102 VSPH 303/2013-70
70 ICm 3232/2011 102 VSPH 303/2013-70 (KSUL 70 INS 11353/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Quick Finance, s.r.o., sídlem Kotlaska 2414/5a, Praha 8, zast. advokátem Mgr. Janem Vaňkem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovaněmu Mgr. Martinu Kolářovi, sídlem Masarykovo nám. 3/3, Děčín, insolvenčnímu správci dlužnice Jitky Kloskově, zast. advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín 1, o určení pravosti a výše pohledávek o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 lCm 3232/2011-32 ze dne 10.září 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 323212011-32 ze dne 10. září 2012 se mění tak, že se určuje, že žalobkyně má vůči dlužnici pohledávku ve výši 70.732,-Kč sestávající z poplatku za rozhodčí řízení ve výši 17.650,-Kč, nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 15.850,-Kč a úroku ve výši 37.322,-Kč; včásti týkající se nákladů právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 8.230,-Kč se žaloba zamítá.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

(KSUL 70 INS 11353/2011)

Odůvodněnh

Krajský soud vÚstí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že má vůči žalovaněmu (správně mělo být uvedeno vůči dlužnici) pohledávku ve výši 78.962,-Kč sestávající zpoplatku za rozhodčí řízení ve výši 17.650,-Kč, nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 15.850,-Kč, nákladů právního zastoupení vexekučním řízení ve výši 8.230,-Kč a úroků ve výši 37.232,-Kč, jež přihlásila do insolvenčního řízení vedeněho u těhož soudu pod sp. zn. KSUL 70 INS 11353/2011, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněněho nároku vyšel soud zejměna ztoho,že:

1) dne 12.8.2008 uzavřela žalobkyně jako věřitelka s dlužnicí smlouvu o úvěru č. 022008 (dále těž jen Úvěrová smlouva), jíž jí poskytla úvěr ve výši 50.000,-Kč, jenž se dlužnice zavázala splácet ve 48 splátkách po 2.593,-Kč (při řádněm chodu věci by tedy dlužnice zaplatila celkem 124.464,-Kč) s tím, že roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 71,2 %, čemuž odpovídal úrok ve výši 55 % p.a.; v Úvěrové smlouvě si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku, podle níž všechny spory vznikající z teto smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem-JUDr. Jitkou Horákovou,

2) dlužnice uhradila na splátkách úvěru (zahrnujících jak jistinu, tak úrok) celkem 23.337,-Kč, kdoplacení úvěru tedy zbývalo uhradit částku 101.127,-Kč (z toho 46.729,-Kč na jistině a 54.398,-Kč na úrocích),

3) dne 16.3.2010 vydala JUDr. Jitka Horáková rozhodčí nález sp. zn. Rř/01/2010 (dále jen Rozhodčí nález), jímž bylo dlužnici uloženo, aby žalobkyni zaplatila 101.127,-Kč (z toho 46.729,-Kč na jistině a 54.398,-Kč na úrocích) a náklady rozhodčího řízení ve výši 33.500,-Kč sestávající z poplatku za rozhodčí řízení ve výši 17.650,-Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 15.850,-Kč,

4) dne 11.5.2010 vydal soudní exekutor Exekutorskěho úřadu v Liberci Mgr. Petr Polanský k uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 101.127,-Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 33.500,-Kč a nákladů exekuce exekuční příkaz č.j. 131 EX 624/10-16, jímž přikázal prověst exekuci zřízením exekutorskěho zástavního práva spoluvlastnickěho podílu o velikosti 5/14 na tam specifikovaných nemovitostech ve společněm jmění dlužnice a jejího manžela Jana Kloska,

5) dne 8.8.2011 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení vůči dlužnici pohledávku ve výši 142.857,-Kč (dále jen Pohledávka) sestávající zjistiny ve výši 46.729,-Kč (dále těž jen Pohledávka č. 1), úroku ve výši 54.398,-Kč (dále těž jen Pohledávka č. 2), poplatku za rozhodčí řízení ve výši 17.650,-Kč (dále těž jen Pohledávka č. 3), nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 15.850,-Kč (dále těž jen Pohledávka č. 4) a nákladů právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 8.230,-Kč (dále těž jen Pohledávka č. 5),

6) dne 27.9.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice, povoleno její oddlužení a do funkce insolvenčního správce byl ustanoven žalovaný,

7) na přezkumněm jednání konaněm dne 7.11.2011 popřel žalovaný Pohledávku č. 2 do výše 37.232,-Kč a pravost Pohledávek č. 3, 4 a 5.

(KSUL 70 INS 11353/2011)

V rovině právního posouzení věci se soud nejprve zabýval otázkou platnosti Rozhodčího nálezu (rozhodčí doložky), jejíž zodpovězení považoval za určující pro posouzení vykonatelnosti Pohledávky. Za důležitou v tomto směru označil okolnost, že Úvěrovou smlouvu je nutno posuzovat jako smlouvu spotřebitelskou, na níž se vztahuje (vztahovala) úprava obsažená jednak v zákoně o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (nyní zákona o spotřebitelských úvěrech), jednak v ust. § 51 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ), přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 26.10.2006 případ C-168/05-Elisa María Claro v. Centro Móvil Milenium SL (dále jen rozsudek ESD Mostaza Claro), zněhož dovodil, že je oprávněn přezkoumat platnost rozhodčí doložky vpřípadě, že spotřebitel námitku neplatnosti rozhodčí doložky neuplatnil v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu.

V poměrech této věci konstatoval, že Rozhodčí nález sice vydal přímo určený rozhodce ad hoc, nicméně rozhodčí doložka nebyla sjednána na samostatné listině a nesplňuje požadavek na pravdivé, přesné a úplné informace o způsobu zahájení rozhodčího řízení, odměně rozhodce, předpokládaných nákladech řízení, pravidel pro jejich přiznání a místu konání rozhodčího řízení. Jelikož rozhodčí doložka řádně nespecifikuje pravidla rozhodčího řízení, přiklonil se soud k závěru, že je neurčitá, pro spotřebitele znevýhodňující a tudíž neplatná. Proto žalobkyni nelze přiznat nejen náhradu nákladů rozhodčího řízení, ale ani náhradu právního zastoupení v exekučním řízení. Při posuzování důvodnosti popření úroků dospěl soud ve shodě s žalovaným k závěru, že úrok ve výši 55 % p.a., jenž by při řádném splácení úvěru činil 74.464,-Kč tj. 148,93 % poskytnuté částky, byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně. Proto žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně včasné odvolání, v němž setrvala na své dosavadní argumentaci, že Pohledávka je na základě Rozhodčího nálezu opírajícího se o platnou rozhodčí doložku vykonatelná, což bylo postupem dle ust. § 275 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) akceptováno i v exekučním řízení. Namítala, že požadavek, aby byla rozhodčí doložka sjednána samostatně, nikoli jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, byl do zákona o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ) vtělen až novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. Do té doby však byly rozhodčí doložky běžnou součástí spotřebitelských smluv, Úvěrovou smlouvu nevyjímaje. Dále uvedla, že ZRŘ sice umožňoval (umožňuje), aby se strany dohodly na postupu, kterým má (měl) rozhodce řízení vést, nicméně pokud tomu tak není, postupují rozhodci vřízení způsobem, který považují za vhodný. Konstatovala, že dlužnici byl dán prostor k tomu, aby uplatnila svá práva v rozhodčím řízení, a podotkla, že soud mohl ověřit průběh a pravidla rozhodčího řízení z rozhodčího spisu, což neučinil.

Podle žalobkyně soud nesprávně posoudil sjednaný úrok jako úrok, který je vrozporu sdobrými mravy. Argumentovala zejména tím, že vdobě, kdy bylo sjednáno úročení úvěru v Úvěrové smlouvě sazbou 55 % p.a., šlo o běžnou úrokovou sazbu v tomto segmentu finančního trhu nehledě na to, že výše úroku byla stanovena s ohledem na vysokou rizikovost úvěru. Na podporu své argumentace poukazovala na to, že Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 označil za rozporný s dobrými mravy až úrok ve výši 60 % p.a. vsituaci, kdy byla úhrada půjčky zajištěna zástavním právem knemovitostem.

(KSUL 70 INS 11353/2011)

Zejména z těchto důvodů žalobkyně požadovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. ll. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, z něhož citoval pasáž, podle níž jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva) , přitakal závěru soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka v Úvěrové smlouvě nebyla platně sjednána.

Pokud šlo o výši úroku, žalovaný poukazuje na žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004, z něhož citoval pasáž, podle níž vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné , zdůraznil, že úroková sazba ve výši 55 % p.a. sjednaná v Úvěrové smlouvě rovněž mnohonásobně překračovala běžnou úrokovou sazbu u úvěrů poskytovaných bankami. Proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 213 téhož zákona doplnil dokazování a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka nebyla vÚvěrové smlouvě sjednána platně, a proto je Pohledávka nevykonatelná, a je naopak toho názoru, že pohledávky plynoucí zRozhodčího nálezu jsou vykonatelné.

Žalobkyně má totiž pravdu vtom, že požadavek, aby rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv byla (musela být) sjednána samostatně (nikoli jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní), byla do ZRŘ (do ust. § 3 odst. 3) vtělena až novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 1.4.2012, tedy téměř 4 roky po uzavření Úvěrové smlouvy ze dne 12.8.2008. To, že zásadně nelze uvažovat o neplatnosti nesamostatně sjednané rozhodčí doložky uzavřené před 1.4.2012, ostatně plyne i zdůvodové zprávy kzákonu č. 19/2012 Sb., podle níž se navrhuje zakázat sjednávaní rozhodčí smluv jako součástí podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní , resp. platná bude pouze taková rozhodčí doložka, která bude sjednána samostatne , resp. spotřebitel bude mít při vyjednávání s podnikatelem daleko lepší pozici než doposud .

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výtku, že rozhodčí doložka je neurčitá, nebot' vyjma způsobu doručování řádně nespecifikuje pravidla rozhodčího řízení. Z ust. § 19 odst. 1 a 4 ZRŘ totiž plyne, že se strany mohou (nikoli musí) dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení, a že mohou (nikoli musí)

(KSUL 70 INS 11353/2011) určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě přiložena, přičemž ust. § 19 odst. 2 ZRŘ určuje, že pokud není uzavřena dohoda podle odst. 1 nebo určen postup podle odst. 4, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Pravidla (postup řízení), kterými se rozhodci mají řídit ve smyslu ust. § 19 ZRŘ, tudíž nejsou podstatnou náležitostí rozhodčí doložky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 95/2006 ze dne 28.3.2007). Na tomto závěru nic nemění ani poukaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. ll. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011; v tam posuzovaném případě totiž bylo v rozhodčí doložce kromě jiného stanoveno, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti.

Okolnost, že pohledávky opírající se o Rozhodčí nález jsou vykonatelné ovšem znamená, že žalovaná mohla dle ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) uplatnit jako důvod popření jejich pravosti nebo výše jen skutečnosti, které dlužnice neuplatnila v rozhodčím řízení stím, že důvodem popření nemůže (nemohlo) být jiné právní posouzení věci. Výkladem ust. § 199 IZ upravujícím možnost popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku sp. zn. 29 lCdo 7/2013 ze dne 18.7.2013, v němž konstatoval, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že v příslušném řízení zcela rezignoval na svou procesní obranu. Podle Nejvyššího soudu ČR není právní posouzení věci vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky (jen) tehdy, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

Pro posouzení důvodnosti žaloby je tudíž významné, že Rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci a žalovaný jako důvod popření Pohledávky neuplatnil skutkové námitky, ale že důvodem popření bylo jiné právní posouzení věci -u Pohledávky č. 2 neplatnost ujednání o výši úroku pro rozpor s dobrými mravy a u Pohledávek č. 3 a 4 neplatnost rozhodčí doložky. Zde je namístě zdůraznit, že dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jakékoli byt' kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení vždy vylučuje možnost popření pohledávky pro jiné právní posouzení.

Odvolací soud přitom neshledal důvod odchýlit se od tohoto závěru, resp. nerespektovat tuto judikaturu Nejvyššího soudu ČR ani základě vyjádření, jež žalovaný předložil na jednání konaném dne 7.11.2013 a vněmž snášel obsáhlé argumenty na podporu závěru, že ani aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR nemůže nic změnit na tom, že se vdaném případě o jiné právní posouzení věci nejedná. Odvolací soud má zato, že vsituaci, kdy rozhodce vodůvodnění Rozhodčího nálezu uvedl, že jeho příslušnost byla dána ust. bodu V/1 a V/2 Úvěrové smlouvy a že pokud se týká úroků zprodlení, přiznal je žalobkyni v souladu s ustanovením Úvěrové smlouvy ve výši 55 % , je kritika takového závěru (rozhodnutí) kritikou správnosti právního posouzení věci. Jinými slovy, zobsahu popěrného úkonu žalovaného plyne, že pokud by rozhodce věc (právně) posoudil

(KSUL 70 INS 11353/2011) jinak (správně), vedlo by to k závěru, že Pohledávka není po právu, resp. že nemá být přiznána v celé požadované výši.

Jelikož popření vykonatelných pohledávek, jež byly žalobkyni přiznány Rozhodčím nálezem (úroku, poplatku za rozhodčí řízení a nákladů právního zastoupení vrozhodčím řízení), žalovaným nebylo důvodné a jelikož žalobkyně neprokázala, že jí vzniklo právo na náhradu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení, změnil odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) OSŘ tak, že žalobě včásti týkající se požadavku na určení výše Pohledávky č. 2 a pravosti Pohledávek č. 3 a 4 vyhověl a žalobu v části týkající požadavku na určení pravosti Pohledávky č. 5 zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 OSŘ stím, že v řízení převážně úspěšná žalobkyně nemá podle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost přihlášených pohledávek právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné. V Praze dne 7.listopadu 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová