ze smluv o půjčce ze dne 8.1.2007 v celkové výši 12.322.950,-Kč byly popřeny (jen) z důvodu promlčení (v době, kdy uzavírala Zástavní smlouvu, tedy dlužnice věděla, že tyto pohledávky má zaplatit),

6) na přezkumném jednání byly zjištěny pohledávky žalobkyně ze smluv o půjčkách ve výši 20.647.000,-Kč.

V rovině právního posouzení věci soud cituje ust. § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1, § 241 odst. 1 až 4 IZ a poukazuje na ust. § 66a odst. 2 věty druhé, odst. 3 písm. a) a odst. 7 věty druhé obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2011 dospěl kzávěru, že Zástavní smlouva je dle ust. § 241 odst. 3 písm. d) IZ zvýhodňujícím právním úkonem, jímž dlužnice poskytla svůj majetek kzajištění již existujícího závazku. Vyšel ztoho, že závazky dlužnice vůči žalobkyni ze smluv opůjčkách (jejichž poskytnutí nebylo mezi stranami sporné) vznikly vdobě od 2.3.2007 do 30.7.2009, tj. před uzavřením Zástavní smlouvy (20.8.2009). Podle soudu uzavřela dlužnice Zástavní smlouvu v době, kdy byla v úpadku, nebot' žalobkyně, která s dlužnicí (jako její majoritní společník) tvořila koncern, nevyvrátila domněnku obsaženou v ust. § 241 odst. 2 IZ, podle níž se má zato, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern je úkonem, který dlužník učinil vdobě, kdy byl v úpadku. Ztěchto důvodů soud vzájemnému návrhu vyhověl.

O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 OSŘ stím, že poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran stejný (žalobkyně a žalovaná shodně (ne)uspěly ve dvou žalobních žádáních (návrzích).

Proti bodům l. a ll. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem, pobočky v Liberci, jimiž byla zamítnuta žaloba na vyloučení Nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice a vyhověno vzájemnému návrhu žalované na určení neúčinnosti Zástavní smlouvy, podala žalobkyně včasné odvolání, vněmž kritizovala soud prvního stupně za to, že nesprávně (mechanicky) přejal závěry obsažené vrozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 ze dne 20.3.2011, v němž šlo o dražbu dobrovolnou, kdežto v posuzované věci se jednalo o dražbu nedobrovolnou. Rozvedla, že je nutno rozlišovat mezi nabytím vlastnictví ve

(KSLB 57 lNS 7373/2011) veřejné dražbě dobrovolné jako zvláštního procesu uzavírání smlouvy (potud poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1034/97 ze dne 29.7.1999 uveřejněný pod č. 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 25/2001) a veřejné dražbě nedobrovolné, kde dochází k nabytí vlastnictví na základě zákona.

Žalobkyně zdůraznila, že své vlastnické právo k Nemovitostem dostatečně prokázala písemným potvrzením o nabytí vlastnictví předmětu nedobrovolné dražby vystaveným Dražebníkem vsouladu s ust. § 31 odst. 1 a 4 ZVD a že pro nabytí vlastnictví je (bylo) rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Dále setrvala na své dosavadní argumentaci, podle níž je judikatura soudů jednotná v závěru, že veřejná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud, a že neplatnost této dražby nemůže soud posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ust. § 24 odst. 3 ZVD, a to ani jako otázku předběžnou. Soudu prvního stupně rovněž vytýkala, že procesně pochybil, pokud vsituaci, kdy zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene a kdy měl po provedení navržených důkazů zato, že jsou nedostatečné, nezopakoval poučení podle ust. § 118a odst. 3 OSŘ nehledě na to, že ji zatížil důkazním břemenem nedůvodně (povinnost důkazní stíhala žalovanou, která tvrdila, že byla dražba neplatná).

Pokud šlo o výrok týkající se neúčinnosti Zástavní smlouvy, tvrdila, že závěr soudu o tom, že Zástavní smlouva je zvýhodňující právní úkon a že žalobkyně tvořila s dlužnicí koncern, nemá oporu v provedeném dokazování. Z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v bodě l. výroku tak, že žalobě vyhoví, a v bodě ll. výroku tak, že žalobu zamítne, a aby jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaná ve vyjádření kodvolání zdůraznila, že žalobkyně nedisponuje vůči dlužnici vykonatelným rozhodnutím ani notářským či exekutorským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti a že nedoložila ani smlouvu o provedení dražby. Přitakala závěru soudu prvního stupně, že jednání Dražebníka nelze považovat za veřejnou dražbu nedobrovolnou, a proto udělením příklepu ani potvrzením o nabytí předmětu vlastnictví nedošlo kpřechodu vlastnického práva kNemovitostem na žalobkyni. Kurčení neúčinnosti Zástavní smlouvy kromě jiného uvedla, že to, že žalobkyně byla osobou ovládající dlužnici, vyplynulo z výpisu dlužnice z obchodního rejstříku. Proto požadovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně vrozsahu napadeném odvoláním jako věcně správný potvrdil a přiznal jí vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K žalobě na vyloučení Nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty:

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno potud, že důkazy předložené žalobkyní písemné potvrzení o nabytí vlastnictví kpředmětu dražby nevyjímaje, na něž zvlášt' poukazovala vodvolání, neprokazují, že je (se stala) vlastníkem Nemovitostí. Jednání Dražebníka totiž vskutku nelze pokládat za veřejnou (nedobrovolnou) dražbu podle ZVD. Již proto ne, že se nekonala na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi žalobkyní a Dražebníkem. Dražbu lze přitom

(KSLB 57 lNS 7373/2011) podle ust. § 39 odst. 1 ZVD provést pouze na základě písemné smlouvy o provedení dražby, kterou uzavře navrhovatel sdražebníkem, přičemž podpisy navrhovatele a dražebníka na smlouvě o provedení dražby musí být úředně ověřeny tak, že tato smlouva musí být navrhovatelem a dražebníkem podepsána před orgánem pověřeným legalizací. Žalobkyně předložila soudu toliko smlouvu o provedení nedobrovolné dražby technologické linky na výrobu methylesteru (viz č.l. 127-132), nikoli smlouvu o provedení dražby Nemovitostí. Kromě toho nebyla pohledávka, pro níž byla dražba vedena, přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků, jak vyžaduje ust. § 36 odst. 1 ZVD.

Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně přiléhavě aplikoval závěry obsažené vrozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 ze dne 20.3.2011 uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2011 pod č. 148, podle nichž jednání, které by neodpovídalo požadavkům obsaženým v ust. § 2 písm. a) ZVD nelze považovat za veřejnou (dobrovolnou) dražbu a jeho výsledek nepožívá žádné ochrany. Odvolací soud přitom neakceptoval názor žalobkyně, podle něhož nelze tyto závěry dovolacího soudu aplikovat v případě nedobrovolné dražby (o níž šlo vtomto případě). Její argumentace, že je nutno rozlišovat mezi nabytím vlastnictví ve veřejné dražbě dobrovolné a veřejné dražbě nedobrovolné neobstojí, v obou případech totiž přechází vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele k okamžiku udělení příklepu za předpokladu, že ve stanovené lhůtě uhradil cenu dosaženou vydražením (v případě dobrovolné dražby se tak děje dle ust. § 30 odst. 1 ZVD a v případě nedobrovolné dražby dle ust. § 53 téhož zákona). Poukazuje-li v této souvislosti žalobkyně na to, že podle R 25/2001 dochází k nabytí vlastnického práva smlouvou, přehlíží, že se toto rozhodnutí zabývalo povahou veřejné dražby uskutečněné při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb.

Kté části odvolací argumentace, podle níž pokud soud nevysloví neplatnost veřejné dražby v řízení podle ust. § 24 odst. 3 ZVD, je třeba na ni pohlížet jako na platnou s tím, že vjiném řízení nemůže soud neplatnost této dražby posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 294/2003 ze dne 26.1.2006 uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je třeba zdůraznit, že se vposuzované věci neuplatní (právě) proto, že jednání Dražebníka, a opakovaně to budiž zdůrazněno, nebylo možno považovat za veřejnou nedobrovolnou dražbu.

Konečně, odvolací soud neshledal opodstatněnými ani procesní výhrady žalobkyně. Výtka, že žalobkyně nebyla soudem prvního stupně opětovně poučena dle ust. §118a odst. 3 OSŘ, je nedůvodná vsituaci, kdy závěr o tom, že nebyly splněny právní předpoklady dražby, vyplynul ze zjištěného skutkového stavu věci (okolnost, že žalobkyně nemá (neměla) vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku vyplynula z přihlášky jejích pohledávek do insolvenčního řízení) nehledě na to, že žalobkyně potřebné důkazy neoznačila ani vodvolacím řízení. Výtka, že ji soud neměl zatížil důkazním břemenem, je nedůvodná v situaci, kdy Nejvyšší soud ČR ve výše zmiňovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 dovodil, že vobčanském soudním řízení, v němž jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal

(KSLB 57 lNS 7373/2011) vydražením ve veřejné dobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o tom, že vskutku šlo o veřejnou (dobrovolnou) dražbu.

Jelikož žalobkyně neprokázala, že jí svědčí vlastnické právo k Nemovitostem vylučující jejich zahrnutí do soupisu majetkové podstaty dlužnice, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu zamítl.

K vzájemnému návrhu žalované na určení neúčinnosti Zástavní smlouvy:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Zástavní smlouva je neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem. Typickým znevýhodňujícím právním úkonem je dle ust. § 241 odst. 3 písm. d) IZ úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek kzajištění již existujícího závazku (ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu hromadné zastavené věci), jak tomu bylo v posuzované věci.

Vdaném případě byl splněn i další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti Zástavní smlouvy, totiž že ji dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že ust. § 241 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, dle níž se má zato, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a že o takový případ šlo i v této věci, nebot' dlužnice uzavřela Zástavní smlouvu sosobou, která sní tvořila koncern (žalobkyně byla majoritním společníkem dlužnice s obchodním podílem ve výši 80 %).

Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že se žalobkyni nepodařilo tuto domněnku vyvrátit, jelikož ta nejenže v tomto směru neoznačila žádné důkazy, ale ani netvrdila, že dlužnice nebyla v době uzavření Zástavní smlouvy v úpadku (naopak na jednání konaném dne 20.3.2013 uvedla, že nemá žádné námitky ani tvrzení o tom, že domněnka dle ust. § 241 odst, 2 IZ neplatí (viz č.l. 94). V této situaci proto soudu nezbylo než vyjít ze zákonné domněnky úpadku dlužnice. Podle ust. §133 OSŘ, které se dle ust. § 7 IZ použije přiměřeně ipro incidenční spory, totiž platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Kodvolací argumentaci, jíž žalobkyně nebrojila proti konkrétním skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, je třeba dodat, že závěr o tom, že v době uzavření Zástavní smlouvy byla v postavení majoritního společníka dlužnice plyne, jak správně poukazovala žalovaná, zvýpisu zobchodního rejstříku dlužnice, jenž byl jako důkaz proveden na jednání konaném dne 20.3.2013 (viz č.l. 93).

S přihlédnutím ktomu, že byla splněna i zbývající podmínka pro vyhovění vzájemnému návrhu, když k uzavření Zástavní smlouvy došlo dle ust. § 241 odst. 4 IZ v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení, nezbylo než konstatovat, že vzájemný návrh žalované byl podán důvodně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud mu vyhověl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek v bodech l. a ll. výroku potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací

(KSLB 57 INS 7373/2011) soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a úspěšné žalované je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před soudem) po 3.100,-Kč a 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21% DPH ve výši 1.428,-Kč činí celkem 8.228,-Kč.

Poučení:

Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 12.prosince 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová