102 VSPH 329/2012-211
44 ICm 2015/2010 102 VSPH 329/2012-211 (KSUL 44 INS 7913/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně ITEPS, s.r.o., sídlem Merhoutova 1388/5, Praha 4, zast. advokátem Mgr. Petrem Burzanovským, sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudy, sídlem Masarykovo náměstí 3/3, Děčín, insolvenčnímu správci dlužníka Vlastislava Hofmana, zast. advokátem Mgr. Martinem Kolářem, sídlem tamtéž, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 2015/2010-162 ze dne 22.února 2012 takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 2015/2010-162 ze dne 22. února 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 2.163.107,70 Kč (dále jen Pohledávka), již přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 12.942,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

V odůvodnění rozsudku soud v první řadě reprodukoval obsah žaloby tak, že dlužník v dohodě o uznání dluhu a splátkovém kalendáři ze dne 6.2.2009 (dále jen Dohoda o uznání dluhu) uznal svůj závazek vůči žalobkyni v celkové výši 11.405.121,-Kč z titulu neuhrazených faktur vystavených za dodávky materiálu a stavební činnosti dle smlouvy o dílo ze dne 26.9.2006 a zavázal se zaplatit dluh dle sjednaného splátkového kalendáře. Dlužník splatil žalobkyni toliko 545.000,-Kč a poté, co dle dohody ze dne 12.7.2010 došlo k zápočtu jejich vzájemných pohledávek v rozsahu 500.000,-Kč (dále jen Dohoda o započtení), činil jeho závazek 10.360.121,-Kč. Pohledávka, kterou žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení, sestávala z jistiny ve výši 2.129.646,-Kč (šlo o rozdíl mezi pohledávkou ve výši 10.360.121,-Kč plynoucí z Dohody o započtení a pohledávkou ve výši 8.230.475,-Kč, která byla přiznána ve směnečném řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 55 Cm 240/2009) a zákonného úroku z prodlení ve výši 33.461,-Kč.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Argumentoval zejména tím, že popřel pravost Pohledávky proto, že považuje Dohodu o započtení za neplatný právní úkon, neboť dlužník jejím uzavřením porušil zákaz nakládat se svým majetkem zakotvený v ust. § 44a exekučního řádu. Pokud šlo o Dohodu o uznání dluhu, zdůraznil, že ji (KSUL 44 INS 7913/2010)

žalobkyně v přihlášce jako důvod vzniku Pohledávky neuvedla, nehledě na to, že i tato dohoda je podle něj absolutně neplatná pro rozpor s ust. § 44 odst. 7 tehdy účinného exekučního řádu.

Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že dlužníkovi byla před uzavřením Dohody o započtení doručena usnesení o nařízení exekuce, konkrétně dne 12.2.2009 usnesení Okresního soudu v Chomutově č.j. 44 Nc 8544/2008-6 ze dne 16.12.2008, dne 29.7.2009 usnesení Okresního soudu v Lounech č.j. 12 Nc 4016/2009-7 ze dne 14.5.2009 a nejpozději dne 5.9.2008 usnesení Okresního soudu v Chomutově č.j. 10 Nc 6667/2008-17 ze dne 26.6.2008.

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě konstatoval, že z Dohody o započtení neplyne existence Pohledávky, neboť v jejím rámci nedošlo k uznání dluhu, jak tvrdila žalobkyně. Naopak, ve shodě se žalovaným označil Dohodu o započtení za neplatný právní úkon dle ust. § 39 občanského zákoníku pro obcházení ust. § 44a exekučního řádu, neboť dlužník započetl své pohledávky v době, kdy věděl, že byl vydán exekuční příkaz exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška spočívající v přikázání všech (dlužníkových) peněžitých pohledávek. Zdůraznil, že započtení pohledávek není možné považovat za úkon učiněný v rámci běžné obchodní činnosti, k uspokojování základních životních potřeb ani k udržování a správě majetku.

Existenci Pohledávky nelze podle soudu dovozovat ani z Dohody o uznání dluhu, neboť žalobkyně v přihlášce tuto dohodu jako důvod vzniku Pohledávky neuvedla. Žalovaný přitom nepochybil, pokud žalobkyni nevyzval k odstranění vad přihlášky podle ust. § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť uvedení chybného právního titulu Pohledávky není vadou ani neúplností přihlášky. Z těchto důvodů žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na jejich náhradu proti neúspěšné žalobkyni.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání setrvala na své dosavadní argumentaci, dle níž dlužník činil posuzované úkony v rámci udržování a správy majetku, a vyjádřila názor, že tyto úkony byly výhodné jak pro ni, tak pro dlužníka. Dále poukazovala na to, že součástí Dohody o započtení bylo i uznání dluhu, a akcentovala, že pokud žalovaný po prostudování přihlášky nabyl dojmu, že titulem Pohledávky není Dohoda o uznání dluhu, měl ji dle ust. § 188 IZ vyzvat k opravě a doplnění přihlášky, což neučinil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a OSŘ, postupem dle ust. § 213 téhož zákona zopakoval některé důkazy již provedené před soudem prvního stupně a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V posuzovaném případě bylo důvodem pro zamítnutí žaloby především to, že soud prvního stupně nepřihlédl k uznání dluhu (Pohledávky) ze strany dlužníka. Jednak proto, že podle jeho názoru nedošlo v Dohodě o započtení k uznání dluhu, (KSUL 44 INS 7913/2010) jednak proto, že dovodil, že Dohoda o uznání dluhu nebyla v přihlášce Pohledávky uvedena jako důvod vzniku Pohledávky.

