102 VSPH 302/2013-76
70 ICm 2264/2012 102 VSPH 302/2013-76

(KSUL 70 INS 10588/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZS UDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm zpředsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mg r. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky vprávní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkově, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, insolvenční správkyně dlužnice LOPAS Ústí nad Labem, s.r.o., zast. advokátem JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., sídlem tamtéž, proti žalovaně HELIF IX CZ, s.r.o., sídlem Plynárenská 324, Ústí nad Labem, zast. advokátem Mgr. Petrem Saskou, sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, o určení neúčinnosti právního úkonu o odvolání žalovaně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 lCm 2264/2012-53 ze dne 4.února 2013 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 2264/2012-53 ze dne 4.února 2013 se v bodě |. výroku potvrzuje, v bodě ||. výroku se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8.883,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Štěpána Kratěny, Ph.D.

||. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7.502,-Kč na náhradu nákladů odvolavcího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Stěpána Kratěny, Ph.D.

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011)

Odůvodněnh

Krajský soud v Ústí nad Labem v bodě l. výroku shora označeného rozsudku určil, že dohoda o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek sjednaná včlánku lV. kupní smlouvy ze dne 8.2.2011 jako způsob úhrady kupní ceny uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou je vůči věřitelům přihlášeným v insolvenčním řízení dlužnice neúčinná. V bodě ll. výroku přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 13.552,-Kč splatných do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud zejména ztoho, že:

1) dne 08.02.2011 uzavřela dlužnice jako prodávající jednající jednatelkou Radkou Suškovou s žalovanou jako kupující jednající jednatelem René Růžičkou kupní smlouvu (dále též jen Kupní smlouva) o prodeji movitých věcí (stavebního zboží, jehož popis a množství bylo specifikováno ve fakturách tvořících přílohu smlouvy) za kupní cenu 2.364.221 ,-Kč. V článku lll. Kupní smlouvy bylo uvedeno, že kupující (žalovaná) má proti prodávající (dlužnici) pohledávku ve výši 2.107.600,-Kč (dále též jen Pohledávka) z titulu zaplacení úvěru prodávající v Komerční bance a.s. a že prodávající tento závazek vůči kupující výslovně uznává. V článku lV. Kupní smlouvy se smluvní strany dohodly na tom, že úhrada pohledávky z kupní ceny byla provedena započtením proti Pohledávce (dále téžjen Dohoda o započtení),

2) téhož dne uzavřel René Růžička jako převodce s Radkou Suškovou jako nabyvatelkou smlouvu o převodu obchodního podílu (dále téžjen Smlouva o převodu obchodního podnu), jíž na ni převedl 100 % obchodní podíl vdlužnici za 10.000,-Kč. Převodce ve smlouvě prohlásil, že se nabyvatelka seznámila scelkovým stavem dlužnice, jenž je (byl) věrně zachycen v účetnictví, a nabyvatelka ve smlouvě prohlásila, že byla seznámena s majetkovým stavem a hospodářskými výsledky dlužnice, jejími aktivy a pasivy, odbornou úrovní dlužnice, jejích zaměstnanců, jejího technického vybavenía jejích obchodních vztahů,

3)-od 8.5.2003 do 10.2.2011 měla dlužnice sídlo na adrese Za Viaduktem 429,400 O1 Ústí nad Labem-Předlice,

-od 25.5.1994 do 10.2.2011 byl jed natelem a společnü
-od 8.5.2003 do 23.08.2011 bylo sídlo žalované na adrese Za Viaduktem 429, 400 O1 Ústí nad Labem-Předlice,

-od 2.11 .1995 je jed natelem a společníkem žalova né René Růžička,

4) dne 17.6.2011 podala dlužnice insolvenční návrh, vněmž uvedla, že má závazky ve výši 7.978.211,-Kč déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, že od ledna 2011 byla schopna hradit své závazky pouze v minimální výši a zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků. Z připojeného seznamu závazků vyplynulo, že dlužnice měla závazky vůči 20 věřitelům, z toho činily závazky vůči Vojenské zdravotní pojišt'ovně 199.639,-Kč, vůči Všeobecné zdravotní pojišt'ovně 60.479,-Kč, vůči České správě sociálního zabezpečení 554.762,-Kč a vůči Finančnímu úřadu 3.770.293,-Kč,

5) usnesením ze dne 11.8.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a prohlášen konkurs na její majetek,

6) na přezkumném jednání konaném dne 26.9.2011 bylo přezkoumáno

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011)

41 pohledávek 17 věřitelů vcelkové výši 9.884.650,5O Kč, které dlužnice zcela uznala. Šlo např. o Zdravotní pojišt'ovnu Ministerstva vnitra s pohledávkou ve výši 134.461,-Kč, Vojenskou zdravotní pojišt'ovnu s pohledávkou ve výši 253.332,-Kč, Oborovou zdravotní pojišt'ovnu bank, pojišt'oven a stavebnictví s pohledávkou ve výši 80.441,-Kč, Českou správu sociálního zabezpečení s pohledávkou ve výši 944.153,-Kč, Finanční úřad v Ústí nad Labem s pohledávkou ve výši 4.711.825,-Kč a Českou průmyslovou zdravotní pojišt'ovnu spohledávkou ve výši 66.108,-Kč, přičemž posledně zmiňované závazky jsou dlouhodobé, když se opírají o výměry nedoplatků splatné od roku 2008.

Vrovině právního posouzení věci soud cituje ust. 235, § 241 a § 242 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dospěl k závěru, že Dohoda o započtení je neúčinným úmyslně zkracujícím právním úkonem, přestože se podle žalobkyně jedná o neúčinný zvýhodňující právní úkon. Vyšel z toho, že v době uzavření Dohody o započtení byla dlužnice v úpadku a že šlo o předem připravené jednání bývalého společníka a jednatele dlužnice René Růžičky, který poté, co dne 2.2.2011 rozhodl o převodu svého obchodního podnu vdlužnici, uzavřel dne 8.2.2011 Kupní smlouvu, jejíž přílohou byly faktury, jež vystavil (již) dne 31.1.2011 s datem splatnosti dne 5.2.2011. Nabyvatelka obchodního podnu Radka Sušková přitom podle soudu musela nejméně předpokládat , že bývalý jednatel dlužnice takto vědomě postupoval , což plyne ztoho, že nezahájila podnikání dlužnice ani nepředložila důkazyo objektivních okolnostech, které by tomu bránily, a pouze (po právní stránce) dokončila řešení úpadkové situace dlužnice. Soud pokazoval na to, že Kupní smlouvou dlužnice převedla (použitelné) movité věci na jinou společnost René Růžičkya že kupní cena byla uhrazena započtením, čímž žalovaná získala maximum v situaci, kdy závazky dlužnice přesáhly 9.000.000,-Kč akdy bude vkonkursu vedeném na její majetek uspokojení věřitelů minimální.

Soud vyslovil přesvědčení, že se v případě Dohody o započtení jed ná o úmyslně zkracující právní úkon, který byl učiněn v koncernu", vdůsledku čehož sice nebylo třeba prokazovat úpadek dlužnice, nicméně ten je (byl) v daném případě jednoznačný. Proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle míry úspěchu ve věci tak, že v řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši určil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen Vyhláška).

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaná včas odvolala a požadovala, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání v první řadě namítala, že se žalobkyně domáhala vyslovení neúčinnosti (jen) Dohody o započtení, aniž by napadla samotnou Kupní smlouvu, jíž dlužnice zcizila majetek, jímž mohla uspokojit své věřitele. Dále kritizovala soud prvního stupně za to, že procesně pochybil, pokud ji dle ust. § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) neupozornil na možnost jiného právního posouzení věci, totiž že Dohoda o započtení by mohla být posuzována jako úmyslně zkracující úkon dle ust. § 242 IZ.

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011)

Podle názoru žalované nemůže být započtení vzájemných pohledávek zkracujícím úkonem již proto, že při něm nedochází k žádnému plnění, žádná práva a povinnosti při něm nevznikají, ale naopak ze zákona zanikají. Tento názor podle ní podporuje také znění ust. § 140 odst. 2 IZ, podle něhož je započtení pohledávek přípustným úkonem i v době po rozhodnutí o úpadku vyjma taxativně vyjmenovaných případů uvedených v odst. 3 téhož ustanovení, vjehož rámci zákonodárce pod písm. b) zakazuje započtení pohledávky, již dlužníkův věřitel získal z neúčinného právního úkonu, přičemž obdobnou úpravu obsahuje ust. § 238 IZ, které vylučuje započtení proti pohledávce na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty.

Nesprávnost právního posouzení věci dokumentuje podle žalované i znění ust. § 236 IZ, podle něhož náleží dlužnü
Žalobkyně setrvala ve vyjádření k odvolání na své dosavadní argumentaci, že pokud by nebylo Dohody o započtení, obdržela by dlužnice celou kupní cenu, která by mohla být použita na uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Rozvedla, že se (potenciálně) neúčinné právní úkony neomezují toliko na úkony, jimiž (přímo) došlo k majetkovému transferu, ale úprava zahrnuje i zvýhodňující úkony, jimiž se některému zvěřitelů dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, nežjaké by mu náleželo v konkursu dohodu o započtení nevyjímaje. Pokud ke skutečnosti, že žalovaná byla posuzovaným právním úkonem nedovoleně zvýhodněna, přibyly i některé další okolnosti, jež přiměly soud prvního stupně podřadit skutkový stav (dokonce) pod ust. § 242 IZ, bylo toto ustanovení podle žalobkyně aplikováno přiléhavě. Ztěchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jíprávo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že Dohoda o započtení je dle ust. § 242 IZ neúčinným, úmyslně zkracujícím právním úkonem, nebot' vdůsledku započtení kupní ceny na Pohledávku se dlužnici za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z něhož by insolvenční věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. S obranou žalované, podle níž by neúčinným právním úkonem mohla jen Kupní smlouva, nikoli jen Dohoda

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011) o započtení se odvolací soud neztotožnil. Je totiž přesvědčen o tom, že oba úkony je (bylo) třeba posoudit ve vzájemné souvislosti, a že tudíž nebylo možno přehlédnout, že důsledkem Dohody o započtení, která byla součástí Kupní smlouvy, bylo to, že závazek dlužnice vůči žalované, jež za ni uhradila úvěr vKomerční Bance ve výši 2.107.600,-Kč, byl (měl být) vyrovnán převodem stavebního zboží, resp. že kupní cena ve výši 2.364.221,-Kč neměla být dlužnici ve skutečnosti uhrazena (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29.4.2010 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročnü< 2011, pod číslem 10 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 ze dne 27.5.2009).

Okolnost, že úprava obsažená v IZ na rozdíl od úpravy zakotvené vzákoně okonkursu a vyrovnání připouští (umožňuje) započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po rozhodnutí o úpadku, podle názoru odvolacího soudu ještě sama o sobě neznamená, že by bylo možné považovat za účinnou takovou dohodu o započtení, jejímž cílem (smyslem) bylo zkrátit uspokojení věřitelů vsituaci, kdy dlužník neměl jiný majetek postačující k úhradě pohledávek jeho věřitelů. Soud prvního stupně přitom vysvětlil, že zbytkový (prodejný) majetek dlužnice byl vinsolvenčním řízení vedeném na její majetek zpeněžen toliko za cca 200.000,-Kč, což postačuje toliko na minimální, resp. žádné uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů ve výši převyšující 9.000.000,-Kč.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i potud, že vzhledem kokolnostem, za nichž byla Dohoda o započtení (potažmo i Kupní smlouva) uzavřena, zejména k tomu, že týž den převedl dosavadní (jediný) společnü< dlužnice René Růžička svůj obchodní podíl vdlužnici na Radku Suškovou, která se namísto něj stala i novou (jedinou) jednatelkou dlužnice, byl (musel být) žalované, jejímž jediným jed natelem a společníkem byl v té době právě René Růžička, úmysl dlužnice zkrátit uspokojení věřitelů znám. Současně byl splněn i další předpoklad pro vyslovení neúčinnosti Dohody o započtení, totiž že ji dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku. Zjejího insolvenčního návrhu podaného cca 4 měsíce po uzavření Dohody o započtení a k němu připojených příloh je zřejmé, že dlužnice byla v úpadku již od ledna roku 2011, kdy měla více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti ve výši cca 8.000.000,-Kč a kdy zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků.

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož soud prvního stupně vrozporu s ust. § 118 a odst. 2 OSŘ neupozornil žalova nou na možnost jiného právního posouzení věci (že je věc možné posoudit tak, že Dohoda o započtení je úmyslně zkracujícím právním úkonem dle ust. § 242 IZ). Žalované lze sice přisvědčit v názoru, že ust. § 118a odst. 2 OSŘ sleduje ochranu práv účastníka tak, aby výsledkem řízení nebylo tzv. překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí , nicméně judikatura Nejvyššího soudu ČR prezentovaná např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 ze dne 25.5.2006 je již ustálena vtom, že postup podle ust. § 118a OSŘ přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení nepostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případ ném jiném právním názoru soudu, poučení podle ust. § 118a odst. 2 OSŘ

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011) není třeba. Smyslem této poučovací povinnosti je totiž vyloučit případ, kdy účastnü< v řízení neuspěje pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má, a o čem. Jelikož v posuzovaném případě není napadené rozhodnutí založeno na závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení o právně významných skutečnostech, jež byla povinna tvrdit, nelze je pokládat za rozhodnutí (p ro ni) překvapivé.

Ke zbytkové části odvolací argumentace považoval odvolací soud za potřebné uvést, že důsledkem napadeného rozhodnutí, jímž bylo vyhověno žalobě insolvenční správkyně o určení neúčinnosti Dohody o započtení, je to, že pohledávky použité kzapočtení nelze považovat v insolvenčním řízení za zaniklé; žalobkyni tedy vzniká právo na úhradu (části) kupní ceny sjednané vKupní smlouvě a žalované právo na úhradu pohledávky ztitulu zaplacení úvěru dlužnice vKomerční bance, a.s., jež se považuje za při hláše nou pohledávku a jež se uspokojí stejně jako tyto pohledávky.

S přihlédnutím ktomu, že byla splněna i zbývající podmínka pro vyhovění žalobě, když k uzavření Dohody o započtení smlouvy (dne 8.2 .2011) došlo dle ust. § 242 odst. 3 IZ v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení (dne 17.6.2011), nezbylo než konstatovat, že žaloba byla podána důvod ně a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí vyhověl. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 OSŘ a napadený rozsudek vbodě l. výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jako věcně správný potvrdil.

Akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení však neobstojí již proto, že Vyhláška, kterou soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval, byla nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 s účinností od 7.5.2013 jako ne ústavní zrušena. Při absenci Vyhlášky jako zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení vjednom stupni se při rozhodování o náhradě nákladů řízení určí odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č.177/1996 Sb.-tedy podle Advokátního tarifu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15.5.2013).

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 OSŘ a napadený rozsudek změnil vbodě ll. výroku tak, že žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů, které vřízení před soudem prvního stupně účelně vynaložila na bránění svého práva. Ty vtomto případě sestávají zmimosmluvní odměny advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé ze dne 29.11.2012) po 2.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) Advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 a za 1 úkon právní služby (účast na jednání před soudem konaném dne 4.2.2013) ve výši 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013 a 3 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21% DPH ve výši 1.533,-Kč či ní celkem 8.833,-Kč.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a úspěšné žalobkyni je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast

102 VSPH (502/2013 (KSUL 70 INS 10588/2011) na jednání před soudem) po 3.100,-Kč a 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč, což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.302,-Kč činícelkem 7.502,-Kč.

P o u č e n í : Proti potvrzující části bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Proti měnící části bodu l. výroku a proti bodu ll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Praze dne 14.listopadu 2013

JUDr. Jiří K a r et a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůto vá