102 VSPH 315/2013-180
42 ICm 1355/2010 102 VSPH 315/2013-180 (KSHK 42 INS 4456/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složenem z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce JUDr. Leoše Materny, sídlem Zahradní 999, Valdice, insolvenčního správce dlužníka Rudolfa Geislera, zast. advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem, sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti žalovanemu Martinu Jarošovi, bytem Zámečnická 472, Trutnov, zast. advokátkou Mgr. Gabrielou Hamákovou, sídlem Bat'kovo nám.625/552, Hradec Králové, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o neúčinnost kupní smlouvy ze dne 4.7.2008 o odvolání žalovaneho proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 1355/2010-143 ze dne 5. ledna 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 1355/2010-143 ze dne 5.|edna 2012 se potvrzuje stím, že bod |.výroku zní takto: Zamítá se žaloba na určení, že kupní smlouva ze dne 4.července 2008, kterou Rudolf Geisler prodal Martinu Jarošovi ideální polovinu nemovitostí:

-stavební parcela č.4611,

-stavební parcela č.4613,

-stavební parcela č.289,

-stavební parcela č.615/2,

-stavební parcela č.616,

-stavební parcela č.617,

-pozemková parcela č. 1522/3,

-pozemková parcela č. 2205,

-budova č.p. 92 v části obec Horní Staré Město, umístěná na stavební parcele č.4611,

-jiná stavba bez č.p./č.e. na stavební parcele č.616,

-jiná stavba bez č.p./č.e. na stavební parcele č.617,

(KSHK 42 INS 4456/2010) vše zapsáno pro Katastrální území Horní Staré Město, obec Trutnov, na LV č. 5634, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov, je právně neúčinná, neboť kupní smlouva je absolutně neplatná.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6.704,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr.Kami|a Podroužka.

Odůvodněnh

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 4.7.2008, na základě níž Rudolf Geisler (dále jen dlužník) jako prodávající prodal Martinu Jarošovi (dále jen žalovaný) jako kupujícímu jednu ideální polovinu souboru nemovitostí v katastrálním území Horní Staré Město, obec Trutnov, zapsaných na listu vlastnictví č. 5634, je neúčinná, nebot' posuzovaná kupní smlouva je absolutně neplatná (bod l. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod ll. výroku).

Soud vyšel ze zjištění, že dlužník a žalovaný podnikali ve sdružení, které bylo založeno ke dni 13.9.1999 a rozpuštěno dohodou ke dni 1.11.2004. Z tohoto důvodu nesdílí názor žalobce, že bývalí účastníci sdružení byli ke dni uzavření kupní smlouvy, tj. ke dni 4.7.2008, osobami blízkými. Z kupní smlouvy zjistil, že dlužník jako prodávající prodal žalovanému jako kupujícímu spoluvlastnický podíl na nemovitostech v katastrálním území Horní Staré Město, obec Trutnov, zapsaných na listu vlastnictví č. 5634 (jedná se o stavební parcely č. 46/1, č. 46/3, č. 289, č. 615/2, č. 616 a č. 617, pozemkové parcely č. 1522/3 a č. 2205, budovu č.p. 92 v části obce Horní Staré Město umístěné na stavební parcele č. 46/1 a jiné stavby bez č.p./č.e. na stavební parcele č.616 a na stavební parcele č. 617) za kupní cenu 1.200.000,-Kč. Vklad vlastnického práva byl povolen s účinky ke dni 7.7.2008. Z výzvy Finančního úřadu v Trutnově ze dne 8.1.2009 a z platebního výměru ze dne 17.3.2009 soud zjistil, že Finanční úřad zjistil nesrovnalosti v přiznání k dani z převodu nemovitostí, když znalecky byla zjištěna cena převáděného spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve výši 3.504.315,-Kč. Proto byla dlužníkovi doměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 105.132,-Kč.

Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 28.4.2010 a usnesením č.j. KSHK 42 INS 4456/2010-A-11 ze dne 20.7. 2010 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Kupní smlouva byla uzavřena vpětileté lhůtě stanovené vust. § 242 odst. 3 insolvenčního zákona a žalobce podal žalobu včas v jednoroční lhůtě od rozhodnutí o úpadku. Proto se soud nejprve zabýval tím, zda kupní cena byla přiměřeným protiplněním, zda dlužník neuzavřel kupní smlouvu v úmyslu zkrátit své věřitele a zda takový úmysl mohl být žalovanému jako kupujícímu znám. Vzhledem k tomu, že mu byl následně v průběhu řízení předložen pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově č.j. 16 T 114/2011 ze dne 15.12.2011, jímž byl dlužník odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele podle ust. § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního

(KSHK 42 INS 4456/2010) zákona, když byl shledán vinným právě tím, že dne 4.7.2008 uzavřel jako prodávající s žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, kterou prodal spoluvlastnický podíl na nemovitostech za kupní cenu 1.200.000,-Kč, když podle znaleckého posudku lng. Pavla Babky č. 1586-049/08 ze dne 29.10.2008 činila obvyklá cena prodávaného spoluvlastnického podílu 3.490.195,-Kč, čímž svým věřitelům s pohledávkami ve výši nejméně 5.131.426,83 Kč způsobil škodu ve výši nejméně 2.290.195,-Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 663/2009 ze dne 22.3.2011, podle něhož je právní úkon, jímž dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku a naplní tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle ust. § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, absolutně neplatný.

Protože kupní smlouva ze dne 4.7.2008 je absolutně neplatná, zamítl soud prvního stupně žalobu ztohoto důvodu stím, že důvod zamítnutí žaloby vtělil do bodu l. výroku. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 150 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žaloba byla zamítnuta pro okolnosti, které nastaly nezávisle na žalobci až v průběhu řízení o odpůrčí žalobě.

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu bez dalšího zamítne, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro absenci zákonných náležitostí, když z něj nejsou zjistitelné důkazy, které byly vřízení provedeny, soud se nevypořádal snámitkami, které v řízení uplatnil, přestože se jednalo o námitky právně významné, například o námitku, že kupní smlouva nespadá do jednoroční lhůty podle ust. § 240 odst. 3 insolvenčního zákona, a napadený rozsudek neobsahuje žádné právní posouzení věci. Odkaz na judikaturu nemůže podle názoru žalovaného nahradit požadavek na obsah rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci podle ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Bod l. výroku písemného vyhotovení rozsudku navíc neodpovídá tomu, jak byl rozsudek vyhlášen při jednání konaném 5.1.2012, protože zprotokolu o jednání vyplývá, že žaloba byla zamítnuta, nebot' kupní smlouva je neplatná. V písemném vyhotovení je však navíc uvedeno, že je absolutně neplatná. Soud prvního stupně přitom nemohl rozhodovat o neplatnosti kupní smlouvy, protože o to žalobce nežádal, a porušil tak ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. V rozsudku dále absentuje označení konkrétních nemovitostí, kterých se měla kupní smlouva týkat. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu ČR pak plyne, že neplatnost dvoustranného právního úkonu může být dána jen tehdy, když oba účastníci jednali se záměrem zmařit uspokojení věřitelů dlužníka. Výsledek trestního řízení nemá sám o sobě pro posouzení platnosti jednání vobčanskoprávních vztazích přímý význam a neplatnost právního úkonu nezakládá. Jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ČR zveřejněného pod č. 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je-li prokázáno, že úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy. V daném případě však žalovaný úmysl zkrátit věřitele dlužníka při uzavírání kupní smlouvy neměl. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek neobsahuje žádné právní posouzení, lze podle žalovaného jen stěží zjistit, na základě jakých úvah dospěl soud prvního stupně kzávěru, že by kupní smlouva měla být neplatná. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 826/2005 vyplývá, že sleduje-li účastník

(KSHK 42 INS 4456/2010) právního úkonu při projevování vůle jiný cíl, než ve skutečnosti v úkonu projevil, nemá to vliv na platnost právního úkonu. Takový úkon je platný a může být dána toliko jeho relativní neplatnost. Ktěmto závěrům se Nejvyšší soud ČR přihlásil i vrozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3620/2010.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl ktěmto zjištěním azávěrům:

Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, znichž dovodil správná skutková zjištění a znichž dovodil také správný právní závěr, že kupní smlouva ze dne 4.7.2008, na základě níž dlužník prodal žalovanému jednu spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální poloviny na souboru nemovitostí vkatastrálním území Horní Staré Město, obec Trutnov, zapsaných na listu vlastnictví č. 5634, je absolutně neplatná.

Ze zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že právě uzavřením kupní smlouvy ze dne 4.7.2008, ohledně níž se žalobce domáhal určení neúčinnosti, se dlužník podle rozsudku Okresního soudu vTrutnově č.j. 16 T 114/2011 ze dne 15.12.2011 dopustil trestného činu poškozování věřitele podle ust. § 256 odst. 1 písm. a) odst. 3 trestního zákona. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 663/2009, jímž posuzoval obdobný případ, přitom dospěl k závěru, že zcizí-li dlužník část svého majetku, z jehož případného prodeje v exekuci by mohly být jeho pohledávky alespoň částečně uspokojeny, jedná se o právní úkon, který je v rozporu se zákonem (ust. § 256 odst. 1 trestního zákona), a je tudíž absolutně neplatný podle ust. § 39 občanského zákoníku. Ke stejnému závěru dospěl opakovaně například i v rozsudku sp.zn. 22 Cdo 3549/2011.

Odkaz žalovaného na judikáty Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 826/2005 a 31 Cdo 3620/2010 není dle názoru odvolacího soudu přiléhavý. V prvém z nich totiž Nejvyšší soud řešil případ, kdy se žalobce domáhal určení neexistence zástavního práva, když jeden z účastníků zástavní smlouvy jednal podvodně (spáchal trestný čin podvodu podle ust. § 250 trestního zákona) tím, že předstíral jinou vůli, než kterou měl, se záměrem obohatit se nezákonně na úkor druhého účastníka. l v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 dospěl Nejvyšší soud ve sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty kzávěru, že úvěrová smlouva, při jejímž uzavření předstíral jeden z účastníků úmyslně vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl (spáchal trestný čin podvodu podle ust. § 250 trestního zákona), není neplatná podle ust. § 37 pro nedostatek vážné vůle ani podle ust. § 39 občanského zákoníku. V těchto případech neměl trestný čin jednoho z účastníků za následek absolutní neplatnost smluv. Na rozdíl od tohoto trestného činu v daném případě dlužník nepředstíral úmyslně vůli se záměrem vyvolat u druhého účastníka (žalovaného) omyl, ale vlastním uzavřením kupní smlouvy spáchal trestný čin poškozování věřitelů, proto je kupní smlouva-jak plyne z výše zmíněných judikátů-absolutně neplatná. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy, zdůvodu, že tato smlouva je absolutně neplatná, a když tento důvod vyjádřil v bodě l. výroku napadeného rozhodnutí. Tímto postupem ostatně

(KSHK 42 INS 4456/2010)

žalovanému umožnil, aby mohl rozsudek napadnout odvoláním. Pokud se týká námitky žalovaného, že ve výroku rozhodnutí vyhlášeného na jednání soudu dne 5.1.2012 nebylo uvedeno, že se jedná o absolutní neplatnost, na rozdíl od písemného vyhotovení rozsudku, odvolací soud konstatuje, že tímto soud prvního stupně pouze upřesnil vynesený výrok.

Ztěchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek včetně akcesorického výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil stím, že odstranil formální pochybení soudu prvního stupně konkretizací nemovitostí potud, aby z výroku bylo zřejmé, jakých nemovitost se převod spoluvlastnického podílu týkal.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst.1 ve spojení s ust. § 224 odst.1 o.s.ř. a žalobci, který měl v řízení úspěch, přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem a zahrnují odměnu advokáta ve výši 3.100,-Kč podle ust. 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů po 300,-Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 6.000,-Kč a náhradu cestovních výdajů za cestu Hradce Králové-Praha a zpět ve výši 1.587,-Kč, což s připočtením daně z přidané hodnoty činí celkem 6.704,-Kč

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 23. ledna 2014

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová