102 VSPH 330/2012-154
44 ICm 709/2010 102 VSPH 330/2012-154 (KSUL 44 INS 2151/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobkyně Unifinance, a.s., sídlem Pod Skalkou 2234/9, Jablonec nad Nisou, zast. advokátem JUDr. Karlem Brücklerem, sídlem U hrušky 63/8, Praha 5, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudy, sídlem Masarykovo náměstí 191/18 Děčín, insolvenčnímu správci dlužnice Kovárna Jiříkov, a.s., zast. advokátem Mgr. Martinem Kolářem, sídlem tamtéž, o vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 709/2010-141 ze dne 16.srpna 2012

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 709/2010-141 ze dne 16.srpna 2012 se potvrzuje ve znění, že se ze soupisu majetkové podstaty dlužnice Kovárna Jiříkov, a.s. vylučuje pohledávka za Michalem Kovářem v celkové výši 1.818.520,26 Kč sestávající z jistiny ve výši 1.500.000,-Kč, smluvní pokuty ve výši 30.000,-Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 11.900,-Kč, odměny exekutora ve výši 275.449,30 Kč a nákladů exekuce ve výši 1.170,96 Kč, a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 36.801,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Brücklera.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6.413,-Kč na náhradu nákladů (KSUL 44 INS 2151/2009) odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Karla Brůcklera.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek č.j. 44 ICm 709/2010-78 ze dne 7.2.2011 usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 103 VSPH 56/2011-111 ze dne 23.5.2012 (dále jen kasační rozhodnutí odvolacího soudu) zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve výroku označeným rozsudkem vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužnice pohledávku za Michalem Kovářem ve výši 1.500.000,-Kč s příslušenstvím z titulu zpronevěry (dále též jen Pohledávka) a rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 36.801,-Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud v první řadě reprodukoval obsah žaloby tak, že žalobkyně tvrdila, že Pohledávku nabyla od dlužnice na základě smlouvy o postoupení Pohledávky ze dne 15.12.2008 (dále též jen Postupní smlouva) a že dne 30.12.2008 byla Pohledávka použita k jednostrannému zápočtu, o čemž byla dlužnice informována .

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že Pohledávku zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužnice na základě rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 74/2009 vydaného dne 15.2.2010 v trestní věci Michala Kováře. Argumentoval zejména tím, že považuje Postupní smlouvu za neplatnou pro její neurčitost a nesrozumitelnost podle ust. § 37 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), neboť v ní absentuje jednoznačný projev vůle směřující k převodu pohledávky za Michalem Kovářem. V článku III. Postupní smlouvy bylo totiž konstatováno, že postupitelka (dlužnice) postupuje své pohledávky směřující nikoli za Michalem Kovářem, nýbrž za JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D. Žalovaný namítl neplatnost Postupní smlouvy též z toho důvodu, že jelikož šlo o plnění převyšující 1.000.000,-Kč, měli ji podle výpisu z obchodního rejstříku za dlužnici podepsat předseda představenstva a člen představenstva, a nikoli toliko Jan Sedlák jako člen představenstva.

Při posuzování důvodnosti žaloby se soud dle pokynu obsaženého v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu v první řadě zaměřil na odstranění rozporu v žalobních tvrzeních ohledně existence Pohledávky spočívajících v tom, že v bodě II. žaloby bylo tvrzeno, že Pohledávka byla započtena (což by znamenalo její zánik), ačkoli z dalších tvrzení vyplynulo, že předmětem zápočtu nebyla Pohledávka, nýbrž cena za její postoupení. Poté, co na jednání konaném dne 13.8.2012 žalobkyně doplnila skutková tvrzení, měl soud zato, že předmětem zápočtu byla vskutku úplata za postoupení Pohledávky, což podle něj vyplývá i z oznámení o jednostranném zápočtu pohledávek a závazků č. 841039 ze dne 30.12.2008 (dále jen Oznámení o zápočtu). Dále měl soud za prokázané, že k žalobě bylo (sice) nedopatřením předloženo první vyhotovení Postupní smlouvy, v níž byla sjednána úplata ve výši 1.500.000,-Kč, ale že smlouvou, která dokládá postoupení Pohledávky, je originál Postupní smlouvy, jenž byl založen do spisu dne 13.8.2012, v níž byla sjednána (KSUL 44 INS 2151/2009)

úplata (toliko) ve výši 900.000,-Kč. Tomu odpovídá i obsah zápisu z jednání představenstva dlužnice konaného dne 9.12.2008, v němž představenstvo s ohledem na složitou prokazatelnost a nezaručenou vymahatelnost Pohledávky vyslovilo souhlas s jejím postoupením žalobkyni právě za 900.000,-Kč. Z výdajových pokladních dokladů žalobkyně, příjmového pokladního dokladu dlužnice a Oznámení o zápočtu soud zjistil, že pohledávka dlužnice na úplatu z Postupní smlouvy ve výši 900.000,-Kč byla započtena vůči pohledávkám žalobkyně za dlužnicí.

Dále se soud zabýval tím, zda byla Postupní smlouva platně uzavřena. Pokud šlo o její určitost, poukázal na závazný právní názor prezentovaný v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, dle něhož je z obsahu bodu I. odst. 1 Postupní smlouvy zřejmé, že jejím předmětem byla pohledávka za Michalem Kovářem, nikoli za JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., který ji jako exekutor vymáhal. K námitce žalovaného, že Postupní smlouva nebyla za dlužnici současně podepsána předsedou představenstva a členem představenstva, ale toliko Janem Sedlákem jako členem představenstva, soud uvedl, že Jan Sedlák byl ke dni podpisu Postupní smlouvy oprávněn jednat za dlužnici samostatně. Z notářského zápisu NZ 387/2008, N 478/2008 ze dne 24.7.2008 totiž zjistil, že jediný akcionář dlužnice změnil její stanovy týkající se způsobu jednání za společnost tak, že za představenstvo jedná navenek každý člen představenstva samostatně . Soud nesouhlasil ani s výhradou žalovaného, že změna stanov nebyla zapsána do obchodního rejstříku, a proto se žalobkyně s ohledem na ust. § 29 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) nemůže dovolávat nesouladu mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem plynoucím ze změny stanov, pokud tato změna nebyla známa třetím osobám (věřitelům dlužnice). Jednak proto, že žalobkyni byla změna ve způsobů jednání za dlužnici v době podpisu Postupní smlouvy známa, jednak proto, že vědomost třetích osob, které nebyly účastníky Postupní smlouvy o této změně, považoval za nepodstatnou. Poukazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 265/2007 ze dne 13.12.2007, z něhož citoval pasáž, dle níž Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám. Rozhodující je tedy důvěra v aktuální stav zápisu .

Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu proti neúspěšnému žalovanému.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud na základě neúplně zjištěného (KSUL 44 INS 2151/2009) skutkového stavu dospěl k nesprávnému závěru o platnosti Postupní smlouvy. Poukazoval na to, že existují dvě odlišné Postupní smlouvy, a tudíž není zřejmé, zda vůle dlužnice a žalobkyně postoupit Pohledávku byla skutečná, vážná a omylu prostá. Rozvedl, že v situaci, kdy není zřejmé, jaká skutečně byla (měla být) úplata za postoupení Pohledávky, nelze hovořit o určitosti vůle smluvních stran sjednat konkrétní úplatu, přičemž právě ujednání o výši úplaty či způsobu jejího určení je nezbytnou náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky, bez níž je smlouva absolutně neplatná.

Podle žalovaného soud na danou věc nesprávně aplikoval ust. § 29 ObchZ. Citoval odst. 1 tohoto ustanovení, dle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti, a konstatoval, že v daném případě je on tím, kdo jedná v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku, a žalobkyně tím, kdo nemůže namítat nesoulad zápisu v obchodním rejstříku se skutečností. Dále citoval odst. 2 tohoto ustanovení, dle něhož jsou skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku účinné vůči každému (až) ode dne jejich zveřejnění, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve, a připomněl, že zápis jiného způsobu jednání za dlužnici (tj. že za ni jedná navenek každý člen představenstva samostatně) v době uzavření Postupní smlouvy nebyl (a dosud není) zapsán v obchodním rejstříku. Jelikož dlužnice věřitele přihlášené do insolvenčního řízení neinformovala o tom, že došlo ke změně způsobu jednání za ni, není tento (jiný) způsob jednání účinný.

Poté citoval odst. 4 tohoto ustanovení, dle něhož se při nesouladu mezi zapsanými a zveřejněnými údaji nebo mezi uloženými a zveřejněnými listinami není možné dovolat vůči třetím osobám zveřejněného znění s tím, že třetí osoba se zveřejněného znění může dovolat jen tehdy, pokud zapsaná osoba neprokáže, že této třetí osobě byly zapsané údaje nebo obsah uložených listin známy, a poukazoval na to, že žalobkyně ani netvrdila, že by věřitelům dlužnice byl nesoulad mezi zápisem a skutečným stavem ohledně způsobu jednání za dlužnici znám. Konečně, žalovaný namítal, že soud pochybil v závěru, že dalším důvodem k tomu, že Postupní smlouva nemusela být podepsána předsedou a současně členem představenstva dlužnice, byla okolnost, že Pohledávka měla nižší hodnotu než 1.000.000,-Kč.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ, postupem dle ust. § 213 téhož zákona zopakoval některé důkazy již provedené před soudem prvního stupně a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V posuzované věci postavil soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že žalobkyně prokázala, že Pohledávku nabyla na základě Postupní smlouvy s tím, že výhrady žalovaného, že smlouva nebyla uzavřena vážně, určitě a srozumitelně a za dlužnici ji nepodepsala oprávněná osoba, důvodnými neshledal.

K vážnosti, určitosti a srozumitelnosti Postupní smlouvy :

Ust. § 37 odst. 1 ObčZ určuje, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. (KSUL 44 INS 2151/2009)

Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, která s takovým projevem vůle právní normy spojují, a naopak záměrně vytvořil mezi svojí pravou vůlí a projevem vzájemný nesoulad. Tradičně se mezi případy poruchy ve vážnosti projevu vůle řadí vnitřní výhrada, předstírané právní jednání (simulace) a právní jednání učiněné v žertu.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usuzovat z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladě a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2003 ze dne 24.6.2004).

V projednávané věci dovozoval žalovaný absenci náležitosti vážnosti vůle smluvních stran při uzavření Postupní smlouvy (jen) z toho, že podepsaly dvě Postupní smlouvy, přičemž v každé z nich byla stanovena jiná úplata za postoupení Pohledávky. Tato okolnost sice může vzbuzovat pochybnosti o výši úplaty, za kterou byla Pohledávka postoupena, avšak podle názoru odvolacího soudu z ní nelze bez dalšího usuzovat na to, že by jednající nezamýšleli převést Pohledávku z dlužnice na žalobkyni. Žádné (jiné) skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle, přitom žalovaný netvrdil. Naopak, vysvětlení žalobkyně, jež soud prvního stupně akceptoval a dle něhož došlo k uzavření druhé Postupní smlouvy proto, že v její první verzi, která měla být skartována, došlo k administrativní chybě co do výše úplaty za postoupení Pohledávky, nasvědčuje tomu, že vůlí obou smluvních stran vskutku bylo postoupit Pohledávku žalobkyni. K námitkám směřujícím k údajné neurčitosti a nesrozumitelnosti Postupní smlouvy se odvolací soud již (nesouhlasně) vyjádřil ve svém kasačním rozhodnutí, přičemž je nadále toho názoru, že Pohledávka v ní byla jednoznačně určena jak předmětem plnění, tak osobou dlužníka. Z ust. § 524 odst. 1 ObčZ přitom neplyne, že by podstatnou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky byla výše úplaty či způsob jejího určení, a žalovaný se mýlí, usuzuje-li jinak.

K aplikaci ust. § 29 ObchZ:

V projednávané věci dovozoval žalovaný neplatnost Postupní smlouvy též z toho, že ji za dlužnici podepsal toliko člen představenstva Jan Sedlák, což bylo v rozporu ze způsobem jednání uvedeným v obchodním rejstříku, podle něhož ji měl podepsat i předseda představenstva Ing. Jan Ackermann. Na tom podle žalovaného nic nemění ani to, že v době podpisu Postupní smlouvy již změněné stanovy dlužnice určovaly, že za představenstvo jedná každý člen představenstva samostatně. Žalovaný vycházel z toho, že tato skutečnost (změna) nebyla zapsána do obchodního rejstříku, a proto vůči němu (jako insolvenčnímu správci dlužnice) ani vůči věřitelům dlužnice není účinná. S tímto názorem odvolací soud nesouhlasí.

Je třeba vyjít z toho, že princip materiální publicity skutečností zapsaných (KSUL 44 INS 2151/2009) v obchodním rejstříku obsažený ve výše citovaném ust. § 29 ObchZ má dvě základní stránky, stránku pozitivní a negativní. Pozitivní stránka materiální publicity spočívá v tom, že skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči třetím osobám (až) ode dne jejich zveřejnění v obchodním rejstříku, ledaže by zapsaná osoba prokázala, že tyto skutečnosti byly třetí osobě (osobám) známy dříve. Princip negativní publicity spočívá v tom, že nebyla-li určitá skutečnost do obchodního rejstříku zapsána, ačkoli tam zapsána být měla, nemůže se ten, koho se zápis týká (zpravidla zapsaný podnikatel) proti tomu, kdo jednal v důvěře v zapsaný stav v obchodním rejstříku, dovolávat toho, že tento stav neodpovídá skutečnosti. Jinak řečeno, zákon zde poskytuje ochranu třetím osobám s jedinou výjimkou, že by věděly o nesouladném stavu mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem.

Transformováno do poměrů této věci by to znamenalo, že jestliže by smlouvu s plněním nad 1.000.000,-Kč podepsal za představenstvo jen člen představenstva, ačkoli by v rozhodné době bylo v obchodním rejstříku v souladu se zněním stanov zapsáno, že při uzavírání obchodních smluv s cenou nad 1.000.000,-Kč jedná navenek předseda představenstva a člen představenstva, nebylo by lze tento projev vůle považovat za projev vůle dlužnice, neboť by nebyl učiněn způsobem, kterým jedná její statutární orgán.

O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť v době podpisu Postupní smlouvy byl zápis v obchodním rejstříku týkající se způsobu jednání za dlužnici u obchodních smluv s výši plnění nad 1.000.000,-Kč v rozporu s aktuálním zněním stanov. Z hlediska principu materiální publicity by sice údaje zapsané v obchodním rejstříku, dle nichž za představenstvo společně jednají předseda představenstva a člen představenstva měly být právně účinné navenek i v situaci, že neodpovídaly skutečnému stavu (znění stanov), dle něhož za představenstvo společně jednají předseda představenstva a člen představenstva , avšak v řízení bylo prokázáno (viz č.l. 126), že žalobkyně jako druhá strana Postupní smlouvy o tomto rozporu (o tom, že postačí, když smlouvu podepíše Jan Sedlák jako člen představenstva dlužnice) věděla, a tudíž, jak správně vystihl soud prvního stupně, nejednala v důvěře v zápis v obchodním rejstříku. Okolnost, že Postupní smlouva nebyla za dlužnici podepsána způsobem uvedeným v obchodním rejstříku, tudíž nemá vliv na její platnost. Dlužno dodat, že argumentace žalovaného, že jiný (v obchodním rejstříku nezapsaný) způsob jednání za dlužnici není vůči němu ani vůči věřitelům dlužnice účinný a že mu je analogicky jako v případě neúčinných právních úkonů dlužníka třeba přiznat oprávnění napadat úkony dlužníka i z hlediska ust. § 29 ObchZ, nemá oporu v zákoně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve znění, které odpovídá tomu, jak byla Pohledávka zapsána (specifikována) v soupisu majetkové podstaty dlužnice.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a jejich náhrada byla přiznána úspěšné žalobkyni v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 5.000,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. snížené o 50 % podle ust. § 18 odst. 1 téže vyhlášky a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu (účast na jednání (KSUL 44 INS 2151/2009) před odvolacím soudem), což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.113,-Kč, celkem činí 6.413,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 24.ledna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová