102 VSPH 312/2015-55
29 ICm 2001/2014 102 VSPH 312/2015-55 (KSCB 28 INS 11674/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Factoring České spořitelny, a.s., IČO: 25629352, sídlem Budějovická 1518/13b, Praha 4, zast. advokátou Mgr. Simonou Samuelson, sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1, proti žalovanému Mgr. Ing. Ivo Halovi, sídlem Italská 24, Praha 2, insolvenčnímu správci dlužnice JIP-Papírny Větřní, a.s., IČO:45022526, zast. Mgr. Milanem Kučeříkem, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 3634/19, Kroměříž, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2001/2014-37 ze dne 14. ledna 2015,

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 2001/2014-37 ze dne 14. ledna 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem určil, že pohledávka P229-43 ve výši 661.080,67 Kč a pohledávka P229-44 ve výši 2.712,51 Kč (dále jen Pohledávka č. 1 a Pohledávka č. 2, popř. Pohledávky), které žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u tamního soudu pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, jsou po právu, a současně rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. 29 ICm 2001/2014 (KSCB 28 INS 11674/2013)

Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud zejména z toho, že:

1) žalobkyně přihlásila Pohledávky z titulu požadavku na vrácení zálohy na cenu pohledávek dlužnice vůči společnosti Vaassen Flexible Packaging BV (dále jen Společnost V) na základě rámcové faktoringové smlouvy č. 100669 ze dne 13. 4. 2011 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 7. 2011 (dále jen Faktoringová smlouva), dle níž jí dlužnice postupovala své pohledávky za svými dlužníky (zákazníky) a žalobkyně dlužnici platila zálohy na sjednanou cenu postupovaných pohledávek, 2) požadavek na vrácení zálohy týkající se Společnosti V pak žalobkyně doplnila v žalobě tím, že od smluv o postoupení pohledávek vůči Společnosti V uzavřených s dlužnicí odstoupila, neboť Společnost V pohledávky ve lhůtě splatnosti neuhradila, 3) na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 23. 5. 2014 popřel žalovaný pravost Pohledávek s odůvodněním, že dle sdělení dlužnice Společnost V (tyto) pohledávky žalobkyni uhradila, 4) na popěrném úkonu žalovaný setrval i ve vyjádření k žalobě, v němž: -poukázal na e-mailové sdělení Společnosti V, podle něhož jsou (byly) veškeré její závazky vůči dlužnici uhrazeny, -poukázal na to, že žalobkyně v přihlášce P229 přihlásila pohledávku v celkové výši 5.795.766,76 Kč, jež byla zjištěna toliko v rozsahu 1.482.134,55 Kč, tj. v rozsahu menším než 50 %, z čehož dovodil, že i při zohlednění případného úspěchu žalobkyně v tomto sporu by se dle ust. § 178 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nemělo k Pohledávkám přihlížet, 4) mezi účastníky je (bylo) nesporným, že: -byla uzavřena Faktoringová smlouva a smlouva o postoupení pohledávek dlužnice vůči Společnosti V, -žalobkyně dlužnici uhradila zálohu na cenu za postoupení pohledávek vůči Společnosti V ve výši odpovídající výši Pohledávek, tedy ve výši 661.080,67 Kč, resp. 2.712,51 Kč, -žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávek odstoupila, 5) mezi účastníky je (bylo) sporným jen to, zda Společnost V pohledávky uhradila, 6) žalovaný své tvrzení o úhradě (těchto) pohledávek neprokázal.

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že Pohledávky byly do insolvenčního řízení přihlášeny po právu. Proto žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný včasné odvolání, v němž setrval na té části své dosavadní argumentace, podle níž: -žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení Pohledávku v celkové výši 5.795.766,76 Kč, jež byla zjištěna (toliko) v rozsahu 1.482.134,55 Kč a popřena v rozsahu 3.649.839,03 Kč, -i pokud by bylo žalobě na určení pravosti Pohledávek vyhověno, zůstala by pohledávka žalobkyně zjištěna v rozsahu nižším než 50 % (její skutečná výše by činila méně než 50 % přihlášené částky), v důsledku čehož by se k ní ex lege nepřihlíželo ani v rozsahu, v němž byla zjištěna, -pokud se k pohledávce v insolvenčním řízení nepřihlíží, nelze rozhodnutím (v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky) deklarovat, že byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu.

Žalovaný proto požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 17. 12. 2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: 29 ICm 2001/2014 (KSCB 28 INS 11674/2013)

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že jelikož žalovaný neprokázal, že Společnost V své závazky vůči dlužnici uhradila, je jeho obrana vůči žalobě, ústící v závěr, že Pohledávky zanikly splněním, nedůvodná (žalovaný ostatně tuto obranu v odvolání již neuplatnil).

Soudu prvního stupně lze sice vytknout, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s další částí argumentace žalovaného (uplatněnou v odvolání), ústící v závěr, že žalobě nebylo možno vyhovět s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 178 IZ, nicméně toto pochybení nemělo z níže uvedených důvodů vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku.

Z ust. § 178 věty první IZ plyne, že bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Podle ust. § 185 IZ platí, že jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Judikatura Vrchního soudu v Praze prezentovaná např. usnesením č.j. KSUL 69 INS 2401/2010, 1 VSPH 892/2010-P14-7 ze dne 15. 10. 2010 nebo č.j. MSPH 59 INS 2357/2008, 2 VSPH 1022/2010-P8-8 ze dne 16. 2. 2011 je již ustálena v tom, že shora citovaná ustanovení je třeba aplikovat na každou přihlášenou pohledávku samostatně, a nikoli na přihlášku jako celek, neboť každá pohledávka je individuálním nárokem specifikovaným konkrétním důvodem a výší, jenž lze uplatnit samostatnou přihláškou. Z toho, že formulář přihlášky umožňuje uvést více pohledávek na vložených listech jediné přihlášky s tím, že na závěrečné straně je třeba provést součet všech přihlášených pohledávek, nelze dovozovat, že suma pohledávek uplatněných jedinou přihláškou představuje pohledávku jedinou. Pokud by totiž nastala skutečnost, na jejímž základě by v insolvenčním řízení k některé z přihlášených pohledávek nebo její části nebylo lze přihlížet, mělo by to (nesprávně) následek pro přihlášku jako celek i ohledně pohledávek, ohledně nichž taková skutečnost nenastala.

V posuzovaném případě je již z vyrozumění žalovaného o popření nevykonatelné pohledávky ze dne 29. 5. 2014 adresovaného žalobkyni (č.l. 5-7) zřejmé, že Pohledávka č. 1 a Pohledávka č. 2 jsou samostatnými pohledávkami individualizovanými důvodem a výší, na které stejně jako na ostatní (dílčí) pohledávky, jež žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je (by bylo) třeba aplikovat ust. § 178, resp. § 185 IZ samostatně, a proto je argumentace žalovaného, že se k Pohledávkám nepřihlíží a proto nelze v tomto sporu rozhodnout, že jsou pravé, nesprávná.

Veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadený rozsudek proto podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 OSŘ a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. 29 ICm 2001/2014 (KSCB 28 INS 11674/2013)

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová