102 VSPH 3/2013-154
42|Cm1710/2011 102 VSPH 3/2013-154 (KSHK 42 INS 5510/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky vprávní věci žalobce Dalibora Kleina, bytem Ke koupališti 274, Besednice, proti žalované JUDr. Šárce Veskové, sídlem Palackého 359, Hradec Králové, insolvenční správkyni dlužnice NMHK, s.r.o., zast. advokátkou JUDr. Helenou Vorlovou, sídlem tamtéž, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 lCm 1710/2011-114 ze dne 20.září 2012 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 1710/2011-114 ze dne 20.září 2012 se potvrzuje.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalované 11.390,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Heleny Vorlové.

Odůvodněnh

Krajský soud vHradci Králové ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal toho, aby byla ze soupisu majetkové podstaty NMHK, s.r.o (dále jen dlužnice) vyloučena budova č.p. 274 na pozemku st.p.č. 354 a pozemky st.p.č. 354 o výměře 116 m2 a p.č. 92/17 o výměře 619 m (dále jen Rodinný dům aPozemky, případné Nemovitosti) vkatastrálním území a obci Besednice zapsané na listu vlastnictví č. 738 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský

(KSHK 42 INS 5510/2011) kraj, Katastrálního pracoviště v Kaplici, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z listinných důkazů soud zjistil, že:

-dne 17.3.2004 uzavřel žalobce jako dlužník a zástavce s Petrem Lučanikem jako věřitelem smlouvu o půjčce, zřízení zástavního práva a zajištění pohledávky, z níž plyne, že mu Petr Lučanik poskytl půjčku ve výši 100.000,-Kč se splatností do 17.12.2004 a úrokem ve výši 12.000,-Kč stím, že žalobcův závazek byl zajištěn zástavním právem na Nemovitostech,

-téhož dne uzavřel žalobce jako prodávající s Petrem Lučanikem jako kupujícím kupní smlouvu, jíž mu prodal Nemovitosti za kupní cenu 850.000,-Kč stím, že na kupní cenu bude započtena pohledávka ze smlouvy o půjčce, přičemž vlastnické právo ve prospěch kupujícího bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 4.2.2005,

-dne 28.2.2005 žalobce a Petr Lučanik před notářem prohlásili, že od kupní smlouvy bylo pro vady předmětu prodeje odstoupeno a že se smlouva od počátku ruší; následně bylo vlastnické právo žalobce k Nemovitostem obnoveno,

-dne 21.3.2005 uzavřel žalobce jako prodávající s dlužnicí jako kupující kupní smlouvu (dále též jen Kupní smlouva č. 1), jíž jí prodal Rodinný dům za kupní cenu 850.000,-Kč stím, že se smluvní strany dohodly na tom, že kupní cena bude uhrazena před podpisem smlouvy, při němž bude sžalobcem uzavřena i nájemní smlouva na dobu určitou, která bude obsahovat předkupní právo ve prospěch prodávajícího; vlastnické právo ve prospěch dlužnice dle Kupní smlouvy č. 1 bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 21 .3.2005,

-téhož dne uzavřel žalobce jako nájemce sdlužnicí jako pronajímatelkou nájemní smlouvu (dále jen Nájemní smlouva), jíž mu byl do 21.3.2010 pronajat Rodinný dům za roční nájemné 24.000,-Kč,

-dne 22.8.2005 uzavřel žalobce jako prodávající s dlužnicí jako kupující kupní smlouvu (dále též jen Kupní smlouva č. 2), jíž jí prodal Pozemky za kupní cenu 100.000,-Kč s tím, že podle smluvních ujednání byla (měla být) kupní cena uhrazena před podpisem smlouvy; vlastnické právo ve prospěch dlužnice dle Kupní smlouvy č. 2 bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 12.9.2005,

-dne 24.5.2006 se matka žalobce Vlasta Kleinová vzdala věcného břemene užívání Nemovitostí a navrhla jeho výmaz z katastru nemovitostí.

Z výpovědí žalobce a svědků soud zjistil, že:

-žalobce uvedl, že jelikož Petr Lučanik po uplynutí splatnosti půjčky podal návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy, snažil se situaci řešit a získal kontakt na dlužnici, která mu slíbila, že za něj zaplatí závazek vůči Petru Lučanikovi a Finančnímu úřadu v Kaplici (dále jen Finanční úřad) stím, že kzajištění této operace budou uzavřeny kupní smlouvy o převodu Nemovitostí. Současně bylo dohodnuto, že po uplynutí pěti let a vyrovnání závazků vůči dlužnici dojde ke zpětnému převodu vlastnického práva na žalobce, což se ovšem nestalo,

-jednatelka dlužnice Eva Kopecká uvedla, že k celé transakci došlo z aktivity žalobce, který se na ni obrátil sžádostí o pomoc, aby nepřišel o Rodinný dům. Podmínky obchodu sjednával zaměstnanec dlužnice Milan Matuška, svědkyně (toliko) připravila text Kupních smluv č. 1 a 2 a Nájemní smlouvy s tím, že při podpisu Kupní smlouvy č. 1 vydala Milanu Matuškovi 850.000,-Kč, což dokládala výdajovým pokladním dokladem V050369 ze dne 21.3.2005, podle něhož jí bylo z pokladny

(KSHK 42 INS 5510/2011) dlužnice vyplaceno 850.000,-Kč a v němž bylo jako účel platby uvedeno: Úhrada nemovitosti dle kupní smlouvy Kaplice . Svědkyně měla zato, že Milan Matuška použil část kupní ceny na úhradu závazků žalobce a zbytek mu vyplatil, kupní cena ve výši 100.000,-Kč dle Kupní smlouvy č. 2 již žalobci nebyla vyplacena, nebot' bylo dohodnuto, že je obsažena v kupní ceně dle Kupní smlouvy č. 1, jíž nebyly Pozemky převedeny opomenutím,

-svědek Milan Matuška popsal obsah smluvních ujednání shodně jako žalobce a svědkyně Eva Kopecká vyjma toho, jakým způsobem mu byla předána částka 850.000,-Kč, k čemuž uvedl, že k výplatě nedošlo jednorázově, nýbrž postupně v závislosti na tom, kdy a jak hradil závazky za žalobce, resp. kdy a jak mu vyplácel peníze. Rozvedl, že za žalobce zaplatil Petru Lučanikovi cca 150.000,-Kč, Finančnímu úřadu hradil závazky plynoucí ze zástavních práv na Nemovitostech ažalobci osobně předal 40.000,-Kč. Takto mu celkem vyplatil cca 700.000,-Kč stím, že žalobce již neobdržel částku 100.000,-Kč, kterou musela dlužnice zaplatit na úrocích z půjčky, kterou si vzala na úhradu kupní ceny za převod Nemovitostí,

-svědkyně Miroslava Pragerová uvedla, že sdlužnicí spolupracovala jako osoba samostatně výdělečně činná, a potvrdila, že žalobci při podpisu listin (žalobce uvedl, že šlo o Kupní smlouvu č. 2) předala částku 20.000,-Kč.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 jsou platnými právními úkony se všemi zákonem předepsanými náležitostmi. Kjednotlivým námitkám žalobce uvedl následující:

Knámitce, že žalobce neobdržel kupní cenu (přestože podepsal Kupní smlouvy č. 1 a 2 obsahující prohlášení, že kupní cena byla zaplacena před jejich podpisem), uvedl, že podle ust. § 517 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) byl žalobce oprávněn od Kupních smluv č. 1 a 2 odstoupit, což neučinil. Na tom podle soudu nic nemění ani to, že se účastníci ústně dohodli na tom, že dlužnice část kupní ceny nevyplatí přímo žalobci, nýbrž za něj uhradí závazky vůči Petru Lučanikovi a Finančnímu úřadu. Bylo na žalobci, aby si ověřil, jakou částku použila dlužnice na úhradu jeho závazků a jaká část kupní ceny mu měla být vyplacena.

K námitce, že žalobce uzavřel Kupní smlouvy č. 1 a 2 ve finanční tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, uvedl, že i pokud by byl tento stav prokázán, nezpůsobil by neplatnost Kupních smluv č. 1 a 2, leč zakládal by mu právo od nich odstoupit dle ust. § 49 ObčZ, což (ale) neučinil.

K námitce, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy, uvedl, že nebylo prokázáno, že by byla kupní cena sjednaná v Kupní smlouvě č. 1 nižší než cena obvyklá, když v době prodeje byl Rodinný dům zatížen věcným břemenem nehledě na to, že podle judikatury prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2568/2000 ze dne 24.9.2003 nelze neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy dovozovat jen z toho, že kupní cena byla nižší než cena v čase a místě obvyklá.

Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že za stejnou cenu prodal žalobce Rodinný dům i Petru Lučanikovi, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 byly uzavřeny na jeho popud a s několika měsíčním odstupem a tudíž měl dostatek času celou situaci

(KSHK 42 lNS 5510/2011)

řádně posoudit. Za těchto okolností uzavřel na tom, že Nemovitosti, jejichž vlastníkem je dlužnice, byly do její majetkové podstaty zapsány právem. Proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že v řízení úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se žalobce včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání setrval na své dosavadní argumentaci, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy z důvodu zřízení tzv. propadné zástavy, nepřiměřeně nízké kupní ceny a lichvy.

Pokud šlo o zřízení propadné zástavy, zdůraznil, že účelem Kupních smluv č. 1 a 2 nebyl trvalý (nevratný) převod vlastnického práva k Nemovitostem, ale jen (a pouze) zajištění jeho závazku vůči dlužnici, jenž vznikl vsouvislosti stím, že dlužnice uhradila (měla uhradit) jeho závazky vůči třetím subjektům. Jinými slovy, Kupní smlouvy č. 1 a 2 jsou podle něj absolutně neplatné, nebot' jejich účelem bylo toliko uspokojit pohledávku dlužnice, resp. zajistit ji tím, že na dlužnici přejde vlastnické právo kNemovitostem. Na podporu této argumentace poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 ze dne 5.9.2000 uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131 a na usnesení téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 2359/2000 ze dne 17.7.2001.

Pokud šlo o nepřiměřené nízkou kupní cenu Nemovitostí, poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 ze dne 31.8.2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2011, podle něhož sice platné právo neobsahuje žádné výslovné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, nicméně nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.

Pokud šlo o lichevní charakter Kupních smluv č. 1 a 2, poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8.4.2003, z něhož citoval pasáž, podle níž jsou lichevní smlouvy takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je khodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné , a na rozsudek téhož soudu sp. zn. 30 Cdo 1316/2011 ze dne 21.12.2011, vněmž dovolací soud formuloval právní závěry, podle nichž je objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda jde v konkrétním případě o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot

(KSHK 42 lNS 5510/2011) jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude třeba přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které-společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání-mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu apod.). Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce .

Právě o takovou situaci šlo podle žalobce i vtomto případě, kdy a) Kupní smlouvy č. 1 a 2 uzavřel ve finanční tísni, resp. rozumové slabosti a stavu rozrušení, b) Kupní smlouvy č. 1 a 2 založily dlužnici takové plnění, jehož hodnota je (byla) k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a c) dlužnici byla jeho finanční tíseň bezpochyby známa.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání oponovala, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 nebyly uzavřeny za účelem zajištění pohledávek, nebot' dlužnice žalobci žádné finanční prostředky nepůjčila. Okolnost, že se smluvní stany dohodly na tom, že část kupní ceny bude uhrazena věřitelům žalobce, byla důsledkem jeho rozhodnutí vyřešit své finanční problémy tak, že prodá Nemovitosti, které vté době vlastnil. Takové rozhodnutí je podle ní běžným a logickým řešením nepříznivé finanční situace jakéhokoli subjektu. K námitce nepřiměřeně nízké kupní ceny Nemovitostí uvedla, že při stanovení kupních cen byla zohledněna rovněž skutečnost, že Nemovitosti byly zatíženy věcným břemenem doživotního užívání matkou žalobce. Zdůraznila, že nepřiměřeně nízká kupní cena může vést kzávěru o neplatnosti kupní smlouvy pouze vkontextu sdalšími okolnostmi, za nichž byla uzavřena; žádné takové okolnosti však zde nenastaly, nebot' žalobce Nemovitosti opakované zatěžoval věcnými právy a převáděl vlastnické právo k nim. Tento postup je sice možno označit za nezodpovědný, nicméně jeho důsledky musí nést žalobce, nikoli dlužnice a potažmo její věřitelé.

Pokud šlo o údajnou lichvu, žalovaná akcentovala, že žalobce netvrdil ani neprokázal okolnosti, jež by mohly vést kzávěru, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 jsou smlouvami lichevními. Z toho, že měl v době prodeje Nemovitostí splatné závazky, totiž nelze automaticky dovodit, že by ve smyslu jím citované judikatury Nejvyššího soudu byl v tísni. Především z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud vprvní řadě konstatuje, že se stran posouzení platnosti Kupních smluv č. 1 a 2 ztotožnil svýše popsanými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a proto na ně vpodrobnostech odkazuje. Kjednotlivým odvolacím námitkám považoval za vhodné uvést následující:

K poukazu žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, jímž odůvodňoval závěr o neplatnosti Kupních smluv č. 1 a 2 z důvodu zřízení propadné zástavy, je třeba uvést, že v tam posuzovaných

(KSHK 42 lNS 5510/2011) případech šlo o situace, kdy byla kupní smlouva uzavřela za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. V tomto případě však žalobce a dlužnice žádnou zástavní smlouvu neuzavřeli. Kromě toho platí, že tam, kde má (by měl) zástavní věřitel za osobním dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti (žalobce tvrdil, že s ním dlužnice uzavřela Kupní smlouvu až poté, co za něj uhradila závazky vůči Petru Lučanikovi a Finančnímu úřadu), není vyloučeno, aby se zástavní dlužník dohodl se zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena nebo její část bude použita (započtena) jako plnění zástavního dlužníka z titulu jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. Takovému postupu úvahy, jež se pojí k institutu propadné zástavy, nebrání (k tomu viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 928/2003 ze dne 27.1.2005).

Odvolací soud si je vědom toho, že vjudikatuře Nejvyššího soudu prezentované např. rozsudkem sp. zn. 33 Odo 38/2006 ze dne 25.3.2008 byl institut propadné zástavy spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce, kdy sice účastníci přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem nebyla koupě nemovitostí, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitostí. Ani o takový případ však zde nešlo, nebot'-jak správně podotkla žalovaná-dlužnice žalobci žádné finanční prostředky nepůjčila. Navíc je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že dlužnice žalobci kromě toho, že za něj uhradila závazky vůči Petru Lučanikovi a Finančnímu úřadu, uhradila část kupní ceny v hotovosti.

Na neplatnost Kupních smluv č. 1 a 2 nelze podle názoru odvolacího soudu usuzovat ani ztoho, že si smluvní strany sjednaly v Nájemní smlouvě předkupní právo k Nemovitostem ve prospěch žalobce; zřízení předkupního práva totiž samo osobě neskýtá (a z jeho povahy vyplývá, že ani nemůže poskytnout) možnost uspokojení pohledávky věřitele (oprávněného) za dlužníkem (povinným) z prodávané věci (k tomu viz mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3472/2011 ze dne 22.1.2013).

Kargumentaci žalobce, že i přes absenci výslovné úpravy o sjednání příliš nízké kupní ceny je (bylo) v tomto případě namístě tuto skutečnost zkoumat, nebot' právní řád ani judikatura nevylučují možný rozpor takto sjednané kupní ceny s dobrými mravy, je třeba uvést, že žalobce netvrdil a v řízení nevyšly najevo žádné další okolnosti, na jejichž základě by bylo možné (ve spojitosti s případným závěrem o tom, že kupní cena Nemovitostí byla výrazně nižší, než kolik činila obvyklá cena v době uzavření Kupních smluv č. 1 a 2) usuzovat na rozpor Kupních smluv č. 1 a 2 s dobrými mravy.

Žalobci nelze přitakat ani vtom, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 představují tzv. lichevní smlouvy. Odvolací soud je totiž přesvědčen o tom, že v řízení nebyl prokázán žádný ze subjektivních znaků lichvy, resp. nebylo prokázáno, že by žalobce uzavřel Kupní smlouvy č. 1 a 2 v rozumové slabosti, stavu rozrušení či finanční tísni a že alespoň jeden z těchto znaků byl ve vztahu k údajně hrubému nepoměru kupní ceny a obvyklé ceny Nemovitostí v příčinné souvislosti.

(KSHK 42 lNS 5510/2011)

O rozumovou slabost či stav rozrušení nešlo již proto, jak správně vystihl soud prvního stupně, že žalobce prodával Nemovitosti opakovaně (poprvé dne 17.3.2004 Petru Lučanikovi, podruhé dne 21.3.2005 dlužnici), že Kupní smlouva č. 1 byla uzavřena zjeho iniciativy, že Kupní smlouvy č. 1 a 2 uzavřel vdelším časovém intervalu (Kupní smlouvu č. 1 dne 21.3.2005, Kupní smlouvu č. 2 dne 22.8.2005), takže měl dostatek času situaci řádně posoudit. O tom svědčí i jeho vyjádření na jednání před odvolacím soudem, podle něhož by bylo nepochybně správnějším řešením jeho tehdejší situace, pokud by Rodinný dům prodal jinému zájemci za přiměřenou cenu . Vtéto souvislosti lze poukázat rovněž na to, že cca měsíc před uzavřením Kupní smlouvy č. 1 (dne 28.2.2005) se žalobce vědomě dostavil k notáři, kde podepsal notářský zápis, jehož součástí je i prohlášení Petra Lučanika, že odstoupil od Kupní smlouvy, nebot' Nemovitosti trpí neodstranitelnými vadami, o nichž nevěděl a na které ho žalobce, ač byl k tomu povinen, neupozornil.

Za tíseň je podle ustálené judikatury třeba považovat hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň (však) musí mít současně základ v objektivně existujícím a působícím stavu-musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Odvolací soud je toho názoru, že finanční a sociální situace žalobce (jeho rodiny) před uzavřením Kupní smlouvy č. 1 a potažmo i Kupní smlouvy č. 2 nevykazovala znaky charakteristické pro stav tísně. Kromě shora uvedeného též proto ne, že žalobce mohl použít k řešení svých závazků i jiný majetek, který vté době vlastnil, konkrétně šlo lesy o výměře cca 4 hektarů (viz jeho vyjádření na jednání před odvolacím soudem). Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že půjčku od Petra Lučanika nepoužil (nemusel použít) kúhradě svých základních životních potřeb, nýbrž k nákladům spojeným se studiem svého syna na soukromé vysoké škole. O objektivně existujícím stavu tísně nesvědčí ani to, že se sice žalobce snažil (mohl) Nemovitosti zpeněžit za tržní cenu, avšak neučinil tak proto, že stím nesouhlasila jeho matka.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSR a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a žalované je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátkou ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání před odvolacím soudem) po 3.100,-Kč podle ust. § 7 odst. 5 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, náhrady cestovných výdajů ve výši 1.813,-Kč za použití silničního motorového vozidla k soudnímu jednání konanému dne 5.9.2013 na trase Hradec Králové-Praha a zpět v délce 238 km, jež sestává ze základní náhrady ve výši 857,-Kč (3,60X238), náhrady za spotřebované pohonné hmoty ve výši 956,-Kč (0,1113x238x36,10), náhrady za promeškaný čas ve výši 800,-Kč (8x100)

(KSHK 42 lNS 5510/2011) a 21% DPH z částky 9.413,-Kč ve výši 1.977,-Kč, což činí celkem 11.390,-Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 5.září 2013

JUDr. Jiří K a r e ta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Kůtová