Z ust. § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) plyne, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Uznání závazku (dluhu) je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, v němž musí být vyjádřena vůle uznat určitý (peněžitý nebo nepeněžitý) závazek. Požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Z uznání závazku musí být patrné, o jaký závazek se jedná, přičemž závazek lze konkretizovat i odkazem na jinou listinu, např. fakturu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 ze dne 29.8.2012). Prohlášení dlužníka o uznání závazku dle výše citovaného ustanovení nemusí obsahovat příslib, že závazek splní, postačuje, že dlužník existenci závazku potvrdí. Není přitom vyloučeno, aby uznání závazku bylo vtěleno do jiného právního úkonu.

V posuzované věci odvolací soud z článku 2.4 Dohody o započtení zjistil, že se v něm kromě jiného konstatuje, že dlužník je na základě Dohody o uznání dluhu dlužníkem žalobkyně, když vůči ní co do důvodu a výše uznal svůj dluh v celkové výši 11.405.121,-Kč vzniklý na základě neuhrazené faktury VF 312/05 znějící na částku 8.614.013,-Kč a VF 62/07 znějící na částku 2.791.108,-Kč, a zavázal se jí ho uhradit dle tam specifikovaného splátkového kalendáře. V závěru tohoto ustanovení se deklaruje, že ke dni podpisu této dohody tak zbývá, aby dlužník uhradil žalobkyni částku 10.860.121,-Kč . S přihlédnutím ke shora uvedenému je odvolací soud toho názoru, že k uznání závazku podle ust. § 323 odst. 1 ObchZ se všemi účinky s tím spojenými došlo nejen v Dohodě o uznání dluhu, ale rovněž v uznávacím prohlášení obsaženém v Dohodě o započtení.

Ke skutkovému zjištění, podle něhož byla dlužníkovi (ještě) před uzavřením Dohody o započtení doručena usnesení o nařízení exekuce, je třeba uvést, že ust. § 44 odst. 7 tehdy účinného exekučního řádu vskutku určovalo, že po doručení usnesení o nařízení exekuce nesměl povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku a že právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Uvedené ustanovení upravovalo nejdůležitější důsledek nařízení exekuce tzv. generální zákaz nakládání s majetkem (generální inhibitorium) postihující veškerý majetek povinného. Smyslem (účelem) zákazu v nakládání s majetkem bylo znemožnit povinnému (dlužníkovi) provádět úkony, které by směřovaly k maření exekuce. Za takový úkon však nelze považovat uznání závazku, které dlužník učinil v Dohodě o započtení, resp. v Dohodě o uznání. Především proto ne, že jím nedošlo ke zmenšení dlužníkova majetku a že nemělo (nemohlo mít) přímý vliv na průběh a výsledek (již nařízené) exekuce.

S názorem soudu prvního stupně, resp. žalovaného, že v Dohodě o započtení nedošlo k uznání závazku, resp. že Dohoda o uznání dluhu je absolutně (KSUL 44 INS 7913/2010) neplatná pro rozpor s ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu, se proto odvolací soud neztotožnil. Navíc odvolací soud nesouhlasí ani s kategorickým závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebylo možno přihlédnout k Dohodě o uznání dluhu, neboť ta nebyla uvedena v přihlášce jako právní titul Pohledávky.

Z ust. § 198 odst. 2 IZ kromě jiného vyplývá, že žalobce v žalobě o určení pravosti, výše či pořadí přihlášené pohledávky může uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, a nikoli její právní kvalifikaci. Současně platí, že pokud věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu, pak tím nevybočuje z mezí kladených jeho žalobním tvrzením v ust. § 198 odst. 2 IZ.

V posuzované věci je z přihlášky Pohledávky ze dne 18.10.2010 patrné, že žalobkyně označila jako důvod jejího vzniku Dohodu o započtení a současně poukazovala na to, že v ní došlo k uznání Pohledávky ze strany dlužníka. S ohledem na to, že Dohoda o započtení odkazovala na Dohodu o uznání a žalobkyně v žalobě uvedla další potřebná tvrzení, jimiž prokazovala existenci Pohledávky, má odvolací soud zato, že důvod k zamítnutí žaloby spočívající v porušení ust. § 198 odst. 2 IZ není dán.

Pro rozhodnutí o odvolání je tudíž rozhodující, že v důsledku akceptace uznání závazku došlo k přesunu důkazní povinnosti (důkazního břemene) ze žalobkyně na žalovaného, na němž tak je (bylo), aby prokázal, že závazek (Pohledávka) nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva nachází vyvratitelná domněnka svůj odraz v ust. § 133 OSŘ, jež určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, přitom předmětem dokazování není, tzn. že pokud domněnka existence uznaného závazku nebyla v řízení vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Soud prvního stupně se měl proto podle ust. § 118a OSŘ pokusit zajistit splnění důkazní povinnosti ze strany žalovaného a vyzvat ho k tomu, aby vyvrátil domněnku uznání závazku s poučením, že jinak žalobě vyhoví pro neunesení důkazního břemene.

Vzhledem ke shora popsaným zjištěním a k tomu, že žalovaný na jednání před odvolacím soudem (z časových důvodů) nebyl schopen označit důkazy ke zpochybnění domněnky založené uznáním závazku, dospěl odvolací soud k závěru, že zamítnutí žaloby na určení pravosti Pohledávky nemůže za daného stavu obstát. Proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadený rozsudek včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů vzniklých v řízení před soudem (KSUL 44 INS 7913/2010) prvního stupně a v odvolacím řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 17.ledna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová