102 VSPH 297/2017-71
č. j. 43 ICm 1865/2016 102 VSPH 297/2017-71 (KSCB 41 INS 3209/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Petra Vaňouse a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce: JUDr. Josef Šťastný sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice insolvenční správce dlužníka Jaroslava Ohnoutka zastoupený advokátem JUDr. Markem Šťastným sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice proti žalovanému: Mgr. Daniel Vlček soudní exekutor sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 o popření vykonatelné pohledávky o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 1865/2016-53 ze dne 2. února 2017,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 1865/2016-53 ze dne 2. února 2017 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. isir.justi ce.cz (KSCB 41 INS 3209/2016)

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Jaroslavem Ohnoutkem (dále jen dlužník) pohledávku ve výši 7 865 Kč, již přihlásil do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníka u téhož soudu pod spisovou značkou KSCB 41 INS 3209/2016, a současně nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. 2. V dané věci jde již o druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, když předtím rozsudkem č. j. 43 ICm 1865/2016-19 ze dne 27. 7. 2016 žalobu rovněž zamítl. Na základě odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 43 ICm 1865/2016, 102 VSPH 797/2016-29 ze dne 29. 11. 2016 tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné s tím, že nesporné bylo, že exekuce nařízena byla, avšak příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl žalovaným vydán, pohledávka proto není vykonatelná, a neměla být jako vykonatelná ani přezkoumána. Je-li ovšem pohledávka nevykonatelná, pak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně jejího vzniku, výše a případně i pořadí leží na věřiteli a popírající správce není ve svých tvrzeních omezen dle ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) na skutečnosti, jež nebyly dlužníkem uplatněny v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí. V takovém případě však bylo na místě, aby na změněnou procesní situaci soud náležitě reagoval a poučil účastníky dle ust. § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.); to však neučinil. Soud prvního stupně se navíc vůbec nezabýval otázkou promlčení a jeho zjištění, že rozhodčí doložka sjednaná dlužníkem je neplatná, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. 3. Ve skutkové rovině vyšel soud prvního stupně při dalším rozhodování z toho, že: -usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 20 EXE 2194/2012-13 ze dne 5. 12. 2012 (dále jen Usnesení o neřízení exekuce) byla nařízena exekuce na majetek dlužníka a jejím provedením byl pověřen žalovaný, -pohledávka oprávněné Barlog Capital, a.s., byla dne 10. 2. 2016 částečně vymožena do výše 113 Kč, -dne 22. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno jeho řešení oddlužením, -dne 17. 3. 2016 přihlásil žalovaný do řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 7 865 Kč z titulu neuhrazených nákladů exekuce vedené k vymožení pohledávky oprávněné (dále je Pohledávka), -Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná s tím, že vznikla doručením Usnesení o nařízení exekuce dlužníkovi, -exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl ke dni podání přihlášky vydán, -na přezkumném jednání konaném dne 28. 4. 2016 popřel Pohledávku žalobce co do pravosti i výše pro promlčení s tím, že Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť rozhodčí nález byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, nelze jím prokázat stavění promlčecí doby, pohledávka má původ v neplatné rozhodčí smlouvě a k rozhodčímu nálezu tedy není možné přihlížet, -k jednání nařízenému soudem prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek č. j. 43 ICm 1865/2016-19 ze dne 27. 7. 2016 zrušen, se účastníci nedostavili. 4. V rovině právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že tím, že se účastníci k jednání nedostavili, zbavili se možnosti být poučeni § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jak bylo avizováno

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSCB 41 INS 3209/2016)

v rozhodnutí odvolacího soudu, a to v případě žalobce k otázce platnosti či neplatnosti a existence rozhodčí doložky, a tedy i následné způsobilosti či nezpůsobilosti exekučního titulu a výše přihlášené popřené pohledávky, a v případě žalovaného k otázce vzniku pohledávky a její výše. Soud tak nemohl učinit závěr odpovídající tvrzení žalobce obsažených v žalobě-týkajících se odůvodnění popěrného úkonu-spočívajících v tom, že žalovaný nemá za dlužníkem nárok na náhradu nákladů exekuce, neboť usnesení o nařízení exekuce nebylo vydáno na základě způsobilého exekučního titulu, jímž nebyl rozhodčí nález, neboť ten byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. Žalobu tak zamítl a výrok o nákladech řízení zdůvodnil ustanovením § 202 odst. 1 věty prvé IZ. 5. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce včasné odvolání a požadoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a uloží žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů, anebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání nadále namítal, že rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem, a exekuce v takovém případě neměla být vůbec nařízena, resp. pokud již byla nařízena, měla být zastavena. Setrval na tvrzení, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neboť stanoví, že rozhodce bude určen ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ust. § 13 zákona č. 216/1994 Sb., a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou. Dále tvrdil, že v případě zastavení exekuce by se rozhodování o náhradě nákladů exekuce řídilo zaviněním, přičemž v daném případě nelze zavinění shledat na straně dlužníka jako povinného, neboť není tím, kdo podal návrh na nařízení exekuce ani tím, kdo zavinil neplatnost exekučního titulu a v návaznosti na to nutnost exekuci zastavit. 6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání oponoval, že žalobce pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení a je tímto rozsahem popření vázán, takže by z toho měla vycházet také žaloba. Přezkoumání Pohledávky jako vykonatelné by mělo vést k zamítnutí žaloby pro předčasnost, nikoliv k přechodu břemene tvrzení a břemene důkazního na žalovaného. Navrhoval proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, in eventum jej změnil tak, že žalobu zamítá pro předčasnost. 7. Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 1. 2. 2018, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: 8. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 přijal a odůvodnil závěr, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce. 9. Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že Pohledávka žalovaného byla označena za vykonatelnou na základě Usnesení o nařízení exekuce, jež nabylo právní moci dne 10. 4. 2013. Tento titul, jímž byla exekuce nařízena, však vykonatelnost pohledávky exekutora z titulu nároku na úhradu nákladů exekuce nezakládá. Podle ust. § 87 odst. 4 exekučního řádu totiž náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSCB 41 INS 3209/2016)

některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Je proto zřejmé, že vykonatelným titulem ve vztahu k nákladům exekuce by byl až vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce.

10. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na ust. § 109 odst. 6 IZ ve znění účinném od 1. 1. 2014, dle něhož se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce-příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje-v rozporu s omezením zakotveným v ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nepřihlíží /srovnej ust. § 109 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem IZ ve znění účinném do 31. 12. 2013/ a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření. Exekutor si tedy po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což však neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit (uplatnit) v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. 11. V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že exekuce nařízena byla, avšak příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl žalovaným vydán. Pohledávka proto není vykonatelná a neměla být jako vykonatelná ani přezkoumána. Pokud však byla jako vykonatelná přezkoumána, nemá tato skutečnost za následek předčasnost žaloby, pouze se v průběhu incidenčního sporu obrací břemeno tvrzení i důkazní. Je-li Pohledávka nevykonatelná, pak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně jejího vzniku, výše a případně i pořadí leží na věřiteli a popírající správce není ve svých tvrzeních omezen dle ust. § 199 odst. 2 IZ na skutečnosti, jež nebyly dlužníkem uplatněny v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí. 12. Odvolací soud shora uvedené zkonstatoval již v usnesení č. j. 43 ICm 1865/2016, 102 VSPH 797/2016-29 ze dne 29. 11. 2016 a vyslovil závazný právní názor, že je třeba, aby soud prvního stupně vyzval a poučil účastníky na jednání dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ze spisu pak plyne, že soud prvního stupně účastníky k jednání nařízenému na 2. 2. 2017 řádně předvolal a obě strany sporu předem omluvily svoji neúčast a současně souhlasily, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. V daném případě-pokud žalobce Pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení -spočívalo břemeno tvrzení i důkazní ohledně námitky promlčení na něm. Jelikož se žalobce k jednání nedostavil, byť byl řádně předvolán, nemohl ho soud poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. a vyzvat ho k doplnění žalobních tvrzení a-v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř.-též k doplnění návrhů na provedení důkazů k prokázání tvrzení, a mohl vycházet pouze z tvrzení obsažených v žalobě a z důkazů označených účastníky. Soud prvního stupně za této situace nepochybil, když žalobu zamítl, neboť dle dále podaného hodnocení je pohledávkou po právu. Z obsahu spisu a provedených důkazů se současně nepodává, že by Pohledávka byla promlčena. Pokud totiž žalobce tvrdil, že rozhodčí nález byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, a tudíž jím nelze prokázat stavění promlčecí doby, vztahuje se tato argumentace toliko k otázce případného promlčení samotné pohledávky přiznané oprávněnému rozhodčím nálezem. Konkrétní tvrzení ohledně promlčení Pohledávky žalovaného jako soudního exekutora pak žalobce nenabídl a odvolací soud dle obsahu spisu dospěl k závěru, že Pohledávka promlčena být nemůže, neboť ohledně ní nebyl vydán exekuční titul, byla vyčíslena až přihláškou pohledávky a exekuční řízení ani nebylo doposud pravomocně ukončeno. 13. Odvolací soud v souvislosti s oprávněností Pohledávky považoval za potřebné především zdůraznit, že závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 21 Cdo 3182/2014 ze dne 23. 10. 2014 a v rozsudku Nejvyššího soudu na ně navazujícím sen. zn. 29 Cdo 5/2014 ze dne 22. 12. 2015, jež vázaly právo na uspokojení pohledávky exekutora z titulu odměny a náhrady nákladů exekuce k okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část, byly

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSCB 41 INS 3209/2016)

překonány nálezem Ústavního soudu sen. zn. IV. ÚS 3250/2014 ze dne 1. 7. 2016. V něm Ústavní soud vyslovil a odůvodnil závěr, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce. Skutečnost, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, nemůže být přičítána ani k tíži soudního exekutora, který již v řízení aktivně konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě před tím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoli proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoli již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. V souvislosti s tím Ústavní soud poukázal na ustanovení § 11 odst. 3 až 5 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2008, dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, tj. ve výši 3 000 Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoli vymohl (shodně viz ust. § 11 odst. 2 až 4 exekučního řádu v rozhodném znění), a uzavřel, že náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi i v případech právě uvedených, tj. v případech, kdy došlo k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat. 14. V dané věci není pochyb o tom, že žalovaný byl před zahájením insolvenčního řízení (12. 2. 2016) soudním rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 10. 4. 2013, pověřen vedením exekuce a tuto exekuci fakticky prováděl, neboť je nesporné, že pohledávka oprávněné Barlog Capital, a.s., byla částečně vymožena; v souladu s výše citovanými závěry vyslovenými v rozhodnutí Ústavního soudu ČR má proto právo na úhradu nákladů exekuce, jež byl oprávněn vyčíslit později. Odvolací soud má tedy za to, že žalovanému vznikl nárok na minimální odměnu ve výši 3 000 Kč dle ust. § 6 odst. 3 exekučního řádu, na náhradu hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč dle ust. § 13 odst. 1 téhož předpisu a na příslušnou DPH v sazbě 21 % ve výši 1 365 Kč. 15. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to jak v bodě I. výroku, tak ve věcně správném akcesorickém bodě II. výroku.

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná. (KSCB 41 INS 3209/2016)

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Praha 1. února 2018

Mgr. Martin Liška předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Monika Pokorná.